OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Snídaně do postele

17.08.2014 (11:00) • Tethys • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1575×

Vzbudilo mě drnkání na kytaru. Nebyla to žádná hudba, jen bezmyšlenkovité brnkání. Ještě se zalepenýma očima od spánku jsem se podívala na hodinky. Bylo půl čtvrté ráno. Za tři hodiny vstávám a za čtyři a půl mě čeká zatím největší zkouška v mém životě, která rozhodne o tom, co bude dál s mou budoucností – aneb obhajování diplomky.

Věděla jsem, kdo může být tak neskonale retardovaný, aby hrál tak pozdě v noci – nebo snad brzo ráno. Koneckonců, v tomhle bytě jsme bydleli jenom my dva, takže to nebylo tak těžké.

Prudce, nabuzená tou strašnou zuřivostí, která mě nečekaně popadla, jsem vstala a mašírovala si to přímo do pokoje mého spolubydlícího, bez klepání, samozřejmě. Vlastně jsem rozrazila jeho dveře jako tornádo.

Naskytl se mi pohled na polonahého Davida Gordona, jak leží rozvalený na posteli, s kytarou v ruce a cigaretou v ústech. Překvapeně zamrkal, ale nakonec se začal smát, zatímco já jsem se červenala jako pitomá školačka.

„Tak co, Stephensová, rozhodla ses přejít na dráhu policejního komanda, nebo jsi jen chtěla vědět, jak vypadám bez trička?“

Popuzeně jsem si odfrkla. „Ne, jen jsem chtěla spát, což je činnost, kterou většina lidi o půl čtvrté dělá!“ Byla jsem na sebe hrdá, že jsem znovu chytla ztracený dech.

„Nemůžu spát,“ odvětil Gordon a dál si spokojeně brnkal.

„To já teď už taky ne,“ odsekla jsem a sedla si k němu na postel, protože už mi bylo hloupé jen tam tak postávat v pyžamu. „A mimochodem, strašně to tu smrdí,“ dodala jsem a otevřela okno. Do pokoje začaly probleskovat světla aut a my jsme oba přimhouřili oči.

„Děkuju za názor,“ kývl a přistrčil mi pod nos popelník. Nakrčila jsem obočí a on se znovu zasmál. Od jeho zubů se odrazilo dálkové světlo a já jsem musela zamrkat, abych něco viděla.

„Dneska mám tu obhajobu,“ připomněla jsem důvod svojí návštěvy.

„Nepovídej,“ řekl sarkasticky. „Málem bych na to zapomněl.“

Protočila jsem oči. Tak jo, poslední měsíc jsem o tom mluvila téměř neustále, ale on byl podobně nesnesitelný, když měla jeho kapela odehrát svůj první velký koncert. Alespoň jsme si byli kvit. „Hlavně abys nezapomněl na to, kdo ti žehlí.“

„Na to se nedá zapomenout.“ Potáhl si z cigarety a típl ji do popelníku, který jsem pořád držela v ruce. Odložila jsem ho stranou, abych nemusela čuchat ten odporný cigaretový kouř.

„Budeš ještě teď hrát?“ zeptala jsem se podrážděně. Vadilo mi, že jsme se pořád neodstávali k tomu, proč jsem přišla.

„Možná,“ pokrčil rameny. „Mám múzu,“ dodal se smíchem.

Natáhla jsem se pro nejbližší polštář a bouchla ho do hlavy. „Sakra, Gordone!“ zasyčela jsem a znovu ho bouchla, zatímco Gordon se smál.

„No jo, promiň,“ řekl nakonec, a natáhl ruce, aby neschytal i třetí ránu. „Už půjdu spát.“

Pochybovačně jsem nadzdvihla obočí.

Gordon položil kytaru na postel a naznačil, že se vzdává.

„Fajn, děkuju!“ vyplivla jsem a podívala se na jeho svítící budík. Už byla skoro celá. „Doufám, že ještě usnu,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe a vstala.

„Hej,“ ozval se ještě.

Překvapeně jsem se otočila. „Co se děje?“ Brala jsem to už jako uzavřenou záležitost.

„Hodně štěstí.“

Nevěřícně jsem zamrkala, ale když jsem usoudila, že to myslí vážně, kývla jsem a usmála se. „Díky.“

„Jo, a mimochodem… Máš pěkné pyžamo.“

Rychle jsem se podívala na svoje pyžamo – je snad nějaké děravé? Místo toho jsem si ale přečetla jasný nápis: Jestli mi doneseš snídani do postele, vezmu si tě.

Zavrčela jsem. „Gordone!“

Jako odpověď jsem dostala pobavený smích.

Idiot, pomyslela jsem si a třískla za sebou dveřmi. Ale pak jsem si zděšeně uvědomila, že se usmívám.

***

O tři čtvrtě roku později…

Vzbudilo mě pobrukování. Žádný text, melodie nic moc. Protáhla jsem se a pomalu otevřela oči. Pohled mi okamžitě padl na ten svítící budík, kterého se David nechtěl vzdát. Ukazoval jen něco málo po osmé a já jsem dopadla zpátky do peřin.

Otočila jsem se na druhou polovinu postele. Očekávala jsem, že tam uvidím spícího Davida, a proto mě překvapilo, že tam nebyl. To já byla vždycky ranní ptáče, ne on. Že to on by si přivstal a pobrukoval si? Nakrčila jsem nos. V těch vzácných dnech, kdy jsem vstávala později než on, mě nechal spát a tiše odešel.

Ocitla jsem se v rozhodovací fázi. Zajímalo mě, co to tam kutí, ale nechtělo se mi vstávat. Moje dilema ale bylo po pár minutách usilovného přemyšlení a převalování přerušeno, protože se otevřely dveře a v nich stál David – s podnosem v rukou.

„Snídaně do postele?“ rozzářila jsem se. To byl můj sen snad od té doby, co jsem poprvé uviděla romantický film. A navíc je vážně milé, když se člověk dozví, že někomu stojí za to, aby vstal dřív a vařil.

„Napadlo mě, že by ti to mohlo přijít k chuti,“ připustil a s úsměvem došel až ke mně. Opatrně mi položil tác na stehna a já jsem se podívala, co všechno mi donesl. Ovoce, jogurt, cereálie, ale i toasty s nutellou a na závěr pomerančový džus. Nebyla jsem si jistá, jak to všechno sním, ale věděla jsem, že i kdybych to do sebe musela nacpat silou, užila bych si to do posledního drobečku.

„Přijít k chuti?“ zopakovala jsem a zakroutila hlavou. „Blázníš? Je to úžasné, děkuju.“

Jemně jsem posunula tác stranou, aby se nic nerozlilo a pak se naklonila k Davidovi. Objala jsem ho a on mi dal mlaskavou pusu na tvář. S hranou nechutí jsem se odtáhla a přetřela si rukávem pyžama obličej. Jen zakroutil hlavou a zasmál se.

„Čím jsem si to zasloužila?“ vyzvídala jsem a kousla si do jahody. Chutnala skvěle.

David pokrčil rameny. „Chtěl jsem potěšit svoji přítelkyni.“

Vypadalo to, že ještě něco dodá, tak jsem tiše vyčkávala a přitom si uždibovala od různých druhů ovoce. Byly tam snad všechny, které jsem měla v oblibě.

„A taky jsem si vzpomněl na tvoje pyžamo,“ dodal.

Přestala jsem kousat meruňku a sklonila hlavu. To pyžamo už bylo staré, vytahané, ale přesto jsem ho nevyhodila, protože se v něm skvěle spalo. Nápis Jestli mi doneseš snídani do postele, vezmu si tě byl pořád čitelný.

Nevěřícně jsem zamrkala. Snídani do postele… vezmu si tě… Pochopila jsem to vůbec správně?

Střelila jsem očima zpátky k Davidovi, který si už klekl a vytáhl stříbrný prstýnek s malým kamínkem. Decentní, vkusný, elegantní a přitom krásný. Panebože. Netušila jsem, jestli se mi chce smát nebo brečet, ale vnitřně jsem pořád nedokázala pochopit, že to chce doopravdy udělat.

„Možná bych měl shrnout, co všechno jsme spolu prožili, jak jsme se seznámili, jak jsem schválně hrál v noci na kytaru, abys přišla. Ale nemyslím, že to je důležité. Důležité je to, že tě miluju. A proto se tě ptám, Nino Stephensová, vezmeš si mě?“

Sotva jsem vnímala, že se culím a že mi tečou slzy dojetí. Dívala jsem se do jeho milujících očí, a když jsem otevřela ústa k odpovědi, hlas se mi zlomil. 

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Snídaně do postele: