OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Sourozenci 2. část

07.12.2009 (15:00) • 4dd4 • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 2518×

Muž stál ve dveřích a doslova zíral na své děti. Jeho mysl zpracovávala výjev před sebou. Jeho syn a jeho dcera spolu… Muž se chytl rámu dřevěných dveří a sledoval své děti. Jeho mysl popírala, to co viděly oči, snažila se najít jiné vhodné vysvětlení, ale žádné nebylo. Jeho děti… Nemohl na to ani pomyslet, natož to vyslovit. Přemýšlel jak se o to postarat, jak se o ně postarat. Tohle se nesměl nikdy nikdo dozvědět! Kdyby to vyplulo na veřejnost, mohl se rozloučit se svou politickou kariérou. Pokud před veřejností přiznal, že má nemanželskou dceru, bylo všechno v pořádku, na lidi působil jako muž, který udělal chybu, ale nestyděl se za ní, postaral se o ní, měl lidskou tvář, ale tohle… Nikdo by nepřekousnul incestní vztah mezi jeho dětmi. V tu chvíli se rozhodl.

Muže v posteli probudilo vrznutí prken podlahy. Otevřel oči a rozhlédl se po místnosti. V šedém ranním světle uviděl svého otce, jak v županu stojí mezi dveřmi a zírá na něho a ženu, která mu spala v náručí.
Zvedl oči a zahleděl se do zuřivých očí svého otce.
"Tohle musí skončit!" Pronesl rozhodným hlasem muž ve dveřích. "A nikdy se to nikdo nedozví, ani tvá matka!"
"Nemůžeš nám bránit!" Mladý muž se snažil mluvit potichu, ale vztek cloumal jeho hlasem.
"Můžu, a taky to udělám! Nenechám si od vás zničit politickou karieru!" Mužův obličej zbrunátněl a hlas nabral nebezpečné hloubky. Dívka ležící na posteli se pohnula a ještě víc přitiskla k muži, který jí objímal, ten okamžitě zesílil své objetí.

Do mysli mi pronikaly rozčílené hlasy a tím rozehnaly nádherný sen. Zavrtěla jsem se a přitulila se k Viktorovi, ten si mě k sobě přitáhl, skoro až ochranitelsky. Spokojeně jsem se usmála a otevřela oči. Políbila jsem Viktora na nahou hruď a usmála se na něj. Viktor se na mě podíval, ale v očích měl strach. Už jsem se nadechovala, že se ho zeptám, co se děje, když zvedl oči a podíval se do dveří. Následovala jsem jeho pohled a strnula, ve dveřích stál náš otec. Rychle jsem se posadila a sledovala ho s obavami v očích.
"To je jediné, na čem ti záleží, tvá kariera, peníze a pověst! Kvůli tomu jsi jí před pěti lety zbavil, myslíš, že to nevím?! Vždyť ani nemusíme být příbuzní!" Viktor zuřil.
"Tss. Myslíš, že bych si tvojí matku vzal, kdybych neměl jistotu, že jsi můj?! Nebo za ní platil účty, kdybych nevěděl, že je moje!" Otcův hlas byl pobouřený a částečně výsměšný.
"Testy DNA nejsou 100% spolehlivé. A i kdyby, tak nám na tom nezáleží! Miluju jí, a milovat nepřestanu, ty, ani nějaký papír nám v tom nezabrání." Viktor byl rozhodnutý neustoupit.
Přitáhla jsem si kolena pod bradu a objala je, nechtěla jsem je poslouchat, nechtěla jsem nic řešit. Chtěla jsem být chvíli šťastná. Snažila jsem se neposlouchat jejich rozhovor, přitáhla jsem si nohy ještě blíž a začala se pohupovat. Viktor vstal z postele a dohadoval se s otcem.
"Dost! Už se o tom nebudeme bavit, skončíte s tím!" Otec byl rudý vzteky.
"Neskončíme!" Viktor mluvil tak nahlas, že ho muselo být slyšet i v kuchyni. Z očí mi tekly slzy. Viktor se na mě otočil, asi hledal podporu, ale když mě uviděl, zděsil se.
"El, miláčku, co ti je?" Rychle přešel přes pokoj, sedl si na postel a objal mě. "Vidíš, co děláš!" Obvinil otce. Viktor mě držel v náručí a šeptal mi uklidňující slovíčka. Někdy mezi tím otec odešel.

"Viktore, možná má otec pravdu." Pronesla jsem a snažila se potlačit bolest v hlase.
"El, miluješ mě?" Stáli jsme naproti sobě a dívali se navzájem do očí. Chtěla jsem mu zalhat, ale nemělo to smysl, stejně by to poznal.
"Miluju."
"V tom případě děláme dobře. Už nikdy nechci slyšet, že o nás pochybuješ!"
"Dobře." přikývla jsem a objala ho.
Viktor mi nabídl rámě a galantně mě doprovodil na otcovu silvestrovskou párty. Bylo to včera, kdy vtrhl do mého pokoje a zjistil pravdu. Na celý den se zavřel do pracovny a nechtěl nikoho vidět. Viktorie za ním šla, chtěla vědět co se děje, ale našla ho sedět v zatemněné pracovně s láhví whisky v ruce. Hrubě jí vyhodil z pokoje a odmítl odpovídat na její dotazy. Nikdo o naší hádce nevěděl, a ti co věděli, raději mlčeli.

Mladý pár scházející ruku v ruce ze schodů vyvolal mezi hosty obdiv. Každý v místnosti sledoval sourozence, kteří scházeli ze schodů a usmívali se. Byli by dokonalým párem nebýt jejich sourozeneckého vztahu.
Jediný, kdo jim úsměv neoplácel, byl jejich otec. Na venek se tvářil spokojeně, ale pokud jste se mu zahleděli do očí, viděli jste zlost, vztek a zhnusení. Tyto pocity v něm vyvolal pohled na své děti.
Dvojice sešla dolů a vydala se mezi hosty.

S Viktorem jsme korzovali mezi hosty, když jsem uslyšela otcův hlas. "Elizabeth… Dovol, abych ti představil Arnolda, syna Brownových." Otec ke mně přišel s mužem okolo 25 let, v tváři měl tradiční aristokratické rysy.
"Těší mě, že vás poznávám." Usmál se a políbil mou ruku.
"Potěšení na mé straně." Oplatila jsem mu úsměv a po očku sledovala svého otce, který se postavil mezi mě a Viktora.
"Arnolde, co kdyby si vyzval Elizabeth k tanci? Dneska ještě netančila." Otec to koncipoval jako návrh, ale byl v něm cítit jasný rozkaz mířený mým směrem.
"Bude mi potěšením. Smím prosit?" Nabídl mi rámě.
"Samozřejmě." Usmála jsem se a vydala se s neznámým mužem na taneční parket.

Nenápadně jsem pokukovala po Viktorovi a pohledem vraždila blondýnku, se kterou tančil. Naprosto nemístně se k němu lísala a jemu to snad ani nevadilo! Nenáviděla jsem jí za to, že mě nutí žárlit na něj, nenáviděla jsem Viktora za to, co k němu cítím a nenáviděla jsem hlavně sebe za to, že to cítím.
"Co studuješ?" Vyrušil mě z mého vnitřního boje Arnold.
"Ehm…Novinařinu." Usmála jsem se na něj, přitom jsem nenápadně pokukovala za jeho rameno.
"Tak to tančím s další Orianou Fallaci."
"Jednou snad." Donutil mě mírně se začervenat a to se jen tak někomu nepodařilo.
Zbytek večera probíhal v podobném lehce žertovném duchu. Arnold nebyl tak nudný, jak působil, vlastně byl zábavný a já se dobře bavila.

Bylo pár minut před půlnocí, když se mi u ucha ozval známý hlas. "Jak se máš, princezno?"
"Skvěle, a ne tvojí zásluhou." Natočila jsem na něj mírně hlavu.
"Omlouvám se." Špitl mi do ucha a otočil se na společnost, ve které jsem byla. "Pánové prosím omluvte nás." Popadl mě za ruku a vedl pryč od hostů. Prošli jsme halou až ke knihovně. Vstrčil mě dovnitř a zamkl za námi dveře.
Ocitla jsem se v obrovské staré knihovně Villardových. Jediným zdrojem světla byl velký krb, ve kterém plápolal oheň. Světlo, které plameny vydávaly, se odráželo od láhve nejlepšího francouzského šampaňského a dvou křišťálových skleniček stojících vedle. Překvapeně jsem se na Viktora otočila.
"Přece sis nemyslela, že si nechám utéct náš první společný Nový rok." Pronesl téměř dotčeně a dovedl mě před krb. Otevřel šampaňské a nalil nám ho do skleniček. Když mi jí podával, začala odbíjet půlnoc.
"Šťastný Nový rok." Popřáli jsme si navzájem a políbili se. K hostům už jsme se navrátili, první hodiny Nového roku jsme prožili spolu v posteli.

O dva dny později jsme odjeli do školy, ani jeden z nás tady nechtěl sedět a čekat co otec vymyslí. Viktor měl poblíž školy vlastní byt, takže mě nastěhoval k sobě. Tady jsme se společně učili, žili a smáli se. Viktor mě seznámil se svými přáteli, ale nikomu jsme neřekli, že jsme sourozenci, kdo ví, jak by na to reagovali. Pokud jim přišlo divné, že máme stejné příjmení, komentovali jsme to shodou jmen, od té doby, co na to upozornil Jerry, jsem se raději představovala matčiným jménem, přeci jen platily obě. Otec se zatím o nic nepokusil, domů jsme moc nejezdili, byli jsme tam vlastně jenom na oslavu Viktoriiných narozenin.
Čas letěl jako splašený a my jsme si s Viktorem užívali, už jsme spolu žili víc jak půl roku, byl to nejšťastnější půlrok mého dosavadního života, ale nic netrvá věčně.

Bylo 9. září, když mi v kapse zazvonil telefon, zrovna jsem vylezla s posluchárny, kde jsem měla přednášku. Vytáhla jsem ho a podívala se na jméno na display, přemýšlela jsem, že to nezvednu, ale problémům se má čelit.
"Prosím?"
"Chci s tebou mluvit."
"Kdy?"
"Jsem ve městě. Máš čas za dvě hodiny?"
"Kde?"
"V kavárně na náměstí."
"Dobře, budu tam."

O dvě hodiny později jsem seděla v soukromém salónku, který otec objednal, a popíjela ovocný koktejl. Seděli jsme naproti sobě, mlčeli a nenápadně jsme se měřili. Neměla jsem tušení, co po mě chce, momentálně jsem litovala, že jsem se schůzkou souhlasila.
"Proč jsem tady?" Už jsem to nevydržela, to ticho bylo úmorné.
"Ty i já milujeme Viktora, sice jiným způsobem, ale milujeme ho. Proto se tě ptám, udělala by si pro něj všechno?"
"Samozřejmě, proč se na to ptáš?"
"Protože, jestli ho opravdu tam moc miluješ, musíš ho opustit!" Vyjeveně jsem na svého otce hleděla a začal mnou cloumat vztek.
"Co tím myslíš? Nebudu opouštět jediného muž, kterého miluju kvůli tobě! Viktor mě miluje a já mu rozhodně neublížím tím, abych ho opustila!" Začala jsem sbírat své věci ze stolu, chtěla jsem okamžitě odejít, ale otec mě opět zadržel.
"Jestli Viktora miluješ, tak ho opustíš, jinak mu zničíš život!"
"Co tím myslíš?" Vyštěkla jsem na něj.
"Viktor ti to určitě neřekl, ale v rámci právnické praxe si zjišťují jeho soukromé poměry, a jakmile dojdou k tobě, co se asi stane? Myslíš, že mu dají práci? Že ho někdo zaměstná? Až zjistí, že jste sourozenci, oznámí to na policii a co potom?"
"Lžeš!" Vyhrkla jsem rychle. "Něco takového by mi řekl!"
"A víš to jistě? Myslíš si, že by tě nechtěl chránit? Že obětuje sebe, abys byla šťastná?" Nechtěla jsem jeho slovům věřit, ale něco na nich bylo. Poslední dobou byl opravdu trochu napnutý. "Musíš ho opustit, jinak to nejde." Dál už jsem ho neposlouchala, popadla jsem svojí tašku a vyběhla ven, cestou jsem do někoho vrazila, ale nevnímala jsem to.
To nemůže být pravda! Viktor by mi něco takového řekl, snad. Nenechal by mě v nevědomosti, neobětoval by se… Vlastně to byl typický viktorovský přístup, snažil by se mě za každou cenu ochránit. Zbytek odpoledne jsem se toulala po městě a nad vším přemýšlela. Otec nás nerad viděl spolu, snažil se nás rozdělit od doby, co zjistil, že se milujeme. Možná je to jenom další z jeho triků. Jediný, kdo mi to může objasnit je Viktor. Začal mi zvonit mobil, vylovila jsem ho z tašky a zvedla.
"Lásko, jsi v pořádku? Není ti nic?"
"Ne jsem v pořádku, proč se ptáš?"
"Je devět večer a ty ještě nejsi doma, přitom ti škola skončila ve dvě a chtěli jsme jít do kina."
"Promiň, zapomněla jsem se, ale už jdu domů, jenom se stavím do obchodu."
"Dobře, počkám na tebe." Rozhlédla jsem se po ulici, ve které jsem zrovna stála, a zjistila, že jsem na opačné straně města, cesta domů mi bude trvat určitě víc jak hodinu.
"Ne, nečekej na mě, zítra musíš brzo vstávat."
"No… Dobře, jak myslíš. Miluju tě."
"Já tebe taky." Položila jsem mu telefon a vydala se domů.
Jak jsem předpokládala, domů jsem dorazila o dvě hodiny později. Viktor spal v posteli a kolem sebe měl spoustu papírů. Opatrně, abych ho nevzbudila, jsem všechno posbírala a odnesla do pracovny, už jsem se chtěla vrátit za Viktorem, když mi do očí padlo jedno slovo. Začal jsem listovat těmi papíry a číst si je. Čím víc jsem toho přečetla, tím víc mi z očí tekly slzy. Otec měl pravdu, ve všem.
Nevím, jak dlouho jsem tam strávila, za to jsem věděla, co musím udělat. Vrátila jsem se do ložnice a sledovala Viktora, jak klidně spí. Byl tak nádherný, bezbranný a hlavně zranitelný a to jenom díky mě.
Vzala jsem si mobil a vytočila otcovo číslo.
"Prosím." Ozval se otcův rozespalý hlas.
"Opustím ho." Šeptala jsem a přitom zadržovala slzy.
"Vážně?"
"Ano. Ale budu od tebe něco potřebovat. Musíš mi zařídit přestup na jinou školu." Popotahovala jsem.
"Dobře, co by si řekla Harwardu, Prinstnu, Dartmund, Sorbona, nebo by si chtěla do Afriky? Řekni si."
"To je jedno někam hodně daleko, jak dlouho ti to bude trvat."
"Týden, maximálně dva, dám ti vědět."
"Dobře."
"A El."
"Ano?"
"Rozhodla si se dobře."
"Doufám." Položila jsem telefon a sledovala Viktora. Celou noc jsem strávila pozorováním muže, kterého miluju a doufala, že dělám dobře.
Nad ránem, když začalo svítat, se Viktor probudil.
"Eliz, co je s tebou." Podle výrazu na jeho obličeji jsem musela vypadat otřesně.
"Nic, jenom se mi něco zdálo."Pokusila jsem se o úsměv, ale vznikl z toho spíš úšklebek. Viktor mě okamžitě pevně objal. Opět jsem se rozbrečela, nemohla jsem jinak.
"Pššt, to byl jenom sen, zlý sen." Utěšoval mě, v jeho náručí jsem usnula.

Posledních pár dnů s Viktorem jsem prožila naplno, trávila jsem s ním každou volnou chvilku. Otec všechno připravil, pronajal mi byt, dostal mě na Yale, a vyřídil vše, co se týkalo pobytu v USA.
Letadlo mi letělo dneska odpoledne, teď už zbývalo jenom to nejtěžší, opustit Viktora. Měl přít za dvě hodiny, všechny věci jsem měla zabalené a v autě, už jenom to nejtěžší. Jako na trní jsem pochodovala po bytě a přesvědčovala, že dělám dobře, že je to jediná možnost. Klaply dveře a Viktor vešel dovnitř.
"Ahoj lásko, jsem doma." Zavolal na mě a políbil mě, byl to náš poslední polibek a já si ho chtěla pořádně vychutnat. Dala jsem do něho všechnu lásku a bolest, kterou jsem cítila.
"Elizabeth, děje se něco?" Zajímal se.
"Viktore, odcházím."
"A kam jdeš?" Zeptal se zvesela.
"Viktore, já se stěhuju, jedu pryč." Na jeho obličeji se objevil bolestný výraz.
"Jak stěhuješ?"
"Odjíždím a už se nevrátím."
"Proč?"
"Protože tě nemiluju." Byla to ta největší lež, jakou jsem kdy vyslovila.
"Jak nemiluješ? Co tím myslíš?"
"To co to znamená. Už tě nemiluju, bylo mi s tebou dobře, ale už není." Popadla jsem kabát a začala se oblékat, měla jsem pocit, že se každou chvíli zhroutím, ještě chvilku a nevydržím to.
"A to si myslíš, že tě jenom tak pustím, že mi řekne, že mě nemiluješ a odejdeš? Zmizíš z mého života? Ani omylem. Chci slyšet nějaký rozumný důvod, hlavně mi netvrď, že ke mně nic necítíš, protože tomu odmítám věřit." Popadl mě za ruku.
"Viktore, prosím tě neponižuj se tady. Prostě už s tebou nechci být, nemá to cenu. Samozřejmě, že z mého života jen tak nezmizíš, si můj bratr, ale už nic víc." Vyškubla jsem se mu, rychle jsem popadla tašku a utekla z bytu, ve kterém jsem prožila nejhezčí chvíle svého života. Sotva co se za mnou zaklaply dveře, začali mi po tvářích stékat slzy. Celou cestu na letiště jsem probrečela, stejně jako kus letu, někdy v polovině cesty nad Atlantikem jsem usnula. Vzbudila mě až letuška, chvíli před přistáním. Hlava mě bolela jako střep a v krku jsem měla sucho. Trvalo ještě hodinu, než jsme přistály a než jsem se dostala do letištní haly, kde na mě čekaly kufry, vydala jsem se do nového domu.
Otec mi zařídil byt poblíž školy, nebyl ani velký, ani malý, prostě akorát, taky byl plně vybavený, za což jsem mu byla vděčná. Nerada bych zůstala sedět mezi čtyřmi stěnami. Rozhodně jsem teď neměla na to, něco zařizovat.

O dva měsíce později

V New Havenu to nebylo tak špatné, našla jsem si pár přátel a snažila se co nejvíc času trávit s nimi. Pokaždé, když jsem se ocitla sama, jsme před sebou viděla Viktorovu zmučenou tvář, když jsem mu oznámila, že ho nemiluju. Chyběl mi, chyběl mi tak strašně moc, že jsem to nemohla vydržet, byl mou druhou půlkou, kterou jsem zahodila. Útěchou mi bylo jediné, beze mě se mu povede líp.

Vyšvihla jsem se z postele a utíkala do koupelny, poslední týden nedělám po ránu nic jiného, než že zvracím, taky v sobě neudržím žádné jídlo. Takhle to dál nejde. Jakmile jsem si byla jistá, že už nemám, co vyzvracet pořádně jsem si vyčistila zuby a vydala se do nemocnice na testy. Přijala mě mile vypadající doktorka a okamžitě mi vzala krev, potom mi dala anacit na podrážděný žaludek a poslala mě domů s tím, že až budou výsledky, zavolá mi. A taky že zavolala, ozvala se o tři dny později. Okamžitě jsem se za ní vydala.
"Dobrý den." Pozdravila jsem si a sedla si.
"Dobrý den slečno Villárdová. Mám tady výsledky vašich testu. Gratuluji vám, jste těhotná." Vyjeveně jsem na ní koukala.
"To… to nemůže být pravda." Hlesla jsem.
"Ale ano, je." Usmála se mile a mně se před očima zatmělo. Chytla jsem se stolu a zhluboka dýchala. Z dálky ke mně doléhal starostlivý hlas doktorky a potom ještě další. Někdo mi na tvář přitiskl dýchací masku a položil mě na lůžko, víc si toho nepamatuju.

Probral mě dotěrný pípavý zvuk. Pomalu jsem otevřela oči, nad sebou viděla bílý strop. Otočila jsem hlavu a uviděla řadu monitorů.
"Slečno Villárdová, Elizabeth." Ozvalo se na druhé straně. Otočila jsem hlavu a uviděla doktorku Robinsnovou.
"Paní doktorko?" Odpověděla jsem jí a posadila se, na sobě jsem měla nemocniční košili. "Co se stalo?"
"Po tom, co jsem vám řekla, že jste těhotná, jste omdlela."
"Matně si vzpomínám." Souhlasila jsem. "Je mi něco?" Napadlo mě rychle.
"Ne vy i dítě jste v pořádku, ale byla jste mimo celkem dlouho, víc jak čtyři hodiny. Budeme vám muset udělat pár testů a taky… volali jsme vašemu otci, byl v New Yorku, když jsme ho zastihli, řekl, že přijede, za chvíli by tady měl být."
"Proč jste mu volala?" Můj hlas byl kousavý.
"Je uvedený jako váš kontakt, musela jsem ho informovat."
"A ví, co mi je?" Zajímala jsem se rychle.
"Ne, jenom jsem mu řekla, že jste zkolabovala."
"Děkuju." Usmála jsem se na ní.
Do pokoje vešla sestra. "Doktorko Robinsnová, je tady pan Villard." To už se ale můj otec hnal dovnitř.
"El, měl jsem strach, co ti je?" Hned byl u mě.
"Nic, jenom toho na mě bylo moc a já omdlela, už je to v pořádku." Uklidňovala jsem ho. "Nic to nebylo."
"Nic nebylo? Vždyť jsi zkolabovala, kvůli čemu to bylo?" Otočil se s otázkou na mou doktorku.
"Vaše dcera má pravdu, uděláme jí ještě pár testů, ale nic to nebude. Potřebují akorát odpočinek." Usmála se doktorka a odešla zařídit vyšetření.
"Jak to myslela 'Potřebují odpočinek'?" Pral se podezřívavě.
"Tati…" Zhluboka jsem se nadechla. "Jsem těhotná." Otec zkoprněl.
"Je to… je to Viktorovo?"
"Ano." Souhlasila jsem a sklopila hlavu.
"Dáš to pryč?"
"Ne." Vyhrkla jsem rychle, sama jsem byla zaskočená pravdou těch slov.
"Ale víš, že to dítě může být…"
"Ano, ale to nějak vyřeším."
"Dobrá, objednám tě u nejlepšího genetika. Je ta doktorka dobrá? Nemám ti sehnat někoho jiného? Taky budu muset pořídit větší byt." Vyjeveně jsem na něj zírala, a pípání, které šlo z přístroje, ne který jsem byla napojena, to potvrzoval. Nevěřila jsem svým uším, čekala bych, že začne vyvádět, že mě donutí jít na potrat, ale tohle ne.
"Myslím… myslím, že doktorka Robinsnová je dobrá. A větší byt nebude potřeba, i tak je tam dost místa." Můj byt měl 2 ložnice, 2 koupelny, obývák, pracovnu a kuchyň, víc místa jsem opravdu nepotřebovala.

Den na to mě propustili z nemocnice, otec u mě zůstal ještě týden. Objednal mě u genetika a zařídil všechno, co jen zařídit šlo. Změnil jsem, nechápala jsem, proč a co se stalo, ale změnil se a to k lepšímu.
Týdny se měnily v měsíce a já rostla, před sebou jsem vláčela desetikilový balón. Podle doktorů jsem byla jí i moje holčička v pořádku. S Katy a Janet, mé spolužačky a přítelkyně v jednom, jsme nakoupili všechno oblečení a potřeby pro miminka. Měli jsme roztomilé žluté a oranžové oblečky, červený kočárek, postýlku, autosedačku plínky, dětskou kosmetiku, prostě všechno, co jsme koupit mohli. Už jsem jenom čekala, kdy se narodí, otec mi poslední dva týdny volal dvakrát denně a ptal se, jak na tom jsem a jestli už je dědeček. Přišlo to v noci z 23. na 24. června, po pěti hodinách se narodila moje malá princezna, Pojmenovala jsem jí Emma po mamince a Viktorie po jejím otci. I když se o ní nikdy nedoví, bude na něj mít aspoň nějakou vzpomínku. Jakmile otec zjistil, že se mu narodila vnučka, okamžitě přiletěl a byl z něj pyšný dědeček. Nechali sem Emmu otestovat na všechny možné dědičné choroby, ale všechno vyšlo negativně, byla naprosto zdravá.

Plynuly dny, týdny, měsíce a roky, já jsem dodělávala školu a Emma rostla jako z vody. Než jsem se nadála, byly pryč její třetí narozeniny. Emma byla živel, neustále někde šmejdila, žvatlala a byla neuvěřitelně zvědavá. Blížili se Vánoce, všude bylo plno Santa Clausů, stromečků ozdob a my vybíraly vánoční dárky.
Zrovna jsme seděli doma a sledovali pohádky, když mi zazvonil telefon.
"Tati, co se děje?"
"Nic, chtěl jsem jenom mluvit se svou dcerou a vnučkou. A taky se chci zeptat, co kdybyste přijely na vánoce k nám?"
"Ne, určitě tam bude Viktor, a já,,,"
"Viktor tady nebude, letí do Asie, budu tady jenom já a Viky. Byl bych rád, kdy jste přijely."
" co řekneš Viky? Pravdu asi těžko."
"Neboj se, to se vyřeší, taky se jí po tobě stýská."
"Zeptám se Emm, a dám ti vědět."
"Dobře, pozdrav mojí vnučku, ahoj."
"Ahoj."
"Mami, kdo to byl?" Zajímala se má dcera okamžitě.
"To byl děda, chce, abychom za ním na Vánoce přijely."
"A pojedeme prosím." Koukala na mě svýma velkýma zelenýma očima plnýma očekávání.
"Pojedeme." Usmála jsem se na ní.




Jediný důvod, proč jsem souhlasila, byl, že Emma chce vidět dědu s babičkou, taky slíbil, že tam nebude Viktor. Nevím, co bych dělala, kdyby jí uviděl, okamžitě by mu to došlo, jejich podoba byla až neskutečná. Na letišti jsme si vzali taxi a vydali se na cestu domů. Emma byla celou dobu nervózní, moc se těšila, až pozná prarodiče.
Řidič zastavil u brány a zazvonil na Eduarda. "Vila Villárdových, přejete si?" Jeho hlas byl pořád stejný, za ty čtyři roky se nezměnil, stejně jako příjezdová cesta.
"Edmunde, to jsem já, El." Naklonila jsem se dopředu, aby mě slyšel.
"Vítejte, slečno Elizabeth." Ozvalo se z repráčků, hned na to se otevřeli velké vrata a my pokračovali k domu. Řidič zastavil před vchodem a vytahoval naše kufry, které sluhové okamžitě nosili dovnitř. Emma vyskočila, jenom co zastavilo auto a pátravým pohledem sledovala dům.
"Emmo, pojď rychle dovnitř, ať nenastydneš." Popadla jsem jí do náruče a donesla do haly. Postavila jsem jí na zem a vysvlékla si kabát. Emma se mezitím točila dokola a rozhlížela se po vstupní hale. Klekla jsem si k ní a začala jí svlékat, oblečení jsem podávala služce stojící vedle mě.
"Mami." Začala svým roztomilým dětským hláskem plným očekávání. "Vypadá to taky jako v zakletém zámku." Nebylo pochyb, že je to moje dcera, podobně jsem ho pojmenovala i já. "Myslíš, že tady je zakletá princezna? A černokněžník, princ a královna." Byla nadšená, a přitom ani nevěděla, jakou má pravdu.
"Nevím, ale když se budeš pořádně koukat, třeba je uvidíš." Usmála jsem se na ní a postavila se. Otočila jsem se směrem k salónku, a ztuhla. U dveří, nejen že stál otec s Viktorií, ale taky Viktor s nějakou blondýnou! Zděšeně jsem ho pozorovala, rostl ve mně vztek. Vztek na otce, a hlavně na sebe, že jsem to dovolila.
Sledovala jsem překvapenou Viktorii, otce s provinilým, opravdu provinilým výrazem a Viktora, který měl v obličeji tolik pocitů, že se to nedalo ani popsat, střídavě se díval na mě a Emmu.

"Mami, kdo je to?" Upoutala mou pozornost Emma, která mě tahala za ruku a napůl se za mě schovávala.
"To je dědeček Charles, babička Viktorie a strejda Viktor." Představila jsem jí rodinu.
"Takže moje druhé jméno je po druhé babičce?" Ptala se zvědavě.
"Ano, jmenuješ se po babičkách." Kývla jsem, asi bych jí těžko vysvětlovala, že je to památka na Viktora.
"A to blonďatá paní?" Její zvědavost byla neukojitelná.
"Tu neznám…"
"Ahoj, já jsem Laura." Představila se oslovená. Kývla jsem na ní a čekala, co se bude dít dál. Emma si je zvědavě prohlížela. Jakmile skončila s prohlídkou, vydala se k nim. Viktorie si dřepla, tím se dostala do stejné výšky jako Emma.
"Ahoj, já jsem tvoje babička, ale klidně mi říkej Viky." Přivítala jí mateřsky.
"Ahoj babí." Emma jí objala svými malými ručičkami, Viktorie jí obětí oplatila, přitom měla na tváři šťastný úsměv. Takhle se přivítala i s mým otcem a Viktorem, který na ní nevěřícně zíral.
"Emmo, co kdyby si šla se strýčkem Lucasem do kuchyně? Dá ti sušenku a kakao, co ty na to?" Navrhla jsem jí.
"A bude to šokoládová sušenka?" V očích jí zářily jiskřičky.
"To se musíš domluvit se strejdou Lukem." Usmála jsem se na ní. Emma docupitala k Lucasovi a upřela na něj své zelené oči, které zdědila po otci.
Chvíli si dívali do očí, když Luck kapituloval. "Nějakou určitě najdeme." Emma nadšeně poskočila a vydala se za Lucasem. Pozorovala jsem, jak dělá velké kroky, aby na každou kachličku v hale šlápla jenom jednou.

Jakmile zmizela za rohem, otočila jsem se na svou rodinu a vydala se za otcem do salónu. Viktorie s Laurou si sedli na pohovku a pozorovali nás. Byli jsme jako tři znepřátelené strany, každý z nás stál za jednou židlí a pozoroval ty ostatní.
"El, proč jsi nám neřekla, že máš holčičku?" Přerušila mlčení Viktorie, její otázku jsem ignorovala.
"Slíbil si, že tady nebude!" Vražedným pohledem jsem sledovala otce.
"Neměl, ale před hodinou se tady objevil, volal jsem ti, ale měla si vypnutý mobil." Opravdu litoval toho, co provedl.
"Jak nebudu! To jsi mi jí chtěla zatajit! Mám právo vědět, že mám…" Viktor zuřil. Nemělo cenu mu zapírat, že je Emma jeho, jejich podoba byla až neuvěřitelná.
"Ne, nemáš. Je to moje dcera a tím to končí!" Dívala jsem se mu přímo do očí.
"Takže, nejdřív mě beze slova, bez vysvětlení opustíš, a potom mi ještě zatajíš, že mám dceru!!!" Viktorie s Laurou zalapali po dechu.
"Bylo to pro tebe lepší."
"Co na tom pro mě bylo lepší?" Nevěřícně na mě zíral. "Jediný, komu to mohlo prospět, byl on…" Ukázal na otce a ztuhl, bylo vidět, že mu to došlo. "Tak takhle to tedy bylo. To ty jsi jí k tomu donutil. Ty jsi jí vyštval. Co jsi jí namluvil, že si okamžitě zabalila a zmizela." Viktorovi z očí sršeli blesky, vydal se k otci a chytil ho za klopy saka. "Co jsi jí namluvil! To pro tebe je politika tak důležitá, že jsi nám musel zničit život?" Třásl s ním.
"Bylo to jenom pro vaše dobro." Otec si to nenechal jenom tak líbit a bránil se. "Co by z toho vztahu vzniklo? Vždyť vás mohli i zavřít!"
"Tss pro naše dobro? Jenom pro tvoje dobro, to kvůli tobě neznám svou dceru a asi bych jí ani nepoznal." Pustil otce a díval se na mě s lítostí a nespravedlností v očích. Chtěla jsem mu něco říct, ale nevěděla jsem co.
V tom do pokoje vtrhla Emma, ruce a pusu měla špinavou od čokolády, kterou držela v ruce. Lucas utíkal za ní, ale už to nebyl ten atlet, co za mlada.
"Princezno kampak." Rychle jsem nasadila veselý úsměv a chytla jí do náruče. "Kdopak ti dovolil čokoládu." Na oko jsem se na ní mračila.
"To ty." Tvářila se jako nevinnost sama.
"Já ti dovolila čokoládovou sušenku, ne čokoládu." Zamračila jsem se.
"Ona šokoládová nebyla, tak jsem si vzala nešokoládovou a k ní šokoládu." Usmívala se jako andílek. Musela jsem se zasmát.
"Ty můj chytrolíne. Jdeme umýt ruce." Na zádech jsem cítila Viktorův pohled, ale teď jsem se tím nemohla zabývat. Emma se nesměla o ničem dozvědět. Vzala jsem jí do svého starého pokoje, kde jsem jí umyla ruce. Potom jsem nám nechala donést večeři, dneska už jsem nechtěla nikoho vidět, musela jsem si rozmyslet, co bude dál. Emma se celou dobu rozplývala nad vším, co viděla, musela jsem jí slíbit, že zítra projdeme celé okolí. Jakmile jsme se společně vykoupaly, dala jsem se do čtení pohádky, někde v půlce malá usnula.

V malé útulně zařízené pracovně stála žena zralého věku a zuřivým pohledem sledovala muže naproti sobě.
"Proč jsi mi to neřekl?!"
"Co by se tím změnilo?"
"Co by se tím změnilo? Ty se mě ptáš, co by se tím změnilo? Pche… Všechno by se tím změnilo! Viktor mohl být se ženou, kterou miluje, mohl vidět vyrůstat svou dceru! Mohl být šťastný. A ty se ptáš, co by se tím změnilo!" Žena zuřila.
"Viktorie, oni jsou sourozenci! Bratr a sestra, proboha, já jsem jejich otec!" Muž na ní nevěřícně zíral.
"Sourozenci…" Blondýnka to slovo pronesla s naprostým pohrdáním, to vyvolalo zájem v obličeji jejího manžela.
"Co tím myslíš?"
"Tobě nevadí, že jsou sourozenci, ale že by to zničilo tvojí politickou karieru." Konstatovala žena.
"Ano jenom já a moje kariera, opravdu si myslíš, že jsem až takový sobec?!"
"Ano, myslím, za posledních deset let nebyl náš vztah o ničem jiném, než o tvé politické kariéře!"
"Dělal jsem to kvůli vám, abyste si mohli žít jako v bavlnce, a jak se mi odvděčíte? Pohrdáním a urážkami! Nenapadlo tě, že by jim ten vztah mohl ublížit? Víš jaká je pravděpodobnost, že Emma bude mít nějakou vážnou chorobu? Chceš se potom dívat na své děti, jak trpí?" Muž měl na tváři opravdový zájem, nebyla to jenom hraná maska.
"Myslíš to vážně?"
"Ano, myslím." Přikývl.
Manželka přešla přes pracovnu a objala svého manžela. "Myslím, že ti budu muset něco říct." Zašeptala mu do ramene.

Seděla jsem na okraji postele a sledovala svůj středobod vesmíru. Někdo otevřel dveře a nakouknul dovnitř, vešel a blížil se k nám. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, kdo to je, tuhle osobu bych poznala kdekoliv. Viktor si sednul vedle mě, společně jsme sledovali naší dceru.
"Proč jsi mi o ní neřekla? Proč jsi ho nechala zničit náš vztah?"
"Bylo to tak nejlepší, měl pravdu. Podívej se na sebe, jsi úspěšný právník, nejmladší společník ve firmě, máš největší procento výher…"
"Ale nikdo se neptá, jestli jsem šťastný. V den kdy jsi odešla, zmizel i kus mého srdce, umřel. Tobě zůstala naše dcera, ale já neměl nic, jenom vzpomínky. Nevěděl jsem, proč jsi to udělala. Jeden den si mi vyznávala lásku a v druhém mi říkáš, že mě nemiluješ a odcházíš."
Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí, které byli 10 centimetrů od sebe. "Viktore, promiň… Můžeš mi někdy odpustit?"
"Nevím, hodně jsi mi ublížila, ale i přesto tě neustále miluju. Odpustím ti, ne hned, ale časem ano." Opřeli jsme si o sebe čela a užívali si společnou chvilku, bylo to jako dřív, skoro.
"Je v pořádku?" Zeptal se po chvíli Viktor.
"Ano, dělali jí testy, doktor říká, že je malá pravděpodobnost, aby se u ní objevila degenerace. Na další testy má jít po Vánocích." Usmála jsem se na svou malou holčičku ležící v mé obrovské posteli.
"Chci, aby jí ty testy udělali taky, a taky."Podíval se mi do očí. "Chci, aby znala pravdu, aby věděla, že jsem její otec." Chvíli jsem na něj zírala a potom pokývala hlavou.
"To první půjde, a s tím druhým… Nejsem si jistá, jestli… Nechápej mě špatně, chci, abyste se poznali, ale musíš mi dát čas… Musíš jí dát čas… Nejdřív se musíte poznat, potom jí to řekneme."
"Dobrá, nejdřív se poznáme." Souhlasil.
"A co ty a Laura?" Zajímala jsem se. Přece jen to byl otec mé dcery a muž, kterého miluju.
"Je to má kamarádka, rozhodla se dělat mi doprovod, zahrála si na mou přítelkyni." Usmál se.
"Proč?"
"Kvůli Viktorii, neustále se mě ptá, kdy si najdu přítelkyni, manželku a budu mít děti… myslím, že po dnešku už se ptát nebude." Usmál se.
"Co na to řekla?"
"Je v šoku, momentálně řve na otce a obviňuje ho ze všeho, co se kdy stalo."
"A Laura?"
"Vzala to celkem v klidu, její rodiny je ještě větší blázinec než ta naše. Zítra odjede." Usmál se a objal mě kolem ramen. Seděli jsme si v objetí a pozorovali naší dceru, pomalu se mi začaly klížit oči a zívla jsem.
"Měla by si jít spát. Můžu tady dneska zůstat s vámi?" Tázavě jsem se na něj podívala. "U mě je Laura a chtěl bych být tady." Jenom jsem kývla. Viktor mě uložil do postele vedle Emmy a lehl si za mě. Objal mě, za chvilku jsem o sobě nevěděla.

"Mami, strejdo Viktore vstávat, musíme jít ven." Cloumala se mnou má dcera. Otevřela jsem oči a dívala se do tváře svého bratra, který se na nás křenil.
"Emmo, ještě chviličku." Zamumlala jsem a přehodila si přes hlavu peřinu. Emma mi jí okamžitě začala stahovat z hlavy a Viktor jí v tom pomáhal.
"Dobře, vzdávám se." Kapitulovala jsem, když ze mě stáhli peřinu a začali mě lechtat. "Emmo, běž se umýt, a ne že jenom namočíš mýdlo!" Zašklebila se, ale poslušně odcupitala do koupelny. Viktor jí celou dobu sledoval.
"Je dokonalá." Konstatoval zjevný fakt a lehl si vedle mě.
"Já vím." Usmála jsem se. "Měl si jí vidět, když dělala první krůčky." Viktorovi se na tváři objevil bolestný pohled. "Promiň, já…"
"To je dobré, já to chápu." Přikývl. "Ale už to nikdy nedělej!"
"Slibuju, už nikdy." Usmála jsem se na něj, na jeho tváři se taky objevil úsměv. Poté udělal něco, co jsem nečekala, sklonil hlavu a políbil mě. Bylo to nečekané! Když se naše rty spojily, bylo to jako dřív, jako by neuplynuly čtyři roky. I po těch letech to byl stejný dokonalý pocit, jako předtím.
"Mami, už jsem se umyla." Vběhla Emma do pokoje, Viktor okamžitě ukončil náš polibek a otočil se na Emmu. Poprvé jsem litovala, že mám dceru, ale jenom na chviličku. "Já chci taky pusu od strejdy Viktora." Pronesla rozhodně.
Viktor rozevřel náruč, Emma mu do ní okamžitě skočila a nastavila líčko. Bylo nádherné je sledovat. Nechala jsem je spolu a vydala se do koupelny.

Když jsem se o deset minut později vrátila, našla jsem je v šatně. Viktor bezradně stál uprostřed a sledoval svou dceru, jak mu ukazuje všechno své oblečení a snaží se ho na sebe navléct. Nedalo mi to, musela jsem se začít smát. Viktor se na mě nevěřícně podíval, to mě rozesmálo ještě víc. Poslala jsem Viktora do svého pokoje a oblékla sebe i Emmu.
Viktor už nás čekal na chodbě, společně jsme se vydali na snídani. Emma se postavila mezi nás, chytla se našich rukou a poskakovala mezi námi. Takhle jsme vpluli do jídelny, kde snídal otec a Viktorie. Okamžitě se na nás otočili.
"Dobré ráno." Prohlásila zvesela Emma a běžela si sednout vedle Viktorie. "Mami, můžu dostat šokapik?" Sledovala mě prosebnýma očima.
"Musíš se zeptat babičky, jestli ho má." Usmála jsem se a šla si sednout vedle ní, Viktor mě následoval.
"Babi, můžu?" Tentokrát upírala oči na Viki.
"Samozřejmě holčičko." Odpověděla jí s úsměvem a začala to zařizovat u hospodyně. Za chvilku před Emmu postavili misku plnou chocapicku a hrnek kakaa. Emma slušně poděkovala a pustil se do jídla.
U stolu vládlo tíživé ticho, nikdo nechtěl začít konverzaci. Jediný, kdo si atmosféry v jídelně nevšímal, byla Emma. Nadšeně chroupala čokoládové cereálie a vysvětlovala nám, co všechno musíme vidět, byl to malý nezmar. Když v její malé pusince zmizelo i poslední sousto, vyskočila ze židle a pelášila umýt si zuby, s úlevou jsem jí následovala. V pokoji jsme si umyly zuby, převlékli se do teplejších věci a zabalené v šálách se vydali na zahradu, kde už n nás čekal Viktor se sáňkami.

Celý den jsme blbly, teda Viktor s Emmou, já se je snažila usměrňovat, marně. Začalo to už, když jsme vyšli z domu. Emma si sedla na sáňky a nechala se vozit, na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby se přitom sněhovými koulemi nestrefovala přímo do mě a Viktora, nejhorší bylo, že on jí v tom podporoval. Celé to potom vyústilo v bitku, kdy se ti dva spikli proti mně a vyváleli mě ve sněhu. Byla jsem vděčná za své tři vrstvy oblečení. V podobném duchu pokračoval celý den. Odpoledne jsme si zašli na oběd, potom jsme si prošli středověké vánoční trhy, ochutnali pečené kaštany, trdelníky a spoustu dalších dobrot. Taky jsme si dali horký čaj, medovinu, navštívili výstavu betlémů, a dělali spoustu dalších vánočních věcí. Emma si Viktora okamžitě oblíbila, jako by byli propojeni nějakým neviditelným poutem, jako otec a dcera. Byli jsme úplná rodiny.
Domů jsme se vraceli, pozdě odpoledne. Byla tma, cestu nám osvětlovali pouliční lampy a pod nohami chroupal sníh. Emma byla po celém dni unavená, ale nechtěla do sáněk, ty jsem táhla já. Viktor nesl malou Emmu v náručí a tiskl jí k sobě jako ten nejcennější poklad.
"Strejdo Viktore…" Mumlala Emma v polospánku.
"Ano holčičko?" Sklonil k ní hlavu.
"Nechceš být můj tatínek?" zamumlala téměř nezřetelně.
"Samozřejmě, že chci." Políbil jí na čelo. Emma se spokojeně zavrtěla v jeho náručí a ještě víc ho objala kolem krku, Viktor si jí rovněž přitáhl ještě víc k sobě.
"Řekneme jí pravdu… hned zítra." Oznámila jsem po chvíli mlčení a podívala se mu do očí.
"Děkuju." To bylo to jediný, co na to Viktor řekl, potom si mě jednou rukou přitáhl k sobě a políbil mě, Emma celou cestu spokojeně spala.
V hale jsem si od Viktora vzala malou, aby se mohl svléknout a vydala se s ní po schodech nahoru, ještě jsem nebyla ani v půlce, když mě dohnal. Objal mě kolem pasu a společně jsme vešli do mého pokoje. Opatrně, tak abych jí nevzbudila, jsem jí převlékla a Viktor jí uložil do postele. Celou dobu, dokud jsem se nevrátila z šatny, u ní seděl a hlídal jí.
"Dneska už se nevzbudí, klidně se jdi převléct." Zašeptala jsem.
"Nechci jí opustit." Otočil na mě hlavu.
"Je zvláštní, jak rychle přijde rodičovská láska, co?" Usmála jsem se na něj a postavila se vedle něj a ruce si položila na jeho ramena.
"Až neskutečné." Souhlasil. Nakonec se Viktor odešel převléct, předtím ale Emmu políbil na čelo, aby se jí nezdáli zlé sny. Bude, vlastně už je dokonalý otec.

Chvíli jsem zůstala s Emmou, než mi zakručelo v břiše a já si uvědomila, jaký mám hlad. Opatrně, jako zloděj jsem se vykradla z pokoje, abych jí náhodou nevzbudila, ale bylo to zbytečné, teď by jí nevzbudilo nic. Vydala jsem se do jídelny, cestou mě zastihl Viktor, který si mě okamžitě přitáhl k sobě, v objetí jsme vešli do jídelny, kde seděli rodiče. Oba dva se na sebe mračili.
"Jak jste si užili den?" Zeptala se se zájmem Viky.
"Bylo to krásné. Ty trhy jsou opravdu krásné, Emma se projela na poníkovi, ochutnala kaštany…" Viktor jí začal líčit každý nás zážitek, hlavně to, co vyváděla Emma, byl z ní opravdu nadšený, stejně jako Viktorie, která ho poslouchala se stejným zápalem, jaké mělo Viktorova vypravování.
Zato otec byl zamlklejší, než je obvyklé. Celou dobu mě pozoroval pátravým pohledem, připadala jsem si pod jako pod mikroskopem, bylo mi to velice nepříjemné.
Viky s otcem dojedli a omluvili se, odešli do salónu, S Viktorem jsme je téměř okamžitě následovali.
"… Musíme jim říct pravdu!" Viktoriin hlas byl slyšet z pootevřených dveří.
"Ano, ale…" Odpovídal otec, to už ale Viktor vešel dovnitř.
"Co nám musíte říct?" Vyhrkl hned.
"Pravdu." Pronesla Rozhodně Viktorie.
"Viktorie…" Přerušil jí otec, ale se nenechala odbýt.
"Mají pravdu to vědět." Utnula ho a otočila se na nás. "Musíme si promluvit, sedněte si prosím." S Viktorem jsme si sedli a pozorovali naše rodiče.
"Já a Emma, tvá matka, jsme byli nejlepšími přítelkyněmi, to já jsem jí seznámila s Charlesem. Tehdy jsme spolu byli dva roky. Okamžitě jsem poznala, že se mu Emma líbí, ale nečekala jsem, jak to dopadne, že se semnou kvůli ní rozejde. Tehdy jsem s Emmou přestala mluvit a o dva měsíce později zjistila, že jsem těhotná. Charles se ke mně vrátil s tím, že mě miluje a já neměla důvod nevěřit mu, co jsem ale neočekávala, že zůstane i s Emmou. Jakmile jsem to zjistila, udělala jsem mu scénu, bylo to po tom, co si se narodil." Usmála se na Viktora.
"Hned jsem se s ní rozešel, nechtěl jsem ničit svou rodinu." Osvětlil otec.
"O necelé dva měsíce se u mě objevila tvá matka s tím, že je těhotná." Pokračovala Viktorie. "Nevěděla, co dělat, byla na dně a tehdy mi řekla, co se stalo. Elizabeth, Charles není tvůj otec." Vykulila jsem oči a nevěřícně jí sledovala.
"Ale…ale to není… to nejde… Nechal přece udělat ty testy a je v rodném listě a…" Kroutila jsem hlavou.
"Za to můžu já." Povzdechla si. "Tvoje matka se vlastně rozešla s Charelsem, ať říká, co chce." Chápavě se na svého manžela usmála. "Poznala totiž Danyho a strávila s ním pár nádherných týdnů, přitom ze začátku ještě byla s Charelsem. Dany je tvůj otec."
"A co je s ním? Kdo to byl?" Vyhrkl Viktor a pevně mi stiskl ruku.
"Dany měl nehodu na motorce, byl to rebel srdcem i duší. O tři týdny později Emma zjistila, že je těhotná, tehdy ještě nevěděla, či jsi. Jakmile to bylo možné, nechali jsme udělat testy. Když vyšlo najevo, že Dany je tvůj otec Emma nevěděla co dělat. Jeho rodina o ní nechtěla ani slyšet a nikoho kromě mě neměla, v tu dobu se jí taky moc nedařilo psát, a tak jsem vymyslela plán. Nechala jsem zfalšovat testy DNA, a tak si se stala Villardová."
Nevěřícně jsem na ní, vlastně na ně zírala. "Takže já nejsem, já… Viktor není můj brat… Emma je…" V hlavě jsem měla prázdno a tmu, byl to takový ten pocit, když víte, že musíte přemýšlet, že potřebujete přemýšlet, ale váš mozek to odmítá. Prostě jsem tam seděla, zírala na mě a nebyla schopna slova.
"Kdybych věděla, co s Viktorem k sobě cítíte, řekla bych vám pravdu, ale nikdy mě nenapadlo, že… Je mi to moc líto." Omlouvala se nám.
"Takže, to znamená, že můžeme být spolu a to legálně." Viktor se na mě nadšeně díval. "El vezmeš si mě?"
"Já…" Vstala jsem a vyprostila svou ruku z jeho sevření. "Já… musím… já si… já… chci být sama." Dostala jsem ze sebe nakonec a utekla z místnosti. Nevěděla jsem kam jít, chtěla jsem jenom chvíli klidu, abych si všechno urovnala v hlavě. Popadla jsem kabát a vyběhla ven. Běžela jsem přes zasněženou zahradu, dokud jsem se nedostala ke starému stromu, v jehož koruně nám otec nechal kdysi postavit dům, vlastně už to není můj otec, nikdy jím nebyl. Vyšplhala jsem se nahoru a schoulila se v rohu starého, ale stále pevného a udržovaného domu ve větvích.
Nevěděla jsem, co tady dělám, proč je mi tak mizerně. Měla bych jásat a skákat radostí. Nejen, že Viktor poznal Emmu a zamiloval si jí, ale taky mi odpustil, požádal mě o ruku a to hlavní, nejsme sourozenci. Místo toho se tady schovávám v koruně starého domu a nevím co dělat. Měla bych být rada, a taky jsem, asi. Charles mi byl otcem, sice nebyl ten nejlepší a nejstarostlivější rodič, ale byl jím. Místo toho se teď dovím, že nejsem Villardová ale… vlastně ani neznám své příjmení, vždyť nemám nejmenší tušení, kdo jsem! Pomalu, ale jistě jsem začala panikařit, přišla na mě menší krize identity.
Po pár příšerných okamžicích jsem si uvědomila, že nejsem sama, a vím, kdo jsem. Villardová je jen příjmení, příjmení, které mi stejně bude za pár měsíců patřit, jenom jedno slovo. Mám Emmu, Viktora, přátele a Viky s Charlim.

Naprosto promrzlá, ale uklidněná a rozhodnutá jsem se rozběhla do domu. Vběhla jsem dovnitř a okamžitě se vydala nahoru, věděla jsem naprosto přesně, kde bude. Rozrazila jsem dveře svého pokoje, překvapeně se na mě podíval, jeho oči svědčily o strachu, jaký o mě měl, a o síle jeho lásky.
"Ano." Vyhrkla jsem ze sebe.
"Ano?" Zeptal se tázavě s nadějí v hlase.
"Ano." Přikývla jsem. Viktor okamžitě vyskočil z křesla, které si přitáhl k posteli a vydal se mým směrem. Šťastně jsem mu skočila do otevřené náruče a pevně ho objala.
"Miluju tě." Pošeptal mi do ucha, hned na to mě políbil.
"Já tebe taky."Šťastně jsem se na něj usmívala.

O tři roky později

Nakonec všechno dopadlo dobře. Emma vzala informaci o tatínkovi s obrovským nadšením. Viktor vzal všechno do svých rukou, nechal nám udělat nové testy, které potvrzovali, že nejsme sourozenci, našel rodinu mého biologického otce a nechal přepsat můj rodný list. To všechno stihnul v rekordním čase, odůvodňoval to tím, že nechce riskovat, abych mu znovu utekla, ale to by šlo těžko, vzhledem k tomu, že se Emma od něj nechtěla hnout. Dokonce jsem se seznámila s Danyho rodinou, nebylo to zas tak strašné, ale matka měla pravdu, přání k Vánocům byla dostačující konverzace. Školu jsem nakonec dodělala v Oxfordu, a svatba byla pár týdnů na to.

Za ruku jsem držela šestiletou dceru, Viktor nesl našeho dvouletého syna, kterého nadmíru fascinovali otcovy vlasy. Naše dcera si vymínila, že musíme jít navštívit zoo, a tak jsme jako správní rodiče šli. Procházeli jsme kolem knihkupectví s obrovskou výkladní skříní, když nás Viktor zastavil.
"Tvoje kniha jde na dračku." Usmál se a poukazoval na vystavený žebříček, kde se na prvním místě už tři týdny skvěla má prvotina 'Sourozenci'.
"Kdo by čekal, jak to všechno dopadne." Usmála jsem se na něj a letmo ho políbila, naše děti nám víc nedovolili. Museli jsme vyrazit do zoo, kde na nás čekal Charlie s Viky.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sourozenci 2. část: