OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Stela 2. část

07.06.2013 (20:00) • Mea • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 1226×

24. prosinec, Stela (14 let)

A jsou tu zase Vánoce a já jsem sama. Mám tu v tom přísném blázinci jenom jednu kamarádku, Sofii. Její táta je děsně bohatý a na svou dceru už nemá čas, a tak ji šoupl sem, ale na Vánoce, narozeniny a všechny ostatní svátky jezdí Sof domů, a tak jsem tady zůstala sama. Sama na pokoji. Sama na patře. Ze tří set dívek jich tady na Vánoce zbylo jen osmdesát. Dřív si mě tajně na svátky brala Dia, ale od té doby, co se mám po legraci, už na mě nikdo nemá čas. Občas si mě i matka brala domů, ale to jenom občas a pokaždé po mně vrhala nenávistné pohledy, bylo to utrpení. O prázdninách mě Charles vezme někam na dovču, a tak se těším. Charles se nakonec za tu fúrii neoženil, ale oženil se za naši sousedku Agátu, která mě má moc ráda a mají spolu syna Kubíka. Mám z nich radost.

Zrovna si pročítám dopisy. Mobil jsem nedostala a vlastně je tu i dost špatný signál, a tak mi chodí dopisy. Fotky Kubíka, dopisy od Di a Dii (všechny zakončeny slovy Mám tě ráda) a občasné strohé dopisy od matky a občas mi taťka napíše i e–mail. Ještě že ty počítače tady jsou.

Ale u jednoho, normálně vypadajícího dopisu od mamky, vytřeštím oči.

Stelo,

přeji ti hezké Vánoce, mám rakovinu a ležím v nemocnici a asi umírám. S tvým otcem se rozvádíme. A měla bys vědět, že se na mne tvoji sourozenci, od té doby, co jsem tě poslala do internátní školy a osočila, že můžeš za smrt mé matky, moc zlobí. Omlouvám se, že jsem ti tak křivdila. Mám tě moc ráda, odpusť mi, prosím.

P.S. Přikládám dopis pro tvou vychovatelku, abys za mnou 25. 12. mohla přijet, pokud budeš chtít, prosím, prosím přijeď. Potřebuji tě. Vím, že mi nic nedlužíš, ale prosím.

Hezké Vánoce, Tvá maminka.

Po přečtení tohoto dopisu jsem vážně nevěděla, co si mám myslet. Cítila jsem v sobě velký chaos. Má maminka umírá? Moji rodiče se rozvádí? Má maminka mi odpouští? Vím jen jedno, chci jí odpustit, chci zpátky svoji maminku, která mě neustále kárala, potom se mi i stýská. Tohle jsem vždycky chtěla. Chtěla jsem odpuštění. Chtěla jsem, aby pochopila, že jsem nikdy nikomu nechtěla ublížit. Samozřejmě že za ní pojedu.

Pospíchám na oběd, v ruce vzkaz pro mou vychovatelku. Á, tady je.

„Slečno Vajová?“ špitnu a postarší dáma se na mě otočí s němým ano?

„Slečno Vajová, mám pro Vás vzkaz od své maminky, máte mne od zítra omluvit na svátky.“ Tázavě se mě podívá, ví, že moje maminka si mě na Vánoce brala jenom jednou. Jenom jednou za těch celých dlouhých pět let.

„Ukažte,“ řekne a napřáhne ruku, bez řečí jí vzkaz předávám. „Hmm...“ prohodí, „tak dobrá a slečno Gartová? Máte už sbaleno?“ Nad tím jen zavrtím hlavou a najednou si uvědomím, že je to nezdvořilé, ale jelikož jsou ty Vánoce, tak to slečna Vajová přejde jenom s pozvednutým obočím a ještě dodá: „Tak po obědě, Gartová, pojedete - už zítra v osm hodin, tak ať na to nezapomenete a nebalíte si až na poslední chvíli.“ Tentokrát odpovím, jak se má.

„Ano, slečno Vajová.“ A jdu na oběd.

Večer proběhl jako vždy velmi stroze. Večeře, zpívání koled, dárky jsou normálně ty, co nám rodiče a příbuzní pošlou poštou, ale i něco dostaneme od školy, buďto tužku, propisku anebo sešit. Letos to jsou propisky s reklamními nápisy, které vychovatelky někde splašily. Pak se jde spát.

Druhý den sněží a já jedu do nemocnice za svou maminkou. Jako dárek jí vezu pletenou šálu, pletení mě absolutně nebaví, ale v internátu se nic kloudného stejně dělat nedá. Už stojím před jejím pokojem. Zhluboka se nadechnu a zaklepu. Ozve se slabounké dále. Ještě jednou se zhluboka nadechnu a opatrně vezmu za kliku a vstoupím. Jdu k maminčině posteli. Vypadá děsně, je celá bledá. Pozdravím ji a ona mě taky a pak začne mluvit, jistě dlouho nacvičovanou řeč.

„Ahoj Stelinko,“ znovu mě pozdraví, „jsem moc ráda, že jsi za mnou přijela. Vypadám hrozně, že?“ Na to jenom slabě přikývnu a ona se pokusí o úsměv „Bojíš se mě, že? Já vím, máš na to moc dobrý důvod. Omlouvám se Stelinko, že jsem Ti vždycky křivdila, moc mě to mrzí, že jsem neviděla, že ty mě máš opravdu upřímně ráda. Já Tě ráda mám, Steli, a moc.“

A tak jsme si to mamkou všechno vyříkaly. Jsem ráda, že mám svou maminku, jako že ji doopravdy mám. Maminka má ale rakovinu, pořád to nechtěla řešit a teď to vypadá dost bledě. Za týden jde na operaci, a jestli to nevyjde, tak je už všechno ztraceno. Bylo toho na ní moc a já to neviděla. Celý můj život toho na ní bylo moc a já to vůbec neviděla. Nechtěla a neuměla. Mezi ní a tátou to neklapalo, děti byly už velké, a tak hledala útěchu ve své práci a taky hodně cestovala, tedy spíš utíkala, a pak jsem přišla já. Ona musela zůstávat doma a všechno na ni padalo, a tak si svoje problémy vylévala na mně. Pak jí umřela maminka a měla takový vztek, potřebovala být sama, a tak mě poslala do internátu a pak se mi bála jít na oči. Jenomže z toho, že mě dala pryč z domu, se na ni zlobili moji sourozenci a pak táta podal žádost o rozvod, protože přišel o svou milovanou práci a uvědomil si, že si s maminkou už nemá co říct, ale oni si neměli co říct už na začátku.

1. srpna, Stela (dnes 15 let)

Operace se povedla a mamka se vyléčila, byla jiná. Už mě nenapomínala, když jsem se chovala mimo její etiketu. Žádná etiketa už neexistovala. Dnes jsem měla narozeniny a všechno bylo, jak má být. Die se narodila holčička a dala jí jméno Stela (mám chuť ji za to zabít, ale malá Stelinka je tak sladká, že z ní nechci dělat polovičního sirotka) a Charles má taky přírůstek, dalšího klučinu, jmenuje se Adámek (ještě že to není nějaký Stelán :P). Všechno se zdá být v pořádku a taky že asi je. Možná že konečně a doopravdy je.

Doufám, že se i u Vás bude vše v pořádku, Stela.

A je tu konec Stelina příběhu. Děkuji za přečtění a prosím o komentíky. :)

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Stela 2. část: