OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Slova na rozloučenou

07.02.2014 (14:00) • TheCyanWolf • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1894×

Muž se sklonil nad několika starými, zaprášenými krabicemi a vydechl úžasem.

Právě v nich se nacházel svět jeho mládí, jeho přelétavá rebelská duše, která během let postupně utonula v nynějším spořádaném životě.

S nostalgickým leskem v očích se jimi probíral a vdechoval se zatrpknutým srdcem prašný vzduch starého podkroví.

Najednou před sebou spatřil svůj starý psací stroj po pratetě, která o něj kdysi nestála a darovalo mu ho jako mladému básníkovi v rozkvětu. Nyní si nedokázal v mysli spojit byť jediný verš, ale ten starý krám mu pomohl vzpomenout si alespoň na několik z nich, které složil. Srdceryvných a přecitlivělých básní pro jednu jedinou osobu, se kterou kdysi plánoval strávit celý život. Bez rozumu a peněz byli schopni žít jen jeden pro druhého, tedy po tu krátkou chvíli, kterou s ní strávil.

Do rukou se mu dostaly fotografie dvou vysmátých lidí, kteří společně strávili léto u jednoho rybníka, který byl později zasypán jílovitou hlínou, stejně jako ta mladá láska.

Muž se s připitomělým úsměvem na tváři nemohl od fotografií odtrhnout, mladá dívka v něm stále probouzela tu neochvějnou touhu. Popadl psací stroj, snesl ho do své pracovny a vložil papír. Potom se zhluboka nadechl a příval nostalgie již nemohl zastavit.

„Drahá…

Je to již dávno. Tvář mi křiví mnoho vrásek dospělosti, dokonce stáří. Ale právě tenhle starý muž, skloněný nad starým psacím strojem, básník bez fantazie, stále vzpomíná na překrásné dny strávené s tebou. Chtěl bych se o nějaký ten rok vrátit zpátky, abych znovu mohl spatřit tvoje modré oči, které pro mě znamenaly celičký svět na tváři spanilé dívky, mé múzy, zároveň první a jediné opravdové lásky. A to jsem se s tebou ani nestihl rozloučit.

Chtěl bych tě znovu zasypat básněmi o jednom parném létě, jen kdybych věděl, kde tvá přelétavá duše narazila a usadila se. Doufám, že jsi šťastná, ačkoliv vím, že ne se mnou.

Kdybych mohl, vrátil bych čas a odjel s tebou, ať už jsi zamířila kamkoliv, když vojáci pustili poslední z vás přes hranice.

Ten den mi navždy utkvěl v paměti. Seděl jsem před dveřmi a krůpěje deště dopadaly na zem, já s hlavou obrácenou k nebi jsem žádal o jediné: aby ses mi jednoho dne vrátila. Až řev vojáků ustane a odjedou všechny ty jejich železné maringotky, ty se mi vrátíš s květy ve vlasech a spolu budeme sedávat u příkrého ohně, ze kterého vycházejí divoké jiskry. Já popadnu kytaru a zazpíváme prázdnému lesu o všech strastech, co nás potkaly, a my přesto sedíme spolu, u táboráku, s kytarou ozdobenou mnoha jizvami.

Vrátíš se mi a se začervenalými tvářemi se mě zeptáš, zda ti prominu, že jsi odešla bez rozloučení. Já nebudu váhat a přijmu tě v náruči.

Ale kdesi v hloubi duše je mi zcela jasné, že jsi jen vzpomínkou na mládí. Tou, která se mi vybaví při nepatrném pohledu nazpět za mým životem, kdy jsem nepřestával doufat. Za příkrého deště mé kroku směřovaly k vašemu činžáku, vašemu prázdnému bytu.

Seděl jsem s kytarou a loučil se s tebou. Teď už vím, že žádná píseň mi tě nevrátí, to jen nostalgie oživuje tvůj čirý úsměv. Přesto ti chci říct, že se loučím. Loučím tak, jak jsem se měl rozloučit kdysi, a kamsi do prázdna posílám tato slova starého blázna v naději, že je tvá duše zachytí. Sbohem...“

Muž popadl papír a mrazivým ránem kráčel k tomu činžáku, který jako zázrakem pořád stojí. Zavřel oči a nechal, aby mu vzkaz vytrhl vítr z rukou. Oči se mlžily vzpomínkami, když kráčel pryč. Přísahal by, že slyší její hlas.

Budu vděčná za každý komentář a ano, vím, je to celkem kravina. Ale musela jsem psát pod návalem zvláštní nostalgické vůně, terou mi dala jediná písnička (nahoře)... Připomnělo mi to dny, které jsem sama nezažila, ale v naší paměti přesto přebývají jako dny bez svobody. 

Autor: TheCyanWolf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Slova na rozloučenou: