Snažší než život • OurStories.cz ~ naše povídky

Po dlouhé pauze se vracím s jednorázovkou. Doufám, že se Vám bude líbit.

21.08.2010 (17:00) • LonelyRebel • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 942×

Koupaliště se postupně vylidňovalo. Blížila se šestá hodina a lehce se ochladilo. Přesně tohle odradilo většinu lidí, i když přes den teplota vystoupala až přes třicet stupňů.

„Je mi zima...“ řekla tiše dívka a uplavala ještě jedno tempo.

„To je nemožný! V takovým pařáku!“ rýpnula si do ní kamarádka, která ji doplavala. Byla tu celá jejich parta a kluci dováděli u skokánku.

„Pařák skončil už před hodinou!“ odsekla, doplavala ke kraji, kterého se dlouhými bledými prsty chytila a přitáhla se.

„Dobře, tak půjdeme. Já to ještě doplavu říct klukům a potom nás odvezu domů,“ mrkla na ni kamarádka a zmizela pod hladinou.

Ani jí nestihla přikývnout, ale v některých chvílích byla docela ráda, že tak rázně rozhoduje za ně obě a má ve všem jasno.

Po schůdcích vystoupala na kraj bazénu a spravila si modré plavky. Během chvilky ji pod kapičkami vody na kůži naskočila husina. Moc dobře věděla, že je tu zákaz přelezání plotu k dekám, když to včera přelézali kluci a viděla je plavčice, tak je nechala sbírat hodinu odpadky.

Údajně tu ty cedule nejsou pro srandu králíkům.

Při pomyšlení na obcházení celého bazénu si trochu povzdychla, ale hrdě se vydala na cestu a osvobodila své dlouhé plavé vlasy z gumičky, které se jí okamžitě rozsypaly po celých zádech a poskytly tak aspoň malé zahřátí.

„Anno?“ uslyšela za sebou své jméno, takže se instinktivně otočila, ale hned jak to udělala, tak toho začala litovat. Ten hlas znala moc dobře a taky toho kluka, který teď pospíchal k ní.

„Nevěděl jsem, že sem jezdíš! Ještě jsem tě tu nepotkal a to sem chodíme plavat každý večer.“

Nezmohla se ani na jedno slovo jen přikývnula.

„Jdeš do vody?“

„Ne... vlastně...“ konečně znovu našla svůj hlas, „akorát chceme jet domů.“

„Aha... mohli jsme si spolu popovídat. Nemluvili jsme spolu od doby co jsme se...“

„Rozešli...“ doplnila ho.

„Jo, přesně.“

„Já už vážně musím jít.“ Chtěla se otočit a začít utíkat. S tím otočením to možný bylo, ale ten úprk by vzbudil podezření, takže se spíš chtěla jen otočit a vydat se ke svým věcem.

„Počkej! Nebrala jsi mi telefony, maily, facebook... nic...“

„Já musím jít!“ otočila se, ale moc daleko nedošla, protože ji chytil za ruku a zastavil ji.

„Nech mě být.“
„Chci si s tebou jen promluvit.“
„Pusť mě...“ zasyčela a i když to mělo znít zlověstně, bylo to spíš zoufalé a vypadala spíš jako raněná srnka než agresivní vlčice připravená poslat ho do háje.

„Jen mě poslouchej!“
„Nechci tě poslouchat! Nech mě být! Je mi zima!“
„Anno, no tak...“
„Pusť mě...“ znovu trhnula rukou, aby se mu pokusila vykroutit, ale nemělo to vůbec žádný účinek.

„Dej mi pět minut.“
„Já jsem řekla, abys mě pustil.“ Tentokrát rukou trhnula prudčeji. Už ji nebavilo hrát divadlo zbytku osazenstva koupaliště a navíc šlo ještě víc do tuhého, protože koutkem oka zahlédla přicházet svoji kamarádku a s ní i pár kluků připravených zasáhnout. „Prosím, pusť mě...“ Znovu chtěla škubnout rukou. Nečekala, že by ji pustil, ale on to opravdu udělal, takže když sebou trhnula, tak ztratila rovnováhu a přepadla zpátky do bazénu.

Cítila chladivou vodu, která jí rozprostřela svou náruč a viděla hladinu, která se nad ní zavřela. Kolem ní zavířilo pár bublinek. Něco ostrého jí vtrhlo do plic, bylo to jako tisíce jehliček trhající ji zevnitř. Všechno se to teď zdálo takové zuřivé, navíc ten tupý náraz, který ji téměř omráčil.

Omámeně rozevřela oči.

Voda... byla stále ve vodě, ale teď tu bylo ticho. Takový klid. Seshora se sem občas dostal odraz nějaké barvy.

Žádné starosti nic. Necítila potřebu se nadechnout nebo začít plavat. Jen se tak vznášela, ale její klidný svět jí někdo prorazil. Rozvířil tu nehybnou hladinu a přihnal se i se spoustou bublinek k ní.

Nechtěla, aby na ni sahal, aby ji odsud vytáhnul, ale nezmohla se na žádný odpor.

Nechtěla se nadechnout. Bylo to tak složité a náročné.

Někdo na ni křičel.

Měla otevřené oči, ale nic jimi nevnímala.

Najednou se musela nadechnout. Musela plícím dovolit přijmout vzduch, ale nevěděla, proč to dělá.

Měla smíšené pocity.

Něco uvnitř ní bylo šťastné, že znovu dýchá, ale někdo v její hlavně byl naštvaný, že ji vytáhnuli z jejího klidného světa.

„Anno! Dýchej! Anno! Prosím!“

Už rozeznala slova i ten hlas. Byla to její kamarádka a jestli slyšela dobře, tak určitě brečela. Nikdy ji tak hysterickou neslyšela.

Až teď začala vnímat obrazy kolem sebe. Všichni na ni chtěli vidět, tlačili se kolem ní. Plavčice byla mezi nimi a na něco se jí ptala, ale nezajímalo ji to.

Bylo to jako ve špatném a příliš hlasitém filmu. Všechny ty barvy a zvuky, které se na ni najednou nahrnuly. Nemohla se bránit, nemohla utéct. Mohla jen tak ležet a dělat, že nevnímá.

„Řekni něco! Anno, prosím!“ Její kamarádka jí přímo drtila ruku.
„Zabalte ji do něčeho teplého!“ rozkazovala plavčice.

„Zavolali jste někdo sanitku?“

Až po tom dotazu začala reagovat.

„Nic mi není...“ zachraptěla.

„Anno! Díky bohu!“ Kamarádka ji skoro udusila v obejmutí.

„Nech ji dýchat!“ pronesl jeden kluk a odtrhnul je od sebe.

„Co jsi to vyváděla?!“ utrhla se na ni na oko naštvaně, ale Anna viděla jak si stírá slzy. Chtěla jí odpovědět, ale její pohled upoutalo něco jiného. Jiná scéna odehrávající se kousek od nich.

Stál tam ON a tři její přátelé. Hádali se a vypadalo to, že mu dávali za vinu to, co se stalo... Snažila se odezírat, odhadnout, o čem se dohadují. Zjistit, jestli může nějak zasáhnout, ale znovu na ni někdo promluvil: „Anno, prosím mluv se mnou!“ naléhala kamarádka. „Praštila ses do hlavy!“ pokračovala dál. „Budeš tam mít parádní bouli, budu tě muset odvézt do nemocnice, jestli nemáš otřes mozku!“

„Ne! Do nemocnice ne...“ vyhrkla téměř zoufale.

„Promiň, ale musíš tam!“ pokrčila rameny kamarádka a navlékla na ni volné letní šaty, které Anna nosila jen k vodě.

„Proč?“
„Proč? No, nejsem si jistá... možná, že proto, že jsi se před chvílí málem utopila? Nebo je v tom ještě něco?“

Přinutila ji vstát a ještě lehce oblbnutou ji odvedla ke svému autu.

„Sedni si...“ přikázala jí.

„Myslím, že zvládnu tu vteřinu, než nastrkáš věci do auta, počkat!“ odsekla mrzutě. Už ji nebavilo, že se s ní zacházelo jako s malým dítětem.

„Nechci, aby si se tu natáhla na zem! Dneska už toho vzrušení bylo dost!“ Dělala jako by předtím neslyšela tu jedovatost v Annině hlase a osobně ji usadila na sedadlo spolujezdce. Až potom nastrkala věci do kufru a sedla si za volant.

Hbitě nastartovala auto a lehce vycouvala z parkovacího místa. Během chvilky už hladce klouzaly po silnici.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ prolomila po chvíli ticho a Anna jen přikývnula.
„Proč jsi nic neudělala?“
„Cože?“
„Vím, že jsi se praštila, ale když se pro tebe David potopil, tak jsi měla otevřené oči a skoro jsi vnímala. Spíš to vypadalo, že nechceš...“

Anna se nadechla. Nechtěla to před ní tajit, protože by to stejně k ničemu nevedlo.

„Nechtěla jsem...“ Periferním viděním si všimnula, že kamarádka lehce ztuhla a křečovitě sevřela volant. „Nevykládej si to špatně, ale kdybys tam byla... bylo to tak snadné... tak jednoduché... nedýchat, neřešit ty problémy, všechny starosti byly pryč... bylo to snažší... snažší než život...“

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné