OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Šílený učitel němčiny

01.03.2011 (20:00) • Barrys • Povídky » Jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1472×

Šílený učitel NJ

„Katko! Nezapomeň si s sebou vzít svačinu! A po škole hnedka do tátova obchodu!“ vykřikla na mě máma.

„Mami! Vždyť je mi už třináct!“ hbitě jsem ji bojkotovala. Vzala jsem si ze stolu sušenky a zabouchla dveře. Byl krásný jarní den. Měla jsem s Dominikem domluveno, že na mě před autobusovou zastávkou počká, ale on tam samozřejmě nečekal.  Sedla jsem si na lavičku a snažila se soustředit na sešit matematiky, který jsem měla před sebou.

Najednou mi něco zapískalo v uchu. Musela jsem hýbnout se zeslabovačem. Ohlédla jsem se a uviděla přijíždějící autobus, který mě měl odvézt do školy.  Smutně jsem se podívala okolo sebe, jestli Dominik neběží, ale nikde jsem ho neviděla.

Zaplatila jsem za jízdenku a sedla si hned do první sedačky. Otočila listem sešitu a snažila se naučit Pythagorovu větu.  Ne, že bychom z toho dneska psali, vždyť jsme to ani ještě nebrali. Je to látka osmého ročníku a já chodím do sedmého, ale chci zabodovat u naší učitelky matematiky.

Byla jsem u vzorce c² = a² + b² , když v tom do mě někdo drknul.

„Baf! To si se lekla co?“ vyštěkl hlas za mnou. Rychle jsem se ohlédla a viděla hrdého Dominika, jak má radost, že mě vyděsil.

„Co tu děláš?“ odfrkla jsem rozzlobeně.

„Nastupovat do autobusu jsem tě neviděla a čarovat také neumíš, tak mi to jenom vysvětli,“ dodala jsem.

„Spal jsem u babičky, tak jsem musel jet až z Borové. Viděl jsem tě, tak jsem tě chtěl trochu postrašit,“ řekl provinilým hlasem, když viděl, že se na něho opravdu zlobím.

„Hele, dneska máme ten nový předmět, němčinu, viď?“ ptal se mě.

Já jsem mu jenom přikývla a sledovala cestu z okna. Autobusová zastávka, v které jsem nastupovala, byla asi čtyři kilometry od další zastávky a škola hned za rohem. S Dominikem jsme vystoupili a šli ke škole. Bylo ještě zavřeno, otevíralo se každé ráno v 7:40. Podle počtu dětí stojících před školou, jsem usoudila, že tu budeme pět minut čekat.

Dominik do mě strčil, na znamení, že je vedle lavička. Ohlédla jsem se k ní a viděla na ni sedícího deváťáka. Chtěla jsem Dominikovi říci, že je obsazena, ale on už u ní stál a křičel na kluka, aby vypadl, ale on samozřejmě oponoval. Dominikovi došla trpělivost a bouchl deváťáka do ramena. On se zvedl a napřáhl se na ránu do obličeje. Dominik ale v času uhnul a udeřil ho do tváře.

Dominik se velmi rád pral, protože chodil na aikido, což je bojové umění daleko vyspělejší než nějaký karate nebo judo, pár hmatů mě naučil, takže kdybych potřebovala, tak se umím ubránit. Jeho trenér na aikido mu ale říkal, že se toto bojové umění musí používat jen při obraně. On byl velmi vychytralý, vždy počkal na první ránu, která málokdy padla, protože se uměl hravě vyhnout. Ve škole měl samé dvojky, někdy i trojku, ale pokaždé, když něčemu nerozuměl, tak jsem mu to vysvětlila a on to pochopil. Většinou dostával dvojky za nepozornost nebo málo času při testech.

Kolem lavičky se udělalo kolečko zvědavců. Já stála mezi nimi a sledovala, jak má deváťák roztrhnutý ret a leží na zemi. Dominik mu chtěl dát ještě jednu ránu, ale já ho okřikla a on vstal a sedl si na lavičku. Sedla jsem si k němu a sledovala, jak se kroužek rozpadá, a nějací kluci zvedají pobitého deváťáka. Kupodivu mu zas tak špatně nebylo, jak jsem si myslela, měl jen roztrhnutý ret a po něm stékaly kapky krve.

„Bylo tohle opravdu zapotřebí?“ tázala jsem se Dominika.

„To víš, musel jsem si udělat respekt, naposledy jsem se takhle porval v šestý. A tenhle kluk si na mě vyskakoval, když jsem byl menší, na to si moc dobře pamatuji,“ odpověděl.

Hned jak to dopověděl, tak školník otevřel dveře školy a děti se hrnuly dovnitř.

„No, moc jsme si tu lavičku neužili,“ řekla jsem naštvaně a Dominik přikývl. Vešli jsme dovnitř a všichni se nám uhýbali, protože jednu nechtěli schytat.

Sešli jsme schody a já se vydala napravo a Dominik nalevo. Bylo to hlavně tím, že kluci měli šatnu jinde než holky. První dvě hodiny uběhli rychle, až na to, že Dominik chtěl hodit kus gumy po jednom klukovi, ale bohužel se netrefil. Shodil vázu, která vydala příšerný zvuk, až mi zavrzalo naslouchátko. Učitelka Sklenková se hned otočila a napsala mu poznámku.

Třetí hodinu jsme měli mít němčinu, ale pravého učitele jsme stejně neměli, suploval ředitel školy se slovy: „Pan Noméd se nemohl dostavit, jelikož byl na pohřbu svého bratra, který z ničeho nic dostal infarkt.“

Jakmile to říkal, nasakovala mi husí kůže, protože já osobně takovéhle věci jako jsou smrt, kostel, hřbitov, nesnášela.

Zbytek dne utekl rychle, takže jsem se zavřela doma v pokoji a četla si detektivku Sponetovy záhady.

Jako obvykle se den překulil jako voda a já znova stávala do školy. U autobusu čekal Dominik se známými slovy „Píšeme z něčeho?“ Já mu jen odfrkla, že ne.

Němčinu jsme měli hned první hodinu, takže jsme si sedli s Dominikem, jak se nám zachtělo, protože všude se nás ptali, jestli si nechceme sednout zrovna na jejich místo. Po dlouhém rozhodování jsme si vybrali poslední lavici.

Po chvíli zazvonilo a vtrhl do učebny nějaký pán v černém saku a modrou kravatou. Měl černé vlasy a na čele hodně vrásků.

„Jmenuji se Rozop Noméd a budu vás mít na německý jazyk každé pondělí a úterý,“ řekl a rozházel nás tak příšerně, že já seděla v první a Dominik v předposlední lavici.

Jako první se naučíme časovat sloveso ha… v uchu mě přejel hrozný pískot a já s tím nemohla nic dělat. Marně jsem štelovala zesilovačem a zeslabovačem, až jsem došla k názoru, že už to nespravím a budu muset odezírat ze rtů.

Bezmocně jsem se nenáviděla za to, že jsem hluchá a nemohu si bez nově technologických sluchátek ani prdnout. Ty sluchátka se mi rozbíjí skoro každý měsíc, jenom proto, že mi rodiče nechtějí pořídit dražší a výkonnější. Pak tu byla ještě možnost, že každý učitel dostane mikrofon, který bude vysílat signály do specializovaného sluchátka v mém uchu, ale to jsem zavrhla, nebudu se ztrapňovat před každým učitelem, to je přeci blbost.

Sklesle jsem se přihlásila a řekla to učitelovi. On se zamračil a nevěřícně se mi na to naslouchátko šel podívat, když mi šáhl na rameno, dostala jsem elektrický výboj a začala slyšet něco opravdu hrozného.

Učitel přikývl a napsal mi na tabuli „Odezírej ze rtů, doma si to dopíšeš.“

„Ty jeden debile!“ slyšela jsem v naslouchadlu.

„Prosím? Co jste to říkal?“

„Já?“ Učitel se na mě podíval a řekl něco ve smyslu, že mu už rozumím.

„Ano, je to lepší, slyším jenom kousky slov, ale budu odezírat,“ pověděla jsem mu stydlivým hlasem, protože to, co jsem slyšela, jsem si asi vymyslela, jinak tomu nemůžu rozumět.

„Já jsem ho musel zabít! On to věděl, věděl to, co jsem, musel jsem zakročit, protože už se to chystal říci na policii!“ zaslechla jsem ho říkat. Cukla jsem sebou a nevěřícně koukala vpřed.

„Jednoduše jsem natáhl ruku a už ji měl v těle,“ poslouchala jsem dále.

Přišel ke mně a ukázal na odstavec v učebnici, chtěl, abych ho přečetla. Začala jsem číst.

„Smrt!“ vyzvonilo mi ucho. Samozřejmě jsem to slovo ve čtení zopakovala. Učitel se na mě nechápavě podíval, asi jako ostatní děti.

„Chtěla jsem říci škrt!“ rychle jsem se opravila, aby nikdo nic nepoznal.

„Proč to řekla? Je snad blbá?“ zaslechla jsem.

„No dovolte!“ řekla jsem naštvaně nahlas. To jsem ale neměla říkat, protože jsem mu z ničeho nic četla myšlenky. Seděla jsem celá přimrznutá k židli.

„Ona mi snad čte myšlenky, to není možný, jak to ta kráva dělá?“

Celá jsem se začala potit, když v tom se všichni děti začali zvedat a odcházet. Štěstí bylo při mně. Začalo zvonit na přestávku.

Zvedla jsem se a směřovala ven ze dveří, už jsem odtud chtěla vypadnout. Tento učitel byl divný. Chtěla jsem jít domů a říci všechno rodičům.

„Počkej, něco jsem ti ještě chtěl,“ slyšela jsem říkat učitele.

„Ano? Zastavila jsem se a čekala, až mi odpoví, jenomže to jsem neměla dělat, protože to byla léčka. Bylo mi jasné, že to neřekl, ale jen si to myslel.

Učitel byl celý strnutý a měl nechápavý obličej, když v tom jsem slyšela „Musím tě zabít, je ti to snad jasný!“

Rychle jsem se obrátila a utíkala ven ze školy. Cestou jsem nechápavě narazila na Dominika, který mě už vyhlížel. Popadla jsem ho vši silou za ruku a běžela s ním ven. Ani se nezmáhal mi oponovat, protože z toho cítil něco víc. Viděla jsem mu to na očích.

Vyběhli jsme ven ze školy a já mu tam všechno řekla do puntíku. Vypadal nechápavě.

„Umíš mě číst myšlenky? Co si teda teď myslím!“ řekl a já mu znenadání rozuměla každé slovo. Sluchátka už zase fungovala, tak jak měli.

„Ne, tobě neumím, začalo to, když se mě ten chlap dotknul.“

„Hele, pojď zpátky, když se budeš držet mě, on ti nic neudělá, to ti slibuju,“ snažil se mě uklidnit. Já jsem jen nechápavě zakývala hlavou a následovala ho zpátky do školy. Druhou hodinu jsme měli češtinu. Já se nudila, protože tuhle látku jsem se učila doma. Zkoumala jsem žákovskou zepředu, kde bylo napsáno jeho jméno „Rozop Noméd“ Pečlivě jsem ho zkoumala.

Do teď toho šoku lituji, kdybych to nezkoumala tak dopodrobna, tak bych nezařvala na celou třídu, když se učitelka ptala, kdo chce jít k tabuli.

Bylo to pozpátku „Démon pozor!“

Všichni na mě nechápavě koukali, když v tom se otevřeli dveře z chodby, do kterých vešel učitel němčiny.

„Dobrý den paní učitelko Kaplanová, mohl bych si na chvíli vyzvednout Katku? Musíme spolu probrat jeden problém se sluchátky,“ řekl svým pištivým hlasem.

Poté se na mě ohlédl a já slyšela „Zabiju tě, ty krávo!“ Přimrzla jsem a ohlédla se na Dominika. On poznal můj výraz ve tváři a snažil se mě uklidnit.

„Zajisté, Katka si to doplní, mějte si ji jak dlouho je vám libo, pane kolego!“ odpověděla démonovi učitelka Kaplanová.

„Tak dost! Buď statečná holka! Koukej se zvednout, ty krávo!“ Slyšela jsem říkat učitele.

Měla jsem smíšené pocity, ale napadl mě jeden plán, ukázala jsem Dominikovi ŽK, a doufala, že mu to dojde také.

Zvedla jsem se a následovala učitele.

„Neboj se, nebude tě to bolet! Jak chceš umřít, řekni si!“ pokračoval učitel, ale já dělala, jako že ho neslyším.

„Chceš umřít hned nebo za chvíli?“ řekl tichým hlasem.

Zavedl mě do nějaké místnosti a zamkl dveře.

„Proč zamykáte, pane učiteli?“ Snažila jsem se říci nechápavě.

„Že by mě nakonec nečetla myšlenky? No pokusím se ji napálit,“ slyšela jsem.

„Kolikátého dneska máme?“ ptal se mě.  Já měla ale intuici a pochopila, že si to myslí., proto jsem mu neodpověděla.

„Dobře, máme tu druhý chyták,“ řekl.

„Katko, prosím tě, v kolik dneska končíš?“ celá jsem se zapotila.

„Ve dvě hodiny,“ řekla jsem nahlas.

„Dobře, zkusím poslední, bojíš se smrti?“ pověděl třetí otázku.

Moje intuiční smysly pracovaly ve velkém. Musela jsem se dobře rozhodnout, ale proč by se mě ptal na tuhle otázku doopravdy, kdybych jakoby nic nevěděla?

Byla jsem ticho.

„Jsi mrtvá!“ řekl a odhodil mě takovou silou, až jsem vykřikla.

„Nekřič, tady tě stejnak nikdo neuslyší!“ zakřičel a stalo se něco hrozného.

Začal se celý přeměňovat v démona. Ruce měl plné ostrých drápů a na ocase měl ostny.

„Vzala jsem lampu, která ležela poblíž a mrskla ji po něm.

On ji chytil do ruky a odhodil. Přibližoval se. Byl stále blíž a blíž. Jeho dech už byl na mém krku, když v tom se stal zázrak. Někdo rozkopl dveře. Oba jsme se udiveně ohlédli. Stál v nich řiditel a Dominik. Byli celý vystrašení, protože to, co viděli, byla pro ně novinka. Teda spíše pro ředitele, protože Dominik neváhal použít známý chmat z aikido.

Ten démona překvapil a démon se řítil k zemi. V zápětí ale vstal a dal Dominikovi dvakrát tak větší ránu, než dostal.

Bylo mi Dominika líto. Teď přišel na řadu ředitel. Démon se napřáhl a svojí rukou mu rozpáral břicho.

„Ředitel byl mrtev, ale co mi dva? Taky nás zabije?“ říkala jsem si v hlavě. Ohlédla jsem se kolem sebe s nadějí, že tu bude pistole, ale nebyla. Vzala jsem do ruky hasicí přístroj a začala ho tím kropit.

Epilog

Byla jsem ráda, že jsem to zkusila, protože to nám oběma zachránilo životy. Zavolali jsme policii, abychom jim to vysvětlili, ale přijela rovnou FBI a řekla nám, ať to udržíme v tajnosti, jelikož by to mohlo vyvolat paniku mezi ostatními žáky a rodiči.

Dosadili nám do školy nového ředitele z FBI, pro jistotu, že by se tu něco zvrtlo a zamaskovali ředitelovu smrt tím, že ho před školou zajelo auto.

____________________________________________________________________________________

PS: Věnováno mé spolužačce Olině :)

Autor: Barrys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Šílený učitel němčiny: