OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Splněný sen

13.02.2011 (12:00) • Carrie • Povídky » Jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1802×

Už jste někdy udělali nějaké velké rozhodnutí, kterého jste nakonec litovali? Nemyslím tím rozchod s přítelem, koupení nového oblečení, u kterého jsme se o pár dní později divili: „Ó můj bože, tohle jsem si vážně koupila já?“. Myslím tím opravdu velká rozhodnutí, která se už nedají vzít zpátky. Je opravdu možné litovat nakonec rozhodnutí, o kterém jsme si předem mysleli, že pro nás bude to nejlepší? Je možné, že splněný sen možná nakonec není ten správný sen? Můj kamarád Patrik mi neustále opakoval větu: „Některé sny, by měli navždycky zůstat sny a nikdy se nesplnit.“ Všichni jsme si mysleli, že to říká jenom proto, že jemu se nikdy žádný jeho sen nesplnil. Říkali jsme si, jak by někdo mohl litovat splněného snu. Vždyť je to něco, o čem sníme celou dobu, nic nechceme víc, tak, co by nás mohlo zklamat…? Teď o pár let později si uvědomuji, že Patrik měl celou tu dobu pravdu. Celý tenhle citát, je založený na smutné pravdě, kterou nikdo, kdo si splnil svůj sen, nemůže vyvrátit.

Jmenuji se Kristýna H a jsem studentkou střední odborné školy knihovnické. Splněný sen pro někoho, kdo knížky miluje nadevše a knihkupectví má jako svatyni, kde se může přehrabovat v tisících knih, které voní novotou a čekají jenom na to, až je někdo otevře, nemyslíte? Ne vždy jsem ale byla studentkou téhle školy. Přestoupila jsem. Původně jsem chodila na střední odbornou školu zahradnickou. A proč? Na knihovnickou mě nevzali a já si nechtěla podat odvolání, byla jsem hloupá a nadávala jsem si za to celý první rok studia na zahradnické. Tak moc jsem byla zklamaná z toho, že mě na tu vysněnou školu nevzali, že jsem o své budoucí škole nechtěla slyšet nic, co by mně ji mohlo zkrášlit. Nenáviděla jsem tu školu ještě dřív, než jsem tam mohla nastoupit.

První den jsem poznala svoji novou třídu. Seděla jsem s holkou, která nepromluvila ani slovo, jenom mi řekla, že si za ní můžu sednout a když jsem se rozhlížela, říkala jsem si: „Bože můj, co tu dělám? Nepatřím sem.“  O spolužácích jsem nevěděla, co si mám myslet. Když jsem poznala svého třídního, musela jsem uznat, že je perfektní, něco jako „školní táta“, který nás bude mít opravdu rád. Byla jsem za něj ráda už od prvního dne. Procházka areálu byla celkem nudná a já se snažila, abych si své zlé mínění o škole nevyvrátila. Pevně jsem si stála za tím, že tam nepatřím, že jsem tam jenom malým nedopatřením a doufala, že tohle všechno je jenom zlý sen, ze kterého se zítra probudím…

Po ani ne měsíci jsem tuhle třídu začala poznávat. Začali jsme se víc bavit a ani jsme se moc nerozhazovali do skupinek, prostě jsme se bavili všichni se všema. A po adaptačním kurzu? Věděla jsem, že tohle bude ta pravá třída na to, aby mi celé čtyři roky zpříjemňovala studium ať už je ta škola jakkoliv příšerná.

Postupem času, který ubíhal opravdu rychle, jsem si začínala uvědomovat, že tohle není jenom „ta pravá“ třída na zpříjemňování roku, ale že je to skvělá třída, kde vládne naprostá pohoda, vzájemná tolerance. Třída, kde se všichni baví se všemi a kde smích a vtip jsou na denním pořádku. Stres a nuda, byli v téhle třídě dvě téměř naprosto neznámá slova.  O škole jsem ale stejně nikde nemluvila. Všude jsem tvrdila, že škola je fajn a že mě baví. Ale když jsem zabouchla dveře za návštěvou a mluvila s rodiči nebo rodinou, nepadlo o zahradnické škole žádné slovo, které by ji nějak chválilo nebo alespoň naznačovalo, že mě na ní něco baví. Myslím si, že ze mě neustále byla cítit tahle pesimistická energie, co se školy týče.  A po skončení školního roku? Byla jsem ráda, že vypadnu ze školy, ale věděla jsem, že většina z mých spolužáků, mi bude chybět.

Po roce a dvou měsících, kdy jsem si čím dál víc tuhle školu vyčítala, jsem si uvědomila, kolik lidí přestupuje z jedné školy na druhou. Říkala jsem si, když to vyšlo jim, proč by to nemohlo vyjít i mě. Nemohla jsem se dočkat okamžiku, kdy mi měli oznámit výsledky. Tak moc jsem si přála, aby mi to vyšlo. Tak moc jsem si přála, abych prababičce, která pár dní předtím umřela, udělala tu radost a přešla na školu, kde budu opravdu šťastná. Představa, že už bych nikdy nemusela mít chemii s nejhorší učitelkou na světě a nemusela se učit základy půdy nebo se na praxi hrabat v hlíně byla něco, o čem jsem snila celou tu dobu… Slovo dalo slovo a stal se zázrak. Bylo mi oznámeno, že jsem přijata. Můj sen se stal skutečností.

Teprve tehdy jsem si ale začala pořádně uvědomovat, o co všechno tím vlastně přicházím. Mohla jsem se radovat z toho, že už nikdy nebudu mít chemii s nejhorší učitelkou na světě, že se nebudu muset učit základy půdy nebo že se na praxi nebudu hrabat v hlíně. Ale nemohla jsem se radovat z toho, že opustím tu skvělou třídu a toho nejpohodovějšího třídního učitele. Teprve tehdy jsem si začala uvědomovat, že já pro svůj sen obětovala pětadvacet lidí, kteří v jednom celku, tvořili něco úžasného. Mohla jsem jedině doufat, že toho přestupu nebudu litovat, protože potom už není cesty zpět. Když jsem viděla reakci třídního, bylo mi ještě hůř. Začínala jsem mít pocit, že přechodu budu litovat ještě dřív, než oficiálně tuhle školu opustím.

A teď, o pár měsíců později? Vidím to už opravdovýma očima, bez růžových brýlí ze splněného snu a bez černých brýlí nad školou, kterou jsem, co se předmětů týče, tak nesnášela… A jak, že to tedy vidím?

Přestup byla ta největší chyba, kterou jsem za svůj život mohla udělat. Tak moc jsem se snažila si tu školu znechutit, že jsem si po celou tu dobu neuvědomovala, že na tu školu prostě patřím. Všechno to byla puzzlová skládanka, do které můj dílek dokonale zapadal. Vím, že pro některé z nich, se za mě najde náhrada, ale také vím, že pro některé z nich, bude na mém kousku skládanky pořád prázdné místo, protože pro ně, jsem byla nenahraditelná.  Ať už jsem pro ně ale byla v jakékoliv skupině, je už nenahradí nikdy, nikdo a nic.

Možná, že z pohledu ostatních jsme nikdy nebyli nejkrásnější, nejchytřejší, nejhodnější a celkově nejdokonalejší třída na světě, ale z mého pohledu z nich dělá dokonalé už jen to, že jsou to ti nejbáječnější lidi, kteří dohromady tvoří něco neuvěřitelně perfektního. Jsou třída, kterou bych nepřála všem, protože ne každý si je zaslouží. Já tu čest měla a za ten 1 rok a 2 měsíce, kdy jsem s nimi prožila naprosto všechno, jsem byla, ať už si to chci přiznat nebo ne, ten nejšťastnější člověk na světě. Byla jsem totiž sama sebou. Doufám, že zůstanou takový, jací byli do teď, jako ta nejukecanější, nejvysmátější, nejpřátelštější, no prostě ta nejbáječnější třída, kterou by si každej přál mít.

Říká se, že člověk může mít jen jednu nejlepší třídu… a já se o tu svoji dobrovolně připravila.

Někdy je lepší celý život po něčem marně toužit, než prožít zklamání ze splněného snu. Nedělejte tu stejnou chybu jako já. Nevzdávejte se těch báječných lidí jenom proto, že si myslíte, že vás to jinde bude bavit víc a že to tam bude lepší. Lepší už to nikde nebude… protože lepší, už v tomto případě neexistuje.

Autor: Carrie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný sen: