OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Sheensa - Popelko, kde máš střevíček?

11.12.2013 (06:30) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 875×

Popelko, kde máš střevíček?

Krev. Odevšad jsem cítila krev zvířat. Svůj dech jsem snížila na možné minimum a vyčkávala na svou oběť, nikde nic. Seděla jsem na nejvyšší větvi stromu a sledovala palác, který se tyčil vysoko nad větvemi stromu. Celý bílý byl v tmavém lese, kolem kterého byl postaven, jako pěst na oko. Famfáry vyhrávaly celý den a barevné prapory připomínaly spíš nějaký dostavník než vznešenou pevnost.

Už třetí den se zde totiž konal bál, po městě se povídalo, že princ si hledá nevěstu. Každá dívka, jež měla v sobě aspoň litřík vznešené krve, se mohla o jeho srdce ucházet a jako odměnu za prolomení té bariéry dostane… vše, co si princeznička bude přát, tak nějak zní jejich privilegia.

Je až smutné, že tolik dívek po něm dychtí, přičemž ho jen pár lidí vidělo. Těžko říct, jestli se ten slavný princ občas ukazuje na tom jejich soaré, nebo prostě vyčkává, až se podívá té své do očí a bude to láska na první pohled. Huh…

Něco se pode mnou šustlo, zbystřila jsem a vyhrbila se… konečně začíná lov. V hustých kapradinách, asi dvacet metrů ode mě, si to vyšlapoval tlustej obejda v barevných šatech a u nohou mu cvrnkaly rolničky, typický druh kořisti, kterou chytnete už jako malí v plenkách. Bylo zbytečné si nějak promýšlet strategii útoku, nebo se dokonce jen připravovat na skok, jednoduše jsem seskočila na nejspodnější větev a čekala, až mě spatří. Trvalo to déle, než mi bylo milé, takže mě až donutil si odkašlat.

„Kdo tam je?“ zeptal se úplně opačným směrem, než odkud se ozval můj hlas, a dokonce se i ke mně, k predátorovi, otočil zády.

„Hele, ty asi nepatříš k nejbystřejším, co?“ zasmála jsem se a cítila, jak se moje oči postupně zbarvovaly do černa. Nevoněl nejsladčeji, ale už jsem byla docela dost vyprahlá žízní.

„Nic nemám!“ bránil se hned, ale už aspoň trefil správný směr.

„To je dobře, aspoň nebudu mít výčitky,“ zamumlala jsem a vystoupila ze stínu. Byl tlustější, než na první pohled vypadal; sledoval mě, slyšela jsem jeho silně bušící srdce a pak mu začala pracovat i mazová žláza.

„Pěkný krk, matka mi říkala, že bych měla jíst i tučnější jídla… Konečně se budu moct vrátit s tím, že úkol je splněn,“ usmála jsem se a olízla si rty, pak jsem přistoupila blíž. Já udělala jeden krok, on hodil na stejnou dálku zpátečku. „Víš, za chvíli určitě narazíš do stromu…“ zamumlala jsem už o něco netrpělivěji.

„Já, no. Prosím, nech mě být.“

„Co mi dáš za to? Neříkals, že nic nemáš?“ Přivřela jsem oči a naklonila hlavu. Tak to vždy dělávala matka.

„Mám nějaké peníze, počkej,“ sáhl do kapes a vytáhl stříbrné dukáty. „Nevím, cos slyšel, ale pokud si myslíš, že když si vezmu od tebe stříbro, tak se popálím, jsi na omylu. Mimochodem, je zbytečné to protahovat. Slunce by mi ublížilo jen v případě, že bych vyletěla do nebes a zatoužila si v jeho lávě zaplavat, což zatím nemám v diáři.“

Šla jsem blíž, on zase dál. Už to bylo docela únavné.

„Co to je?“ zašeptala jsem, když má noha na něco došlápla. Zvedla jsem to.

Jménem královského i jeho rodiny vás tímto zveme na maškarní bál,

budeme rádi, pokud…

₯

„To je pozvánka. Na ples,“ odpověděl a v očích mu blýsklo, „dám ti ji, pokud mě pustíš.“

„Asi jsi tak úplně nepochopil svou situaci, jsi sám… v lese, proti mocné upíří holce, která má hlad. Tvoje fyzička je asi tak dobrá, že i ten strom za tebou má větší šanci na útěk, a snažíš se se mnou vyjednávat o kartičce, kterou jsi ztratil a kterou momentálně držím já, správně?“

Přikývl.

„Jsi fakt marnej…“

₪₪₪

Domů jsem přišla celá bolavá, pouhá srnka nedokázala mou žízeň ani ztišit. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem jej nechala jít, ale… v ten moment jsem ho prostě nedokázala zabít.

„Tak jak to šlo?“ zeptala se mě matka u dveří a v ruce držela sáček s… páni, čerstvá krev!

„Nic moc, jen srnka,“ zamumlala jsem a očima hypnotizovala tekutinu, cítila jsem, jak mi vyjely špičáky.

„Asi ti to ještě moc nejde -“

„Moc jsem se nesnažila,“ zareagovala jsem hned, ještě dopustit, aby mě zařadila do škatulky slabochů, a můžu si jít rovnou vybrat místo pro svůj náhrobek.

„Hm,“ odfrkla si a hodila po mně lahvičku s krví. „Jez!“

Nemluvily jsme, u večeře nikdy! Pro naši rodinu, jež nyní zahrnovala jen mě a matku, to byl posvátný zvyk, který něco tak zbytečného nepotřeboval. Tichá domácnost pro nás představovala něco jak vyšší význam, ale matka to prožívala víc než já, vždyť jsem i vyrostla mimo upíří civilizaci. Nikoho jiného než matku neznám.

„Zítra jedu pryč,“ řekla zničehonic. „Tak nedělej blbosti.“

„Kam jedeš?“ zeptala jsem se jí a hypnotizovala svoje sepjaté ruce.

„Za dva dny je v Roklině rodinný totau, já jako zástupce se tam musím objevit.“ Na to jsem nic neřekla. Nemělo smysl se hádat o to, abych tam mohla jet s ní, vím, že by mě tam nechtěla. Proto jsem jen mlčky přikývla a vyhoupla se do kůlny, odkud jsem každý den pozorovala oblohu. Nedokázala jsem nikdy pojmenovat ani jedinou z hvězd, proto když jsem byla malá, tak mi matka řekla, ať si k nim názvy vymyslím, že stejně ty pravé taky někdo kdysi vymyslel. Na nic jsem nepřišla. A matka se mě stejně na moje výtvory nikdy neptala.

Přikryla jsem si oči. Bože, ta zář je tak silná…

₪₪₪

Seděla jsem opět na té samé větvi jako při minulém lovu a sem tam mrkla na palác. Dneska je poslední den oslav a vycházející smích byl hlasitější než obvykle, možná že důvodem bylo to, že dneska si má princ konečně vybrat svou nevěstu.

Nerada jsem to přiznávala, ale byla jsem opravdu zvědavá na to, jak to vypadá uvnitř. Dlouho jsem tu touhu v sobě potlačovala, ale zanedlouho jsem to už nemohla vydržet. Samovolnými pohyby jsem se skoky po větvích dostala až k hradnímu příkopu a shlédla dolů. Všichni byli v maskách. Ženy byly oblečené v róbách, které tvořily nepřímý kontrast s obleky mužů, a na tváři jim seděly masky.

Ucítila jsem závist, samozřejmě jsem taky měla jedny šaty, modré… potažené stužkou, ale určitě se nemohly rovnat s těmi jejich. Jemně jsem si šáhla na své plavé vlasy, já ani neměla žádný pompézní účes jako ony. Záviděla jsem jim všechnu tu parádu. Naklonila jsem se ještě víc. Kupodivu jsem necítila chuť ke skoku a k útoku, přičemž se mi potrava proháněla přímo před nosem. Místo toho jsem ucítila až nenormální touhu přidat se k těm človíčkům, hezky se obléct a jednou v životě se chovat snobsky.

Někde v hlavě jsem slyšela svou matku, jak na mě křičí, že do hradu se nesmí chodit, že je to pro nás nebezpečné. Zaťala jsem ruce do větví, až mi za nehty zůstaly třísky, ale přesto jsem se napjala a jemným doskokem se dostala na zem, přistála jsem přímo před dveřmi, u kterého stály pytle se smetím.

Chci dovnitř, ale takhle tam jít nemůžu. To mi bylo víc než jasné. Uslyšela jsem za sebou zvuk otevírajících se dveří a já rychle vyskočila na nejbližší strom. Jaká to náhoda, že ze dveří vyšel zrovna můj starý dobrý a nepříliš chytrý známí.

„Ahoj!“ zašeptala jsem za jeho zády. „Dej mi nějaké šaty!“

Povyskočil a hlasitě zaječel, nečekajíc to jsem nestihla ani zareagovat a ze dveří vyšel další muž, tentokrát už statnější a, můj bože… Srdce mi začalo být jako o závod ještě dřív, než jsem jej uviděla. Tak sladké! křičela na mě každá buňka mého těla, že jsem okamžitě cítila, jak mi oči zčernaly. Byla jsem od přírody predátor a právě jsem ucítila svou kořist.

„Zmizte, Výsosti, utíkejte!“ zaječel někdo, ale já už nic nedokázala vnímat. Sledovala jsem jen jeho. Obličej se mi vpíjel do červeného obrazu a moje oči sledovaly jen jeho pohybující se krkavici. Něco spadlo na zem a zařinčelo to, že by meč?

„Chrrr…“ slyšela jsem, jak ze sebe vydávám. Můj cíl se začal pohybovat, ne však směrem ke mně. Vzdaloval se ode mě rychlostí, jež nenáležela člověku, možná sedí na koni. Bylo mi to jedno. Utíkala jsem, ne tak rychle jako můj cíl, ale dost na to, aby mi nedokázal uniknout.

Všechny mé smysly byly zatřeny jen jedinou myšlenkou, a to chutí po uhašení žízně. Nevím, jak dlouho jsem běžela, možná chvíli, ale mně to už připadalo nekonečně dlouho. Udělala jsem jeden rychlý skok a jen těsně jej minula.

To mě ještě víc nabudilo.

Už jsem ani nedokázala myslet jako člověk, všechno kolem mne ztratilo hodnotu, kdo vlastně jsem? Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Nevím… Už mi nic nedávalo smysl. Všechny chutě i vůně se mi z mysli vytratily, dokázala jsem už jenom myslet na tu nejsladší krev, která byla přímo přede mnou a která právě zpomalovala. Docházely jí síly?

Sebrala jsem všechnu svou energii a vložila ji do nohou.

Skok.

Hmátla jsem po svém cíly a shodila ho na zem. Cítila jsem jej pod sebou, hluboce dýchal, ale nešel z něj cítit strach. Spíš něco, co mě lákalo ještě víc. Mimovolně jsem mu zuby přejela po krku, že přímo pod mými ústy tepala ta krev! Tak, tak blízko… Bože, to pokušení.

„Ach,“ uslyšela jsem pod sebou, ale opět to nevyznělo vystrašeně. Moje kořist ze sebe vydrala zvuk, na který jsem nebyla zvyklá, vlastně jsem jej snad ani neznala. Ale neměla jsem už čas nad tím přemýšlet, špičáky se mi protahovaly a já věděla, že ještě chvíli a vybuchnu.

„Kousni mě, saj mou krev a já ti v ten samý okamžik probodnu srdce kůlem…“ zamumlal mi do vlasů, ale už jsem ani nedokázala rozeznat význam těch slov. Stalo se ze mě zvíře, predátor bez lidského chápání a rozumu.

Kousla jsem jej a v ten moment jsem i ucítila v hrudi neuvěřitelnou bolest, jen chvilkovou, pak ji přehlušila slast z krve mé kořisti. Nevím, jestli jsem ji někdy vůbec přestala sát, zbytek se mi už splývá s temnotou…

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sheensa - Popelko, kde máš střevíček?: