Strach z temnoty • OurStories.cz ~ naše povídky

Příběh o mladém klukovi, Marcusovi, který chce žít pouze normální život bez svého brutálního otce.

12.07.2014 (13:00) • LexiRosses • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 752×

Ležel jsem v temném, dosud nikdy nezapnutém, mrazáku, můj nepravý otec mě se zavíral za trest, měl jsem z toho klaustrofobii.

Teď mě tam vedl, protože se dozvěděl, že budu mít jedinou trojku na vysvědčení z matiky, jinak samé jedničky. Vzpíral jsem se, jak jen jsem mohl, ale otec byl silnější. Táhl mě dolů do sklepa, tam otevřel starý mrazák a shodil mě do něj přes okraj. Zaklapl vrchní část mrazáku, zamkl ho.

Uvnitř byla tma, cítil jsem strach, slyšel jsem své srdce tlouct až v hlavě, začínal jsem panikařit jako vždy, když mě sem zavře, není to jako pravidelně dostávat pěstí a potom si na tu bolest zvyknout, tohle je jiné, je to z mysli člověka a je na jeho vytrvalosti, jak s tím naloží.

Nenáviděl jsem ho, nenáviděl jsem svůj život, nechtěl jsem žít.

Jako by se stěny okolo mě přibližovaly a chtěly mě rozmačkat, cítil jsem strach, mlátil jsem do zdí, škrábal nehty o horní víko, kopal, řval, nic nepomáhalo, nikdo mi nepomohl.

Pořád jsem křičel, už jsem neměl sílu, docházel mi hlas, schoulil jsem se do klubíčka, dýchal jsem hluboce, až se mi z toho motala hlava. „Nádech, výdech, nádech, výdech, nádech, výdech," opakoval jsem si potichu pořád dokola, nefungovalo to, ale snažil jsem se soustředit hlavně na to, zavřel jsem oči, nedokázal jsem je udržet zavřené moc dlouho, bylo to horší.

Jestli někdo dokáže pochopit, co tu prožívám? To nemůže, dokud to sám nezažije, to se nedá popisovat, nebo se do toho vcítit.

Jsem tady zavírán už od malička, otec věděl, že mám klaustrofobii, stejně mě sem zavíral. Matka zemřela při mém porodu a moje sestra zemřela kvůli otci. Nikdy mu to však nedokázali. Nenávidím ho, proč mě i starší sestru takhle týrá? Viní nás snad z její smrti? Přál bych si, aby ho zavřeli a mučili za týrání dětí, chci, aby zažíval to samé, co já už léta, chci, aby trpěl, aby zemřel strachem.

Ale nejvíc chci, aby mě odsud pustil.

Znovu jsem začal kopat nohama, rukama bušit do stěn, křičel jsem, nenáviděl jsem temnotu, byla tak, tak zlá, všechno bylo proti mně, chtělo se mi zavřít oči a už je nikdy víc neotevřít.

Nehty jsem škrábal horní víko mrazáku, cítil, jak mi po prstech stéká krev, jak jsem měl nehty rozedřené.

Světlo, najednou se otevřelo víko, vzpamatovával jsem se z omračného světla. Trvalo mi to pár sekund, ale během toho mě otcovy ruce táhly z mrazáku, hodil mne na zem a jednou do mne kopnul. Do břicha.

„Přestaň řvát!“ křičel na mě „Ty si myslíš, že tě někdo zachrání? Žádné přátele nemáš! Ty si myslíš, že když budeš mít trojku, tak tě nepotrestám? Ty si myslíš, že ze všeho vyvázneš bez trestu? To ses už jako malý mýlil a mýlíš se i teď.“ Díval jsem se do země, ale cítil jsem jeho provrtávající pohled.

„Co to--?“ řekl tišeji a zmateně, během toho, co já jsem uslyšel něco jako střelbu z luku, podíval jsem se směrem ke schodům, díval jsem se zmateně, zrak jsem měl pořád ještě zamlžený, ale poznal jsem, že to je náš soused, který ke mně byl vždy milý, ale kde vzal luk? A na co ho měl?

„Na nic se neptej, Markusi, ale policie už je na cestě, řekl jsem jim úplně všechno, co ti kdy udělal, o tom všem vím moc dobře!“ Podíval se směrem k otci „A ty půjdeš sedět na hodně dlouho, i za tvou pravou dceru! Každý se jednoho dne spálí!“

Díval jsem se na něj zděšeně. Potom jsem se otočil na otce, ten se svíjel v bolesti, protože šíp z kuše ho trefil do ramene. Pořád se na mě díval tím jeho pohledem zabijáka, do mě vjel hrozný vztek, zvedl jsem se, napřáhl jsem ruku a chtěl jsem mu dát pěstí, ale soused mě zarazil.

„Nebuď jako on,“ řekl mile.

Podíval jsem se na něj. „Máte pravdu,“ odpověděl jsem a sedl jsem si na schody, užíval jsem si pohled na trpícího otce.

Policie přijela, nepravého otce zatkla na samotku, a já? Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo je můj pravý otec, ale doufám, že se to ani nedozvím, protože bych ho asi zabil za to, že mě nechal s tímhle psychopatem.

Vzhledem k tomu, že jsem ještě nebyl plnoletý a žádné jiné žijící příbuzné, o kterých by někdo věděl, jsem neměl, tak se mě ujal náš soused, který mě zachránil.

Asi navždy mu budu vděčný za to, že mě zachránil z té hrůzy, ale psycholog říká, že už se nikdy nebudu normálně chovat, například ke svým dětem, mohl bych je také týrat, budu se už navždy bát toho, co mi otec dělal.

Již nikdy kvůli němu nebudu žít normálně, nikdy nebudu mít děti, protože se bojím, abych jim neubližoval, ale nedokážu ho za to na sto procent vinit, protože jsem si o jeho minulosti zjistil, že jeho pravý otec ho týral, byl s ním jeden rok zavřený doma jako otrok, nikdy neměl žádné přátele, když měl mou sestru jako dceru, měl pocit, že ji musí nějakým způsobem chránit, a to samé s mou matkou, a kvůli jeho psychice nás týral, nemůže za to, jaké jsou geny, to nikdo…