Slzy hořkosti • OurStories.cz ~ naše povídky

Jsem zpět s druhou povídkou (1. můžete znát pod názvem: Doháněl mě...). Měla jsem trochu depresivní náladu:), ale snad se bude líbit. Pěkné počtení a prosím komentíky. Nayse

04.06.2009 (19:38) • Nayse • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1309×

Přesně jak jsme se domluvili, jsem čekala na našem místě.

Je to tajemně skryté místo ve středu rozsáhlého parku, kde je přírodní jezírko s malinkým

vodopádem a zlatými rybkami. Okolí je krásně prorostlé všemožnými druhy květů, které vydávají tak kouzelnou a intenzivní vůni, že se mi vždy při hlubokém nádechu zatočí hlava.

Jako malá jsem sem chodila krmit malé kachničky a labutě s dědou. Milovala jsem tohle místo a vlastně ho miluji dodnes. Děda, ale před lety umřel na neléčenou rakovinu.

Pamatuji si to, jakoby to bylo dnes.

Jednou jsem se vrátila domů. Už u vstupních dveří, jsem cítila, že není něco v pořádku. Bála jsem se vstoupit. Doma byli pouze rodiče. Seděli na sedačce, máma konejšila tátu a po tvářích se oběma kutálely slzy naplněné bolestí, žalem, zármutkem a prázdnotou.

Od malička jsem cítila nálady a pocity druhých a vždy to prožívala s nimi. Možná ještě víc, ale vždy jsem se je snažila uklidnit a podpořit.

Dnes jsem potřebovala podporu já, ale místo ní, jsem si po mé otázce: „Co se stalo?!“ vyslechla pouze nejkrutější ze všech vět…: „Děda umřel.“. Tuto větu mám hluboko vyrytou v hlavě dodnes. Všechno se se mnou roztočilo, upadla jsem na zem a omdlela.

Probudila jsem se až v nemocnici na pokoji. Rodiče seděli u mé postele. Máma brečela a táta měl prázdný pohled upřený kamsi z okna. Spánek jsem však nadále předstírala, i když jsem věděla, že rodiče pouze čekají na mé probuzení. Báli se o mne. S blížící se nocí, sestřička vstoupila do pokoje…: „Nebojte se, Aneta bude v pořádku. Potřebuje si jen odpočinout. Byla to pro ni asi velká rána, stejně jako pro Vás, ale její organismus tak velký psychický tlak nevydržel. Jděte si také domů odpočinout. Je vidět, že to potřebujete. Zítra si jí necháme ještě na pozorování, ale samozřejmě jí budete moci opět navštívit.“ Rodiče opravdu vstali, naposledy se po mně podívali a s tichým „Nashledanou“ odešli. Po bouchnutí dveří jsem otevřela oči.

V hlavě jsem měla spousty nezodpovězených otázek. Proč? Kdy? Jak? Za co? Všechny se mi mísili ve spleti vzpomínek, které patřili jedinému člověku. Nejlepšímu, nejskvělejšímu, nejúžasnějšímu. Dědovi.

Bez jakéhokoliv rozmýšlení jsem se zvedla z nemocničního lůžka, strhala si z rukou kapačku a hadičky, kterými jsem byla připoutaná k přístrojům, převlékla se z nemocniční košile, vzala boty do ruky a pomalu se chodbami dobrala až k východu. Obula jsem se a utíkala. Nevěděla jsem kam, ale mezi čtyřmi bílými stěnami jsem zůstat nemohla.

Bez jakéhokoliv úmyslu jsem mířila přímo do parku k jezírku. Usadila jsem se do trávy, mokré od rosy. Brečela jsem jak malé dítě, kterému vzali dudlík. Já ztratila ale mnohem víc. Ztratila jsem člověka, kterého jsem milovala, obdivovala a který mi rozuměl, jako nikdo jiný. Ztratila jsem kousek duše. Všechny slzy, ve mně nashromážděné za celý den, se tlačily na povrch a draly se do očí. Cítila jsem v celém těle, ale hlavně v srdci, bolest tak ukrutnou a všechny pocity, které snad ani normální člověk cítit nemůže. Bolest a zármutek trhaly mé srdce. Smutek se mísil s žalem, otupělostí a utrpením. Strach, prázdno a samota ovládali mé tělo. Horkost a vztek nad bezmocí. A neskutečně mnoho dalších emocí, které nejdou ani popsat a už vůbec ne vyjmenovat.

Tak moc jsem si přála, aby se mi děda vrátil. Aby teď přišel ke mně, láskyplně obejmul ve svém náručí a řekl: „Anetko moje nejmilejší. Neboj se zlatíčko, už se nemůže nic stát. Jsem u tebe. Navždy. Mám tě moc rád, ale ty to víš!“ Ale nepřišel a už nikdy nepříjde. Čím více jsem si tuto hrůznou pravdu uvědomovala, tím víc jsem brečela.

V tomto rozpoložení jsem tam seděla určitě několik hodin. Začalo se rozednívat a Slunce si razilo cestu mezi beránkovitými mráčky. Bude krásný den… ale ne pro mě.

Znenadání mi někdo položil ruku na rameno a opatrně, abych se nepolekala, se mě zeptal:

„Jsi v pořádku? Nepotřebuješ pomoct?“. Rychlým pohybem jsem otočila hlavu doleva a spatřila i přes mokré slzy kluka, kterému mohlo být tak sedmnáct. „Ne, dík.“ odpověděla jsem zostra, prudce vstala a chystala se odejít. Kamkoliv, kde nejsou lidi. Třeba i na konec světa.

„Počkej přeci,“ řekl a pevně mě chytil za ruku „nechceš mi alespoň prozradit jméno? Je škoda nechat tak hezkou holku odejít!“ dopověděl a dál mě provrtával hlubokýma modrýma očima, které se v odlesku slunce tajemně třpytily.

„Aneta“ pošeptala jsem.

„Ahoj, já jsem Martin. Můžu tě pozvat někam na snídani? Vypadáš hladově.“

Kývla jsem a nechala se za ruku apaticky odvést do vyhlášené pekárny na náměstí.

Martin celou cestu mluvil, ani mě k hovoru nepotřeboval, a já mu byla za to vděčná.

Poté, co nám obědnal sladké pečivo s teplým kakaem, umlkl a začal si mě rentgenově prohlížet. Netvrdím, že mi jeho pohled nebyl příjemný, ale musela jsem určitě vypadat hrozně. Celou noc jsem brečela. Řasenku jsem musela mít všude. Omluvila se a odešla se částečně upravit na záchod. Po návratu jsem už měla na stole snídani.

Celé dopoledne jsme si povídali. Martin byl úžasný. Uměl se nádherně smát a hlavně mě každou chvíli rozesmával. Nemohla jsem se nabažit jeho krásných modrých očí. Takové jsem ještě neviděla. Tak upřímné a plné něžnosti. Od té chvíle bych je poznala všude, i mezi tisíci.

Když bylo již Slunce vysoko nad městem, doprovodil mě před dům a před dveřmi ostýchavě políbil. I přes velkou bolest, která mě do té chvíle tížila, jsem cítila motýlky v břiše. Asi jsem se zamilovala…

Bylo to krásné období plné lásky, něhy a milování jeden druhého.

Nyní, po třech letech, stojím u jezírka a netrpělivě ho vyhlížím.

Před pár týdny se však v našem vztahu mnohé změnilo. Od velké zamilovanosti, která u nás trvala několik měsíců, jsme se, pomalu jako staří manželé, dostávali do jakéhosi stereotypu. Každý den to samé. Sice jsem ho pořád hluboce milovala, ale bylo to jiné. Začal se chovat divně. Z našich schůzek se vymlouval a doma se nechával zapírat. Něco se s ním děje.

I nyní mi přišla SMS: „Anet promiň, dneska nějak nestíhám. Sejdeme se jindy. Martin.“

Jak jinak. Ani jsem nemusela chodit, tušila jsem to.

Domů se mi moc nechtělo. Rozhodla jsem se pro procházku po Letenských sadech, které jsou nedaleko. Třeba bych si mohla sednout na ty úžasné houpací lavičky a přemýšlet. Zamířila jsem k jedné z nich. Avšak byla obsazená jakousi zamilovanou dvojicí, která se vášnivě líbala. Když jsem procházela kolem nich, píchlo mě u srdce!

Tomu nevěřím. To by mi přece nikdy neudělal, ale přece to teď vidím na vlastní oči, které se pomalu, ale jistě, zalévali hořkými slzami plnými bolesti, ublížení a ponížení.

„Martine…“ vzdychla jsem nahlas. Dvojice se odtrhla a Martin strnul. Ovládl mě vztek!

„Tak ty nestíháš, jo?!?! Ale podvádět mě, to stíháš docela bravurně!!!“ vykřikla jsem, na patě se otočila a začala utíkat.

Neběžel za mnou. Nezastavil mě. Nesnažil se mi ani lhát a cokoliv mi vymlouvat. Znal mě. Věděl, že nevěru a lež nikdy neodpouštím.

Tohle bolí. Tohle moc bolí. Ve vzpomínkách se mi vrátil den, kdy mi zemřel děda. Cítila jsem to samé. Opět jsem brečela. Tohle je na mě moc. Je to sice jenom kluk, ale kluk, kterého jsem milovala a věřila mu.

Vtrhla jsem do drogérie, chytla první balíček, který mi přišel pod ruku, hodila prodavačce drobné a zamířila do parku k jezírku. Sedla jsem si pod vykvetlou třešeň. Proč mi to udělal právě dnes na první Máj? Proč mě podvedl? Za co jsem si to zasloužila?

Surově jsem roztrhla balíček, ze kterého se mi vysypaly žiletky. Plná odhodlání s tímhle nespravedlivým a krutým životem skoncovat, jsem jednu pevně uchopila, přiložila na vystouplé žíly na předloktí a silně zajela žiletkou do kůže. V ten moment jsem v celém těle ucítila takové uvolnění, jako už dlouho ne.

Temná a horká krev mi začala stékat po dlani na prsty a odkapávala na zelenou sametovou trávu. Cítila jsem, jako bych se každou chvilkou měla vznést, létat či tančit. Byl to divný pocit. Život pro mě ztratil smysl. Vzpomněla jsem si na svou milující rodinu, která pro mě bude zajisté truchlit, ale takhle to mělo být. Takhle to mělo skončit. Neměla jsem se vůbec narodit. Hrozně moc jsem je chtěla všechny naposledy obejmout a říci, jak moc je miluji. Rodiče, mé brášky Samuela a Patrika, a celou mou nevelkou rodinu. Už to nešlo. Přivřenýma očima jsem se podívala na jezírko se zlatými rybkami. Kéž by byly kouzelné. Tak moc bych si chtěla přát jednu věc – vrátit čas o pár let později a vše změnit. V dáli jsem slyšela houkat sanitku. Je pozdě. Na všechno je už pozdě. Odcházím. Sbohem.

Autor: Nayse, v rubrice: Povídky » Jednodílné