Už jste někdy přemýšleli, jaké dojmy ve Vás vzbudila hudba? Nebo obraz? Socha či jiná skulptura? Přemýšleli jste, co vše by mohlo stát za takovým zhmotněním ducha, jako je umění? Věřte, nevěřte, jednou jsem si tak sedl a snažil jsem se přemýšlet a pustit fantazii z vodítka.
No, nyní si můžete přečíst tuto prvotinu. Nemytá a špinavá, jak jen může být. Nebude to veselé, ale to ani nemělo být námětem.
Budu rád za jakýkoli postřeh či dojem, který ve Vás tato krátká věc zanechala. Můžete se nad stejným dílem zamyslet taktéž.
11.09.2014 (09:00) • Mechaniculum • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1413×
Jehla gramofonu s tichým prsknutím dosedla na vinylovou desku. Bledá třesoucí se ruka zatočila přestárlou kličkou, která uvedla prastarý přístroj v život. Deska se líně vydala na svou pouť…
Zvuk teskných smyčců se rozezněl místností. Žestě jim nesměle přizvukovaly a podkreslovaly tak smutnou melodii. Ach, jak dlouho už to bylo, co stvořitel této písně zahynul. V křehkém svazku myšlenek se skládala mozaika.
Kde byly návaly vzteku! Kde byl elán do života! Kde byla chuť po cti a ta falešná a zrádná ctižádostivost!
Postava, která jako jediná obývala abstraktní prostor pokoje, se pomalu a unaveně odebrala do koženého křesla. Pozorovala mosazný tlampač gramofonu, který vyluzoval tóny líbezné. Tóny, které již před dekádami těšily veřejnost. Tóny, jež učarovaly srdce a opředly zbloudilou mysl. Smyčce pomalu nahradily žestě.
Skladba gradovala. Tempo se houpavě zrychlovalo v hravém šmydlání houslí a violoncell.
Člověk, který seděl v sedadle, byl muž. Vlasy, které byly v matném světle vidět, byly prokvetlé šedinami. Znavená tvář, vystouplé lícní kosti a rysy. Jako by ji celý život unavil.
Bledá ruka se zatřpytila ve světle. Otevřela bronzovou tabatěrku a vytáhla doutník. Gurmánsky jej uchopila a za pompézního zvuku žesťového partu si k němu přičichla. Na karmínovém lístku, který tělo kubánského zlata obtáčel, stálo: Double Coronas, Prominentes.
Melodie se přenesla přes další part. Bohatý, vážný a široký zvuk orchestru dostával svému slovu. Muž cítil, jak se mu při zvuku hlubokém jak samo moře ježí chlupy na zátylku. A pak přišla ta osvobozující árie klarinetu…
Jako odpověď zahořel místností plamen. Rulička v rukou znaveného muže zahořela. Odpovědí šeptajícím smyčcům bylo slastné potáhnutí. Ach, ty požitky zde byly výtečné. Kdyby je tak člověk mohl mít každý den.
Skrze zurčení dobrého armaňaku, nalévaného do broušené sklenice, se orchestr překlenul přes vlnu dlouhých vyhrávek. Skladba hodna těch nejvyšších poct teď převlékla svůj kabát. Představoval si, vzpomínal, jak se v orchestřišti rozhořel plamen života.
Skladba zrychlovala, zrychlovala. Zvedala se z hlubokého temného dna velkého a malého C. Zmizel moll a zbyl tu dur… Škoda, že to tak nebylo i ve skutečnosti.
Osoba si líně upila drahého pití a vypustila další obláček kouře. Do ruky se jí dostal papír. Dnes už tak bezvýznamný, tak směšný. Jak se asi ti všichni nenažranci vypořádají s tím, že nezaplatí! Že už nikdo nebude mít zaplatit!
Neměl děti, ani ženu, ani rodinu. Svůj život obětoval svému snu, a zatímco se on prokousával betonem překážek, pomalu se život překlenul přes další dekádu. On zestárl. Přišel o otce a pak i matku. A zbyl sám. On a jeho housle. Škoda, že nebude moct vidět vztek v jejich tváři, až se dozví, že to, co po něm tak úpěnlivě chtěli, již nikdy neuvidí. Ani zlomek z toho.
Exekuce? Cha! Jen plané výhružky, jeho již nějaký frajer bez úcty zajímat nebude. Ať se zalkne zlostí, čert ať si vezme splátkový kalendář!
Cítil, jak se mu zvedá tlak. Tep zrychlil, v koutcích mu cukalo, ne smíchem, ale hněvem. Žaludek se mu ve stejném okamžiku stáhl, a jako střídá den noc, změnila se i jeho nálada. Do očí se mu nahrnuly slzy.
Brečel. Společnost mu dělala složitá změť skladeb. Do popředí se probojoval žesťový orchestr, který svou mohutností zastínil i ty nejhlasitější smyčce, aby jim v zápětí bezelstně ustoupil.
Melodie se téměř zastavila.
Doutník dohořel. Dost bylo dýmu. Dost bylo sebelítosti.
Muž se odlepil z křesla. Rukou decentně odložil sklenici, zpola dopitou, líně se pyšnící zlatavým nálevem. Vyhublá postava se napřímila. Jako černá díra radosti uvrhla nezměrnou tesknost do celého toho pokoje. Ten tam byl nábytek. Pouze srolovaný koberec, prošlapaný peršan, který dávno ztratil svůj lesk. Mrtvolná relikvie pradávných úspěchů.
Skelné oči pohlédly na lustr, jehož ramena se rozvíjela jako květ prapodivné rostliny. V ruce těžkla zbraň.
Byl vůbec dost silný? Ale kdeže! Kde se v něm najednou vzala ta sentimentalita. Byl profesionál, nebyl přece srab! Smyčce si tiše hrály svou vlastní melodii, kterou jen tu a tam přeťalo zabublaní klarinetu, či jiného dechového nástroje.
Světlo zablikalo, až zhaslo úplně. Vypojili proud.
Melodie začala zacházet do absurdnosti, aby přeskočila a opět si hrála svou. Jako říčka, která líně uskočila skále, aby ji ukrojila z druhé strany. Rytmus se měnil. Tempo zrychlovalo. Hudba se pomalu zmocňovala celé přítomnosti.
Ruka s revolverem se pohnula. Pomalu se vydala na svou zhoubnou dráhu.
Smyčce se zapálením vyhrávaly složitou melodii. Komplexní mistrnost orchestru dávala hudbě na životě. A jak zrychlovala, zrychlovala dráhu i ruka.
Překotně se nadechl. Cítil, jak jej opouštěly síly. Jak se zbraň obrací zpět. Vzpomínky, ta bolest! Co vše udělal v životě špatně?
Jehla gramofonu se pomalu došoupávala k tichému konci desky.
Dětství? Otec jej bil! A kdo se ptal?! Matka jej zavrhovala, prý měl být lékař. Ne, jeho více zajímaly housle! A kdo se tu sakra ptal?!
Noc co noc prováděl skrze nebezpečné ulice města, aby za to dostal blbý čtvrťák! Kdo se ptá!!! Makal rukama. Kůži si rozedřel si při práci v docích! Kvůli docházce jej vyhodili i ze školy! První housle doslova vypotil!
A kdo se ptal?!
A pak, když celý sedřený nastoupil na konzervatoř, to se pak všichni otáčeli! Komu je co potom.
A teď se topí v dluzích? Potom co na něj lidé obdivně hleděli?!
Tak už to konečně zmáčkni!
Smyčce gradovaly. V šíleném tempu. V rauši vlastním pouze umělcům se dostávaly do nezkrotného tempa. Jehla divoce překračovala linie vtisknuté na černočerném vinylu a skladba se chýlila ke svému konci. Pompézní, téměř epický konec hodný samotných mistrů…
PRÁSK!
Gramofon se překlopil na zem a se zaškvrčením ztratil hlas. Deska se s tichým zaúpěním rozlomila a skladba, jež nikdy nedohrála, se z místnosti decentně vytratila.
Na špinavých parketách pomalu chladlo tělo.
„Haló? Pane Trübsi? Jste tam? Otevřete, prosím, tady je pan Geizig, z exekutorského úřadu…“
Autor: Mechaniculum, v rubrice: Povídky » Jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek Střípky asociace - Uherská rapsodie č. 2:
och, no jedno môžem povedať, cítim v tom slovenskú rutinu každodenného života :p exekuce, vymáhačky, chudoba, samovraždy... celkom silné dielo.
Přidat komentář:
- English Gentleman - 1. kapitola
- Smrťák 3 (1. část)
- Setkání v lese
- The Killing Past (Prolog)
- Smrťák 2 - Kylův život za tajnými dveřmi 1/2
- Zdrávas Maria
- Smrťák 2 (1. část)
- Smrťák 1/2
- Who He Really Is
- Priznanie
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!