OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Smrťák 1/2

30.06.2024 (10:00) • Ghostprincess • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 450×

Smrt. Nevyhnutelný konec. Je všude kolem, ve dne i v noci. Na konci cesty obklopí každého svým černým závojem. Smrt je konec života. Většina si myslí, že je špatná a není fér, ale především je spravedlivá, protože dříve či později postihne každého a hlavně je součástí života, protože nebýt smrti, byl by život zbytečný. Vědomí, že život je konečný, nutí lidi si jej užívat naplno. Plní si svá přání a tužby, které mají od dětství napsaná na seznamu. Také jeden takový seznam mám. Bohužel na něm nenajdete soupis věcí, které bych chtěl před smrtí stihnout, ani žádná exotická místa, která bych chtěl v životě navštívit. Má práce mi umožnila vidět místa, která lidské oko ještě nespatřilo. Ne, můj seznam je zcela jiný. Od shora dolu je plný jmen, jmen zesnulých lidí, jejichž duše je třeba vést na cestě k jejich posmrtnému životu.

Po smrti je každá duše předvedena k poslednímu soudu, kde Anubis zváží jejich srdce na vahách spravedlnosti. Pokud je srdce lehčí než přiložené peří, jde duše do nebe. Pokud ne, no, odpověď asi znáte. V tomto případě se duše oficiálně seznámí s vládcem pekla. Se samotným Luciferem, bývalým archandělem, který se nepohodl s otcem. S Bohem.

Nejspíše jste už přišli na to, co jsem zač a co obnáší má práce. Jsem Kyle a jsem smrťák. Cestuji po světě a sbírám duše mrtvých, které přepravuji k Anubisovi. Účastním se posledního soudu a po rozhodnutí vah spravedlnosti doprovázím duše k Metatronovi, archandělovi, který je pravou rukou Boží, ten bere duše do nebe, a nebo k Cháronovi, který je synem boha věčné tmy Ereba a bohyně noci Nykty, který je po řece Styx dopraví do pekla.

Najdou se i případy, ve kterých není nutno duše mrtvých vážit na váhách. Takové jsou jen dva typy duší. Ti, kteří jdou rovnou do Edenu, což je o něco lepší nebe, než je nebe samotné. A ti, kteří jdou na místo horší než samo peklo. Ptáte se sami sebe, zda takové místo existuje? Ano, existuje. Očistec, nejkrutější místo, kam může lidská duše přijít. Horší než peklo. Před pádem Lucifera byl očistec místem, kam chodily duše těch, kteří ve svém životě spáchali jen malé hříchy, mohly se od nich očistit a zajistit si tak cestu do nebe. Lucifer toto místo změnil po svém pádu. Chtěl se pomstít Bohovi za to, že ho neposlouchal, když mu tvrdil, že lidská rasa se neumí poučit ze svých hříchů, a tak jim touto změnou zabránil v přechodu do nebe.

V pekle jsou duše odsouzeny sloužit Luciferovi podle jeho podmínek jako poddaní svému králi. Ale v očistci, jehož pánem je Hádes, duše stále dokola pouze trpí pod biči Kerberů a Minotaurů. A v momentě, kdy duše už nezvládne další muka, se rozplyne do nicoty. Někteří trpí staletí, jiní tisíciletí, ale každá duše v očistci je odsouzena k zániku.

Některým lidským duším Lucifer pomáhá dostat se do pekla nebo očistce pomocí svých posluhovačských démonů, kteří na zemi uzavírají smlouvy s lidmi a podepisují jim tak přímé propustky do pekel. S jedním takovým mám zrovna dneska tu čest. Edgar Graham, bývalý policajt, který je známý tím, že z počátku bral úplatky. Dostával peníze za to, že mlčel a nechal utéct spoustu gangsterů, kteří při nějaké jiné potyčce ukončili život nevinnému člověku. Když se na to přišlo, od policie ho vyhodili a jeho život se pomalu ocital v troskách. Sám začal krást, dal se na fet, žena ho opustila i s jejich dcerou, ohrozil několik životů, až nakonec jeden ukončil. Lucifer poslal Demétera, jednoho ze svých nejlepších démonů, aby s ním před deseti lety uzavřel smlouvu. Podpisem této smlouvy se sice vyhnul kriminálu a případným následkům, ale každá smlouva má svůj háček. Dlouho mu to procházelo, ale včera se mi jeho jméno objevilo na seznamu úplně nahoře, na každého jednou dojde. Konečně přišel Edgarův čas.

A tak jsem tu stál přes ulici a čekal, až osud odvede svoji práci a já budu moci vzít jeho duši. Vše se vyvíjelo podle plánu do poslední chvíle, než se objevila ona. Ze zatáčky vyjel černý Range rover, přesně na čas. Opilý Edgar mířil směrem ke mně přímo do silnice, ale ona zasáhla. Vše se seběhlo tak rychle, auto ho mělo srazit a on měl umřít. Je to psáno, a co je psáno, je dáno. Jenže ona na poslední chvíli strhla Edgara na chodník a zachránila mu tak život.

„Jste v pořádku, nestalo se vám nic?“ kontrolovala Edgara, zda neutrpěl nějakou újmu.

„Vy… Vy jste mě zachránila.“ Jo, zachránila. Kouknul jsem se na seznam, jeho jméno mi zmizelo a s ním i spousta dalších jmen. Naopak přibyly jména lidí, kteří měli ještě několik let žít.

„Nepotřebujete záchranku?“

„Ne, je mi dobře. Děkuju, moc vám děkuju.“ Edgar, ještě celý v šoku, se sebral a klopýtavě odešel. Tohle se nemělo stát, přetrhla řetězec. Musím to spravit dřív, než to dopadne hodně špatně, pomyslel jsem si.

„Co tím myslíte?“ Stočil jsem hlavu jejím směrem, koukala mi přímo do očí a čekala na mou odpověď. To není možné, nemůže mě přeci vidět. Nemohla slyšet, co jsem právě řekl, navíc jsem si to jen myslel. Nebo ne?

„Vy mě vidíte?“ Říkáte si, že jako smrtku mě nemůže nic překvapit? Může, třeba člověk, který mě vidí a slyší a přitom nemá ani vědět, že existuju. Něco mi tu ale nehrálo, necítil jsem z ní žádnou lidskou nebo nadpřirozenou energii. Normálně poznáme, jestli je dotyčný člověk, nebo nadpřirozená bytost. Každá bytost vydává vlastní druh energie, ale z ní jsem necítil vůbec nic. To se nestává zrovna často. Respektive vůbec.

„Samozřejmě, že vás vidím. Neměla bych?“ Vedle nás postarší paní venčila černého pudla a dost podezřele se koukala naším směrem. Musela si myslet, že ta dívka si povídá sama pro sebe.

„Ne, to neměla. Nemůžeš mě vidět,“ řekl jsem šokovaně.

„Nerozumím, proč bych vás neměla vidět.“

„Smrt nikdo nevidí.“ S otevřenou pusou a vykulenýma očima na mě zírala a pak se dala do smíchu. Naštvalo mě to. Smrt by neměla být lidem pro smích.

„Smrt. Jako vážně mi tu tvrdíte, že jste smrtka?“

„To mluvíte se mnou, drahoušku?“ Postarší paní si ji měřila starostlivým pohledem, asi uvažovala jestli se nebouchla do hlavy, když srazila Edgara na zem. Potvrdil jsem si aspoň to, že mě ostatní nevidí. Pořád mi ale vrtá hlavou, proč ona ano.

„Co? Ne, mluvím tady s tím dlouhánem v černé kápi. Proč vlastně máte tu kápi?“ Neptejte se. I smrtky mají předepsaný dress code.

„Ona mě nevidí. Nikdo mě nevidí, ty jsi výjimka a já musím přijít na to, proč ty mě vidět můžeš.“ Otočila se k postarší paní.

„Vy ho nevidíte?“ zeptala se skoro až s prosebným výrazem ve tváři.

„Jsme tu jen my dvě a můj pudl Roger. Vážně jste v pořádku, drahoušku?“

„Ano, je mi… je mi fajn. Omluvte mě. Přeji pěkný den.“ Minula stařenku a vydala se pryč. Nesmím ji nechat odejít. Musím nějak začít jednat. Dohonil jsem ji.

„Počkej, musíme si promluvit.“ Čapnul jsem ji za ruku a zatáhl do postranní uličky, pryč od slídivých očí.

„Co to děláš? Dej ty pracky pryč, nevěřím ti ani slovo. Byl jsi s ní domluvený, aby dělala, že tě nevidí? Dost smutný fór, nemyslíš?“

„Buď ticho, musím se soustředit!“ okřikl jsem ji. Zavřela pusu a mlčky mě pozorovala. „Musím vymyslet, jak to napravit. Jak se jmenuješ?“

„Jsem Riley Benettová. Proč?“ Přesně to jsem si myslel. Její jméno se objevilo na seznamu místo Edgara, když ho zachránila. Jak jí to teď mám říct, že změnila osud někomu, kdo měl umřít a ona je místo něj další na řadě.

„Dobře, tohle se mi neříká lehce.“ Rukou jsem ukázal zpět k místu, kde Edgara zachránila. „Ten muž, co jsi ho zachránila, měl dneska umřít. To auto ho mělo srazit, ale ty jsi jeho záchranou změnila chod nadpřirozených věcí. Místo jeho jména na mém seznamu je tvoje jméno. Budeš teď terčem vyšších mocností. Budou tě chtít zabít, aby vyrovnali řád, který si narušila Edgarovou záchranou.“

„Ty si děláš srandu, že? Vyšší mocnosti, smrt, nějaký řád. Myslím, že se o mě pokouší infarkt.“ Chytla se rukou za hrudník, asi aby dodala svému tvrzení na dramatičnosti.

„To není infarkt, to je jen uvědomění, že existuje něco víc, než sis doposud myslela. A teď jdeš se mnou. Tohle je třeba vyřešit.“

„Kam jako jdeme?“

„Za mým šéfem.“ Chytl jsem ji za ruku a než stačila odpovědět, přenesl jsem nás do našeho střediska. Svět kolem se zamlžil a okolí se pozměnilo. Cestou jsem přemýšlel, jak tohle celé vysvětlím. Takový průser se v dějinách světa ještě nestal, a já samozřejmě musím být tím prvním vyvoleným.

Ocitli jsme se přímo uprostřed chodby účetního oddělení v našem velitelství. Všude panoval chaos. Riley zhluboka dýchala, většina bytostí má z prvních pár přenosů nevolnosti. Počkal jsem, než se vydýchá, pak jsem ji opět chytl za ruku, táhl ji za sebou chodbami.

„Smrtky mají nadřízeného?“ ozvalo se za mnou z jejích úst. Ano, i tady vládne nějaká hierarchie. Vládkyní všech smrtek je Jama a její pravou rukou a šéfovou, která to tu vede, je Morana. A za tou mám právě teď namířeno.

„Ano, všude vládne hierarchie. V nebi i pekle. V očistci. Prostě všude.“ Její ruka se mi vysmekla z té mé. Otočil jsem se a koukal, že se opírá o stěnu a opět popadá dech. Ano, uvědomění, že peklo a nebe existují, je pro některé až moc velké sousto. „Jsi v pořádku?“ Jen pokrčila rameny. Na tohle nemám čas, prostě jsem ji chytl a doslova ji táhl za sebou na recepci. V kanceláři seděla Serena.

„Ahoj Sereno, je Morana u sebe?“ Oči se jí vždy rozzářily, když mě viděla. Měla mě ráda, párkrát jsme spolu spali. I Smrt má své potřeby.

„Ahoj Kyle, ano, je u sebe, ale má jednání s Jamou o tom tvém problému.“

„Ona už to ví?“ Jak by taky ne, takové věci se šíří jako mor.

„Takové věci se vždycky rychle rozkřiknou, drahoušku.“ No, bezva, tohle si nejspíš pěkně vyžeru. A ani za to nemůžu. Dveře do Moraniny kanceláře se otevřely a ozval se Moranin hlas.

„Kyle, pojď sem.“ Serena se na mě lítostivě podívala a ukázala, že mi drží palce. Čapnul jsem Riley a zatáhl ji do kanceláře spolu se mnou. Morana seděla u svého stolu a naproti ní v křesle byla Jama.

„Zdravím, dámy.“ Pokynul jsem jim hlavou. „Ty se posaď sem.“ Ukázal jsem Riley na gauč.

„Kyle, tys ji vzal sem?“ zahřměla Morana.

„Musel jsem, nemůžu ji nechat běhat po světě, když o nás ví a nemám čas ji hlídat. Navíc to není pes. Takhle ji mám na očích.“

„Co se sakra stalo? Co jsi udělal?“ zeptala se Jama.

„Na mě nekoukej, čekal jsem na duši Edgara Grahama, když se objevila ona a zachránila ho, čímž rozházela posmrtný řád. Nevím, jak je možné, že se tam objevila zrovna v tuto chvíli, když bylo psáno, že má Edgar zemřít. Ani to, proč mě vidí, ale člověk být nemůže. Nevydává žádnou lidskou ani nadpřirozenou energetickou stopu.“ Obě se zaměřily na Riley, která se na gauči zavrtěla.

„Taky z ní nic necítím,“ odpověděla Jama.

„Já taky ne, ale něco být musí. Musíš to zjistit a dát to do pořádku, Kyle. Tohle je sakra velký průser. Už mám na stole třicet pět hlášení o duších, které umřely předčasně, a to se ten průser stal teprve před necelými pěti minutami. Jestli to takhle půjde dál, celý systém se rozpadne. Lidé budou umírat náhodně a hromadně.“

„Neboj, Morano, už se na tom pracuje.“ Snažil jsem se ji ujistit. Nebo jsem se snažil ujistit sebe.

„To bych ti radila. Máš dvacet čtyři hodin. Pokud to nespravíš, zasáhne Bůh a všichni dobře víme, co by to v tomto případě znamenalo.“ Reorganizaci. To by byl teprve průser.

„Vím, zařídím to.“ Pokynul jsem Riley k odchodu, ale zastavilo mě, když promluvila Jama.

„Kyle, v zasedačce na tebe čeká Lucifer, chce si promluvit.“ Vím přesně, proč tam na mě čeká. Tenhle rozhovor bych si ušetřil, ale patří to k mé práci. Odešli jsme ze dveří ven.

„Opravdu je tady Lucifer?“ špitla Riley.

„Ano, a musím s ním dát řeč. Na což se zrovna moc netěším.“

„Hele, co Morana myslela tím, že zasáhne Bůh?“ Nelíbilo se mi, jak se vyptává. Neměla by nic vědět, a přesto už toho ví až moc.

„Nic dobrého, to ti pro zatím musí stačit, a teď pojď se mnou.“ Vedl jsem ji do zasedačky. Skrz skleněné dveře jsem ho viděl, jak naštvaně přechází z jedné strany místnosti na druhou. Vzal jsem za kliku a otevřel jsem dveře. „Zdravím, Lucifere.“

„Nazdárek, Kyle. Kdo je tvoje pěkná společnice?“ usmíval se na Riley. Slizoun jeden.

„To nechceš vědět. Podívej, vím, proč se mnou chceš mluvit. Už na tom dělám.“

„To bych ti radil. Edgar patří mně. Deset let na něj čekám a pak to takhle posereš.“

„Moje chyba to není. Už ten problém řeším, takže jestli mě teď omluvíš, mám nějaké pochůzky.“ Otočil jsem se k němu zády a postrčil Riley ven ze dveří.

„Pospěš si, Kyle, nebo si tě najdu.“ Co mi asi tak můžeš udělat, mrtvý už jsem. Jediný, kdo mi teď může poradit, jak tuhle situaci vyřešit, je Delfská věštkyně. Takže tam mám přesně namířeno.

„Tohle, že byl Lucifer. Nevypadá tak, jak ho popisují knihy a filmy, kromě toho, že se chová jako debil.“

„Vizáž, kterou ukazujeme, není naše pravá podoba. Tu vidět nechceš, věř mi.“

„Takže i ty vypadáš ve své pravé podobě strašidelně?“

„Ano, ukazuju ji v případě krajní nouze. A ta možná taky nastane. Teď tě znovu přenesu, tak se pořádně nadechni.“ Dotkl jsem se jejího ramene, vzduch kolem nás se zatetelil a prostředí se proměnilo z potemnělé chodby na travnatý pahorek poblíž moře.

„Kde to jsme?“ Riley kroutila hlavou ze strany na stranu a snažila se rozpoznat prostředí. Byl slyšet hukot moře a nad hlavami nám létali ptáci.

„Jsme v Řecku. Vidíš tu horu?“ Zvedla hlavu k pohoří, které se tkvělo před námi. Pokývala hlavou na souhlas. „To je pohoří Parnas, uvnitř najdeme Delfskou věštkyni, která nám, doufám, poradí.“

„Věštkyně, Řecko. Snažím se stíhat tvé myšlenkové pochody, ale nějak to nedávám.“

„Chápu, prostě pojď za mnou.“ Riley mě následovala úzkou cestou po úbočí hory. Terén je velice nestabilní a těžko přístupný, málokdy se sem dostane lidská noha a ve většině případech to končí pádem dolů z útesu. Věštírnu smí najít pouze magické bytosti, ale Riley byla se mnou. Jí žádné nebezpečí nehrozí, alespoň jsem si to myslel do doby, než jí noha sjela po kamení dolu z útesu. Trhl jsem sebou, když se zachytila mého pláště. Věřte mi, vážně bych jí za normálních okolností pomohl, ale nesmím zasahovat. Tak to prostě je. Čekal jsem, až se vyškrábe nahoru a v duchu se bál, aby mi neroztrhla můj plášť.

„Díky za pomoc, smrťáku,“ utrousila skrz semknuté rty. Nohu měla od toho sklouznutí poškrábanou o kamení.

„Nesmím zasahovat. Ale jsem rád, že jsi živá. Říkal jsem, že se tě vyšší mocnosti budou snažit dostat. Tvé jméno je stále nahoře na seznamu.“ V ruce jsem vyčaroval kus pergamenu a ukázal jí seznam. Pokývala hlavou na souhlas a vydali jsme se dál po cestě, která končila přímo u skály. Tam jsme se zastavili. Cesta pokračuje dál, ale ukáže se jen těm, kteří znají heslo pro její otevření.

„Anoíxte tin pýli,“ pronesl jsem řecká slova, která v překladu znamenají otevřít bránu nebo bráno, otevři se. Uprostřed skály se objevil otvor, do kterého jsme vešli. Cesta, lemovaná svíčkami, nás dovedla přímo do středu věštírny. Uprostřed kruhové místnosti se vznášela zlatě zdobená mísa plná jakési vody, ze které mohla věštkyně číst.

„Smrt za mnou ještě nepřišla,“ ozvalo se zpoza jednoho sloupu. Otočili jsme se tím směrem. Ze tmy vyšla postava oděná v rudých šatech. Žena, černé vlasy měla spletené do objemného copu, který jí spadal po pravém rameni, nohy měla bosé, nehty na nohou červeně nalakované a oči šedé. Bylo známo, že Delfská věštkyně je slepá. „Co pro smrt můžu udělat?“

„Zdravím, věštkyně. Přišli jsme pro radu. Dnes byl změněn posmrtný chod věcí, když tady Riley zachránila někoho, kdo měl dnes zemřít. Její jméno se objevilo na mém seznamu místo jména zachráněného, ale to není vše. Jména se začala měnit a umírají předčasně ti, kteří měli ještě dlouhá léta žít. Tento chod je třeba zastavit, jsme tu, abys nám řekla jak.“ Věštkyně si nás měřila pohledem. Obešla nás dokola a každého z nás se dotkla.

„Ona není člověk.“ Řekni mi, prosím, něco, co ještě nevím.

„Ne, to není. Ale nevím, co je zač.“

„Nevíš?“ podivila se věštkyně. „Je to Nefilim, to proto nemá žádnou energetickou stopu. Je člověkem jen na půl a na půl je andělem.“ Že mě to nenapadlo. Nefilim jsou velmi vzácní a většinou bývali vyhubeni vyššími nesmrtelnými, kteří se jich báli, protože Nefilim jsou mocnější. Proto mě může vidět, ale jak to, že to neví.

„Jak je možné, že o tom nevíš?“ zeptal jsem se Riley, však musí mít nějakou moc.

„Já netuším, vždycky jsem měla pocit, že jsem jiná. Ve škole jsem byla abnormálně chytrá, občas se mi stávaly věci, které jsem si nedokázala vysvětlit, ale nikdy mě nenapadlo, že bych mohla sama být nadpřirozená bytost. Však sám víš, jak jsem reagovala na zjištění, že tohle všechno existuje.“

„Vše se dá zjistit, stačí kapička její krve.“ Věštkyně podala Riley nůž a naznačila jí, že má kapku své krve vymáčknout do mísy. Riley na mě pohlédla, a tak jsem gesto věštkyně opakoval a pokynul jí, že pokud chce zjistit o sobě něco víc, měla by darovat kapku své krve. Riley se píchla nožem do prstu a nechala kapku volně spadnout. Voda se i tou jednou jedinou kapkou krve zčeřila a zbarvila do temně rudé barvy. Věštkyně vzala ze stolu pohár, nabrala s ním kousek vody a tekutinu vypila.

„Tak?“ dožadovala se Riley.

„Tvým otcem je archanděl Michael, s tvou matkou měli kdysi krátký románek. On sám neví, že má potomka a tvá matka nevěděla, co je on zač. Andělé běžně sestupují na zem a mají románky s lidmi. Většina Nefilim nepřežije fázi vývoje plodu, ale najdou se výjimky. Ty jsi jedna z nich. Víc ti říct nemohu, nyní je na tobě, co s touto informací uděláš. Zda budeš chtít na vše zapomenout a žít normální „lidský“ život, nebo se zapojit do tohoto světa a být jeho součástí.“

„To by šlo, na vše zapomenout?“

„To ti vysvětlím když tak potom, teď nám ještě řekni, jak se vypořádat s tím druhým problémem,“ poprosil jsem věštkyni.

„Zde je pouze jediné řešení. Ona sama musí dotyčnou osobu zabít, aby se vrátila zpět rovnováha. Čím dříve, tím lépe. Už tak bylo napácháno spousta škod, které se nedají vrátit zpět. Doporučuji se hned vydat najít Edgara Grahama a zabít jej.“

„Ale... já nemůžu…“ Než stačila cokoliv říct, zarazil jsem Riley blekotání.

„Děkujeme, věštkyně, nyní se o to postarám,“ rozloučil jsem se a odtáhl Riley ven před vchod. Vytrhla se mi z rukou a hodila po mně varovným a naštvaným pohledem. „Vím, co chceš říct,“ začal jsem, ale přerušila mě mávnutím ruky.

„Nikoho nezabiju. Nejsem vrah, pokud je to nutné, můžeš to udělat sám. Jsi přeci smrtka.“ Počkal jsem, až domluví a pustí mě taky ke slovu.

„Nemůžu. Jsem neutrální, do těchto věcí zasahovat nesmíme. Musíš to udělat ty. Už jen pro to, že tvé jméno je na seznamu a předpokládám, že se ještě umřít nechystáš.“

„Proč to nemůžeš udělat?"

„Zákony. Prostě nesmím. Už to pochop. Mohlo by mě to stát místo, v horším případě život.“

„Vždyť jsi mrtvý. Nemáš žádný život.“

„Víš, jak jsem to myslel. Zkrátka by mě vymazali.“ Tohle je zkrátka jednání s lidmi.

„Co se stane, když to neudělám?“ Možná bylo na čase ji informovat o tom, co říkala Morana.

„Víš, co říkala Morana o zásahu Boha?“

„Ano,“ odpověděla nejistě.

„V takových případech, kdy zasahuje Bůh, jsou změny masivní. Existuje řád, podle kterého se musí postupovat. Změna, jako ta, kterou jsi vyvolala, se řeší pouze jediným možným řešením. Zkráceně řečeno, Bůh luskne prsty a vymaže z povrchu země miliony lidí, kterých by se tato změna postupem času dotkla, jen aby zpátky srovnal řád na zemi. Co je jeden člověk, který měl stejně umřít oproti milionům, které se mohou rozplynout do nicoty? Tohle nechceš mít na svědomí. Navíc dle Morany už umřelo zbytečně třicet pět lidí. Teď už možná víc.“

„Pane bože. Musím si sednout.“ Uvelebila se na travnatou plochu vedle cesty. Kolem létala spousta motýlů a včel, které opylovaly květy.

„Neměla bys takhle volat Boha, může tě slyšet.“ Její oči vzhlédly k těm mým.

„To myslíš vážně?“ Po tváři se mi od ucha k uchu rozlil úsměv.

„Smrtelně.“ Nemůžu si pomoct, Smrtka, která myslí něco smrtelně vážně. To mě vždy rozesměje.

„Nemůžu, já prostě nemůžu.“ Chtěl jsem jí říct, že nemá na vybranou. Některé věci člověk neovlivní a musí se tak stát. Ale byl jsem přerušen. Obloha se z čista jasna zatáhla, od země se vzedmul silný prudký vítr a tmavou oblohu rozsvítil ohromný blesk. To mi ještě scházelo.

„Máme společnost.“ Riley na mě koukala zmateným výrazem. Vedle nás uhodil blesk, ozářil okolí, Riley sebou škubla leknutím a zůstala nečinně zírat vedle mě. „Zdravím, Die.“ Stál tam s námi bůh, který ovládá počasí. Mimo jiné se mu také říká vládce hromu a blesku. Tak jako Thorovi nebo Perunovi. Každá země má vlastní jména pro bohy a nadpřirozené bytosti.

„Nazdárek, smrťáku. Jen ti nesu vzkaz od Boha. Lhůta se ti krátí, máš už jen šestnáct hodin.“ Sám vím, kolik hodin mi zbývá, tohle je klasická kontrola vyšších mocností. „Jinak Bůh zasáhne.“

„Vím, kolik mám času, děkuju za připomenutí. Jak se ti daří, starý brachu?“

„Znáš to, na nebi je momentálně nuda.“

„Takže se zase nudíš a hraješ si s počasím?“ Diova obliba, když nemá do čeho píchnout. Přivolá bouři, poryvy větru, a když ho někdo opravdu nasere, tak i tornádo.

„Všechno pořád nemůže být zalité sluncem. To je ona, ten tvůj problém?“ Riley po něm hodila znechucený výraz.

„Nejsem problém,“ odvětila prostě.

„Jistěže ne, zlatíčko.“ Otočil se zpátky ke mně, naladil se na mou telepatickou frekvenci. „Nějaká nevrlá.“

„Divíš se jí,“ odpověděl jsem mu.

„Chceš nějak pomoci?“

„Díky, kámo, mám to pod palcem. Snad.“ Kývl hlavou na souhlas.

„Držím vám pěsti. Mám nahoře ještě práci,“ řekl už normálně. K zemi se opět snesl blesk, který ozářil okolí a Zeus zmizel. Obloha se rozjasnila.

„Musíme jít. Chytni se mě,“ poručil jsem jí.

„Kam zase?“

„Musíme najít Edgara. Ale ještě před tím je tu moje práce, musím sebrat pár duší.“

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrťák 1/2: