Spasitel • OurStories.cz ~ naše povídky

Sen, který se mi skutečně zdál. Částmi je trochu upravený, aby dával smysl. Příběh je o holce, která se ocitla uprostřed krajiny snů, když v tom na ní číhá nebezpečí - divoké prase (brutální! :D). Naštěstí ji zachrání před smrtí okouzlující, bílý kůň ... nebo je to snad něco víc, než jen kůň?

24.02.2012 (12:00) • TryingInnocent • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 621×

Jdu po cestě, lemované kamínky, která vede Bůh ví kam. Všude jen zelená, voňavá tráva, občas nějaká sedmikráska, blankytné nebe a rozkvetlý strom, který byl hned za mými zády. Otočila jsem se k ohradě, která se přede mnou rýsovala. Čerstvě natřený bílý plot, za kterým se krčilo nějaké zvíře. Vykukovala jen hnědá část zad a tak jsem dál pokračovala v kochání tohoto nádherného místa. I tak mne ale mrazilo po celém těle, když jsem věděla, že to přikrčené zvíře mne upřeně pozoruje. Nedalo by se říci, že jsem to věděla, spíš jsem cítila takový zvláštní pocit, že to není nic dobrého. Z pocitu euforie jsem se dostala až k pocitu strachu, který mne nyní pohltil. Nedokázala jsem odolat pokušení a opět jsem se ohlédla na krčící… divoké prase. Jeho pohled, ten vraždící pohled, mne totálně omráčil, až jsem myslela, že v tu chvíli na místě omdlím. Paniku, kterou jsem v sobě dusila, zřejmě vycítil další tvor. Bílý kůň, který se přede mnou zjevil, mi pokynul, abych na něj nasedla. Prase, které se nyní už nemaskovalo za vysokou zelenou trávou, bylo zřejmě naštvané, že má společnost. Když jsem si všimla, že jeho čtyřmi rychlými nohami hbitě oběhlo ohradu a už stálo naproti nám, sice byla mezi námi veliká vzdálenost, ale i přesto jsem neměla na výběr. S důvěrou jsem se vyšvihla na neosedlaného koně a chytla se ho kolem krku. Hřívu měl sametově bílou až s odstíny do stříbrné. A pak stačil jediný pohyb kance a vše to začalo. Divoké prase se rozeběhlo a taky že běželo snad rychlostí 100 km/h! Samozřejmě, že tento odhad není zcela tak správný, ale v tu chvíli se mi zdálo, jako by bylo nějaká stíhačka. I když se bílý kůň snažil utéci kanci, který nám byl v patách, šlo mu to opravdu ztěžka. Když jsem se ohlédla na to nebezpečné prase, jestli máme ještě nějaký náskok, nějak jsem nevěděla, jestli to co vidím, je realita nebo jen výplod mé fantazie. Za mnou byl další kůň, tentokrát v hnědé barvě a na ní jezdec s přilbou. Zdálo se, že jsou stejně rychlí, jako já a můj zachránce. Pak mne ale kanec přesvědčil o opaku, když nabral koně i s jezdcem na svůj rypák a jako by se je snažil roztrhat na kusy. Kůň splašeně pobíhal v kroužku a po jezdci nebylo ani stopy. Vepředu nebylo nic, kam by mne bílý kůň mohl odvést do bezpečí. Jenom louky a nekonečně dlouhá cesta. Vyprchala ze mne naděje v ten moment, kdy jsem těsně za sebou uslyšela ten udýchaný, vrčící zvuk, který vydávalo divoké prase. Bylo od nás pár centimetrů a já věděla, že tohle je náš konec.

Ležela jsem uprostřed louky. Všude kolem byla ohrada, která se zdála snad nekonečná. I kdybych se snažila najít východ, zabralo by mi to minimálně celý den. Tráva mne šimrala do obličeje a ruce i nohy jsem měla jakoby přilepené k zemi. Jako bych se bála, že mne někdo uvidí a tak jsem se snažila splynout s okolím. Už jsem slyšela opět ten divný, nebezpečný zvuk. Po pár minutách odezněl. Otočila jsem hlavu na stranu.

„Už je pryč?“ šeptla jsem, jak nejpotišeji jsem dokázala. Pohlédla jsem do očí klukovi, který ležel vedle mne. Černé vlasy mu zakrývaly celé čelo, ústa měl stažená do úzké linky. Když uslyšel můj hlas, vrátil mi pohled, ve kterém se zračil menší strach.

„Ještě ne,“ odpověděl mi slabým hlasem. Temnýma očima zkoumal můj bledý obličej a poté mne chytl pomaloučku za ruku. Jen to, že se pohnul, vydalo docela dost hlasitý zvuk na to, aby nás divoké prase zpozorovalo. Pousmál se na mě, jakoby se snažil mě utěšit.

Když jsem se probrala z nějaké myšlenky, vize nebo co to bylo, soustředila jsem se dál na cestu před námi. Blížili jsme se ke dvoum domům, které vypadaly staré už několik stovek let, a tak se mi ulevilo, že jsme konečně našli úkryt. Pro ujištění, že nám opravdu už nic nehrozí, jsem se podívala, jestli nás kanec ještě pronásleduje. Když jsem však neviděla nic jiného než kamenitou cestu a louky kolem, řekla bych, že jsem pocítila takovou radost, která mnou proběhla jako elektrické napětí. Bílý kůň se zastavil těsně před domem a já z něj polehounku sklouzla dolů. Ani jsem netušila, jak jsem dokázala na koně vylézt, slézt a držet se ho celou tu dobu, kdy jsme se snažili utéct zběsilému praseti, aniž bych spadla. Podívala jsem se mému zachránci do očí a pohladila ho po temeni. Propaloval mne pohledem, až jsem si říkala, jak je tohle možné. Bílý kůň, s tak kouzelnýma očima. Navíc jsem nevěděla, jak mne mohl najít. Jak věděl, že jsem v nebezpečí? Sklonil se ke mne blíže a já si pohrávala s jeho sametově bílou hřívou. Zdálo se mi, jako by se snažil se ke mne přitulit. Zamilovaná do koně? Při té představě jsem pocítila ostych a zahanbení. Ale ty jeho magnetizující oči… jako bych je už někdy viděla. Ty oči, ty oči…

Náhle se otevřela vrátka, která sloužila jako propojení mezi prvním a druhým domem.

„Musíme jít už domů.“ prohlásila jedna starší paní. Vypadala jako moje příbuzná, byla to má babička. Zklamáním jsem se pooddálila od bílého koně, který se mne celou cestu snažil zachránit. Opět se narovnal a bez hlásky, ani jakéhokoliv zvuku otočil hlavu opět na mne. Povšimla jsem si, jak babička odešla a já se tak mohla naposledy rozloučit. Najednou jsem viděla dvojitě. V pozadí byl ten krásný, bílý, svatý kůň, který se teď přetvářel do lidské osoby. Až z něj byla úplná lidská bytost, poznala jsem toho dotyčného. Černé vlasy spadající do obličeje, nyní povolené rty a propalující, temný pohled. Vztáhl ruku a já se dotkla jeho jemné kůže. Podívali jsme se naposledy na sebe, očima jsme si dali bolestné sbohem a já pospíchala za babičkou.

Vždy budeš můj spasitel…

Autor: TryingInnocent, v rubrice: Povídky » Jednodílné