OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Šachová partie

08.07.2012 (17:00) • Vogel • Povídky » Jednodílné • komentováno 20× • zobrazeno 1692×

Zpěvačka s tmavou pletí dozpívala píseň. Starým domem o dvou poschodích s vnitřním balkonem se ozval zdvořilý potlesk, po chvíli přestal a vystřídal ho zase vzrušený šum. Ze stropu visel lustr v barokním stylu, který vypadal jako tisíc rozsvícených střípků. Žena v tmavém koutě se vytrhla ze zamyšlení a přejela pohledem nejbližší přítomné, bavící se v hloučcích. Kolem ní prošel číšník. Všiml si jí, až když ji minul.

„Mohu nabídnout?" obrátil se a podal jí třpytivou sklenku. Žena ji mlčky přijala a upila.

Znovu se rozhlédla a vyšla na světlo. „Nezahraje si se mnou někdo šachy?" prořízl náhle monotónní šum jasný, ženský hlas. Okruh lidí kolem ní se ohlédl. Hovor utichl. Muž jí nejblíže se náhle rozesmál.

„Magdo! Miláčku," zasekl se, když se ohlédl na místo, kde nikdo nestál. Na chvíli nejistě postál a pak s groteskní rychlostí zmizel mezi lidmi. „Miláčku," doznívalo.

Když se kruh lidí začal zase nezávazně bavit, přistoupil k ženě elegantní muž se zvláštní, vzdornou tváří a ostrými rysy. „Já si s vámi zahraji."

Čekal, že si ho žena podezřívavě prohlédne, ale neudělala to. Prostě se mu dlouze zadívala do očí, v kterých nic nehledala, pak pokrčila rameny a zamířila k nejbližšímu šachovému stolu. Ten muž nevypadal jako úplný gentleman, měla pocit, že ho odněkud zná.

„Umíte hrát šachy?" zeptal se za jejími zády, když ji následoval k hracím koutům. Sledoval její štíhlou postavu, obalenou večerními šaty ze saténu s drobným kohoutím vzorem, podle nejnovější módy. Záda měla celá odhalená.

„Vy ne?" odpověděla na stranu a ladně obeplula dvě dámy. Po cestě nenápadně vložila svou sklenku do cizí ruky, aniž si toho dotyčný povšiml. Toho muže zná, byl jí příliš podvědomý na to, aby to byla jen iluze. Jeho způsob držení těla, jeho neelegantní řeč.

Usadili se do křesel potažených karmínově červenou látkou. Hrací kouty byly od sebe odděleny tmavými, těžkými závěsy se vzorem. Panovalo zde přítmí, tak akorát přiměřené pro hru.

Muž začal řadit figurky na správná místa. Žena se rozhlížela, pak si svlékla rukavičky a odložila je vedle na stůl. Byla zneklidněna tím, že si nemohla vzpomenout, co je ten muž zač.

„Černé, nebo bílé?" zeptal se muž, aniž vzhlédl od šachovnice.

na shledanou hvězdy padající z věží
na shledanou stíny v dálce na nábřeží

„Černé."

Muž na okamžik vzhlédl. Mlčky přetočil bílé k sobě.

Znovu se domem rozehrála hudba, nyní to byla píseň od Marlene Dietrich. Z úst této pěvkyně zněla jinak.

Partie začala. Muž rozehrál ostražitě, agresivně. Žena nedokázala udržet svou koncentraci, nedělala chyby, ale neměla taktiku. Muž zvolnil.

Po chvíli k nim přišel číšník. Na tácu měl připraveno několik sklenic. „Přejete si?" optal se tiše. Oba vzhlédli. Muž si od něj vzal sklenici s bílým vínem. Žena také, přičemž se na číšníka omluvně usmála.

„Nehrajete dobře," podotkl muž, když číšník zmizel. Z kapsy u saka vytáhl cigaretové pouzdro z třešňového dřeva. Víko zdobila vyřezávaná kresba růží. Natáhl ruku s otevřeným pouzdrem k ženě. „Cigaretu?"

Žena vzhlédla od šachovnice, kde se snažila promyslet si své tahy. Pocit déja-vu jí projel míchou, nebylo to příjemné. Přesto od něj mlčky cigaretu přijala. Přičichla k ní. Znovu na něj pohlédla.

„Černý tabák. Alžírské. Zřejmě na vás budou příliš silné," pokrčil rameny.

„Oheň?" přešla jeho řeč.

Muž si vložil cigaretu do úst, schoval své pouzdro a zapálil jí benzinovým zapalovačem, sobě pak také. „Nezdá se vám, že zpívá příliš allegro?"

Žena se na něj upřeně podívala. Teprve teď za dnešní večer si uvědomila, že je poměrně pohledný, prohlížela si jeho červená, rozžhavená ústa, tmavé vlasy a tmavé oči s dlouhými řasami. Znala ho. Rozrušovalo ji, že si nemohla vzpomenout, věděla, že to tu je, blízké, a přesto nedosažitelné, jako právě zapomenutý sen. „Zdá se mi, že se nekoncentrujete na hru," odpověděla.

naše životy se nikdy nevrací
umíráme v troskách iluminací

„Víte, zdání velmi často klame..," poznamenal sotto voce.

bylo tu však něco krásného co drtí
smutek stesk a úzkost z života a smrti

Na šachovnici nastala bitevní vřava, střelec létal po diagonále, dáma spěšně ustupovala před ohrožením.

Muž náhle zatřepal hlavou. „Hrajete špatně!" vyhrkl. „Vůbec se nesnažíte ovládnout střed. Podstata v šachu je zničit toho druhého, přijde mi, že na to stále zapomínáte."

Žena se v sedě napřímila a protáhla si krk. „Je vidět, že vy tomu velmi rozumíte," usmála se slabě. Táhla věží na nepředvídanou pozici. „Šach."

Muž dlouze nasál cigarety, pak se rozesmál. Naklonil se blíže k ní. „Při každém tahu čekám vaše uznání, že je čas na rošádu." Kouř se živě kroutil ve vzduchu a pak se líně vznášel výš. Táhl koněm, kdy současně blokoval její šach a ohrožoval jí dámu střelcem.

buďte krásná buďte smutná dobrou noc
zářivější meteorů jejichž moc
poznali jsme kdysi v parných nocí světel -

Žena ustoupila, nyní se snažila soustředit. Nechtěla prohrát. Ne proti tomuto muži.

stíny času na nějž není žádný lék
sladké stíny snů a vzpomínek

„Je zajímavé, jak jde celá společnost vysvětlit na šachu," přemýšlel muž nahlas. „Sledujte například tuto scénu: pěšec se nechává zastrašit silnějším, přestože ví, že by na něm ten druhý neplýtval čas. Sledujte teď svou rošádu. Nepřipomíná vám to absurdní? Sledujte, jak se vaše věž třepe, jak na ef tři vám vzniká místo s jistou tragickou předtuchou."

„Buďte ticho," přerušila ho žena.

„Rty se vám chvějí, když to říkáte."

„Vám se chvěje mozek."

Jezdec na F3. Muž ženu zastavil ve chvíli, když jezdce pokládala. Vzal jí jezdce z ruky a položil ho zpátky tam, kde stál předtím. „Trpíte sebedestruktivními sklony? Při tomhle tahu bych vám dával šanci nanejvýš čtyři pět tahů, šlus."

stíny modra nebe v očích krásné ženy
stíny hvězd v zrcadle vodní pěny

Žena pocítila dotek jeho horké ruky. Nedala na sobě nic znát. Vzduch byl náhle těžký a nedýchatelný. Pomalu kouřila a táhla střelcem.

Muž upil ze své sklínky. Vzal jí střelce pěšcem a uvolnil tak místo, kam chtěl hrát jezdcem. Jeho taktika byla chladná a přesná.

stíny citů jež jsou dosud bez jména
stíny prchavé jak noční ozvěna

„Příliš allegro, zase. Ta zpěvačka v sobě nemá ani špetku empatie. Nemá ani správné pohyby. Zpívá špatně. A vy hrajete špatně," utrousil muž. Žena se na něj úkosem podívala. „Hrajete tak špatně, že kdybych chtěl, porazím vás do dvou minut. S tím svým norkem kolem krku vypadáte, jako by byl pravý, tolik k vašemu sebevědomí. Přesto tu sedíte zcela tiše a předstíráte, že se soustředíte na hru. Tolik by mě lákalo dostat se pod tu masku naprostého klidu, co se za ní asi odehrává? Máte krásné paže, krásná ústa a oči a vlasy a šaty - a přesto tu sedíte nehnutě a chladně a bezpochyby přemýšlíte buď o sobě nebo o mně. Nemyslíte, že -"

„Proboha, buďte zticha!"

naše životy jsou jako noc a den
na shledanou hvězdy ptáci ústa žen

„Rty se vám chvějí už doopravdy -"

„A ve vaší hlavě je zemětřesení."

„Ve vašem srdci; sedmý stupeň Richterovy stupnice."

„Nemiluji vás," vyhrkla náhle žena, bylo to příliš naléhavé, spontánní. Zatvářila se, jako by nemohla popadnout dech, a rychle se podívala jinam.

na shledanou smrti pod kvetoucím hlohem
na shledanou sbohem na shledanou sbohem

Muž se nerozesmál, jak čekala. Nastalo ticho. Pak řekl: „Je to zvláštní, ale -"

Žena mu skočila do řeči. „Neříkejte to."

„Nebudu, neboť by to ničemu už nepomohlo, ani téhle bolavé situaci. Jste žena s falešným norkem a krásou vepsanou ve tváři, co si přála zahrát šachy." Muž stoupl. „Na shledanou, velezrádná Niké potřísněná pěnou rozběsněného moře, duše s naléhavou podstatou, vy -"

„Kam odcházíte? Ještě jste mi nedal mat," zeptala se žena, značně rozrušená a zmatená.

„Ale dal," opravil ji. Táhl věží z kraje šachovnice na její území a jemně položil jejího krále. Měl se k odchodu.

„Nemáte dopitou sklenici," zadržela ho znovu.

Muž se zastavil uprostřed kroku. „Anyway, I must vacate this party, greater deeds beckon," podotkl plynulou angličtinou, „so good night, ma'am."

Žena vstala, jako by chtěla něco provést, tvář měla zkamenělou v setrvávajícím šoku a náhlém, ostrém rozpomenutí. Ale nepohnula se, zůstala jen tak stát, zírajíc na černá záda vzdalujícího se muže.

Pak vykřikla. „Johne!" Začala se prodírat mezi postávajícími hloučky, hudba hrála, pěvkyně pěla, okrasné žárovky se zdály být stovkami světelných, rozostřených koleček, večerní šaty se leskly a kouř ve vzduchu visel s hořkokyselou setrvačností. „Johne!"

Muž, který teď odcházel směrem ke dveřím, se otočil a vzal do náruče ženu, která do ní vpadla. Slzy jí máčely líčidla na tváři. „Johne," hlesla znovu, nyní pevně přimknuta k jeho rameni. Cítila pánskou vůni, dotek jeho pevných paží kolem svého těla, zuřivý smutek a zároveň pocit štěstí, pak někdo donesl její rukavičky, které si zapomněla v hracím koutě, a celý večer se slil do kaskády dějů, vyprávění, vzpomínek na Londýn, zlatého světla a Château d´Yquem.

na shledanou dobrou noc a dobrý den
dobrou noc
sladký sen

Verše kurzívou jsou útržky z básně Edison od Vítězslava Nezvala, 1929.

Autor: Vogel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Šachová partie: