Stín • OurStories.cz ~ naše povídky

Velikán? Legenda? Ne, pouze stín…
Tohle mě napadlo jen tak náhodou. Je to příběh hvězdy, která byla příliš oslepena sama sebou…
P.S.: Nevím, jestli tady něco podobného není. Jestli je, tak se omlouvám. Jinak přeji příjemné čtení, Beca. :)

26.10.2012 (15:00) • RebecaLin • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 899×

Pomalu jsem šel chodbou. Kytaru jsem držel pevně v ruce, aby mi ji nějaký novinář nevyrazil z ruky. Všichni jsou jako pijavice. Všechny úsměvy, otázky a blahopřání jsou jen zástěrkou. Jejich hlavní úkol? Skandál. U mě mají ale smůlu. Jsem totiž nejlepší. Jsem hvězda. No, i když jsem spíš slunce. Zářím a nikdo se mně nevyrovná. Kdokoliv by dal cokoliv, aby se mnou mohl být aspoň pět minut. Někomu by stačilo dotknout se mě. Mé věci se draží v aukcích. Určitě se stanu legendou…

***

Oblečenej v obyčejných hadrech s kapucí a slunečními brýlemi, jsem vyšel z hotelu. Novináři si mě nevšimli. Jak jinak. V tomhle oblečení jsem kolem nich bez povšimnutí prošel několikrát. Pokaždé jsem to udělal ale za stejným účelem. Nejdřív jsem opatrně proplouval davem lidí. Po chvíli jich bylo čím dál míň. Nakonec jsem došel do takový tmavý uličky. Lepší je se scházet v barech, ale co už. Když jsem se zastavil, zaparkoval kus přede mnou černej jaguár. No, když někdo vede takovej byznys tak nemusí být slavnej, aby měl prachy. Z auta vyšel chlápek takový podsaditý postavy. Společně s pivním břichem vypadal jako… no, vypadal zvláštně. Byl oblečenej do černého a měl obrovskej kovbojskej klobouk. Pomalu došel ke mně a z kapsy vytáhl sáček plnej bílého prášku. Vzal jsem si to od něho a podal jsem mu balík bankovek. Sledoval jsem, jak si je přepočítal a pak odjel. Nechtělo se mi už čekat, nemohl jsem čekat, ale přitom jsem musel počkat do hotelu na vhodnou chvíli. Dal jsem si tedy sáček do bundy a jistým krokem jsem odešel z temné uličky zpátky do rušných ulic. Zase bez povšimnutí jsem došel do hotelu a následně do svého pokoje. Když jsem zkontrolovat, že v okolí nikdo není, tak jsem vytáhl sáček a opakoval ten samý postup, jaký jsem dělal mnohokrát. Až moje droga byla rozpuštěná, dal jsem ji do jehly a opatrně jsem si ji píchl do žíly. Po chvíli jsem se cítil uvolněně. Tak jako vždy. Dřív jsem nebyl na drogách, ale když si to můžu dovolit, tak proč ne? Všichni říkají, že je to nebezpečné, že drogy jsou zlo, že lidi ničí. Já drogy beru a ničí mě? Ne. Pomáhají mi před každodenním stresem. Díky nim jsem tak populární. To ale nikdo neví, že za všechnu moji slávu může právě píchání do žil. Vpichy zakrývám svým návlekem pro štěstí. Prej pro štěstí. Nosím ho jenom kvůli tomu, aby nikdo neviděl moje tajemství.

„Luku, otevři mi!“ uslyšel jsem svého manažera. Při těch slovech bušil do dveří. Pomalu jsem vstal, schoval jsem všechny věci a pustil jsem ho dovnitř.

„Pane bože, ty ještě nejsi oblečenej? Vždyť za dvě hodiny máš koncert a ty nejsi vůbec nachystanej.“

„No jó, už se jdu chystat“ odpověděl jsem mu a tentokrát jsem ho ze dveří vykopl. V podstatě.

***

„Dobrej koncert.“ Tyhle dvě slova jsem slyšel na každým rohu. Taky aby ne. Stejně nejvíc miluju ty momenty po koncertě. Vždycky zajdeme do klubu a dáme si něco na pití. To plánujeme i dneska. Nepřevlíkal jsem se - nemělo to cenu - a šel jsem rovnou do své limuzíny, kde na mě čekalo pár koček a mí kámoši. Vyrazili jsme do jednoho menšího klubu. V tuto dobu tam bývají všichni už na mol, takže si nikdo ani nepamatuje, že sem tam byl, a že jsem se nejspíš ztřískal jak oni. Když jsme vešli do baru, tak byli vážně všichni už aspoň v podnapilém stavu. Ani jsme nezaváhali a šli jsme si sednout k jedinému volnému stolu. Po chvíli před námi přistála flaška vodky. Ani jsem se neobtěžoval se podívat, kdo ji přines a rovnou jsem ji otevřel. Aniž bych si ji nalil, jsem ji začal pít rovnou z láhve. Po chvíli jsem přestal a nechal ji kolovat. Když došla, tak jsme zašli pro novou. A takhle to bylo pořád. Střídali jsme jedno pití po druhém, až jsme o sobě vážně nevěděli. Ani nevím, kdo mi pomohl do auta, ale pamatuju si, že jsem se trochu probral v autě. Samozřejmě jsem nevystřízlivěl ani trochu. U hotelu se mi podařilo vystoupit a tak, tak jsem se dostal do pokoje. Sotva jsem tam došel, hned jsem se vyzvracel na podlahu. No co? Na co jsou ty uklízečky. Chtěl jsem si jít lehnout, když v tom mě padl pohled na jedno místo. Měl jsem tam ukrytý drogy. Došel jsem k němu a vytáhl je. Aniž bych si to uvědomil, během chvíle všechen prášek byl rozpuštěnej. Neváhal jsem a všechno jsem do sebe pustil žilou. Vstal jsem a šel jsem do koupelny. Umyl jsem si ruce, ani nevím proč, a šel jsem si lehnout, když v tom jsem dostal závratě. Začala se mi motat hlava a bylo mi blbě. Během chvíle jsem sebou třísknul o zem.

***

„Začínající slavný zpěvák byl dnes nalezen mrtvý ve svém pokoji. Podle odborníků se předávkoval drogami a v kombinaci s alkoholem to skončilo smrtí. Jeho manažer prý o ničem nevěděl a jediné, co nám řekl, bylo, že když zemřel takhle brzo, tak se z něho nestane legenda. Prý měl obrovskej talent a takhle nebude nic víc než jen stín…“

Autor: RebecaLin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné