OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Sen každé princezny

30.11.2010 (19:00) • Luckylike • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1123×

Každá dívka sní o princi na bílém koni, jež přijede a zasype ji sladkými slovy. Vždy pro ni má schovaná slova útěchy, chvály, která ji na tváři vykouzlí úsměv i v té nejtěžší chvíli. Takovou útěchu by potřebovala i Andy Dugles. Dívka se zplihlými vlasy, jež připomínají slámu. Silné, černé obroučky brýlí schovávají krásné čokoládové oči s dlouhými řasami. Její postava je spíše obézní. Dopřeje si, když má chuť, nedbá na svůj vzhled, ale v některých situacích se jí to vymstí…

Andy:

Jsem dívka s velkým srdcem. Pokud mám příležitost, ráda pomůžu, klidně dám i to poslední, co mám. V mé společnosti bývá mnoho spolužáků, co si říkají „kamarádi“, to ovšem neznamená, že jsou to moji kamarádi. Jen využívají toho, že jsem schopná se rozdat. Jediný můj věrný kamarád, který při mně stojí už od začátku střední školy, staví se za mě, chrání mě, je David Lie. Jednoho dne ale nastal den zvratu. A ta událost před dvěma lety mi překopala celý život.

***

Byla jsem oblíbená dívka. Nebrali ohledy na to, kolik vážíš, jak se oblékáš, co nosíš za účesy. Čistě kamarádský, upřímný vztah, dokud se na zdejší školu nepřiřítila zkáza. Rosalinda Amore. Barbie s nosem nahoru. Během jednoho měsíce dokázala příjemné, vstřícné prostředí, přeměnit na závistivé a posmívající se. Dá se říct, že se škola rozdělila na dva tábory. První tábor byl plný krásných lidí, bez jediné chybičky, jejichž přítomnost nesmí chybět na žádném mejdanu nebo party. Jejich skvostné obličeje nemají ani za nehet přirozenosti. Na obličej si nanesou plno make-upu a myslí si, že jsou hvězdy. Nejsou. Jsou to jen nány s malým mozečkem a velkým egem.

Druhý tábor je ten zbytek. Baví se mezi sebou, pomáhají si, smějí se každé blbosti. Jsou odvázání, nikdo na nikom není závislý, nevisí nikomu na slovech, ani není ničí pejsek na vodítku. Prostě příjemná atmosféra; vyprávějí si své trapasy, příhody, vymyšlené historky. Vycházejí spolu, aniž by se předháněli v kráse, ve vzhledu. To je pravé přátelství.

Rosalinda si všechny získávala svou krásou, vtipem a velikostí svého ega. Měla jsem tu čest, být v její skupině, poslouchat ji jako pejsek a dělat, co ona chtěla. Ale nesnesla konkurenci a ve mně ji viděla. Svěřila jsem se jí, kdo se mi líbí. V Rosalindě jsem viděla svou kamarádku, která by držela jazyk za zuby. Ovšem v nitru byla pouhá mrcha, jež neoplývá ani špetkou pochopení, či soucitu, a já to ke své smůle neviděla.

Můj idol byl, je a bude Steve McLuise. Jeho kučeravé vlasy, zelené oči, plné rty, vypracované svaly. Typický kluk, který o své kráse ví a dokáže ji použít, ovšem neuvědomuje si, kolik srdcí zlomí, než se dostane ke svému vytouženému cíli. Rosalinda už neměla koho pomlouvat, a tak jsem se veřejným terčem posměchu stala já. Celá škola se dozvěděla, o kom sním, koho nosím v srdci a prstem si na mě ukazovala, že ani za mák na takového borce nemám. Poznala jsem na vlastní kůži, co to je zrada, zrada od člověka, kterého považujete za součást svého života, zasvětíte ho do svých tajemství, povídáte si s ním otevřeně, nic před ním neskrýváte. A on vám podkopne nohy na tenkém ledě.

Steve si mě dobíral svými řečičkami o tom, že by možná mohl uvažovat o našem vztahu, až budu vypadat líp; lepší vlasy, lepší postavu a sundám ty otřesné brýle. V ten den jsem poznala, že jediné, na čem jim záleží, je vzhled. Ale sami si přiznejme, k čemu krása, když máte v hlavě nasr… kulový?! Byla jsem psychicky na dně, nedokázala jsem jej odbýt pouhými slovy, už jsem na to nestačila. Podržel mě můj věrný kamarád David. Nebyla jsem holka, co by opovrhovala spodinou, ale dřív jsem byla pyšná, nechtěla jsem ztratit svoje jméno. Od té doby mi na jméně nezáleželo, byla jsem jednou z těch, co nedělají poskoky namyšleným lidem.

Změnila jsem se od základu. Byla jsem v zákoutí a jediný, s kým jsem komunikovala, byl David. Ten jediný mě držel nad vodou. Byl to jako můj starší bratr, kterého jsem nikdy neměla. V nejtěžších chvílích jsem za ním mohla dojít a on mě vždy rozesmál. Byl to nejlepší přítel, jakého jsem kdy mohla mít. Ovšem v určitých mezích. Nic víc mezi námi nebylo, pro mě by to bylo jako líbat bratra, což není krásná představa.

***

Seděla jsem u stolu a dlouho si hrála se lžičkou. Dnes se mi do školy nechtělo, ostatně jako každý jiný den. Radši bych schovala hlavu pod peřinu a nevylezla, dokud by nebyl konec světa. To by mi ale neprošlo, jednak tu byli rodiče, a pak David, který byl schopný mě z té postel tahat. Dneska byl ovšem překvapený.

„Já snad sním, opravdu jsi vstala dřív, než jsem přišel?“ S údivem si mě prohlížel.

„Představ si, že ano,“ odsekla jsem.

„Každé ráno bys měla vstávat s pravou nohou. Máme poslední týden před maturitním plesem, budeš za chvíli vysokoškolačka, což mi připomíná, že bychom se měli postarat o výzdobu plesu.“

„Davide, už jsem ti nespočetněkrát řekla, že já na ten ples nepůjdu, a už vůbec ho nebudu zařizovat.“ Nedotčenou snídani jsem odnesla do dřezu a hnala se ke dveřím.

„Uvidíme se večer,“ zavolala jsem do domu a doufala, že mě David bude následovat. Nezklamal.

„Proč nechceš jít na ples?“ On s tím pokoj nedá.

„Mám ti to vysvětlit jako dítěti? Dobře. Viděl jsi někdy, že by ošklivé káčátko lezlo mezi ta pěkná? Ne, tak to bývá i s lidmi. Ti oškliví nechají volnou cestu těm pěkným.“

„A já jsem ti několikrát řekl, že na vzhledu nezáleží. Je to tvůj první a zároveň poslední maturitní ples, jiný už nezažiješ. Je to tvůj den.“

„Dost,“ zahřměla jsem, „říkám ti to naposledy. Na žádný ples nepůjdu, a jen proto, že já nejdu, to neznamená, že ty taky nepůjdeš. Někoho ve škole pozvi, myslím, že některá z holek ráda přijme tvou nabídku. Nechci ti bránit v prožití maturitního plesu.“ Zrychlila jsem krok, už jsem chtěla být ve škole, což byl u mě zázrak.

Neslyšně se mnou srovnal krok a kráčel mlčky. Dorazili jsme ke škole a pospíchali na první hodinu – matiku. Než jsem vešla do dveří, David mě předběhl a zašeptal:

„Já bez tebe nikam nepůjdu, to si pamatuj.“ Usedl do poslední lavice a čekal, než se uráčím svůj dřevěný zadek posadit na židli. Musela jsem mu vyhovět, za zády se mi totiž objevila profesorka. Zasedla za katedru a jako obvykle začala s úředními věcmi.

„Jak už všichni víte, blíží se maturitní ples. Kdo by si to rád vzal na starost?“ David se chystal zvednout ruku, ale já jsem zareagovala a plácla ho přes ni.

„Neopovažuj se,“ špitla jsem. Poslušně ruku složil a hleděl na mě ublíženě. Profesorka přejížděla celou třídu svým orlím zrakem a zastavila se na mě.

„Slečna Duglesová, by se nechtěla zúčastnit?“ Mluvila sladkým hláskem, ale to mě moc neobměkčilo.

„Ne, nemám zájem,“ snažila jsem se o normální tón, ale přeci jenom trochu nabručenosti tam bylo. No, co byste chtěli po ránu, učitelka do vás šije s maturitním plesem, na který stejně ani patu nevytáhnete.

„Já si myslím, že jste pro to vhodný adept a David Lie vám s tím rád pomůže, že?“ David horlivě přikyvoval.

„To bude ples, jako pro individua,“ neodpustila si uštěpačnou poznámku Rosalinda.

„Ale já opravdu nemám potuchu, jak takový ples má vypadat.“ Můj hlas nabíral hysterický podtón.

„Myslím, že to zvládnete.“ Bez jakékoli odpovědi, či otázky odešla. Neměla jsem šanci nic namítnout, byla to uzavřená věc. Sesunula jsem se na židli a snažila se udržet nervy v sobě.

„Zrádče,“ zašeptala jsem směrem k Davidovi.

„Já za nic nemůžu, říkal jsem ti to.“ Dál jsme spolu nekomunikovali. Profesorka si doslovně vynucovala naši pozornost, při čemž věděla, že jí stejně nikdo neposlouchá.

Celou hodinu jsem zasněně hleděla z okna a představovala si princeznu v tyrkysových šatech, s korunkou na hlavě a s velkým elánem. Scházela klidně schody, nevnímajíc urážky bezmyšlenkovitých magorů. Pod schody ji čekal princ, o němž snila celé čtyři roky. Konečně se jí sen splnil. I když si toho musela vyzkoušet mnoho, přežít porážky, ostudy a bůh ví co dalšího, osud se na ni přeci jen usmál.

Takhle bych mohla snít dál, pokud by mě někdo nešťouchal do žeber, a ten někdo nebyl nikdo jiný než David.

„Chceš tu zůstat ještě po hodině?“ dobíral si mě.

„Ne, jen jsem se zamyslela.“ Poskládala jsem si zbytek učení do tašky.

„No, jo. Tak jdeme, ty naše princezno.“

„Co tím myslíš?“ obávala jsem se, že moje nevymáchaná huba prozradila i to, co neměla.

„Ale nic, hejbni zadkem, ať stihneme další hodinu.“ Bez dalších řečí jsem se zvedla a šla snít o místnost dál.

***

Celých šest dní pokračoval v duchu, jenž byl naplněn jedinou událostí. Maturitní ples. Všichni se připravovali, dokonce i učení odpadlo, jen aby byl čas na přípravy. Ráno jsme s Davidem přišli a večer odešli, utahaní jako koňové, ale s pěkným kusem práce za sebou. Musím se přiznat, že jsem z toho všeho měla veliký strach. Byla jsem zbabělec, ale David, jako obvykle, to zvládl za dva, já jsem jen pomáhala s tím, co zbylo.

Výzdoba byla, i na můj vkus, opravdu krásná. Povedlo se. Plno třpytivých věcí, které visely za provázky. Nad pódiem velký nápis „Maturitní ročník“ a po stranách žezlo a koruna. Bude se vyhlašovat královna a král plesu, jisté adepty bych na to měla, i když s tím moc nesouhlasím, ale nic není fér, život je pes, to ostatně všichni víme, možná to někdo zažil na vlastní kůži.

Moje matka s otcem byli pyšní na svou dceru, i když jsem nechápala proč. Jejich počínání bylo nelogické. Měli radost z toho, že jejich dcerunka vyrostla a bude maturovat. V jistém slova smyslu bych je chápala, ale na druhou stranu to bylo i na moje myšlení trochu hodně. Připadalo mi, jako by se matka spikla s Davidem.

„Andy, už máš vybrané šaty na ples?“

„Ne, nemám,“ odvětila jsem lhostejným hlasem.

„To bys měla co nejrychleji napravit, zítra se to koná a ty tu sedíš a láduješ se zmrzlinou?“

„Já jsem jí to říkal,“ přidal se k ní David.

„Proboha živého, jste při smyslech?“ vyjela jsem na ně.

„Proč bychom nebyli?“

„Už jsem vám řekla, že na žádný ples nepůjdu a to hned ze dvou důvodů.“

„Smím vědět jakých?“

„Nemám šaty a nejsem tam vítaná.“

„Šaty zařídím já, a co se týče toho druhého pošetilého důvodu, tak je absurdní. Jsi maturantka? Jsi. Podílela ses na přípravách? Ano, tak o co tu jde?“ Krev se ve mně vařila, nedokázala mě pochopit.

„Sakra! To vám musím vše říkat pořád dokolečka? Prostě tam nejsem vítaná. Jak se na mě asi bude koukat Rosalinda, Steve, Kim, Ambry a plno dalších lidí? Kdo by tam chtěl soudek v šatech pro ostudu?! Nikdo, tady je ten háček.“ Nemohla jsem vydržet nápor ostatních. Mrskla jsem zmrzlinou o zem a vystartovala do svého pokoje. Na dveře jsem dala ceduli „Nejste tu vítáni“ a zavřela jsem se.

Lehla jsem do peřin a tam se dusila vzlyky, jež smáčely celý polštář. Nedokázala jsem to potlačit. Vše, co jsem si za poslední tři roky střádala a schovávala do dušičky, teď vycházelo na povrch. Dělala jsem ze sebe tvrdou holku, ale pravda byla jiná. Jako ve většině případů. Jsem křehká a lítostivá. Jsem snadný terč, ale svoje emoce dokážu držet pod pokličku, tedy do jisté míry. Čas plynul, slzy se draly na povrch a mě pomalu pohlcovala temnota. Nebránila jsem se jí, jen ať mě pohltí, co jiného mě už čeká?!

Převalovala jsem se v posteli z jedné strany na druhou. Pořád jsem si nemohla najít místečko, nehledě na ošklivé sny. Nechala jsem to být, vidím, že mám, naspáno a už s tím nic nezmůžu. Pomalu jsem otevírala oči a zvykala si na šero. Jen tak jsem ležela a koukala do stropu, přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdybych byla jiná. Jak by se ke mně chovali, změnilo by se něco?

Dveře zavrzaly a dovnitř vešla mamka. Pomalým krokem přešla k mé posteli a sedla si vedle mě. Hladila mě po tváři a vlasech, při čemž šeptala:

„Andy, nechceš si to ještě rozmyslet? Já vím, že se necítíš dobře v jejich přítomnosti, ale vzpomínáš, co jsem ti říkala, když jsi byla menší?“

„Nezáleží na…“

„Vzhledu, ale na tom, co je uvnitř tebe,“ doplnila jsem jí.

„Přesně tak, i kdybys byla sebevíc krásnější z vnějšku, uvnitř je to důležitější. Možná, že nevypadáš jako nějaké modelky na molu, nemáš míry 90-60-90, ale přeci jenom nějaké to vnitřní kouzlo máš a kvůli nějakým puberťákům bys nepromrhala svůj jediný maturitní ples, že ne? Je jen jednou za život, to si nesmíš nechat ujít. Kašli na všechny okolo, my tě podpoříme a myslím, že David bude rád, moc se na ten ples těší a vy dva jste jako siamská dvojčata, pohne se jeden, pohne se druhý.“ Jen jsem si povzdechla.

„Už je to tu zas?“

„Co?“ dělala ze sebe nechápavou.

„Mami, několikrát jsem ti opakovala, že David je jen kamarád, nic víc. Neklapalo by to.“

„Dobře, dobře. Mám své, ty máš své, ale uvidíš sama, jednou na to přijdeš a bude to brzy.“

„Jsi jasnovidka, či co?“

„Ne, ale jsem máma, a ta to pozná ze všech nejlíp,“ políbila mě na čelo a se vzdušným polibkem odešla. Zavrtala jsem se víc do peřin a přemýšlela o maminčiných slovech. Možná má pravdu, taková událost je jen jednou za život a proč ji kvůli bláznům, jako je Rosalinda nebo Steve, promarnit. Chtěla jsem se podívat na naši výzdobu, na světla, zkusit si slézt ze schodů, aniž bych udělala trapné divadélko, vše vidět vlastníma očima, byť jen na okamžik.

Podívala jsem se na budík, o němž jsem mohla říct, že si chudák prožil své. Půl šesté ráno. Myslím, že je na čase vstát, dnes mám den plný proměn, a jak se říká - Ranní ptáče, dál doskáče.

Vyhrabala jsem se z postele a vyletěla z pokoje jako řízená střela.

„Mami,“ hulákala jsem přes celý dům, „potřebuju pomoc.“

„Andy, s čím pak?“

„Od kolika mají otevřený obchody se šaty?“ Hodila po mně úsměv a už nesla plno katalogů.

„Myslím, že bychom mohli zajít do Cool boutique, mají otevřeno od devíti a krásný výběr mají taky.“

„Mami, tys mě zachránila,“ skočila jsem jí kolem krku.

„Ne, to bys měla děkovat sobě, že nemáš tak paličatou hlavičku, jako obvykle.“

Spolu jsme si povídali v obývacím pokoji, dokud nepřišel David.

„Ahoj, Andy.“

„Ahoj Davide, mám pro tebe bezva zprávu,“ přihopsala jsem k němu a usmívala se.

„Jdeme na ples?“ pomalu, ale jistě se mu začal tvořit úsměv.

„Jdeme?“ zarazila jsem se.

„Nebo už si s někým dohodnutá?“

„Ne, nemám potuchu, s kým půjdu, ale jasné je, že se tam objevím,“ zářila jsem jako sluníčko. David se ke mně přidal, ale jeho nadšení už nebylo tak velké, jako na začátku.

Po deváté hodině jsem s mamkou jela do obchodu. Jen co jsem překročila práh obchodu, byla jsem překvapená. Všude plno šatů různých barev, střihů, délek. Hned na první pohled mě zaujaly tyrkysové se stříbrnými střevíčky. Mohla jsem na sobě zkoušet patery šaty, ale když jsem si oblékla ty tyrkysové, cítila jsem se jako princezna.

„Myslím, že slečně sedí nejlépe,“ pronesla poprvé svůj názor prodavačka. Buď už nás měla plné zuby, nebo jsem se jí v tom opravdu líbila. Budu doufat v to druhé. S malým náznakem úsměvu jsem odešla z obchodu s plesovými šaty. Další zastávka… salón.

Děsila jsem se, co tam se mnou budou provádět, ale řekněme si to na rovinu. Potřebuju to jako sůl. Byla jsem figurína, která musela poslušně držet, pokud chtěla být o poznání hezčí. Holt, pro krásu se musí trpět. I když jsem si stěžovala, hrozně jsem byla zvědavá, jak budu vypadat, změní se na mě něco? Poznám se?

Pustili se do mé bujné hřívy, která potřebovala doktora. Napatlali mi na hlavu všelijaké masky, šampóny a tužidla. Prostříhali a zkrátili. Když jsem viděla, jaký tvar a kvalitu mám teď, tak jsem tomu nemohla uvěřit.

Pořád jsem se jich dotýkala; jejich hebkost, jako kvalitní paruka. V jednu chvíli jsem je podezírala, jestli mi na hlavu opravdu nedali paruku, ale vlastní zkušeností jsem se přesvědčila. Místo brýlí mi dali kontaktní čočky hnědé barvy.  Na líčení jsem taky musela držet jako poslušný pejsek. Líčení očí, rtů a lící by se dalo přežít, ale vytrhávání obočí, to jsem nadskakovala dva metry do stropu. Taková bolest to byla, měla jsem to i nateklé, ale hned mě utěšovali, že to do večera splaskne. To bych jim radila.

Práce dokonána a já se mohla vydat domů. Dnešních nákupů jsem měla opravdu dost. Na takových pět let dopředu. Cítila jsem se nesvá. Pořád jsem se prohlížela ve zpětném zrcátku, až jsem ho zaklapla a nadávala si. Chovala jsem se jako ty nány ze školy, bez zrcátka, rtěnky a řasenky ani ránu. Já taková nejsem, jsem Andy Dugles a ne barbínka.

Jen co jsme dojeli domů, naproti nám vyšel táta. Spadlou pusu až ke kolenům. Prohlížel si mě pečlivě a potom konstatoval.

„Opravdu jsi Andy? Oni mi tě celou vyměnili.“ Měla jsem z jeho reakce obrovskou radost, ale svoje emoce jsem udržela na uzdě.

„Přeháníš, jen mi trochu oškubali obočí, ostříhali a nalíčili, nic složitého.“ Prošla jsem okolo něj jako dáma a smála se sama sobě. Moje první kroky mířily do kuchyně. Chtěla jsem udělat prevenci ledničky, zarazil mě čas. Půl čtvrté odpoledne. Sakra, to nemám ani hodinu času, než sem přiběhne David.

Nechala jsem ledničku ledničkou a běžela do pokoje, musela jsem se nacpat do plesových šatů, což nějakou tu minutku zabere. I když jsem s tím chvíli zápasila, nakonec to dopadla dobře. Šaty byly tam, kde měly, líčení bylo v pořádku, s účesem jsem také nic nevyvedla. Chtěla jsem se podívat, jak vypadám. Stoupla jsem si před zrcadlo a koukala na svůj odraz. Nebýt těch očí, tak bych se nepoznala. Byla jsem jako nová. I když jsem byla při těle, cítila jsem se jednou v životě jako holka, která by na sebe mohla být pyšná. Ukápla mi slza, možná by tekly i další, ale já je silou vůle zastavila. Myšlenky se mi zatoulaly někam jinam a já jsem v tu chvíli poznala, že to, co jsem hledala, jsem měla na dosah, ale není nad to, si to ověřit.

Pořád jsem byla někde v oblacích a hledala štěstí na špatném místě, ale já ho měla po celou dobu u sebe. Stačilo oči otevřít oči a pozorně se podívat. Styděla jsem se za to. Celou tu dobu jsem se snažila tomu zabránit, nebrat to jako realitu. Holt si nevybereš, láska si svou cestičku najde, i kdyby měla jít přes mrtvoly. To jsem si neuvědomila, jak trpím, když se stavím proti. Kdybych neměla paličatou hlavu, tak jsem mohla být šťastná už dávno.

Někdo začal netrpělivě bušit na dveře, a tak přerušil můj tok myšlenek… David. Hrnula jsem se ke dveřím, ale bezedný práh mi to překazil a já se málem setkala se zemí, kdyby mě táta nezachytil.

„Podpatky a ty, to nejde dohromady,“ konstatoval se smíchem.

„Děkuji ti,“ pronesla jsem na oko uraženě. Ve dveřích se objevil David v černém smokingu s rozepnutou košilí a hleděl na mě s otevřenou pusou.

David:

Už jen pár krůčků chybělo k zaklepání na dveře. Nemohl jsem se dočkat, nejenže poprvé budu tančit na plese, ale uvidím Andy v šatech, nalíčenou, usměvavou. Čekal jsem menší změnu, ale až takovou ne.

Dveře se otevřely a nebýt futra, kterého jsem se chytil, podlomila by se mi kolena. Krásný tyrkysový vodopád, jenž se linul po jejím těle. Vlasy natočené do lokýnek a rozpuštěné. Krásné čokoládové oči, ve kterých plály jiskřičky radosti. Plné rty odhalujíc bílé perličky. Cítil jsem, jak mi čelist popojela dolů. Musel jsem vypadat jako naprostý blbec, ale ona… byla krásná. Postavila se přede mě, zvedla si spodničku a zatočila se. Trochu se zapotácela, ale elegance a radost, jež z ní sálala, to přebila.

„Sluší ti to,“ zakoktal jsem.

„Děkuji, taky dnes nejsi k zahození.“ Sborově jsme se zasmáli.

Ona mi složila poklonu?! Asi na místě omdlím. Byl jsem horší než holka, stačil jeden pohled, úsměv, letmý dotek a tál jsem. Proudila mnou elektřina až po konečky prstů na nohou. Sice jsem se usmíval, ale nejradši bych nikam nešel. Doufal jsem v to, že půjdeme na ples, ale spolu, jako pár. Ovšem taková princezna se nehodí k všivákovi, jako jsem já. Určitě čeká na něho… na toho grázla Steva. Jak já ho nenávidím. Celou dobu Andy ubližuje a neuvědomuje si to. Nejradši bych mu srazil dolů jeho namachrovaný hřebínek, ale to by bolelo spíše mě. Určitě by za ním stálo celé fotbalové družstvo…

Andy:

„Je na čase jít.“ David mi nabídl rámě a já ho s radostí přijala. Chtěla jsem se na plese objevit ještě v celku, ne napolovic rozmáčklá.

„Andy, počkej, je potřeba fotka.“

„Bože, mami,“ zaúpěla jsem. Postavila jsem se vedle Davida a usmála se. Za poslední tři roky, to byl nejkrásnější zážitek mého života. A doufám, že není poslední.

„Uvidíme se večer,“ zamávala jsem. Zvládla jsem i schody na terase, snad to nebude tak zapeklitý oříšek. David mě dovedl před auto a jako pravý gentleman mi otevřel dveře. Jen jsem tiše nasedla a už se těšila na světla plesu.

V autě bylo hrobové ticho. Nikdo se neodvážil navázat smysluplnou konverzaci. David měl upřený pohled na silnici a bolestně zkřivený obličej. Hlavou mi vrtalo, co se mu stalo. Proč se tak chová? Udělala jsem něco špatně? Nebo se za mě stydí? Slova se mi zdála zbytečná, a tak jsem se letmo dotkla jeho ruky. Zčervenal a ruku stáhl k sobě.

„Potřebuješ něco?“ odvětil stroze.

„Ne, jen mě zajímá, proč jsi tak odtažitý.“

„Nejsem, to se ti zdá,“ usmál se, i když to spíše připomínalo vynucený úšklebek. Neobtěžovala jsem se doprošovat dál, přeci jenom mám nějakou důstojnost.

Pneumatiky zakvílely a já se octila před školní budovou. Dveře se otevřely, nestačila jsem zaregistrovat, že by David už vylezl. Vystoupila jsem a mravenčími krůčky, abych se tu nerozplácla přede všemi, jsem kráčela k tělocvičně, kde se to vše konalo. Čím blíže jsem byla, tím více se mi žaludek stahoval nervozitou. Jak se budou tvářit, až uvidí soudeček v šatech? Dopadala na mě deprese.

David šel napřed a mě nechal v pozadí. Měla jsem sejít po schodech. Bála jsem se své stability, ale nebudu pesimista. Doufala jsem, že si nikdo mého příchodu nevšimne. Mýlila jsem se. Reflektory se zaměřily na mě a po celou dobu, co jsem scházela dolů, mě všichni měli na očích. Byla jsem nervózní, ale snažila jsem se to zamaskovat. Zdolala jsem poslední schod a vítězně se usmála.

Hledala jsem Davida, ale místo něj se objevil Steve.

„Ahoj, Andy.“

„Ahoj, děje se něco?“

„Jen, že ti to dnes opravdu sluší. Máš partnera na dnešní večer?“

Na tuhle chvíli jsem čekala celé čtyři roky. Celé čtyři roky jsem snila o tomhle okamžiku a možná kdyby to bylo před pěti dny, tak bych horlivě přikyvovala, ovšem teď to moje srdce cítilo jinak. Rozhlédla jsem se po parketě a zahlédla Davida. Upíral na mě svůj hnědý kukuč, jeho oči byly smutné. Možná si myslíte, že to dělám ze soucitu, ale nikoli, uvědomila jsem si jednu věc, kterou jsem měla udělat dávno. Můj čas nastal.

„Copak? To už jsem ti dobrá? Co tě na mně zaujalo? Poslouchej mě, Steve. Já nejsem žádná krasavice a nejsem modelka, ale mám něco, co Rosalinda a její fiflenky ne. Nemají rozum, důstojnost, jsou to ženy hodné opovržení. Nepotřebuji všem ukázat svůj dekolt, abych dokázala, že nejsem k zahození. A i když se to zdá divné, jsi to samé jako ony. Manekýn s malým mozečkem, o němž se nedá říct, že by byl k užitku. Nebyla, nejsem a nebudu pro tebe dostupná, seber si svůj namachrovaný zadek, svůj obličej, a táhni do řiti.“ Byla jsem na sebe hrdá, nevím, kde se ve mně sebralo tolik odvahy, ale stálo to za to. Vydala jsem se k Davidovi, s úsměvem na tváři, když mě někdo přitáhl ke svému svalnatému tělu.

„Nedělej drahoty, sama víš, že mě miluješ, tak se tomu poddej.“ Byl tak slizký. Rukama mi jezdil po zádech a dotýkal se mé šíje. Dřív bych byla v sedmém nebi, ale dnes? Vzchopila jsem se.

„Ne, milovala. Teď jsi pro mě ubohý trapák. Kdybych si na sebe nevzala šaty, ani kolo bys o mě neopřel. Ale kluk, kterého miluju, se mnou byl po celou dobu, celou dobu mě bránil a bylo mu jedno, jak vypadám, pro něj jsem byla důležitá já. Ne moje krása. Jsi pro mě dávno tabu, vypadni,“ zařvala jsem na něho a neohlížela jsem se, kdo na nás hledí. Podle reakcí, celá škola.

„Kdo to je? Je hezčí než já?“

„Ne,“ pohrdavě jsem si ho změřila, „on je mnohem krásnější než ty. Táhni za Rosalindou, ona je taková naivní nána, ne já.“ Ovšem stisk Steva nepovolil, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, vyprostit, jsem se nedokázala.

David:

Nechal jsem Andy, ať si zkusí, co je to sen princezny, hleděl jsem na ní s úžasem a proklínal se, že jsem jí nikdy neřekl o svých citech, možná by se to vše vyjasnilo, nebo ne. Chtěl jsem přede všemi Andy říct, co k ní cítím, ale Steve mě předběhl, stoupl si přímo proti ní. Už jsem se neodvážil udělat ani krok, ztratil jsem jí.

Když jsem koukal na jejich ne zrovna tichý rozhovor, tak ve mně stoupalo napětí a vzdorovitost. Chtěl jsem mu vynadat, napravit jeho krásnou fasádu, ale držel jsem se. Co kdyby o to Andy nestála? Co když ho opravdu miluje a jen bych jí zkazil dávný sen? To nemůžu udělat, už jen proto, že ji miluju.

Vše se to vyostřilo tak rychle. Než jsem stačil jakkoli zareagovat, Andy Steva nakopla mezi nohy, ten se kácel k zemi s rukou v rozkroku. Kdybych nebyl tak rozzuřený, tak bych mu přidal, ale mohl bych mu uškodit. S pár ostrými, hlasitými slovy, ho poslala někam a kráčela ke mně.

Andy:

Nikdy bych neřekla, že si budu vychutnávat Steva se zaslzenýma očima. Cítila jsem, jako bych měla lehčí srdíčko, které se zbavilo zátěže. Neotálela jsem a šla za svým cílem.

„Cos to provedla? Snila jsi o tom!“ promluvil David.

„Ne, Davide, snila jsem o princi na bílém koni a neuvědomila si, že ho mám celou tu dobu před sebou, ale tys mi otevřel oči,“ pohladila jsem ho po tváři.

Cítila jsem záškub uvnitř mého těla, ale ruku jsem nestáhla.

„Miluju Tě, ale otázkou je, jestli ty chceš mě,“ visela jsem na jeho slovech. Čekala jsem, co vysloví. Možná jsem chtěla slyšet ano, ale pochopila bych, kdyby řekl ne. Já jsem mu ublížila, už jen tím, že jsem ho přehlížela. Chytil mě za ruku, dal si ji na srdíčko a řekl.

„Já tě Andy, miloval vždycky, ale tys měla oči pro jiného. Teď, vím, že mě miluješ, není čemu se bránit,“ sklonil se blíže ke mně, ale zastavil se pár centimetrů od mých rtů. Byla jsem nenasytná, tohle mi nesmí dělat. Přitáhla jsem si ho blíže, a tak zrušila skulinku mezi námi. Byla to dokonalá souhra, patřili jsme k sobě. Jeho teplé rty, které ve mně vzbuzovali chtíč, jež byl zapečetěn hluboko v mém těle, se pomalu dral na povrch.

„Miluji Tě.“

„Já tebe víc,“ vyřkla jsem, ale jeho rty neopouštěla…

***

Ať si o své matce myslíte cokoli, ona má vždy pravdu. Ona vás vidí od malička vyrůstat, ona vás vychovává a jen ona ví, jak zareagujete v dané situaci. Ona je vašim ochráncem a nejlepším rádcem. Já jsem si to zkusila na vlastní kůži a nikdy bych nepomyslela na Davida jinak než kamaráda. Ovšem realita je jiná. Hledala jsem lásku na špatném místě. Já ji měla přímo vedle sebe…

Je to moje první jednorázová povídka, která není zaměřená na Twilight. Chtěla bych znát vaše názory, nepíšu dlouho, takže v tom nejsem moc zkušená, ale cvičení dělá mistra, ne?

Děkuji. LuckyLike.

Autor: Luckylike (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sen každé princezny: