OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Smířit se

26.03.2011 (19:00) • Carlie • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1161×

Byl to nebezpečný svět, ve kterém si nikdo nemůže být ničím stoprocentně jistý. Ba dokonce ani toho, zda se dožije rána. Své o tom věděla i Alžběta. Dívka s kaštanovými vlasy, trošinku bledá a pohublá, na první pohled zcela obyčejná holka. Ovšem zdání klame. Hodně. Byla uzavřená… Jinak než ostatní děti v jejím věku. Snad to z ní udělal ten traumatizující zážitek nebo snad nevědomost či nezájem matky k tomu všemu?

Otec odvedl svou dceru na první sezení u psychologa. Nebyla blázen, jen si toho v životě hodně prožila a on se o ni bál. Byla to jeho malá holčička a potřebovala se z toho konečně dostat. Už nemohl dovolit, aby jí někdo ubližoval. Snažil se ji jen ochránit.

„Opravdu to nepotřebuju, tati, prosím, nenuť mě tam jít.“ Snažila se Alžběta svého otce už po tolikáté obměkčit. Nepodařilo se. Trval si na svém. Potřebovala odbornou pomoc. Jenže ona o tom nechtěla ani slyšet. Byla paličatá… po něm. Nechtěla o tom s nikým mluvit. Navíc ona nehezká myšlenka, že zrovna ona potřebuje cvokaře, jí tedy rozhodně nijak nelichotila. Cítila se naopak ještě o něco bídněji. Dokáže se přeci se vším poprat sama. Nepotřebuje věrného posluchače, který naslouchá jen kvůli tučné odměně.

Už stáli před vchodovými dveřmi ordinace. Otec poodstoupil od své dcery několik kroků. Zcela tiše naslouchal jejím nádechům a výdechům. Ve tváři se jí střídalo mnoho emocí: strach, bolest, vztek. Chtěla se nadále topit ve své bolesti sama. Nepotřebovala ji znovu prožívat. Toužila od těch krutých dveří utéci, daleko, ale namísto toho, udělala přesný opak. Zhluboka se nadechla, zaklepala a po vyzvání vstoupila do ordinace. Ani netušila, jakou obrovskou úlevu její otec pocítil ve chvíli, kdy překročila onen práh. Potřebovala čas, aby se s tím vším srovnala a ten ji chtěl poskytnout… pod odborným dohledem.

„Dobrý den,“ pozdravila plaše psycholožku. Ta na ni jen pokývala na pozdrav a rukou pokynula ke gauči, aby se mohla Alžběta posadit. Po představení se snažila navázat kontakt. Chtěla získat dívčinu důvěru. Věděla moc dobře, že to nějakou dobu potrvá, přesto byla ochotná si na tu chvíli počkat. Aby mohla pomoct, potřebovala se seznámit s dívčiným příběhem a jejími emocemi. Samozřejmě, že ho četla z Alžbětiny složky, ovšem samotné pojetí dívky, její pohled na to všechno, byl velice důležitý.

A tak čekala a naslouchala. Po pár sezeních se Alžběta více otevřela a začala komunikovat. Ze začátku si povídaly o nedůležitých a naprosto nepodstatných věcech a později přešli k rodině. Začaly otcem. To nebylo nijak bolestivé. On ji miloval… tak jak otec může milovat svou dceru. Poskytnul ji pomocnou ruku a neváhal by to udělat znovu.

Pak přešli k bolestivějším tématům. Ocelový štít, který svíral dívčino srdce, se z ničeho nic uvolnil, jen co začala mluvit o svém otčímovi. To tajemství je uvnitř ní. Myslela si, že o tom nikdy nebude muset mluvit nahlas a otevřeně… věděla, že její otec to ví. Ba dokonce že i psycholožka s jejím životem byla seznámena. Očekávala, že se ji na to bude ptát. Ovšem myslela si, že sama o tom mluvit chtít nebude. Nepřála si, aby se jí v každé větě nebo myšlence vrtal “nějakej cvokař“ a zkoumal skryté významy. Doufala že to bude čas, co zahladí všechny stopy. Pochopila, že se spletla.

Váhala dlouho. Rozhodla se mluvit a začít spolupracovat. Už chtěla být zas ta normální a veselá puberťačka, co skupuje všechny dívčí časopisy jenom pro to, že je uvnitř nich skrytý plakát s polonahým Orlandem Bloomem, lakovat si nehty na růžovo a po nocích se potají vykrádat z bytu v domnění, že její otec už dávno rozjímá v říši snů.

„Víte, vypadal opravdu normálně a moje máma ho milovala. Najednou jako by byla šťastná a nic jí nechybělo.“ Začala Alžběta vyprávět svůj příběh. „Začalo to naprosto nevině. Přišla jsem domů pozdě ze schůzky s kamarády, dostala jsem facku. Dobře, zasloužila jsem si ji, pomyslela jsem si. Měla jsem si přeci dávat pozor na čas. Byla to moje chyba.“ Brala svou vinu z počátku na sebe.

„Jenže se to zhoršovalo. Nebylo umyté nádobí, vyžehlené prádlo nebo vynesené odpadky, když přišel domů? Dostala jsem špatnou známku? Odmlouvala jsem? Tak… další rána. Pomalu ale jistě se mi začaly rýsovat modřiny po celém těle. Moje máma mi říkala, že si za to můžu sama, mám být prý dokonalá dcerunka. Bože, byla tak zaslepená city, které k němu chovala, že ji ani na chviličku nenapadlo, že to, co se děje u nás doma, už není zcela normální.“ Pokračovala ve své řeči Alžběta a poposedla si do tureckého sedu. Promnula si rukama spánky a znovu zvolna pokračovala.

„Vše se měnilo, víte? Začal se hádat dokonce i s mojí matkou a já jsem to začala odnášet více. Schytávala jsem více ran a musela plnit více úkolů: starala se o chod celé naší domácnosti… dokonce jsem i dostala pin od naší kreditní karty a nakupovala. Po několika dnech stereotypu, který obsahoval každodenní hádky, spoustu domácí práce a pár ran pro mě, se několik dní neukázal, a když konečně zavítal domů, bylo to pozdě večer. Spíše se vracel až k ránu.“ Líčila dále. Musela na chviličku přestat, dát si pauzu a nasát do plic čerstvý vzduch reality. A jelikož se jí o své minulosti mluvilo opravdu těžko, nechala se od psycholožky povzbudit k pokračování.

„Začal přespávat u mě v pokoji…“ ani nemusela vysvětlovat, co tam její otčím pohledával. Vyplynulo to samo.

„Povídej mi o tom.“ Nabádala k pokračování psycholožka Alžbětu.

„Říkal mi, že musím poslouchat nebo ublíží mně a mámě.“ Vzpomínala dále, přes slzy skoro už ani neviděla.

„Dobře. Jak často se to asi dělo? Alžběto? Mluv se mnou. Kolikrát ti ublížil? Já vím, že je to pro tebe moc těžké si o tom povídat, ale je to důležité. Prosím zkus si vzpomenout. Tady jsi v bezpečí.“ Přesvědčovala svou pacientku, která propukla v neutišitelný pláč. Stále dokola jí opakovala, že její otec by nikdy nedopustil, aby se něco podobného znovu opakovalo. Vlasy jí odhrnula z obličeje a podívala se jí do očí.

„Všechno jednou přebolí, jednou se ti dostane pokoje, o kterém sníš. Smíříš se s tím. Tvoje matka byla hloupá, že to nechala zajít tak daleko. Neviděla… možná nechtěla vidět, co se skutečně dělo. Neboj se prosím, mně můžeš věřit, můžeš mi říct všechno, stejně tak svému otci…“ Utěšovala nadále svou pacientku. Svá slova myslela naprosto vážně. Nechápala Alžbětinu matku a v duchu ji proklínala. Nedokázala se srovnat s tím, že by nějaká matka nechala vědomě ubližovat své dceři. Ona sama byla matkou a svou dceru nadevše milovala. Nedokázala si ani malinko představit, že by si prožila něco takového.

Daná situace ji přivedla k naprosto neprofesionálnímu činu. Objala Alžbětu a dlouhou dobu ji konejšila ve svém náručí.

Po čase se bouřliví příval slz utišil v poklidném moři. Dívce se ulevilo. Promluvila o tom, svěřila se… Cítila se tak uvolněně. Všechny dny od oné strašné události probíhaly v nepopsatelné sklíčenosti, v obavách a hlubokých depresích. Teď ji úzkost a strach opouštěl. Nebylo to, jako když feťák dostane svou dlouho době vytouženou dávku, po které prahl a byl ochotný jít přes mrtvoly. Ona sama si život nezničila, to udělali jiní. I přes to všechno dostala novou dávku naděje na lepší zítřky. Věřila, že přijdou. Doufala v lepší život a poprvé po dlouhé době si konečně byla schopná uvědomit, v náručí zcela cizí osoby, své psycholožky, že vždy je pro co žít.

Věděla, že je to stále pořád běh na dlouhou trať, ale najednou byla schopna smířit se...

Autor: Carlie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smířit se: