OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Smrťák 2/2

01.07.2024 (12:00) • Ghostprincess • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 331×

Následující tři hodiny jsme spolu skákali z místa na místo po různých koutech světa a sbírali lidské duše. Nemůžu si dovolit resty, musím zvládnout svou práci spolu s vyřešením stávajícího problému. Naší poslední zastávkou byla malá garsonka, byt Eleanor Yatesové, postarší paní, která právě umřela na infarkt. Sebral jsem její duši do váčku a chystal se odejít.

„Počkej, nemůžeme ji tu takhle nechat.“

„Nelíbí se mi to o nic víc než tobě, ale nesmím zasahovat. Někdo ji tu prostě dříve či později najde.“ Na podpatku se s naštvaným výrazem otočila a šla k pevné lince, vytočila číslo pro záchrannou službu a řekla, že její babička právě umřela.

„Během pár minut tu budou, teď můžeme jít.“ Nic jsem na to neříkal, přenesl jsem nás do soudní síně. Velká místnost byla plná smrtek. U soudního stolu seděl Anubis, za ním byly váhy spravedlnosti a on postupně vážil srdce každé duše, která mu byla předána. Předal jsem svůj váček s dušemi sekretářce a vzal si od ní pořadové číslo. Než se můj váček dostane na řadu, můžu mezitím vystopovat Edgara. Chtěl jsem Riley odvést, ale nenechala mě. Hrozně paličatá ženská.

„Počkej, chci to vidět.“ Zakoulel jsem očima. Tyhle procesy znám a jsou děsně zdlouhavé. Musím tu být přítomen, hlavně až Anubis bude vážit můj váček s dušemi.

„Neboj, vrátíme se. Stejně tu musím pak být.“ Teď jsem ji přenesl k Edgarovi domů. Těžko se to dalo nazývat domovem, byl to jeden malý pokoj v azylovém domě.

„Kde to jsme?“

„U Edgara. Tam, kde to momentálně považuje za domov. Potřebuji nějakou jeho věc, abych ho mohl vystopovat.“ Vzal jsem tedy první věc, která mi přišla pod ruku. „Tohle bude stačit. Teď musíme ke mně do kanceláře.“

„Počkej, chápu, že ty asi nemusíš jíst, ale já po dnešku umírám hlady. Pořád skáčeme z místa na místo, už mi z toho vyhládlo a motá se mi hlava. Nestavíme se aspoň pro hamburger?“ Má pravdu, jídlo opravdu řešit nemusím, i když s kolegy občas zajdeme na „oběd“, nemáme dobře vyvinuté chuťové pohárky, nedokážeme si tedy jídlo vychutnat, a tak raději nejíme. Ale zapomněl jsem, že teď pracuji s někým, kdo bez jídla nepřežije.

Na druhé straně ulice jsem si všiml Tomyho hamburgerů. Když jme přecházeli ulici, Riley vlezla přímo pod kola jednomu cyklistovi. Věděl jsem, že se k nám zprava blíží. Už jsem se nadechoval, že ji varuju, ale včas jsem si uvědomil, že jsem neutrální. Cyklista na Riley zařval a ona stihla včas ustoupit. Ani jsem si neuvědomil, jak se mi ulevilo, že ji nesrazil. U Tomyho jsme se usadili vzadu daleko od ostatních lidí, aby nebylo tolik nápadné, že si Riley povídá do vzduchu. Sledoval jsem ji, jak se cpe hamburgerem, a poprvé jsem se opravdu zamyslel nad tím, jak takové jídlo asi chutná. Povídali jsme si jako dva staří přátelé. Myslím, že jsem ji začínal mít rád. Je jako škvor, který se vám zavrtá pod kůži. Povídala mi o dětství, škole, o své současné práci. Já jí zas vyprávěl o té své, jak dlouho ji vlastně dělám, že je plná emocí, ale musím si zachovat čistou hlavu.

„Je čas jít,“ řekl jsem, když dojedla.

„Tady se přenést nemůžeme.“

„Ale můžeme.“ Mávl jsem rukou a čas kolem nás se zpomalil, až se zdálo, že se zastavil. „Teď se můžeme přenést.“

„Ty umíš zastavit čas?“

„Umím spoustu věcí.“ Chytla se mé natažené ruky a mrknutím oka jsme se přenesli ke mně do kanceláře. Seděl jsem v křesle za svým stolem a ona naproti mně. Mezitím, co se Riley snažila mi na koberec nevyvrhnout dnešní oběd a vzpamatovávala se z dalšího přenosu, kterých za dnešek měla jistojistě plné zuby, jsem se přihlásil do počítače. Na pozadí jsem neměl pochopitelně nic jiného než smrtku s kosou. Taky jednu takovou mám. Dlouho jsem ji už nepoužil, její moc je obrovská a používám ji jen v případech, kdy duše posílám přímo do zatracení očistce. V počítači jsem zapnul program pro vyhledávání osob a do malého přístroje vedle počítače jsem vložil tu jedinou věc, kterou jsem sebral u Edgara v bytě. Neptejte se mě, jak to funguje. Je to magicky začarovaná krabička, která dokáže spolu s programem vyhledat přesnou polohu daného člověka. Funguje to podobně jako zaměřování telefonů u policie. Každý člověk má svou vlastní energii, stejně tak jako jejich nejbližší věci, se kterými přijdou do styku. V případě Edgara se jedná o malý přívěsek s podkovou, který dostal kdysi od svojí dcery, ke které má soudem zakázané přiblížení. Momentálně pro něj představuje nejdražší věc na světě. Modrý laserový paprsek oskenoval přívěsek a v programu začalo vyhledávání Edgarovy polohy. Celé pátrání zabralo všudy všeho necelých pět minut.

„Mám Edgara, měli bychom jít. Nejdříve se musíme stavit pro duše a odnést je tam, kam patří.“

„Takže se zúčastníme procesu?“

„Ano. Tak pojď.“ Usmál jsem se. Úsměv mi oplatila.

V síni jsem Riley posadil do horních lavic pro obecenstvo. Anubis se právě chystal na vážení mých duší, předběhl jsem tedy celou řadu čekajících smrtek a postavil se přímo před Anubise. Postupně vytáhl z váčku každou sebranou duši, jejíž srdce následně položil na váhy a čekali jsme na rozsudek. Ze třiceti sesbíraných duší šlo pětadvacet do nebe, budu se tedy muset stavit u Metatrona a předat mu je. Čtyři duše budu předávat Cháronovi, který je odveze za Luciferem, který nebude nadšený z toho, že mezi nimi stále není Edgar. Jedna jediná duše, která byla černější než samotná temnota, půjde do očistce, to znamená, že po dlouhé době použiju sílu své kosy. Ostatní duše jsem si rozdělil do váčků, mezitím co Anubis zhmotní duši Elizabeth Taylorové. Z černého svíticího obláčku se pomalu stal průsvitný stín v podobě ženské osoby.

„Elizabeth Taylorová, jsi přítomna u posledního soudu, jež tě za tvé hříchy odsoudil do hlubin očistce,“ spustil Anubis. „Za tvé prohřešky, coby zkorumpované soudkyně jsi odsouzena na věčnost prožívat ty samé tresty, kterými jsi odsoudila nevinné lidi.“ Postupně pak přečetl vše, čeho se ve svém životě ještě dopustila. Její nejlepší kamarádka se v mládí předávkovala k smrti, protože ji donutila vzít si pervitin. Svého bratra před patnácti lety zabila při autonehodě, protože řídila opilá. Byla svědkem znásilnění jedné mladé dívky, které nepomohla. A o spoustě nevinných, které odsoudila za skutky, které nespáchali, ani nemluvím. Už od dětství byla Elizabeth Taylorová špatný člověk. Osud jí opakovaně zkoušel v průběhu života, ale ani jednou neudělala jediný dobrý skutek. „Nyní tě pošleme do očistce, kde se na věky budeš topit v bolesti, kterou jsi způsobila jiným.“

Pomyslel jsem na svoji kosu, natáhl ruku a ohnivým paprskem se mi objevila v ruce. „Poklekni,“ oznámil jsem jí. Zírala na mě svým prázdným pohledem, ale ani se nehnula. Zkusil jsem to tedy znovu. „Řekl jsem, poklekni.“ Ale stále tam stála s prázdným výrazem. Jedinou mimickou změnou bylo, že se jí po tváři rozlil odporný zlý úsměv. Nedala mi na vybranou, musel jsem jí ukázat, s kým má tu čest.

Magicky jsem změnil svou „falešnou“ podobu do té pravé. Místnost potemněla a ochladila se, cítil jsem příval energie, která obklopila mé tělo. Viděli jste Ghostridera? Moje pravá podoba je na tom obdobně. Ruce, které ještě před chvíli byly z masa, jsou nyní pouze holé kosti. Dá se říct, že celý jsem jedna velká kostra. Obestírala mě plamenná záře. Mé tělo je zahaleno do černého pláště, z nějž koukají pouze chodidla a ruce. I tvář mi zakrývá kápě. Většina magických bytostí je ve své podobě strašidelnější a hlavně vyšší. Nyní jsem na Elizabeth shlížel z výšky tří a půl metrů a křídla, která se rozpínala na mých zádech, dodávala mému zjevení ještě větší podobu. Jedinou září v místnosti byla ta, jež mě obklopovala, o to hrozivěji jsem vypadal.

Svou kosou jsem praštil o podlahu, abych svým slovům dodal na důraznosti, a znovu jsem promluvil: „Poklekni!“ Můj hlas byl nyní o několik oktáv nižší a hrubší a doprovázely ho zvuky lámajících se kostí, které vydávala každá smrtka ve své skutečné podobě. Elizabeth se doslova svezla na zem. Přísahám, že kdyby měla živé tělo, počůrala by se. Vzal jsem kosu do obou kostěných rukou a než jsem ji zvedl, schválně jsem ostřím přejel po podlaze, až odskakovaly ohňové jiskry. Na jejím ostří byl latinský nápis „mors edunt“, který v překladu znamená smrtonoši. Napřáhl jsem ruce a sekl, vzduchem zasvištělo její ostří, které za sebou zanechalo paprsek ohňové čáry a přeťal jsem Elizabetinu duši vedví. Zapraskaly jiskry a černý oblak se rozplynul do nicoty, stále jsem viděl její úšklebek. Nechal jsem zmizet kosu a vrátil se do své podoby Kyla. Místnost opět prozářilo světlo.

„Tak, to bychom měli. Hezkou cestu, Kyle,“ rozloučil se Anubis a předvolal si další smrtku na řadu. Vzal jsem váčky a namířil si to k Riley. Mám pocit, že celou dobu nedýchala. Ve tváři byla bledá a studené ruce se jí třásly v klíně.

„Jsi v pořádku?“ optal jsem se.

„To zatím nevím. Měl jsi pravdu, opravdu vypadáš hrozivě.“ Snad ji to moc nepoznamenalo.

„Pokud potřebuješ čas, můžu ty duše dopravit sám. Vidím, že se třeseš.“

„Zvládnu to. Můžeme jít, vážně.“ Jelikož jsem Riley nechtěl mučit dalšími přenosy, vydali jsme se celkem normální lidskou cestou. Použili jsme výtah. Ano, slyšíte dobře. Princip je jednoduchý, nejnižší patro je pochopitelně cestou do pekla a nahoru to vede k nebeské bráně. Tlačítkem jsem ho přivolal.

„Myslím, že už chápu, co jsi myslel tím, že každá bytost má vlastní nadpřirozenou energii. Když ses proměnil, cítila jsem to. Jako by jsi ve mně aktivoval mou nadpřirozenou stránku.“

„To je klidně možné, doposud jsi nevěděla, že nejsi obyčejný člověk. Za posledních pár hodin si zažila mnoho nadpřirozených věcí, tvoje mysl se pomalu přizpůsobila. Časem se rozvinou i tvé schopnosti, možná dříve než později.“

„Byl to zvláštní pocit, ale velmi příjemný. Víš, co mě zarazilo? Čekala jsem, že tvoje moc bude spíš chutnat po něčem zkaženém, jako že démoni páchnou po síře, ale vůni lilií jsem opravdu nečekala.“

„Ty jsi ze mě cítila lilie?“ Je možné, aby moje moc páchla jako lilie? Jsem smrtka, proboha, měla by mít přinejmenším odér zkaženého masa. Toto tvrzení mě dost překvapilo a znejistilo. Co když je se mnou něco špatně. Teď mě to bude žrát.

„Možná ne přímo lilie, ale připomínalo mi to vůni květin. Je to něco špatného snad?“ Jako by vytušila, že mě ta poznámka rozhodila.

„Nemám tušení. Z ostatních smrtek žádné pozitivní vůně necítím.“ Ve výtahu jsem stiskl tlačítko s označením ohně, dveře se zavřely a výtah se rozjel směrem dolů. Uvnitř by vám to tak nepřišlo, kvůli dobrému odhlučnění, ale jeli jsme takovou rychlostí, že z zvenčí by vám přišlo, že výtah padá. Cokoliv, co mi Riley chtěla odpovědět, bylo ztraceno v momentě, kdy se dveře výtahu opět otevřely.

„Kde to jsme?“ podivila se. Ať čekala cokoliv, určitě to nebyla temná podzemní jeskyně. Po stranách skály visely pochodně, které do temného tunelu vháněly alespoň trochu světla.

„Jedna z mnoha cest do pekla. Tahle vede přímo z našeho velitelství, ale dá se tam pochopitelně dostat i jinak. Následuj mě.“ Vydali jsme se do ústí jeskyně po stopách pochodní. Pomalu jsme se blížili k bráně, na jejímž konci čekal Cháron, převozník. Čím blíž jsme byli, tím zřetelnější byl křik a sténání duší, které bez cíle bloumaly řekou Styx. U převozníka jsem vypustil duše z váčku a zaplatil mu drachnami. Jinou měnu Cháron neakceptuje. Duše postupně naskákaly do loďky, Cháron zvedl kotvu a rozloučil se pouhým pokynutím hlavy, v životě jsem toho vyzáblého chlapíka neslyšel říct jediné slovo.

Chystal jsem se k odchodu, když jsem si všiml, že se Riley naklání, aby viděla ze skály dolů na řeku. Už jsem to viděl ve své hlavě, jak se jí svezla noha a ona spadla do řeky. Nesmím zasahovat, já vím. Raději jsem ji upozornil.

„Neměla bys chodit tak blízko, když tam spadneš bude tvá duše navždy ztracená.“

„Máš o mě strach Kyle? Dnes jsem málem spadla z útesu a málem mě zabil chlap na kole. Dávám si pozor, slibuju.“

„Já nemám strach. Jen jsem myslel, že by tě byla škoda.“

„Ty mě začínáš mít rád,“ konstatovala mi s úsměvem na tváři. „Smrťák Kyle má někoho rád.“

„Nemám tě rád,“ odvětil jsem s pokerovou tváří, ale v momentě, co jsem se otočil, jsem se taky usmál. S Riley jsme se odebrali zpět k výtahu, uvnitř jsem zmáčkl tlačítko s označením brány a stejnou rychlostí, se kterou jsme jeli dolů, jsme se vydali zpět nahoru k Metatronovi. Nahoře to vypadalo naprosto opačně. Bílou chodbou, na které neleželo jediné smítko prachu a která působila až příliš sterilně, jsme se dostali ke zlatě zdobené bráně. Když se dveře brány otevřely, ozářilo nás jasné bílé světlo, z něhož vystoupil Metatron. I jemu jsme předali duše, a ten je po cestě tvořené obláčky dopravil do nebe. Nyní nám zbýval poslední úkol. Najít Edgara a dát mu to, co mu patří.

Dle souřadnic, podle kterých jsem před tím Edgara našel ve své kanceláři, jsem nás přenesl. Nepřekvapilo mě, že Edgar nasává v taverně, která je známá především tím, že tam chodí největší spodina lidstva. Hemžilo se to tam feťáky a bezdomovci, mezi kterými byl Edgar jako doma. Počkali jsme si na něj, až se odebere k odchodu.

„Vím, že to nejspíš nechceš slyšet, ale už ses rozhodla, jak Edgara zabiješ?“ Bylo nutné, abychom o tom mluvili. Připravit někoho o život není lehká záležitost a člověka to poznamená do konce života.

„Popravdě jsem se snažila na to nemyslet.“ Edgar mezitím vyšel z taverny a vydal se postranní uličkou vedle budovy.

„Je čas.“ Vydal jsem se za ním. Riley mě následovala. „Edgare Grahame,“ oslovil jsem ho. Polekaně se otočil naším směrem, ale prozatím viděl jen Riley. Po chvíli na ni ukázal.

„Vy jste ta, co mě zachránila.“ Mžoural opilýma očima, aby ve tmě lépe viděl.

„Ano,“ odvětila bez emocí. Věděla, co musí udělat. A nechtěla to udělat.

„Sledujete mě?“ Jazyk se mu komolil od spousty alkoholu, který vypil.

„Ano.“ Její odpovědi byly krátké a stručné.

„Proč?“ V ten okamžik jsem se zhmotnil, aby mě také mohl vidět. „Jak… jak jste to… udělal?“

„Edgare, dobře mě poslouchejte. Přišli jsme si pro…“ Riley mě zarazila mávnutím ruky a rychle začala mluvit.

„Edgare, je mi moc líto, že vám musím sdělit tyto zprávy, ale jsme tu, abychom odvedli vaši duši.“ Já bych takhle nezačal, ale nechal jsem ji, ať si to vyřídí sama. Koneckonců to musí být ona, kdo ukončí jeho bídný život.

„To je vtip. Jste z televize? Poslala vás moje bývalá žena?“

„Nic takového, tady můj známý je smrt. Jsme tu pro vaši duši.“

„Nemám náladu na blbé kecy vás mladých. Nechte mě být.“ Raději jsem se do toho vložil.

„Edgare, ať se vám to líbí, nebo ne, dnes večer odejdu s vaší duší. Zajímá se o vás sám Lucifer.“ Tohle nikam nevede, musel jsem ho vyprovokovat k nějaké akci. Já zasáhnout nesmím, a jestli se o něco nepokusí Edgar, tak ho Riley nikdy nezabije.

„Řekl jsem, ať mě necháte být.“ Rukou sáhl do kapsy.

„A já řekl, že si vás dneska odvedu. Může to být po dobrém, nebo po zlém.“ Edgar vytáhl ruku z kapsy a držel v ní revolver. Namířil na nás zbraní. Ruka se mu klepala, nejspíš strachy a díky alkoholu ani nedokázal pořádně zamířit.

„Edgare, tohle nechcete udělat,“ začala Riley.

„Ale chcete,“ vložil jsem se do toho. Riley se na mě podívala, jestli jsem nezešílel. „Takový člověk přeci jste. Už jste jeden život ukončil. Vzpomínáte?“ Další provokace. Bude to tedy po zlém.

„Jak… jak to víte? To byla nehoda.“

„To nebyla nehoda, chladnokrevně jste někoho zabil. Vy nejste hodný člověk, Edgare. Vy patříte do pekla a tam také půjdete.“

„Řekl jsem, že to byla nehoda!“ zařval.

„On nás zastřelí,“ zašeptala Riley.

„Mě zabít nemůže.“

„Ale mě může.“ Může, ale nezabije. Ty to dokážeš, holka, něco vymyslíš.

„Na co čekáte, Edgare, chcete se nás přeci zbavit. Víme, co jste udělal. Nemůžete nám věřit, že to neřekneme příslušným úřadům.“

„Naserte si, oba dva.“ Nocí se ozval výstřel. Riley sebou při té ráně škubla.

„Nee!“ zakřičela, natáhla ruku a poprvé v životě použila svou sílu. Kulka se v letu směrem k nám obrátila zpět k Edgarovi a zasáhla ho přímo do hrudi. Skácel se k zemi. Věděl jsem, že na něco přijde.

„Gratuluji k aktivaci tvé moci, a omlouvám se, musel jsem ho nějak vyprovokovat.“

„Mohl mě zabít.“ Stála s rukama v bok a vzhlížela ke mně.

„Bylo to třeba. Musel umřít, to sama dobře víš.“ Nic víc jsem k tomu neřekl. Přešel jsem k Edgarovi s váčkem v ruce a vyčkal, až se zjeví jeho duše. Z jeho těla vzešel obláček mlhy, který se přetvořil do Edgarovy podoby. „Nyní jdete se mnou, Edgare.“ Polapil jsem ho do váčku a otočil se směrem k Riley „Myslím, že nadešel čas, kdy se naše cesty rozdělí.“

„Jak jako rozdělí? To mám podle tebe po tom všem, co jsme za posledních pár hodin prožili, zas jít domů a žít tak, jako jsem žila do teď? To nemůžu. Kyle, já zabila člověka. Je jedno, jak špatný byl, ale změnilo mě to. Díky tobě jsem jiná, zjistila jsem, co jsem doopravdy zač. Nejsem člověk, alespoň ne úplný, a tudíž nemůžu mít lidský život. Jdu s tebou a pak budeme řešit co dál.“

„Riley, dobře mě teď poslouchej. Chápu, že je to těžký, nebo možná nechápu, ale sakra ty máš možnost jako jediná z nadpřirozených bytostí žít normálně. Tak jak my nemůžeme. Ztratit se mezi tou spoustou lidí. Navíc, když se většina magických bytostí dozví, co jsi opravdu zač, rozpoutáš tím válku. Pořádně si to rozmysli. Opravdu jsi připravená se vydat touto cestou?“ Vím, že nemám zasahovat. Zmínil jsem to za dnešek už tolikrát, ale musel jsem jí připomenout, co je v sázce. Jaké možnosti má na rozdíl od nás ostatních. Já se se svým životem nebo svou smrtí smířil už před tisícovkami let. Prakticky nic jiného neznám, ale Riley tu možnost má. Ovšem je sama, nemá jediného živého příbuzného, zamyslel jsem se. Matka zemřela, Michael ani neví, že má dceru nefilim, a nemá žádného sourozence. Pár kamarádů a kolegů z práce jí to nevynahradí. Časem zemřou a ona bude žít. Dokola by viděla umírat své blízké. Opravdu je ten život lepší než ten magický? Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem o tom začal pochybovat. A její výraz mi napovídal, že uvnitř sebe to vnímá stejně. Život se jí během chvíle obrátil vzhůru nohama a nabral nečekané otáčky.

„Ano, Kyle, opravdu jsem připravená jít touto cestou. Nevím, co mě na ní čeká. Nevím, jak bych magickému světu mohla přispět a nevím, jak utajím to, co jsem. Budu si muset spoustu věcí zjistit a naučit se je, ale něčím přínosná určitě budu. Jen to musím najít. Tenhle život, lidský život, to už je minulost. Teď tedy musíme odnést Edgara Luciferovi a pak se vrátíme na velitelství a vymyslíme co dál. Dobře?“ Pravděpodobně přišla s nejlepším řešením této situace. Měli bychom se zabývat tím, co nás čeká teď a ostatní řešit, až na to přijde ta pravá chvíle.

„Tak bychom měli tedy jít. Víš, jako nadpřirozená bytost taky vládneš mocí přenosu. Měla bys to umět. Zkus to.“

„Jak se to naučím?“

„Jednoduše. Prostě mysli na místo, kde chceš být. Nemusíš ani vědět, jak to tam vypadá. Mysli jen na peklo, třeba si představ, že cítíš na kůži plameny pekelného ohně.“

„Dobře, zkusím to.“ Riley zavřela oči a snažila se představit si místo, kam se chceme přenést. Dotkl jsem se jejího ramena a čekal, dokud nás svou mocí nepřenese do pekla. Chvíli se nic nedělo. Všiml jsem si, že sevřela oční víčka pevněji, jak se soustředila, semkla rty do úzké linky. Každá nadpřirozená bytost má vlastní energii přenosu. Já se přenáším tak, že vzduch kolem mě se zamlží a máte pocit, že okolní svět se rozmazal. Jiní třeba zkrátka zmizí a poslední, co vidíte, jsou jejich mizející oči. Někdo se přesouvá jako mrknutím oka a někdo pomalu mizí, než se rozplyne. Způsobů je tolik, kolik druhů magických bytostí existuje. Riley je momentálně jediná svého druhu, o kom vím. Jak jsem již zmiňoval, ostatní nefilim byli vždy co nejdříve vyvražděni kvůli síle své moci. Když se jí konečně podařilo nás přenést, vnímal jsem to tak, že se naše těla rozebrala do malých světýlek a jako hlouček těch světýlek jsme se přenesli do pekla, kde jsme se znovu zformovali. Riley nás přenesla na poslední a zároveň první místo, které v pekle navštívila. Tedy k bráně vedoucí k Cháronovi. My ale potřebovali do Luciferova paláce. Edgarovu duši si chce Lucifer převzít osobně.

„Gratuluji ke tvému prvnímu přenosu. My ale potřebujeme přímo k Luciferovi. Teď se mě chytni, ukážu ti další pekelné místo. Je to Luciferův palác.“ Chytla se mé ruky a přenesl jsem nás před brány paláce, který stál uprostřed pekla na skále, pod níž tekly potoky pekelného ohně. Dveře se nám automaticky otevřely a vešli jsme dovnitř. Namířili jsme to rovnou do hlavního sálu, kde měl Lucifer svůj trůn, ve kterém teď pochopitelně seděl. Vedle trůnu z každé strany seděli jeho kerberové. Před sebou na stole měl černé přesýpací hodiny s magickým pískem.

„Právě včas, Kyle, písek se už dosypává.“ Vždycky všechno dramatizuje, toho písku je tam ještě dost.

„Nesu ti Edgara, dle dohody.“ Vytáhl jsem váček a vypustil Edgarovu duši k Luciferovým nohám. Edgar se krčil pod Luciferovým pohledem, ten jen luskl prsty a duše se rozplynula. Určitě ho přenesl do jedné ze svých cel a až odejdeme, půjde si s ním pohrát.

„Bylo mi potěšením s tebou obchodovat, Kyle, víš, někdy bychom měli zajít na pekelné pivo.“ S tebou zrovna.

„Děkuji za nabídku, jistě ji někdy využiji.“ Snažil jsem se o chabý úsměv. Nežral mi to.

„Nevyužiješ.“

„Ne, nevyužiju. Jsme pracovní partneři, ne kamarádi. Nemám tě rád.“

„Já tebe taky ne, a to nás přeci spojuje. Ani jeden nemakáme za stránku dobra.“ Mrkl na mě.

„Já nepracuji za žádnou stránku, jsem neutrální.“

„Ach ano, neutrální. To vy smrtky rády používáte a jak Edgar zemřel? Tím, že jsi byl neutrální?“

„Do ničeho jsem se nepletl. Fyzicky jsem nezasáhl, slovně si můžu říkat, co chci.“

„Když to vidíš takhle. To jsi mohl, i když jsi věděl, že se na tvoji společnici řítí cyklista, Kyle. Teď mě omluv, v žaláři na mě čeká Edgar. Jistě se těší tomu, co za mučící nástroje mám pro něj připravené. Hezký den, Kyle a jeho malý krásný doprovode. Brzy se uvidíme.“ S vypnutou hrudí se zvedl z trůnu a mávnutím svých křídel zmizel. Taky je na čase vypadnout.

„Tak ty jsi o tom cyklistovi věděl?“ Šťouchla do mě Riley loktem. Jen jsem zakoulel očima, nechtěl jsem se k tomu nijak vyjadřovat. Ženský si vše přeberou po svém. „Malý krásný doprovod. On snad po mně jede?“

„Ten jede po všem. Mimo to, je převážně na chlapy. Divím se, že ještě nevyjel po mně. Trochu mě to uráží.“ Neberte to nijak doslova. Jsem čistě hetero, ale i tak. Jsem přeci pohledný smrťák.

„Mně to tak nepřijde, víš, že když tě provokuje, má o tebe zájem?“

„Nevím.“ Že by tu přeci jen byla možnost, že by mě Lucifer chtěl? Hned jsem se cítil líp, když vím, že se mě snaží dostat velká ryba.

„To vidím,“ odvětila mi.

V kanceláři jsem si sjednal schůzku s Moranou, které se účastnila i Riley. Museli jsme cestou z pekla vymyslet nějakou fámu, kterou budeme vyprávět všem, kteří se budou ptát, aby nikdo nezjistil, že Riley je Michaelův nefilim. Žádná jiná hloupost, než že je to moje hodně vzdálená příbuzná mě nenapadla. Vymyslel jsem, že kdysi dávno před tisícovkami let měla moje matka bratra, kterého se rodiče zřekli. Riley je jeho potomkem. Ne přímým, ale pokrevním. Není tak stará, abych mohl až takhle lhát. Taky jsem si u Morany vydupal, že chci, aby Riley pracovala se mnou a budu ji zaučovat na smrtku. Nebylo to tak těžké přesvědčit ji, že je Riley z rodu smrtek, když její energetická stopa tomu neodpovídá, jak jsem původně myslel, že to bude.

„Musím uznat, Kyle, že takové podmínky, které máš ty, jsem nikomu v dějinách ještě nepovolila. Bude to tím, že tě beru jako vlastního syna, ale nikomu to neříkej. Ostatní by si pak mohli myslet, že ti nadržuju, i když to tak je. Riley ti bude přidělena na deset let. Poté se může sama rozhodnout, zda chce v práci smrtky pokračovat, nebo zkusí třeba něco jiného. Taky mám málo personálu v kancelářích.“

„Děkuji vám, Morano, za vstřícnost.“

„Za málo, vítám tě mezi námi, Riley. Teď mě prosím omluvte, mám schůzku s Bohem.“

„Co ten tady chce?“ podivil jsem se, bůh se smrtkami jedná opravdu v případech krajní nouze.

„Reformy, Kyle. Budou změny.“ Toto tvrzení mě velice zaujalo. O jaké reformy se asi tak může jednat? Změny Boží nikdy nevěstí nic dobrého. Doufám jen, že se to nějak netýká mě a Riley, to by změny rozhodně nebyly k lepšímu. Od teď musím být víc ostražitý a věnovat pozornost i maličkostem. Myslím, že nás čekají velmi krušné časy.

Po odchodu od Morany jsem zavedl Riley do mé kanceláře. Dostala kontrakt na deset let, to ale znamená, že práce jí začíná ihned. A když říkám ihned, myslím tím jako teď hned.

„Jak se těšíš do nové práce?“

„Jsem natěšená a nervózní. Ale to půjde.“ Přikývl jsem a rukou jsem jí vyčaroval její dress code.

„Tohle od teď budeš nosit, tvoje kosa se zatím vyrábí, ale do konce týdne bys ji měla mít. Serena ti na recepci přidělí tvůj pergamen, na kterém se od teď začnou objevovat jména těch, které budeš sbírat. Než ale odejdeme chci, aby si mi zopakovala naše motto.“ Tahle část bude podle mého pro Riley nejtěžší.

„Kyle, vím, co je naše motto. A chápu to, vážně. Přísahám, že to nebudu dělat.“ Věřil jsem, že se bude snažit.

„Musíš si to denně opakovat. Je to důležité, tak šup.“

„Nenuť mě.“

„Řekni to.“

„Nesmíme do ničeho zasahovat. Spokojený?“ Otráveně na mě koukala, že jsem jí donutil to říct jako dítě v první třídě.

„Super. Teď ještě jednou.“ Zakoulela očima do stropu.

„Nesmíme do ničeho zasahovat.“ Tohle mě nepřestane bavit. Myslím, že nám to s Riley půjde dobře. Udělám z ní druhou nejlepší smrtku. 

Autor: Ghostprincess, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrťák 2/2: