OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Spřízněná duše

22.06.2013 (17:00) • Marney • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1092×

Měli jste někdy pocit, že jste sami, nemáte se o koho opřít a přejete si, mít někoho, kdo Vám bude tak blízký, že spřízněnější duše není?

Takto se cítí mnoho lidí, ale vždy je tu někdo, možná bych měl říct něco, kdo Vás dovede k člověku, se kterým budete šťastni. Říkejte tomu, jak chcete: Víra, touha anebo vymyšlená postava.

Příběh, který Vám budu vyprávět, se stát mohl, stal se a zároveň je nemožný. To už je ale jenom na Vás. 

Je ráno. Všichni by měli vstát s čistou hlavou a veselými myšlenkami do dalšího překrásného dne.

Bouře, která venku zuřila, však nikomu náladu nezvedne. I když je ráno, sedm hodin, venku je stále noc.

Noc v tom smyslu, že se mraky stáhly tak blízko k sobě, že skrz ně se nedá prohlédnout ani sebemenší skulinkou. Vypadají jako houf obřích černých havranů. Vítr naštěstí žádné škody nezpůsobil, za to bleskům se tak věřit nedalo.

Addison se probudila se stejným nástupem do nového dne, jako každé ráno – nic nového od toho dne neočekávala. Bouře zuřící za oknem jí náladu také nezkazila, víc už to nešlo.

Pokud si správně vzpomínám, v tu dobu jí bylo patnáct let.

Addison je dívka velice půvabná a chytrá, ale je málo komunikativní. Kamarádů má spousty, to ano, ale nemá s nimi moc o čem mluvit. Nemá přítele, kterému by se mohla se vším svěřit, který by jí vždy pomohl, a s kterým by měla stejné zájmy. Tedy až do dnes.

Šla se umýt, učesat a dát si něco k snídani. Po chvíli spatřila mezi kapkami deště obrys postavy, mužské postavy. Myslela si, že pouze prochází kolem, a tak si ho nevšímala a jedla dál.

Za patnáct minut si šla pro tašku a cestou si s sebou vzala jablko. A poté se zarazila. Ticho. Až moc velké ticho. Bouře utichla a začaly prosvítat první sluneční paprsky. Když procházela kolem okna, znovu spatřila toho muže. Teď už před jejím domem nestál, ale v klidu seděl na lavičce.

Addison vyšla ven a mladého muže oslovila: „Mohu Vám nějak pomoci?“

Muž se otočil. Zjistila, že muž to teda zrovna není. Vypadal na hocha, kterému je také patnáct. Měl vlasy na stranu, vysokou postavu, hnědé oči a na sobě jen tmavě modré triko, černé boty s bílým vzorem a rifle.

Na to on odpověděl: „Ne, děkuji, jen jsem si užíval trochu čerstvého vzduchu a slunečního svitu po ránu. Jsem Rick, jsem tu nový, včera jsem se přistěhoval. Tak si tu zvykám na nové okolí. A ty jsi?“

Chvíli na něj zírala a pak odpověděla: „Těší mě Ricku, já jsem Addison. Jak to, že nejsi mokrý? “

„Prší snad?“

„Před chvílí byla příšerná bouře.“

„Zas taková asi ne, ani jsem si jí nevšiml, možná nějaká minipřeháňka.“

Addison se to zdálo velice divné, ale po chvíli si toho už vůbec nevšímala.

Nebudu Vám podrobně vysvětlovat, jak se vše odehrávalo. Teď se Addison a Rick znají už dva roky.

Rozhodně si nemyslete, že tohle je nějaký románek. Jsou to dva nejlepší kámoši, jaké kdy kdo viděl.

Addison se Rickovy svěřuje se vším. Vždy se velice uvolní, když někomu může říct, co vše se jí přihodilo nebo s čím se trápí. Rick má Addison také velice rád a svěřuje se jí také úplně se vším, někdy až moc. Dneškem se ale opět vše změní.

„Ricku! Ricku! Pamatuješ Anthonyho? Toho kluka, se kterým jsem byla na večeři? Oficiálně spolu chodíme!!! Není to skvělý? Proč koukáš tak zaraženě? Děje se něco?“ Posadila se k Rickovi, který hleděl do země.

„Addison, ty mě už nepotřebuješ.“

Addison se zasmála: „Jak to myslíš? Jasně, že tě potřebuji, mám tě ráda. Jsi můj nejlepší kamarád.“

„To sice ano, ale má práce tady končí. Vždy jsem ti všechno řekl, ale tohle ti mohu říct až dnes. Teď máš přítele a miluješ ho. A já nejsem člověk. Já vlastně ani nevím, co jsem. Nikdo z Nás neví, jak sám sebe popsat. Někdo, kdo se s Námi měl možnost setkat, tak jako ty, nám říká “anima coeunt“, což znamená “duše spřízněná“. Říkej tomu,  jak chceš, třeba tvá představa, ale já jsem něco mnohem reálnějšího a něco, co je omezeno časem. Neuplynuly dva roky, co se “známe“, ale pouhopouhé dva dny. Můj úkol, dovést tě ke správnému a skutečnému člověku, je u konce. A jelikož jsem si k tobě vytvořil city tak silné, že i Náš zákon to zakazuje, budu potrestán. Neříká se mi to lehce, ale my dva se už nikdy neuvidíme. Prosím, zkus na mě zapomenout, protože čím víc na mě budeš myslet, tím můj trest bude horší. Sbohem.“

Addison byla zaražená. Chvíli na něj koukala, a pak se zasmála a řekla: „Blbče, vážně jsem ti chvíli věřila, fakt si mě vyděsil!“ a praštila ho do ramene.

Po úderu se Rickovo rameno rozprášilo. Addison se lekla a uskočila zpět.

„Říkal jsem ti pravdu. Přenes se přes to, věř mi, beze mě ti už teď bude líp.“

Jeho tělo jako by byl popel, který vítr rozvířil do všech stran, a ten popel mizel s dopadnutím na zem.

Poslední, co Addison spatřila, byl Rickův lehký úsměv a slzu stékající do prázdna.

„Kdo jsem já? Kdo Vám celý tento příběh vyprávěl? Možná jsem nikdo, anebo naopak vaše spřízněná duše. Možná lžu, možná mám pravdu. Kdo ví, jak to vlastně je? Ať je to tak, či tak, pamatujte si jedno: „Vždycky je tu někdo, kdo vám blízky je. Nikdy nejste sami, vždy je tu někdo, kdo Vám vždy pomůže.“

Autor: Marney, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Spřízněná duše: