OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Sourozenci 3. část

19.01.2010 (19:00) • 4dd4 • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 2126×

Jak poznáte, že jste se stali bezdomovci, že nemáte domov? Tak, že jednoho dne přijdete domů a zjistíte, že všechny vaše věci jsou pryč a místo, kterému jste říkali patnáct let domov, už není vaším domovem. To se stalo i mě, jednoho zimního dne jsem vešla do svého bytu a zjistila, že je naprosto prázdný. Nikde nic nebylo, jenom holé zdi, kuchyňská linka a dvě židle, to bylo všechno, co zbylo z mého domova. V rohu bývalého obývacího pokoje ležel kufr a na něm přeložena A4.

Nezvedala jsi mi telefon.

Prodal jsem váš byt i nábytek, peníze máš na účtu, všechny tvoje věci jsou na cestě k nám domů.

Letenka je v obálce spolu s tvým pasem, platí dva týdny.

Táta

„Tak tohle se mi snad zdá!“ Pronesla jsem rozhořčeně, má slova se odrazily od stěn prázdného bytu a vraceli se ze všech stran. Skrčila jsem dopis a svezla se podél stěny na podlahu. To mi dělá schválně. Moc dobře ví, že tam nechci, nemám to tam ráda, že mnohem raději zůstanu v tomhle malém, ale útulném bytě uprostřed velkoměsta, sama, ale šťastná, do jisté míry.

Všechno se to zkazilo před měsícem, ten den kdy máma umřela. Bylo to den jako každý jiný, ráno jsem odešla do školy. Strávila jsem nudný den po boku svých spolužáků a vydala se domů, kde mě na ledničce čekal vzkaz.

Jela jsem s Jane do rádia, domluvila mi tam rozhovor o mé poslední knížce. Vrátím se co nejdřív, objednej něco na večeři, peníze jsou v šuplíku.

P.S. Neobjednávej nic u Indů přes ulici, měli tak kontrolu

To odpoledne jsem si udělala úkoly a poslouchala mamčin rozhovor v rádiu. Mluvila o své poslední knize a byla roztomile praštěná bohémka, jako vždy. Život s ní byl jedno velké dobrodružství plné překvapení. Poslední se konalo před týdnem, kdy mě vyzvedla v polovině vyučování ze školy a odvezla mě do restaurace ve vedlejším státě, kde dělaly ty nejlepší krevety na východním pobřeží, a měla pravdu.

Ten večer jsem sama seděla na obrovské pohovce v našem obýváku, koukala na film a přemýšlela, jestli mamce nechat poslední kousek pizzy. Říkala jsem si, že se někde zapomněla a tak jako obvykle potkala někoho milého a zábavného. Když se mé prsty blížili k poslednímu kousku pizzy, ozval se zvonek a já se se smutkem podívala na kousek ležící v krabici na stole. Nechala jsem ho být a vydala se ke dveřím.

„Mami, klíče jsou od toho, aby se nosili sebou, nechápu, že si je mohla zase zapomenout…“ Volala jsem cestou a otevřela dveře. Přede mnou stáli dva muži v policejních uniformách a v rukou dřímaly své čepice.

„Slečna Jonesová?“

„Jonesová-Villárdová, přejete si?“ Podezřívavě jsem je sledovala, byli nervózní a to nevěstilo noc dobrého.

„Myslíte, že bychom mohli jít dovnitř?“ Zeptal se ten mladší.

„Myslím, že ne.“ Trochu jsem přivřela dveře, vůbec se mi nelíbilo jejich chování, uniforma neuniforma, neznala jsem je a tady si člověk nemůže být ničím jistý.

„Slečno, je to důležité, přišli jsme vám něco oznámit, a myslím, že byste si měla sednout.“

„Nesdílím váš názor, co si přejete?“ Zabručela jsem na ně.

„Dobrá, slečno Jonesová vaše matka měla nehodu.“ Oznámil policista. Překvapeně jsem otevřela dveře dokořán a nevěřícně na ně hleděla.

„A co…co… co jí je? … Je v… v pořádku?“ Vykoktala jsem.

„Slečno Jonesová, je mi líto, ale vaše matka to nepřežila.“

Z očí se mi spustili slzy, stejně jako tenkrát, i po měsíci to bolí stejně, možná ještě víc. Teprve postupem času si uvědomuju, jak moc mi chybí, jsou to maličkosti, třeba včera, když jsem šla po ulici, viděla jsem na jedné holce naprosto perfektní kalhoty, už jsem vytahovala telefon, abych to zavolala mamce, tak jako vždycky, teprve když jsem vytočila její číslo, uvědomila jsem si, že už se jí nedovolám, nikdy. Takovýhle příhod se mi stává spoustu, při vybírání jídla, parfému, nového trička, nebo když jsem si minulý týden koupila nové tenisky.

Setřela jsem si slzy z obličeje a sledovala, jak do mého bytu vešli tři naprosto cizí lidé.

„Tenhle byt se právě uvolnil, je okamžitě k dispozici. Má dvě ložnice, každá má vlastní koupelnu, velký obývací pokoj…“ Čtyřicetiletá žena s klíčem v ruce zmlkla, když mě uviděla.

„Co děláte v mém bytě!“ Vyhrkla jsem na ní.

„Spíš, co vy děláte v mém bytě?“ Oplatila mi a okamžitě sáhla po telefonu.

„To pochybuju, tohle je můj byt.“ Vstala jsem a sledovala, jak vytáčí číslo, okamžitě se ozval automat na policejní stanici.

„Slečno, tento byt se dneska uvolnil a je na prodej, původní majitel ho… Vy jste slečna Villárdová?“ Zeptala se mě a položila telefon.

„Jonesová-Villárdová, a tenhle byt je můj.“

„Pan Villád ho dneska vyklidil a dal k dispozici, s tím, že už jste se odstěhovala.“ Oči stočila na kufr stojící za mnou, letenku na podlaze a otcovu skrčenému dopisu.

„Neodstěhovala.“ Ujistila jsem jí.

„Jestli ten byt není volný, tak…“ Ozval se mladý muž objímající ženu, stojícímu po boku.

„Ne to ne, ten byt je k dispozici.“ Odpověděla agentka a tázavě se na mě podívala.

„No, asi…“ Nevěděla jsem co říct, nechtěla jsem to tady opustit, ale co jiného mi zbývalo. „Ano, tenhle byt je k dispozici, jenom… můžu se naposledy…“

„Samozřejmě.“ Ujistila mě okamžitě žena. Usmála jsem se na ní a vydala se na poslední průzkum svého, teď už bývalého, domova. Prošla jsem každý pokoj, vybavila si nejdůležitější okamžiky, které jsem v něm prožila a loučila se. Bylo to sentimentální a dětinské, ale já chtěla být dítě, chtěla jsem být ta malá holčička, která se před bubákem schovává u maminky v posteli. Naposledy jsem se rozhlédla po teď už prázdném pokoji a vydala se za agentkou a jejími klienty. Vytáhla jsem rukojeť kufru a udělala pár kroků jejich směrem.

„Kohoutek v koupelně u pokoje kape, neměli jsme čas ho opravit, taky okno v ložnici je trochu poškrábané, jednou mi vyletěli z ruky klíče, jo a podlaha v pravém rohu pracovny vrže, měli jsme tam obrovský fíkus a jeho zalévání bylo problematické.“ Naposledy jsem se rozhlédla po obýváku. „Ale jinak je to pěkný byt, je tady klid a ticho, bude se vám tady líbit. Tady máte klíče.“ Dala jsem je do ruky mladé ženě.

„Děkuju, přeju vám hodně štěstí.“ Usmála se na mě.

„Děkuju,“ Pokusila jsem se o úsměv a vydala se ke vchodovým dveřím.

„Slečno Villárdová, počkejte.“ Zavolala na mě agentka.

„Ano?“ Otočila jsem se na ní.

„Tohle jste si zapomněla.“ Podávala mi obálku, ve které byla letenka a otcův zmačkaný dopis.

„Děkuju.“ Usmála jsem se na ní, zastrčila věci do kapsy a vydala se do města.

Takhle jsem se stala bezdomovcem. Není to klasický příběh, ale stalo se. Nevěděla jsem co dělat, bloudila jsem ulicemi a přemýšlela, co bude. Nechtěla jsem k otci a jeho perfektní ženě a synovi, ale co jiného mi zbývalo. Mohla jsem se tady toulat do nekonečna, nebo se smířit se skutečností a popravdě mi ani nic jiného nezbývalo. Chytla jsem si první taxi, co jelo kolem, a vydala se na letiště.

Taxi mě vysadilo před obrovskou vilou mého otce, řidič postavil kufr na zem vedle mě a odjel. Otevřely se vchodové dveře a za chvíli se vedle mě objevil Eduard.

„Slečno Elizabeth, vítejte doma.“ Přivítal mě svým neslaným nemastným hlasem a vzal můj kufr.

„Eduarde.“ Kývla jsem na něj a vydala se dovnitř. „Kde jsou všichni?“

„Pan Villárd je v práci, paní v klubu a pan Viktor ve škole.“

„A věci z mého bytu?“

„Dorazili včera večer. Oblečení máte v pokoji a v čistírně, věci z vašeho starého pokoje jsou v krabicích ve vašem pokoji a zbytek jsem nechal přenést do zahradního domku, až budete mít čas, můžete je roztřídit.“

„Děkuji.“ Chytla jsem svůj kufr a vydala se po lakovaném dřevěném schodišti do svého staronového pokoje. Otevřela jsem dveře a uviděla tu místnost. Byla jako vězení a to se už nikdy nezmění. Nikdy jsem si tady nepřišla jako doma, vždycky to byl dům, kde jsem trávila polovinu prázdnin, ale nic víc. Viktorie, otcova manželka mě sice měla ráda a byla na mě hodná, i když nechápu proč, já jsem byla připomínka záletů jejího manžela. Ale i přesto jsem jí viděla velice málo, většinu času trávila mimo dům. Otce jsem viděla jednou denně u společné večeře, pokud dorazil. Nejčastěji jsem z rodiny viděla Viktora, svého sexy bratra, ani se nedivím, že se na něj holky lepí. Nejvíc času jsem trávila s Lucem, otcovým… vlastně ani nevím, co tady dělal, ale byl mojí prázdninovou chůvou.

Položila jsem kufr na podlahu a lehla si do velké manželské postele, objala polštář a začala vzpomínat na svůj dosavadní život, přitom jsem začala brečet. Po hodině jsem usnula naprosto skleslá a vyčerpaná.

„Možná bychom jí neměli budit, je určitě vyčerpaná, chudinka toho hodně zažila.“ Slyšela jsem Vikyin hlas.

„Ale určitě má hlad, a rád bych se s ní přivítal.“ Ozval se otcův hlas.

„Nejsem si jistá, jestli je to nejlepší nápad.“ Varovala ho Viky. Otevřela jsem oči a otočila se na ně.

„Ahoj El, nevzbudili jsme tě?“ Začala starostlivě Viky a přisedla si ke mně.

„Jo vzbudili.“ Zabručela jsem.

„Elizabeth, měli bychom si promluvit.“ Začal otec.

„Nemyslím, že si máme co říct.“ Vyhrkla jsem na něj a hrabala se z postele.

„Elizabeth!“ Začal otec, ale neměla jsem náladu s ním mluvit, nenáviděla jsem ho za to, že mě vytáhl z mého domova.

„Nemám s tebou o čem mluvit! Mamka je mrtvá, umřela a ty si mě vytáhl z jediného domova, který jsem znala!“ Téměř jsem na něj křičela, vstala jsem z postele a vydala se do koupelny, zabouchla jsem za sebou dveře, svlékla se a zalezla do sprchy, kde jsem nechala stékat teplou vodu na své tělo a uklidňovala se. Snažila jsem se na nic nemyslet, nevzpomínat a neplánovat.

Po půl hodině jsem vešla zabalená v osušce do pokoje a odhodila osušku na postel. Tajně jsem doufala, že mám v šatníku nějaké oblečení, nerada bych hledala něco v kufru, který jsem měla sebou. A kupodivu Eduard měl pravdu. Většina mého oblečení tam byla. Zrovna jsem si oblékla spodní prádlo, když se za mnou ozvalo obdivné hvízdnutí. Nadskočila jsem a rychle se otočila ke dveřím šatny, kde stál Viktor.

„Proboha, víš, jak jsi mě vyděsil?!“ Obvinila jsem ho.

„Promiň srdíčko, ale musel jsem tě vidět. A vůbec toho nelituju, jsi ještě krásnější, než si pamatuju.“ Koukl se na mě jako mlsný kocour a vydal se ke mně.

„Pořád stejný.“ Zasmála jsem se a objala ho.

„To černé prádélko ti sluší.“ Zašeptal mi do ucha. Uvědomila jsem si, že na sobě mám jenom spodní prádlo, okamžitě jsem ho od sebe odstrčila a stáhla z ramínka první věc, která mi padla do ruky, byli to černé šaty pod kolena s třičtvrtečním rukávem. Otočila jsem se k zrcadlu a zírala na svůj obraz, okamžitě se mi vybavilo, jak jsem k těm šatům přišla. Kupovali jsme je s mamkou, původně byli její, ale dala mi je.

Vybavila jsem si její veselý úsměv a hned na to scénu z márnice, kdy mě policisté donutili identifikovat matčino tělo, byla nezdravě bledá, jako po hodinovém spánku, který jste si dopřáli po velkém flámu. Jenom tam tak ležela nahá na nerezovém stole, ke krku přikrytá bílou plachtou, vypadala tak klidně a smířeně.

Okamžitě se mi z očí spustili slzy, bylo to naprosto automatické, divila jsem se, že po tom měsíci ještě nějaké slzy mám. Když si Viktor všiml mého výrazu, objel mě, přitiskl si mé pláčem ovládané tělo na své a hladil mě po zádech. Nic neříkal, jenom mě držel, úplně to stačilo. Po chvíli jsem se uklidnila.

„V pořádku?“ Zašeptal mi Viktor do ucha.

„Ano, děkuju.“ Pokusila jsem se usmát a vydala se do koupelny, kde jsem si umyla obličej a po chvilkové úvaze použila make-up, nikdo nemusel vidět mé kruhy pod očima a červené fleky po pláči.

Vylezla jsem z koupelny a tázavě se podívala na Viktora, který čekal u mých dveří.

„Říkal jsem si, že tě doprovodím na tvou první večeři v… Jak si to tady nazvala? Zámek hrůzy?“

„Dům hrůzy.“ Usmála jsem se na něj a zavěsila mu ruku do nachystaného rámě. Společně jsme se vydali dolů na večeři.

Vešli jsme do jídelny, kde už u stolu sedl otec s Viky. Na Viktorii jsem se mile usmála, ale otce jsem ignorovala, nechtěla jsem s ním mluvit. V tichosti jsme povečeřeli, jakmile to bylo možné, odešla jsem do svého pokoje.

Jenom co jsem se umyla, zalezla jsem do postele a doufala, že se mi podaří usnout bez toho, abych vzpomínala na… Byla to marná snaha, náš život byl až moc těsně propojen, nebyl to normální vztah matky a dcery, máma pro mě byla nejlepší kamarádkou. To ona mě brala na nepřístupné filmy, dovolovala mi jíst v posteli, koukat se do půlnoci na televizi.

Nechtěla jsem brečet, ne znovu, ale co jsem mohla dělat, slzy mi opět vyklouzly z podvíček a začaly si razit cestu po mém obličeji.

O hodinu později, někdo zaklepal na dveře a bez vyzvání vklouzl do pokoje. Neměla jsem ani sílu ani chuť se na něj otočit, tak jsem jenom čekala, dokud si ta osoba nesedla vedle mě na postel a nepoložila mi ruku na rameno.

„El.“ Ozval se Viktorův hlas. „Já vím, že nespíš.“ Neodpovídala jsem mu, jenom jsem tam ležela a čekala, dokud neodejde, ale on to neměl v úmyslu. Vnímala jsem, jak stáhl ruku z mého ramene, nadzvedl přikrývku a vklouzl ke mně. Zezadu mě objal a přitiskl si mě na svou hruď.

„El, víš, že přede mnou nic neutajíš. Nemám tušení, jak se můžeš cítit, vím, že Emma byla tvojí matkou a zároveň nejlepší kamarádkou, ale nechtěla by, aby ses kvůli ní tak trápila. Určitě by chtěla, aby si začala žít a neubíjela se steskem. Milovala tě, pořád tě miluje, nikdy tě neopustí, pokud jí budeš mít ve svých vzpomínkách, zůstane s tebou.“ Viktor byl vždycky dobrý řečník, už v šesti letech dokázal svého učitele přesvědčit, že mu doma roste modrá tráva. Dokázal najít ty správná slova a použít je, ale jeden rozhovor, spíše monolog, nestačil k tomu, aby zahnal můj žal.

Otočila jsem se a podívala se mu do očí. „Já vím, ale tolik to bolí, tolik mi chybí.“ Zabořila jsem hlavu do Viktorova trička, ve kterém spal a nechala se jím pevně obejmout. Šeptal mi konejšivá slovíčka a já po pár minutách usnula.

Ráno mě vzbudily sluneční paprsky dopadající na můj obličej. Stále jsem ležela ve Viktorově objetí, tiskla jsem se k němu naprosto nesesterským způsobem a nohy měla propletené s těma jeho.

„Dobré ráno srdíčko.“

„Dobré ráno.“ Zamumlala jsem a začala se vyplétat s jeho sevření.

„Ale kampak?“ Viktor si mě k sobě přitiskl ještě víc.

„Ráda bych vstala.“ Odvětila jsem mu a snažila se přeprat jeho paže, ale bylo to marné. S Viktorem neměla cenu se přetahovat, jeho svalnaté paže vždycky vyhráli, aspoň nad těmi mými.

Viktor si mě překulil pod sebe a přišpendlil mě svým tělem na posteli, ruce mi svými dlaněmi uvěznil nad hlavou. „Dobře, pustím tě, ale až potom, co dostanu odměnu za to, že jsem ti dělal polštář.“ Usmál se šibalsky

„A co by si tak chtěl?“

„Polibek.“ Usmál se. Tak polibku se bratříčkovi zachtělo, určitě si myslí, že se s ním budu přetahovat, a protestovat, ale tuhle radost mu neudělám, ne dneska.

Usmála jsem se na něj. „Tak si pro něj pojď.“ Viktorovi znatelně zajiskřilo v očích, měla jsem ho přečteného, počítal s tím, že v poslední chvíli ucuknu. Pomalu se ke mně sklonil a centimetr nad mými rty se zastavil.

„Pusu mám dostat já.“ Vydechl a mě ovál jeho sladký dech, kupodivu mu nesmrdělo z pusy. Mírně jsem se usmála, nadzvedla hlavu a překonala ten centimetr, který dělil naše rty. Spojila jsem naše ústa v jedno, ale nečekala jsem, že to bude tak… tak… krásné, přímo nádherné. Naše rty byli jako stvořené jedny pro druhého, byl to tak opojný pocit a Viktorovi se zřejmě taky líbil, protože pustil moje ruce a přejel mi dlaněmi podél těla, zastavil se až u mých boků. Naše rty se pohybovaly v krásném něžném souznění. O pár vteřin později jsem si uvědomila, co dělám a přerušila jsem náš polibek. Oba dva jsem silně oddechovali, Viktor si přitom položil hlavu na mé rameno.

„Tak co, dostatečná odměna za polštář?“ Zeptala jsem se ho po další minutě, když jsem uklidnila svůj rozbouřený tep.

„Ano, dostatečná.“ pronesl potichu a lehl si vedle mě.

„Půjdu se osprchovat.“ Okamžitě jsem se zvedla z postele a zapadla do koupelny, kde jsem na sebe pustila proud teplé vody. To není možné! Co to semnou je? Jak jsem mohla dopustit, že mě políbil vlastní bratr a mně se to ještě ke všemu líbilo! Tohle už se nesmí stát, nikdy! I když bych tím pořádně naštvala otce. Tahle myšlenka se mi hodně líbila, ale ublížila bych tím i Viktorovi a to jsem nechtěla, on za nic nemůže a ještě ke všemu mi pomáhá.

Následující dyn ubíhaly pomalu, ale i rychle. Pomalu, pokud jsem byla sama, nudila se a měla spoustu času na přemýšlení, to bylo třeba ve škole. Otec mě přihlásil na stejnou školu jako Viktora, takže mě můj bratříček vozil do školy a ze školy, a prvních pár dní mi dělal průvodce. Ještě teď si pamatuju pohledy všech dívek na parkovišti, když jsem vystoupila z Viktorova černého Mercedesu a on mě doprovázel do kanceláře, byl to džentlmen, aspoň ke mně se tak choval. Všechny dívky na mě hleděli nenávistně, ale zároveň i trochu obdivně, asi jim imponovalo, že se zdržuji v blízkosti zdejšího playboye. Viktor na mě taky čekal před jídelnou a představil mě svým přátelům, byl opravdu milý.

A hodiny utíkaly rychle, pokud jsem trávila čas s Viky, Lucem nebo právě Viktorem, který si vzal za úkol seznámit mě se zdejším životem náctiletých, popravdě jsem mu za to byla vděčná. Otci jsem se vyhýbala, jak jen to šlo, vesměs jsem si zakládala na tom, abychom se neocitli sami v jedné místnosti, a dařilo se mi to. Zároveň jsem ale věděla, že kdyby se mnou opravdu chtěl mluvit, tak si mě najde a já se tomu nevyhnu.

„Viktore, pospěš si, táhneš se jako slimák.“ Bručela jsem a snažila se ho donutit k rychlejšímu odchodu ze školy, naschvál se začal ploužit ještě pomaleji. „To mi děláš schválně.“ Postěžovala jsem si. On i jeho kamarádi, Deren, Jack a Josh se zasmáli.

„Tak jak chceš.“ Zamumlala jsem a počkala, než mě svou slimáčí rychlostí dojde.

„Myslel jsem, že pospícháš.“ Zvedl tázavě obočí, když se přede mnou zastavil.

„Taky pospíchám.“ Usmála jsem se, popošla jsem co nejtěsněji k němu a postavila se na špičky, on i jeho přátelé mě zvědavě pozorovali, tipla bych, že to samé dělali i ostatní. Pomalu jsem se k němu nakláněla, a tak odvedla pozornost od mé ruky, která se blížila k jeho zadní kapse kalhot. Ve chvíli, kdy jsem měla své rty jen pár centimetrů od jeho, a tím rozptýlila veškerou jeho pozornost, jsem mu rychle vytáhla klíče z kapsy a utíkala k jeho CLCčku. Když Viktorovi došlo, co jsem udělal, rozběhl se rychle za mnou.

„Ty malá potvůrko, stůj, moje auto rozhodně řídit nebudeš!“ Volala na mě. Přeběhla jsem skoro přes celé parkoviště s Viktorem za zády. Byla jsem pár metrů od auta, dokonce už jsem ho odemkla, když mě Viktor doběhl, popadl kolem pasu a udělal se mnou ve vzduchu otočku.

„Říkal jsem ti, že se mého auta ani nedotkneš, vždyť ještě nemáš ani řidičák.“ Oddechoval a snažil se mi vyrvat klíčky z ruky.

„Je to tvoje chyba, měl sis pohnout, dobře víš, že zrovna dneska pospíchám!“ Obvinila jsem ho a kroutila se tak, aby klíče nedostal.

„A tímhle to jenom zdržuješ.“ Obvinil mě.

„Slib mi, že okamžitě přestaneš zdržovat a odvezeš mě tam.“

„Dobrá, už jedem.“ Souhlasil nakonec. Podala jsem mu klíče, hodila si tašku na zadní sedadlo a s úsměvem nastoupila. Bylo ode mě nefér ho takhle navnadit, ale něco mi slíbil.

„Tak jsme tady, vyzvednu tě za dvě hodiny.“ Oznámil mi, když zastavil v podzemní garáži.

„To chceš jet domů? Cesta tam ti v tomhle provozu bude trvat hodinu. Pojď raději semnou, prosím.“ Udělala jsem na něj psí očka. Ano, můj bratr byl puberťák tak jako já, ale nikdy mě neodmítnul, vždy se mi snažil vyhovět. Vlastně nebyl typický náctiletý, a já taky ne, oba jsme měli notnou dávku zodpovědnosti, která našim spolužákům chyběla, ale i tak jsme dělali blbosti a vzdorovali systému.

„Tak dobře.“ Kapituloval a přeparkoval blíž k výtahům.

„Jsi zlatíčko.“ Usmál jsem se na něj, když semnou nastupoval do výtahu, který nás vyvezl do prvního patra nákupního domu.

„Však já si to vyberu.“ Šťouchl do mě a vydal se semnou na nákupy. Z Viktora se vyklubal skvělý módní poradce. S jeho pomocí jsem doplnila nejen zimní šatník.

„Poslední dobou jsi šťastnější.“ Oznámil mi, když jsme vyšli z dalšího obchodu.

„To je tvou zásluhou, s tebou je všechno snadnější, jsi takové mé osobní slunce.“ Usmála jsem se na něj. S Viktorem mi bylo dobře, dokázala jsem zapomenout na všechno, co mě trápí a opět začít žít. Viktor se jenom usmál a objal mě kolem ramen.

„Co takhle dát si zmrzlinu?“ Nevrhla jsem.

„Rád, ale nejdřív musíme doplnit tvoje zásoby prádla.“ Strkal mě do obchodu se spodním prádlem.

„Přece s tebou nepůjdu nakupovat podprsenky.“ Namítala jsem.

„Takže na boty jsem ti dobrý, ale jakmile z toho mám něco mít i já, tak ucukneš?“ Zamračil se na mě.

„Přece mě nechceš okukovat skoro nahou.“ Zamračila jsem se já.

„Už jsem tě viděl i nahou, zas taková změna to nebude.“ Ušklíbl se, strčil mě do dveří. Ocitli jsem se ve světě plného krajek a miniaturního oblečení. Viktor se na mě zamyšleně podíval.

„Tipnul bych 70 C.“

„Jak to víš?“ Vykulila jsem na něj oči.

„Mám oko.“ Usmál se a vydal se k věšákům. Za chvíli mě strčil do kapinky a podával mi jeden komplet za druhým, musím uznat, že vypadali opravdu dobře.

„Viktore, to nemyslíš vážně.“ Zahřměla jsem na něho, když mi do kapinky strčil temně fialový korzet.

„Jenom si ho zkus a potom se mi v něm ukaž.“ V jeho hlase byl potlačovaný smích, bylo mi jasné, že nevěří, že bych to udělala. A já to udělala! Navlékal jsem se do toho krajkového nic, pozapínala všechny háčky, na které jsem dosáhla a otevřela dveře kabinky, Viktor ke mně stál otočený zády a flirtoval s nějakou blondýnkou.

„Tak co říkáš?“ Zeptala jsem se ho. Viktor se na mě otočil, v očích měl překvapení, které hned vystřídal obdiv a snad i touha.

„Sluší ti.“ Dostal ze sebe po chvíli, bylo vidět, že tohle nečekal. Vítězně jsem se usmála, zavřela dveře kabinky a převlíkla se a vydala se kabinkám, cestou jsem ještě pověsila korzet zpátky na věšák.

„Co to děláš?“ Zamračil se na mě Viktor, vzal korzet a vydal se s ním k pokladně, kde jsem stála.

„Já ho neberu.“ Zamručela jsem na něj.

„Ale já jo.“

„A k čemu ti bude?“ V mém hlase byla ironie.

„Uvidíš.“ Zatvářil se tajemně, jakmile jsme zaplatili, šli jsme na zmrzlinu, potom ještě do knihkupectví a hurá domů.

„Tak co nákupy, užila sis je? Je mi líto, že jsem s tebou nemohla.“ Zajímala se Viktorie u večeře.

„Jo, užila. Viktor byl skvělí poradce.“ Usmála jsem se.

„Ty jsi donutila Viktora jít nakupovat?“ Překvapeně těkala očima mezi mnou a Viktorem.

„Hmm.“ Zamumlala jsem s plnou pusou a pokrčila rameny.

„Tomu nevěřím.“ Kroutila hlavou Viky. I otce náš rozhovor zaujal, protože se jeho nezaujatý výraz změnil v lehce pobavený a zkoumavý.

Dny plynuly a já už si nepřipadala jako hromádka neštěstí, z velké části to byla Viktorova zásluha, to on mi ukazoval ty lepší stránky bytí a já mu za to byla vděčná. S ním byl život šťastnější, ale náš vztah se změnil. Občas jsem ho přistihla, jak si mě prohlíží zvláštním pohledem, který mi dělal dobře, nutil mě se červenat. Byli chvíle, kdy jsem toužila zopakovat své první ranní probuzení v tomhle domě, netušila jsem, proč ho toužím opět líbat, a po pravdě jsem to raději ani vědět nechtěla. Ale Viktor měl jiné plány.

„Viktore, kam to jedeme?“ jako tradičně jsme po škole jeli spolu domů, ale Viktor místo aby odbočil na cestu vedoucí domů, pokračoval rovně. Jeli jsme už hodinu, před půl hodinou jsme vyjeli z města a lesní krajinou mířili někam pryč a on mi nechtěl říct kam.

„Dočkej času, však se to dozvíš.“

„Dobře, volám Viky, že mě její syn unesl.“ Naštvaně jsem vytáhla mobil a začala hledat její číslo, trpělivost nebyla mou silnou stránkou.

„El počkej, jedeme na mé oblíbené místo, ještě deset minut a jsme tam.“ přemlouval mě.

„Tak dobře.“ Souhlasila jsem a dál sledovala ubíhající krajinu. Viktor po pěti minutách uhnul na lesní cestu a po dalších pěti zastavil.

Vystoupila jsem z auta a nechala sluneční paprsky ozářit mou pokožku. Pravdou bylo, že dneska bylo nádherně, pravý teplý jarní den. Obloha byla modrá, až na pár bílých mráčků a lehký vánek si pohrával se zelenými lístky stromů a šplouchal s vlnkami na hladině řeky tekoucí kousek od cesty.

„Pojď.“ Chytil mě Viktor za ruku a vedl po úzké lesní cestičce. Po pár minutách chůze jsme se objevili na vrcholku skály, pár metrů před námi se řeka měnila v malý vodopád, který ústil do jezera ležícího deset metrů pod námi.

„Tak co říkáš? Vyplatila se ta cesta?“ Zeptal se mě po chvíli Viktor stojící za mnou.

„To je nádhera.“ Hlesla jsem a s úsměvem se na něj otočila. Viktor mě zase sledoval tím pohledem, který ve mně vyvolával rozporuplné pocity. Chvíli jsme si hleděli do očí, když ke mně přistoupil, se zatajeným dechem jsem čekala, co se stane. Viktor zvedl ruku a jemně mě pohladil po tváři, ten jemný dotyk mě rozechvěl, vyvolal ve mně škálu nečekaných pocitů. Viktor se ke mně sklonil a spojil naše rty v polibku. Nejprve jsem překvapeně stála, ale po chvíli jsem mu začala jeho polibky oplácet, byl to nádherný pocit cítit jeho rty na svých. Prsty jsem mu zajela do vlasu a tak si ho přitáhla ještě blíž, Viktorovi se má snaha zamlouvala, protože ochotně spolupracoval a jeho ruce, které mi bloudily po zádech, si mě přitiskly ještě více na jeho tělo. Dotyky našich rtů nám po chvíli přestávaly stačit, Viktor mi jazykem jemně obkroužil rty a přejel mi po zubech. Slastně jsem vydechla a pustila ho dovnitř. Nevím, jak dlouho jsme se tam líbali, ale bylo to nádherné. Náš polibek přerušil až akutní nedostatek kyslíku, zhluboka jsem oddechovala a hlavu si opřela o Viktorovu hruď.

Pomalu jsem uklidňovala svůj rozhozený tep a uvědomovala jsem si, co se stalo, co jsme udělali, znovu. Viktor byl můj bratr a já jsem ho nemohla jenom tak začít líbat, to prostě nešlo, i když technicky začal líbat on mě.

„Viktore, tohle nesmíme.“ Odtáhla jsem se od něj, když se mé srdce uklidnilo.

„Já vím, ale nemůžu si pomoct.“

„Měli bychom jet domů.“ Viktor jenom přikývl. Naposledy jsem se rozhlédla po téhle nádheře a vydala se do auta a domů.

Snažila jsem se Viktorovi vyhýbat, ale šlo to těžko, vzhledem k tomu, že mě vozil ze školy a do školy a taky jsem ho potřebovala. Bylo to naprosto sobecké, ale jí si nemohla pomoct, musela jsem ho mít u sebe, byla jako moje droga, jako vzduch, který dýchám, stal se pro mě nepostradatelný a sám si to uvědomoval. Podobných situací jako u vodopádu nastalo víc, v knihovně, v garáži a naposledy v jeho pokoji. Uvědomovali jsme si, že je to špatně, ale nemohli jsme si pomoct, byli jsme jako dva magnety, které jsou k sobě přitahovány zemskou silou.

„Viky, nejsem si jistá, jestli je zelená tou nejlepší volbou.“ Stála jsem před zrcadlem v nejlepším a zároveň nejdražším obchod ve městě a prohlížela si zelenou hrůzu, kterou jsem měla na sobě. Za týden se konal závěrečný ples na škole, kam s Viktorem chodíme a Viky se rozhodla koupit mi šaty.

„Proboha sundej to!“ Vykřikla, když mě v tom viděla. „To je naposledy, co jsem poslechla tu prodavačku.“ Mudrovala. „Raději si obleč tohle.“ Podala mi tmavě fialové šaty. Podle jejich pokynů jsem se oblékala a vylezla ven. Chvíli jsem se na sebe koukala do zrcadla, než mi došlo, že to samé dělá i Viky a prodavačka, která držela tmavě červené koktejlové šaty.

„Myslím, že máme vybráno.“ usmála se na mě Viky a já kývla. V obuvnictví jsme koupili boty stejného odstínu a vydali se do auta. Procházeli jsme kolem butiku s prádlem, když mě Viky zastavila.

„Počkej, zapomněli jsme koupit vhodné prádlo.“

„Myslím, že mám něco, co se k tomu hodí.“ Zarazila jsem jí.

„Vážně?“

„Určitě.“ Ujistila jsem jí a vzpomněla si na korzet, který vysel v mém šatníku.

Dny plynuli jako voda a byl tady večer s velkým V. Dnes se konal ples, na který jsem šla s Viktorem, je trochu divné jít na ples s vlastním bratrem, ale co se dalo dělat, když mě sám pozval. Ano, Viktor mě pozval na ples, a to ještě před tím, než jsem věděla, že nějaký bude, před rodiči to odůvodnil tím, že nechce jít s žádnou dívkou a raději mě pohlídá. Viky s otcem mu to schválili a já neměla na výběr, protože jsem mu to slíbila.

Viky pozvala svou kadeřnici, aby mě učesala, takže jsem seděla před zrcadlem a sledovala, jak z mých dlouhých vlasů tvoří prstýnky a splétá je do složitého účesu, vlastně jsem to ani nesledovala, protože před zrcadlem stála kosmetička a líčila mě. Když byli obě hotové, mohla jsem se vydat do šatny, kde jsem se nasoukala do tmavě fialového korzetu od Viktora, oblékal si podvazkové punčochy tělové barvy a obula si otevřené lodičky s provázky na vysokém podpatku.

„El, tady jsou ty šaty.“ Do šatny vešla Viky a přes ruku měla přehozené mé nové šaty. „Měla si pravdu, to pod ty šaty opravdu pasuje. Moc ti sluší.“ Pochválila mě a já se začervenala.

„Děkuju.“ Pípla jsem a raději se začala oblíkat do šatů. Viky mi je pomohla zapnout a udělala spolu s kadeřnicí a kosmetičkou poslední úpravy. Naposledy jsem se podívala do zrcadla a vydala se ke dveřím.

„Lizy, počkej.“ Zastavila mě Viky a něco začala vytahovat s kapsy. „Málem bych zapomněla.“ V ruce držela překrásný náhrdelník, purpurové safíry byly posazeny v ryzím bílém zlatě.

„Viky, to nemůžu.“ Namítala jsem, ale nebylo mi to moc platné, Viktorie mi ho připnula a ještě mi dala náušnice a náramek.

„Teď už je to dokonalé.“ Usmála se a vydala se spolu semnou se vydala dolů.

Mladík v černém obleku s tmavě fialovou vázankou, kytičkou v klopě a druhou květinou v ruce netrpělivě přešlapoval u paty schodiště a čekal, než dolů sejde jeho… ano, byla to jeho sestra, ale zároveň dívka, žena, kterou miloval. Ano miloval jí, nevěřil tomu, nechtěl to, ale miloval jí. Uslyšel za sebou šramot a otočil se. Po schodech scházela jeho matka a jeho sestra. Letmo se usmál na matku a pohled přesunul na druhou ženu, v tu chvíli měl co dělat, aby mu nespadla pusa údivem. Po schodech k němu kráčela antická bohyně. Dlouhé hnědé vlasy měna natočené a vyčesané na vrch hlavy do složitého, bohatého účesu. Hnědé oči doplňovalo fialové líčení, které dokonale ladilo k dívčiným šatům. Při každém jejím pohybu dlouhé temně fialové šaty římského stylu s bohatě řasenou sukní, která se spouštěla volně od bujného poprsí, jemně rozvlnily, odkrývaly jenom její lodičky, ve kterých schovávala svou malou nožku. Dívka působila křehce a bezbranně, ale přitom z ní vyzařovala skrytá smyslnost.

„Moc ti to sluší.“ Pochválil její vzhled mladík a připevnil jí kytičku.

„Děkuju.“ Usmála jsem a nenápadně si prohlížela Viktorův naprosto dokonalý vzhled. Zavěsila jsem se do Viktora a společně jsme se vydali ke dveřím, kde už čekal Edmund s našimi svršky.

„Počkejte, ještě si vás vyfotím.“ Zastavila nás Viktorie. S Viktorem jsme se k ní otočili a nechali se vyfotit. Jakmile udělala pár fotek, propustila nás a my se vydali na školní ples. Celou cestu bylo v autě ticho, které přerušovaly jenom písničky z rádia. Viktor zastavil na školním parkovišti a otočil se na mě.

„Vůbec se mi tam nechce.“ Při těch slovech se jemně zamračil.

„Proč?“ zajímala jsem se a prstem mu přejela po vrásce na čele.

„Proto že tě tak každý uvidí a já budu žárlit.“ Objasnil mi.

„Ale nebudeš, to já budu muset žárlit.“ Usmála jsem se a lehce ho políbila na rty.

„Uvidíme.“ Usmál se, hned na to vystoupil, obešel auto a otevřel mi dveře.

„Děkuju.“ Usmála jsem se, zavěsila jsem se do něj a společně jsme se vydali do školního společenského sálu. V šatně jsme si odložili kabáty, pluli chodbou do sálu a mě se zmocnila panika.

„Nejsem si jistá, jestli se mi tam chce.“ Pošeptala jsem mu do ucha.

„Neboj se, vypadáš nádherně.“ Ujistil mě, potom už jsme vešli dovnitř. Hned vedle vchodu nás vyfotili, potom jsme mohli pokračovat dál. Pozornost spolužáku, se mi moc nelíbila, lidé se na nás otáčeli a šeptali se.

„Nemám něco se šaty, nebo…“ Ošila jsem se.

„Neboj se, nemáš, to jenom chválí tvou krásu.“ Usmál se a podal mi skleničku šampaňského.

„Teda El, tobě to opravdu sekne.“ zval se za mými zády Deren.

„Děkuju.“ Mírně jsem se začervenala.

„Nezatančíme si?“ Zeptal se mě.

„Ráda, ale nebude to Erice vadit?“ Poukázala jsem na jeho partnerku.

„Jenom klidně běžte, já už mám dost pošlapané prsty.“ Usmála se a dál házela toužebné pohledy na Viktora. Moc se mi to nelíbilo, ale co sem mohla dělat, já jsem byla ‚jenom‘ jeho sestra. Deren tančil výborně a taky mě skvěle bavil, stejně jako po něm Jack, Henry, Alek a další s kterými jsem tančila. Po dvou hodinách jsem se konečně dostala zpátky za Viktorem.

„No konečně, už jsem tě chtěl jít hledat.“ Usmál se. „Věnuješ mi taky tanec, nebo je na tebe pořadník?“

„Ráda.“ Usmála jsem se a Vydala jsem se s ním na parket, kde začal hrát ploužák. Viktor si mě přitáhl k sobě a začal semnou kroužit po parketu.

„Jak si užíváš večer?“

„Je tady zábava, ale nejraději bych už šla.“ Odvětila jsem po pravdě.

„Tak co kdybychom utekli?“ Navrhl.

„Ráda.“ Souhlasila jsem. Dotančili jsme ke dveřím a zmizeli v nich, v šatně jsme si vyzvedli kabáty a utíkali k autu, během cesty jsem se musela smát. Udýchaná jsem dosedla na sedadlo spolujezdce a dál se smála.

„Kam pojedeme?“ Zajímala jsem se, když vyjížděl z parkoviště.

„To je překvapení.“ Usmál se tajemně a pustil se do ulic velkoměsta.

O půl hodiny později jsme zastavovali před hotelem, nad jehož průčelí vlály státní vlajky. Překvapivě jsem se na něj koukla, ale nekomentovala jsem to. Počkala jsem, než mi otevře dveře, potom jsem si ještě vzala do ruky kabát a společně jsme se vydali dovnitř. Jenom co jsme vešli, se na nás lidé začali otáčet.

„Možná jsem si ten kabát měla obléct.“ Zašeptala jsem mu do ucha.

„Proč schovávat takovou krásu.“ Políbil mě na spánek a zastavil se pře recepcí. „Apartmá v horním patře.“ Oznámil recepční. Ta přikývla a začala zařizovat vše potřebné.

Za chvíli jsme už dostali kartu a vydali se do našeho pokoje.

„Proč jsme vlastně v hotelu?“ Zeptala jsem se ve výtahu.

„Nechtělo se mi domů, vadí ti to?“

„Ne to ne, jenom se ptám.“ Usmála jsem se na něj. Výtah cinkl a my se po chodbě vydali do pokoje. Viktor otevřel dveře a přede mnou se objevil výjev z pohádky. Ocitla jsem se ve velkém světlém pokoji se stěnou tvořenou okny, ze kterých byl výhled na historické centrum města. Uprostřed stály dvě naproti sobě otočené půlkruhové sedačky, které mezi sebou měli konferenční stolek z tmavého dřeva. Vběhla jsem dovnitř a okamžitě skopla boty, ze kterých mě bolely nohy, a kabát odhodila na sedačku.

„To je nádhera.“ Smála jsem se a točila se uprostřed pokoje. Viktor se jenom usmál.

„Dala bych si něco na zakousnutí.“ Usmála jsem se.

„Co mám objednat?“ Zajímal se hned Viktor.

„Nevím.“ Pokrčila jsem rameny a běžela prozkoumat zbytek místností. Byla tady jedna, co mohla sloužit jako menší ložnice, měla vlastní koupelnu. Další místnost sloužila jako pracovna. Poslední pokoj byl největší, byla to obrovská ložnice, které vévodila velká tmavě lakovaná dřevěná postel se saténovým tmavě modrým povlečením, to společně s nábytkem doplňovalo jinak světlé vybavení místností a stěny. Jako poslední jsem si nechala zeleno-bílou koupelnu.

„Viktore, to je nádhera.“ Vběhla jsem zpátky do společného pokoje, kde už čekal s vozíkem jídla a láhví šampaňského Viktor.

„Jsem rád, že se ti tady líbí.“ Usmál se a podal mi skleničku.

„Jak to, že nám donesli šampaňské? Copak neví, kolik nám je?“ Mrkla jsem na něj.

„Neptali se a já jím to neřekl.“ zašklebil se. „Na dnešní večer.“ Připil.

„Na dnešní večer.“ Souhlasila jsem a přiťukla si s ním.

„Tak co si objednal?“ Dala jsem se do zkoumání obsahu vozíku. Byli tam samé dobroty, z každé jsem musela kousek ochutnat.

„Chutná?“ zajímal se.

„Je to výborné. Nedáš si?“ Viktor jen odmítavě zakroutil hlavou. Přikývla jsem a ládovala se další porcí. Jakmile jsem polkla poslední sousto, rozezněla se v pokoji hudba a ztlumila se světla. Viktor ke mně zezadu přistoupil a položil mi dlaně na boky.

„Smím prosit?“ Zašeptal mi do ucha.

„Smíš.“ Odvětila jsem šeptem. Otočila jsem se mu do náruče a začala s ním pomalu kroužit po pokoji. Viktor už shodil boty, sako a vázanku, taky si rozepnul košili, takže jsem měla hlavu položenou na jeho nahé hrudi. Pomalu jsme kroužili po pokoji. Viktorovi ruce, místo toho aby mě drželi kolem pasu, bloudili po mých zádech. Opatrně jsem zvedla hlavu a zadívala se do jeho zelených očí, byla v nich láska, jinak se to vyjádřit nedalo. Viktor se ke mně sklonil a něžně mě políbil, polibky jsem mu oplácela a přitom mu zajela rukou do vlasů. Pomalu jsme laskali své rty a přitom se pohybovali směrem do ložnice. Vypletla jsem Viktorovi ruce z vlasů a sunula je po jeho krku na hruď a níž, dokut jsem se nedostala k zapnutým knoflíčkům. Pomalu jsem je začala jeden po druhém rozepínat. Když jsem se dostala i k poslednímu, sundal jsem Viktorovi košili dolů a přitom přerušila náš polibek. Bříšky prstů jsem přejela po jeho nahé hrudi a začala jí zasypávat polibky. Viktorovi se to líbilo, protože slastně vydechl., prsty mi zapletl do vlasů, ze kterých po chvíli začal vyndávat sponky, které je drželi na vrchu hlavy. Dlaněmi jsem bloudila po jeho hrudi, dokud jsem se nedostala ke kalhotám, třesoucími prsty jsem je začala rozepínat jeho opasek, když se mi to povedlo, rozepnula jsem mu kalhoty a nechala je spadnout na zem. Najednou přede mnou stál jenom v boxerkách a já si ho mohla prohlédnout v celé kráse. Poodstoupila jsem od něj a sledovala jeho svalnaté mladé a krásné tělo.

„Lizy.“ Vydechl mé jméno a vrhl se na mé rty. Z vlasů mi vytáhl poslední sponku a nechal je rozprostřít se po mých ramenou, přitom ale nepřerušil náš, teď už vášnivý polibek. Jeho dlaně přejížděly po mém těle, zastavily se na zádech, kde Viktor odepnul mé šaty. Své rty přesunul na můj krk, líbal mě od ušního lalůčku až k ramínku šatů, které sundal a nechal mé šaty spadnout na zem. Tentokrát poodstoupil on a kochal se pohledem na mé tělo.

„Říkal jsem ti, že se bude hodit.“ Usmál se a opět mě začal líbat, a svými rty obkresloval mé křivky. Než jsem se nadála, ocitla jsem se na posteli. Viktor se nade mě nahnul a pomalu začal svými rty klouzat od mého krku přes korzet dolů k podvazkům. Jeho rty bloudili po vnitřní straně mých stehen a pomalu mi stahoval podvazky. Potom se začal věnovat druhé noze. Jeho polibky ve mně vyvolávali neskutečnou touhu, nevěřila jsem, že je možné něco podobného cítit, natož zažít. V rukou jsem svírala saténové přikrývky, ze rtů my unikaly slastné vzdechy. Když se svými rty propracoval zpět k těm mým, vyměnila jsem si s ním pozici a začala jeho hruď zasypávat polibky, přitom mi jeho ruce rozepínaly háčky korzetu. Když odepnul i ten poslední odhodil korzet a opět jsem se ocitla pod ním. Náruživě se vrhnul na mé rty a svými dlaněmi mnul mé poprsí, pod dotyky jeho prstu mu tvrdli už tak zahrocená bradavky. Přerušil náš polibek a jemně klouzal po mé pokožce k prsům, obkroužil mou bradavku a potom jí vzal do úst a sál. Mým tělem procházeli slastné vlny, přitom jsem čekala na něco víc. Cítila jsem jeho ruku, jak klouže po mém těle k mému klínu. Jemně mi roztáhl nohy a svými prsty se začal dobývat do mého ženství.

„Viktore, prosím!“ Vzdychla jsem, už jsem nechtěla čekat, už jsem nemohla čekat, a Viktor na tom byl zřejmě stejně. Odtrhnul se od mého těla a rychle si svlékl poslední kousek oblečení. Potom si lehl mezi mé nohy a pozorně mě pozoroval.

„El, jsi si jistá?“ ptal se mě teď?! Když už jsem nemohla couvnout, ani kdybych chtěla.

„Ano.“ Vydechla jsem a přitáhla si k sobě jeho rty. Viktor mě políbil a přitom pomalu a jemně do mě pronikal.

„Promiň El.“ Zašeptal mi do ucha a vnikl do mě celý. Mým tělem projela tupá bolest, kterou po chvilce vystřídala slast, uvolnila jsem své tělo a vyhledala Viktorovi rty. Okamžitě mi vyhověl, začal mě líbat a přitom se ve mně pohyboval. V mém nitru s každým pohybem narůstal tlak, když už jsem myslela, že to nevydržím, vybouchly mi před očima tisíce hvězd a mé tělo se zmíralo ve slastné křeči. Okrajem mysli jsem vnímala Viktorovi poslední rychlé a tvrdé přírazy, potom vydechl mé jméno, naposledy se ve mně pohnul, jeho tělo se napjalo a zhroutilo na mě. Společně jsme hlasitě oddechovali a uklidňovali svá rozbouřená těla. Viktor si po chvíli lehl na záda a mě si přitáhl na sebe.

„Miluju tě.“ Zašeptal.

„Miluju tě.“ Zvedla jsem hlavu a něžně ho políbila. Viktor nás oba přikryl a po chvíli jsem mu usnula v náručí.

Ráno mě probudily Viktorovi rty. Usmála jsem se a otevřela oči. Viktor se nade mnou skláněl a spokojeně se usmíval.

„Dobré ráno.“ Zašeptal. Přitáhla jsem si jeho hlavu a políbila ho.

„Dobré ráno.“ Usmála jsem se na něj. Viktor si lehl zpátky vedle mě a přitáhl si mě na hruď.

„Co chceš dělat?“ Zajímal se.

„Nevím, ale pro začátek bych si dala snídani.“

„A co by sis dala?“

„Hmm… lívance a vajíčka a slaninu a ovoce…“

„Co kdybych prostě objednal všechno?“ Ušklíbl se a zvedl telefon.

„Jak myslíš.“ Vstala jsem a zabalená v přikrývce jsem se vydala do koupelny, sprchu jsem potřebovala jako sůl. Pustila jsem teplou vodu a nechala jí stékat po svém těle, přitom jsem se snažila vymýt si z vlasů tuky tužidla a laku, které mi tam včera kosmetička naplácala, aby držely tvar. Trvalo snad deset minut, než se mi to podařilo. Potom jsem se opřela o kachličky, zavřela oči a užívala si teplou vodu. Najednou mě obalil studen vzduch a hned na to teplé ruce mého bratra.

„Co snídaně?“ Opřela jsem se o jeho hruď.

„Čeká tě v pokojí.“ Vzal za ruky houbu a začal mě jí kroužit po těle.

„Viktore.“ vydechla jsem a otočila se k němu čelem. Postavila jsem se na špičky a vtiskla mu polibek na rty. Mé ruce se přitom rozběhly po jeho těle. Byla to nejdelší sprcha, kterou jsem kdy absolvovala.

„Nejsou ty vajíčka studené?“ Ptal se mě po půl hodině, kdy jsem v hotelovém županu seděla na pohovce a uždibovala ze spousty dobrot, které objednal.

„Ne jsou teplé.“ Usmála jsem se na něj a dál jedla.

„Kdy budeme muset odejít?“ Zajímala jsem se po snídani.

„Nevím, rodiče ještě nevolali, nejspíš netuší, že nejsme doma, ale večer to zjistí. V pokoji můžeme zůstat celý den.“ Usmál se.

„A co budeme dělat?“ Na Viktorově tváři se objevil úsměv, který mě nutil se červenat.

Domů jsme se vrátili pozdě odpoledne, okamžitě jsem zapadla do pokoje a převlékla se a vydala se na večeři. Bylo zvláštní sedět naproti Viktorovi a dělat, že se nic neděje. Viky se nás celou dobu vyptávala na večírek a já přitom myslela na Viktorovi rty putující po celém mém těle, jeho pevné svaly a ruce, které dokážou dělat zázraky. Jakmile jsme byli propuštěni a mimo dohled rodičů, Viktor mě začal okamžitě líbat.

Nastaly prázdniny a nám nastali neskutečné časy. Většinu rán jsem se budila ve Viktorově náručí a užívala si jeho blízkost. Bylo to jako v ráji, celé dny jsme trávili spolu a posilovali naši lásku, náš vztah. Nebylo to jako na začátku, ale mnohem silnější, intenzivnější. Milovala jsem ho a on miloval mě, byli jsme jako dvě hrdličky, ale žádná idylka netrvá věčně, tu naši narušil otec.

Náš vzájemný vztah přešel z roviny ignorace do roviny hádek. Pokaždé, když jsem ho zahlédla, jsme se pohádali. Chtěl po mně, abych se účastnila jeho společenských večírků, akcí s novináři, abych ukazovala, jak jsme šťastná a milující rodiny. A to já nemohla, nechtěla jsem, a dávala jsem to najevo. Vše to vyvrcholilo dva týdny před začátkem školy. Otec mě chtěl představit svým přátelům a já si opět postavila hlavu. Možná to je dětinské a říkáte si, že pár hodin bych to vydržela, ale šlo mi o princip. Nenáviděla jsem ho, to on mě odvedl z mého domova, to on mi vzal všechno, co mě spojovalo s minulostí, s mou matkou a za to si nezasloužil mou pomoc, zvlášť když mu šlo jenom kariéru a peněz. Tehdy jsme na sebe křičeli přes celý dům, oba dva jsme byli nadmíru rozčílení, Celá naše hádka skončila tím, že mi otec dal facku a jé mu oznámila, že je ubožák. Když mě chvíli na to viděl Viktor, chtěl jít otci rozbít obličej, ale zastavila jsem ho. Mé neshody s ním nesmí ovlivnit jejich vztah, i když to bylo marné.

Muž se díval na dveře, které zabouchla jeho dcera, a zuřil. Byla tak podobná své matce, nádherná, chytrá, oblíbená, ale zároveň temperamentní a nespoutaná. Byla by dokonalým zdrojem popularity, ale to by musela být ovladatelnější, takhle mu způsobovala jenom samé problémy, a to muselo přestat. V tu chvíli se rozhodnul, že se jí zbaví.

O dva dny později, po naší poslední a zatím největší hádce jsem vešla do svého pokoje a strnula. Po pokoji pobíhaly služky a strkaly mé věci do kufrů.

„Co to děláte?“

„Slečno, je to pánův příkaz, říkal, že vám máme zabalit všechny věci, které tady najdeme.“

„Proč?“

„To nám neřekl.“ Na služce bylo vidět, že má strach, ona za nic nemohla. Otočila jsem se na patě a vydala se za otcem do pracovny.

„Můžeš mi vysvětlit, co děláš?“ Vyjela jsem na něj, jakmile jsem otevřela dveře, bylo mi naprosto jedno, že tam má dva muže v obleku a něco spolu řeší.

„Elizabeth, to může počkat, teď tady mám nějaké jednání.“

„Ne, to počkat nemůže! Proč tvoji zaměstnanci balí všechny mé věci?“

„Protože se stěhuješ, dokončíš školu ve Švýcarsku, přihlásil jsem tě na tamní internátní školu.“ Oznámil mi naprosto klidně. Tímhle rozhodnutím mi vyrazil dech, nečekala jsem, že se mě zbaví zrovna takhle. Stála jsem uprostřed pokoje a nevěřícně na něj hleděla.

„Matka měla pravdu, jsi ubožák. Záleží ti jenom na sobě, na tvém úspěchu a mínění lidí.“ Otočila jsem se na patě a odešla, nemělo cenu se vzpírat, nebo protestovat, sice jsem nevěděla, jestli o tom Viky ví, ale i tak by s tím nic nenadělala. To byly poslední slova, která jsem otci řekla.

Vrátila jsem se do svého pokoje a udílela pokyny, co mi myjí zabalit a co sebou nechci. Když dokončili balení, odešly z mého pokoje. Chvíli na to se objevil Eduard s mou letenkou a všemi doklady, které jsem potřebovala, odlétalo mi to ve tři hodiny v noci, lepší spoj nemohl vybrat. Jakmile Eduard zmizel sedla jsem si na postel a teprve teď si dovolila propuknout v pláč. Nechtěla jsem odsud odjet, chtěla jsem tady zůstat, za toho půl roku jsem si zvykla, našla přátelé, ale hlavně jsem tady měla Viktora.

„El, hádej, co jsem…“ Vrazil Viktor do mého pokoje a zasekl se v půli věty i pohybu. Sledovala jsem ho skrz slzy, které mi proudem tekly z očí a vlasy, které jsem měla přehozené přes obličej, mé tělo bylo ovládáno vzlyky.

„El, co se děje?“ Zeptal se vyděšeně a okamžitě mě vzal do náruče. Prudce jsem mu obmotala ruce kolem krku a přitiskla se k němu, jak nejsilněji jsem mohla. „Pšt El, co se děje, proč pláčeš?“ Ptal se mě starostlivým hlasem plným bolesti a nejistoty.

„On… on… mě posila… pryč.“ Dostala jsem ze sebe. Viktor ztuhnul.

„Kdo tě posílá pryč? Náš otec?“ Jenom jsem přikývla a ještě více se k němu přitiskla. „A kam tě posílá? Třeba, když s ním promluvím, tak…“

„To nepomůže, zapsal mě do internátní školy ve Švýcarsku, koupil letenku, odlétám ve 3 hodiny ráno.“ Zamumlala jsem.

„Počkej, půjdu si s ním promluvit a uvidíme.“ Políbil mě na čelo a potom odběhnul z pokoje. Opět jsem se stulila do klubíčka na postel a snažila se uklidnit a přesvědčit se, že je to dobře.

Viktor se vrátil o půl hodiny později, byl rozzuřený a vztekle nadával, podle jeho beznadějného výrazu v obličeji jsem poznala, že neuspěl, tím zmizela i poslední naděje, kterou jsem měla. Viktor si lehl ke mně na postel a pevně mě objal, poslední hodiny v tomhle domě jsem strávila v jeho objetí. Když se Viky dozvěděla, co provedl její manžel, pohádala se s ním, ale nic jiného dělat nemohla, neměla na mě žádné zákonné právo, byla to škoda, tolik mi připomínala mou matku…

Seděla jsem v první třídě u okýnka a sledovala noční oblohu. Vzpomínala jsem na svůj život s matkou, na nový domov u Viky, na Viktora, mou lásku. Za posledního půl roku jsem v životě udělala až moc kotrmelců a tenhle byl další, a jak znám otce určitě ne poslední. Nechtěla jsem odejít, ale nemohla jsem se mu vzepřít, aspoň prozatím. Teď jsem mohla jediné, a to sledovat, jak mi život podrazil opět nohy.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sourozenci 3. část: