OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Silentium

Ticho... Krásné, fascinující Ticho. Je jím jeden z andělů samotného archanděla Gabriela, jmenuje se Jaael. Jednoho rána ho však probudí ohlušující bouře. Samozřejmě, že ví, odkud vítr vane! Ach, ten Lucifer, zase provokuje... (Kurzívou je psáno Jaaelovo mluvení do Luciferovy mysli. A Jitřenka s Luciferem je jedna a ta samá osoba. Slovo "lucifer" pochází z latiny, kde znamená v překladu světlonoš, tj. v prvé řadě právě jitřenka)

28.02.2014 (11:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1207×

Venku zuřila bouře. Blesky křižovaly oblohu a byly doprovázeny nelítostnými ranami hromu, které probudily chlapce se sněhobílými vlásky, které teď byly rozprostřené po polštáři téže barvy. Jen neochotně se na posteli posadil. Přikrývka mu sklouzla z ramen. Rozespale se kolem sebe rozhlédnul. Celý pokoj byl ponořen do šera díky těžkým, tmavě modrým závěsům. Zabraňovaly světlu projít skrz ně.

Slezl z postele a bosky došel právě k oknům. Jediným pohybem závěsy roztáhl. Rozvířil se letitý prach, až chlapci zaslzely oči. Nerozkašlal se, nekýchl. Jediným zvukem bylo rušivé vyťukávání jakéhosi rytmu deštěm do mosazného parapetu a občasné zahřmění. Zamračil se.

Nechal zjevit svá dvě překrásná andělská křídla. Laskavě po běloučkých peříčkách přejel konečky štíhlých prstů, než se do nich „zabalil“, a jen v myšlenkách si představil tvář s dlouhými černými vlasy, které házely odlesky do ohnivě ruda. Se zábleskem čistého světla zmizel.

Byl to mžik. Jeho zjevení očividně nebylo překvapením pro muže pohodlně rozvaleného v ebenovém křesle s rudým polstrováním, „Copak, bělovlasý, vzbudil jsem tě?“ zazubil se potměšile sedící muž. V hlavě mu hned vyvstala odpověď.

 

„Ano, Lucifere.“

 

„To mě mrzí...“ hraně lítostivě protáhl jmenovaný obličej.

 

„Výborně, tak ty bouřkové mraky se vší lítostí pošli pryč!“ zavrčel mu chlapec v myšlenkách a přísným výrazem si Lucifera přeměřoval.

 

„Kdepak. Na to mě až moc baví pozorovat ten tvůj naštvaný obličejík. Co je lepšího, než budit Ticho?“ přešel k němu černovlasý a s drzým úsměvem štípl do tváře uraženého chlapce, který ho přes ruku pleskl.

 

„Okamžitě to udělej! Chceš, aby to dopadlo jako posledně?“

 

„Posledně ti musel pomáhat sám archanděl Rafael, Jaaeli“ povzdechl si Jitřní synáček. „A když se mnou mluvíš, mluv normálně.“ ponoukl mu.

 

„Dej mi pokoj, ty Pánův rozmazlenče!“ štěkl po něm Jaael, opět jen v jeho mysli.

 

„Copak jsi říkal, bělovlásku? Neslyšel jsem tě!“ zašveholil Lucifer.

 

„Slyšel jsi mě. A to moc dobře. Prostě tu bouřku pošli pryč! Potřebuji ticho.“ Lucifer ho však jen okázale ignoroval. Stačil jen jediný pohyb rukou a celou místnost naplnily nejrůznější zvuky. Smích, Pláč, Křik, Hudba,... Jaael si jen zakryl uši rukama. Zvuky však stále procházely tou chabou bariérou. „PŘESTAŇ!!“ vyslal k muži další myšlenku. Nedočkal se žádné odezvy. „Lucifere, hned to zastav!“ zkusil to znovu. Ten hluk ho ubíjel. Rezonoval v hlavě. Nesourodé zvuky z lidského i andělského světa se přebíjely a Jaaelovi způsobovaly utrpení. „Zastav to!“ špitl. Opravdu, jeho rty se pohnuly, aby mohl vyslovit tu žádost. Lucifer si toho byl vědom, ale pořád to nebylo to, co chtěl. Jen se na Jaaela, sedícího na zemi s dlaněmi přitisknutými k uším, podíval. Nic neudělal. „HNED S TÍM PŘESTAŇ!“ teď už bělovlásek zakřičel z plna hrdla. Jako na povel, jen co se jeho ústa zavřela za poslední hláskou, všechen hluk utichl.

 

„A já už začínal pochybovat, že umíš mluvit.“

 

„Zneužíváš toho, že jsem slabší!“ nařkl ho Jaael, zvedajíc se ze země.

 

„JAAELI!!“ zvedl Jitřenka hlas, až sebou bělovlásek polekaně trhl. „Dokud si neřekneš, co chceš, svým HLASEM, neudělám nic,“ pokrčil rameny Lucifer a opět se rozvalil v křesle, pozorujíc andílka, jak bojuje sám se sebou. Několik dlouhých minut bylo ticho. Chlapec neustále dorážel na Jitřenku jen v myšlenkách, ale ten nedával jakkoliv najevo, že slyší.

 

„Nech zmizet... ty bouřkový mraky...“ opět jen šeptal, ale jeho hlas se rozléhal velkou halou.

 

„Copak by tě zabilo, kdybys to řekl normálně hlasitě?“ zavrtěl Lucifer hlavou s povzdechnutím. Odpovědi se nedočkal.

 

„Jitřenko, co to má zase znamenat?!“ osopil se příchozí po Luciferovi.

 

„Michaeli, bratříčku!“ usmál se medově.

 

„Co jsi Jaaelovi zase udělal?!“ ochranitelsky se před bělovláska postavil.

 

„Jak, zase??? Jenom jsem ho probudil a on je teď poněkud mrzutý.“ Jen co to dořekl, celý pokoj prozářilo bílé světlo, jak se Jaael přemístil. Michael překvapeně zamrkal.

 

„Zase jsi ho urazil. Výborně, to se ti povedlo,“ pokýval hlavou.

 

„Nechápu, proč se tak staráš...“

 

„Víš, jak bude s Gabrielem zase k nevydržení? On si svoje andílky hlídá. Teď bude naštvaný, že jsi jeho milované Ticho takhle pobouřil, a to doslova...“ Svšak černovlasý se jen zasmál. Vyskočil na nohy. Zjevila se jeho křídla, taktéž sněhobílá. Výrazně kontrastovala s jeho divokým zjevem. Pomyslel na Jaaela a během okamžiku zmizel, avšak v záplavě ohnivě rudé záře. Michaelovi nezbylo nic jiného, než s otráveným povzdechnutím opustit bratrovy komnaty.

 

„Odejdi!“ zamručel Luciferovi v myšlenkách Jaael. Ten samozřejmě jeho rozkazu nevyhověl. Pomalým krokem se přibližoval, v naprosté tichosti, neboť nechtěl Jaaela ještě více rozhněvat. Bouřkové mraky už odpluly a bělovláskův svět se opět utápěl v tom laskavém, fascinujícím tichu.

 

„Přestaň být uražený,“ přisedl si k chlapci Lucifer na okno. Jaael ho jen sjel pohledem, než opět začal pozorovat krajinu za oknem.

 

„Nejsem uražený,“ konstatoval po chvilce ticha.

 

„Nemůžeš si tohle tvoje mluvení do hlavy odpustit?! Je to dost otravné,“ obrátil oči v sloup Lucifer. „Navíc, rád poslouchám tvůj hlas...“upřel na bělovlasého chlapce pohled a laskavě se usmál.

Jaael překvapeně zamrkal. Upřímně, ani by nevěřil, že druhý je schopen takového úsměvu. Vždy u něj viděl jen pohrdavý, potměšilý nebo drzý úšklebek. „Víš, že nahlas mluvím jen nerad,“ připomněl mu Jaael.

 

„Ach ano...“ povzdechl si černovlasý. „Tak jen... prosím, nastav ruce!“ Bělovlasý Jaael nastavil dlaně.

Lucifer je zakryl svými dlaněmi a rošťácky se zakřenil, pak přivřel oči a ruce zase stáhl. Když zjistil, že si v bělovláskových dlaních opravdu hoví malinký bílý ptáček, opět se krásně usmál. Ten nejdřív nechápavě pozoroval tvorečka ve svých dlaních, který se trošku zavrtěl. S dětskou radostí ho pohladil prstem po drobné hlavičce pokryté bílým peřím. To ptáčka probudilo. Otevřel oko, černé, podobné korálku. Zaštěbetal a vznesl se do vzduchu. Proletěl se po místnosti, následován Jaaelovým pohledem. Mával křidélky a prozpěvoval si pípavou píseň. Pak přistál na rameni, ze kterého si chlapec odhrnul bílé vlásky. Když se ptáček otřel o bledou tvář, zvonivě se zasmál.

„To máš jako odčinění za tu bouřku,“ pronesl Lucifer a lehce do chlapce šťouchl, ten jen překvapeně zamrkal, ale nezůstal staršímu nic dlužný a taky do něj drcl. „Hey!“ zasmál se i Jitřní synáček. Jaael seskočil z okna, než mu Jitřenka stihl tu drzost oplatit. „Počkej, až tě chytím!“ křikl. Druhý se zamračil.

 

„Nekřič!!“ ponoukl mu. Ptáček opět poletoval kolem, ale kupodivu nepípal. Lucifer se zatvářil vážně. Taktéž seskočil z parapetu. Rychlým krokem došel až k Jaaelovi. Bez rozmýšlení ho chytil v pase a zvedl tak, aby se nedotýkal země.

Chvíli mu jen hleděl do očí, než se i s andílkem v náručí začal točit na místě. Ten překvapením zavýskl, hned nato si přikryl ústa dlaní. Pokrčil nohy v kolenou a jen se tiše smál. „Nechej toho!“ zněl jeho hlásek Luciferovi v mysli. Ten však nepřestával. „Jitřenko!!“ zaúpěl. Na to už Lucifer slyšel. Přestal se točit a postavil Jaaela na vlastní nohy. Ten se vydýchával a usmíval od ucha k uchu.

„Jsi-jsi pěknej neřád!“ praštil ho hraně pěstí do hrudi. Bílý ptáček přestal poletovat a opět přistál na Jaaeliho rameni.

 

„Já vím... Ale za ten tvůj hlásek to stojí!“ Jaael jen zlobně našpulil rtíky. „Pověz ještě něco.“

 

„To mě nejřív budeš muset chytit!“ vyběhl bělovlásek ze dveří ven. Odrazil se od země, roztáhl křídla a vznesl se do vzduchu. Lucifer mu byl v patách.

 

„Jestli tě chytím, budeš mi vyprávět... pohádku!“ křikl. Druhý ho kupodivu nijak nenapomenul, jen se smál. „A zazpíváš mi!“ dodal.

 

„To se ještě uvidí!!!“ zasmál se v Luciferově hlavě Jaael.

 

A Luciferovi zase přišlo, že právě jeho hlas je i v jeho mysli tím nejsladším ze všech.

Autor: , v rubrice: Povídky » Jednodílné



Sdílet

Diskuse pro článek Silentium:

Tak nějak mě napadlo, že ještě stále zde nemáš můj komentář k této
dech-beroucí povídce! A přitom ji naprosto zbožňuji a vracím se k ní vždy když si na ni vzpomenu..:3
Znáš mě, fantasy témata nejsou zrovna můj šálek čaje, ale toto je naprosto boží... Zbožňuju Lucifera..:*
Jen piš dál, protože Tvé nápady miluju!!!

Moc pěkné

Pořád se k téhle povídce vracím. Je tak... roztomilá, hravá, krásná. Mám ji moc ráda. Vždycky, když ji čtu, vyloudí si úsměv. Netuším, kam chodíš na tak dokonalé nápady, ale... Prosím, pokračuj v psaní, píšeš krásně (*-*)y

děkuju děkuju moc! :33

K-Kirimi-chan... *nemá slov* dokonalý, miluju tvůj styl psaní. Originální námět, krásně napsáno. Prostě super :33

Nádherné

chichi *potutelně se usmívá* ...Moc by mě zajímalo, co se stalo, když ho chytil.... ale ne! To už je příliš perverzní
Líbila se mi hrozně mooooooc, ale asi mám pořád radši tu Utopii.

Krásný andělé jsou moje oblíbené téma :

Přidat komentář:

Nick:

Text: