OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Světlo na konci tunelu

10.08.2011 (11:00) • Tomash • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1027×

Dnes je to přesně rok, co se to stalo. Byl to den, který nikdy neskončí. Ten okamžik, kdy se ozval náraz a kamión smetl jejich auto, nezanechalo stopy jen na těle ale i na duši. Bylo to jako by vnější bolest utichla, avšak vnitřní se drala na povrch. Chtěla opustit tělo a zapomenout na to, co se toho osudného večera stalo.  Byla to duše chlapce, který jako jediný z celé rodiny, sedící v autě, přežil. Nebyla to odměna, byl to trest. Nezbyl nikdo, kdo by ho miloval, kdo by ho k sobě přivinul. Ten den si bude navždy pamatovat, protože vzpomínky zemřou až s ním samotným…

Šestnáctiletý Lukáš ležel v posteli. Byl zpocený, dech měl zrychlený a cítil nepříjemné bušení srdce. Sen, jenž se mu zdál nebyl už ničím zvláštní, zdál se mu totiž každou noc. Byl ze dne, kdy mu zemřeli rodiče. Pamatuje si všechno. Náraz, hluk a nepříjemné ticho. Jako jediný byl při vědomí:

Pomalu se zvedl, ucítit pulzující bolest v hlavě. To ho ale nezajímalo, jeho zrak a mysl se soustředily jen na jedno místo – na místo řidiče a spolujezdce. Vyděl tam dvě těla, věděl přesně kdo to je, avšak nechtěl tomu uvěřit, nechtěl vědět, kdo jsou ti lidé. Ve tvářích měli zabodnuté střepy, od ran se linuly malé proudy krve. Oči měli otevřené a strnulé, bylo v nich poznat strach. Nevěděl, co má dělat, chtěl také umřít, chtěl jít za nimi tam, kam jako živý nemůže. Mysl ho opouštěla, všude se rozezněly houkačky a jeho pohltila tma.

Vždy to bylo zmatené, jako by se mu před obličejem velkou rychlostí míhaly fotografie z té noci. Sny ale nebylo to jediné, co ho v jeho životě mělo trápit. Někdy měl pocit, že se těší na noc, až zavře oči a alespoň na chvilku se odloučí od života, jenž po smrti jeho rodičů nabral nečekaný směr. Do opatrovnictví si ho totiž vzala rodina, kterou nikdy neviděl. Neměla ani stejnou krev jako měl on. Nikdy ho neměli rádi, vždy ho před ostatními zesměšňovali a dokud se nedokázal bránit, tak ho i bili. Co nejvíce se snažil je mít rád, zkoušel v nich najít něco dobrého, ale nenávist byla silnější. Snažil se několikrát od nich utéci, chtěl žít jako člověk, avšak dopadlo to tak, že ho policie vždy našla a vrátila ,,rodičům“. Až dodnes mu zůstali jizvy.

Chodil na gymnázium. Nacházelo se ve městě kde žil, takže ho měli opatrovníci pod neustálým dohledem. Škola. To bylo jeho druhé vězení. Neustále byl svými spolužáky šikanován. Nikdo ho neměl rád a když už se někdo ukázal, tak od něj dávali ruce pryč, aby také nebyli předmětem smíchu a šikany. Přesto byl Lukáš normální, alespoň tak jak to šlo. Víceméně ani nežil, prostě jen přebýval na tomto světě. Nevěděl co je radost ani smích, láska ani přátelství a dokonce strach ani nenávist. Chodil jako tělo bez duše. Vše se mělo obrátit naruby a Lukášův život se měl změnit…

Po několika měsících k nim  totiž přestoupila jedna dívka - Klára. Byla velmi krásná, sympatická a podle toho jak se vyjadřovala, tak i chytrá. Největším překvapení však bylo to, že se zajímala o Lukáše. Každý den ho pozdravil a každý den se s ním loučila. Občas se ho i na něco zeptala. Lukáš začal pociťovat, že se cítí svobodnější, přímo cítil, že už není ten připoutaný kluk, který byl něco méně cenného než duch. Začal poznávat co je radost a smích, láska a přátelství. Bylo to něco neuvěřitelného.

„Hej. Hej ty tam s tou směšnou taškou,“ ozvalo se za ním a Lukáš se začal modlit, aby nevolal právě na něj. Byla vedle něj Klára a nechtěl, aby ho viděla jak ho bijí a zamykají do skříňky. Nenápadně tedy zrychlil, ale kluk, jenž na něj volal ho dostihl a otočil ho k sobě obličejem. Lukáš si hned vzpomněl na to, jak ho bil minule. Nemohl ale dopustit, aby se to znovu opakovalo. V tom se mezi ně postavila Klára.

„Nech ho být, nebo…“ řekla Klára

„Nebo co? Radši se kliď nebo si po něm pohraji chvilku s tebou,“ ušklíbl se. Tohle se Lukášovi přestalo líbit, aniž by věděl, co dělá se na něj vrhl a začal mu dávat jednu ránu do obličeje za druhou. Z velkého bouchače se najednou stal boxovací pytel. Byl tak zaskočený tím, jak po něm Lukáš skočil, že se ani nebránil.

To bylo naposledy, co se ho někdo snažil ve škole napadnout. Tahle novinka se po škole rozšířila jako blesk a Lukáš už nebyl ten tichý a všemi nenáviděný, ale už byl oblíbený a ostatní se k němu chovali jako k sobě rovnému. S Klárou byli nejlepšími přáteli, všude byli spolu, vše spolu dělali a nic před sebou netajili, alespoň tedy s Klářiny strany. Lukáš se totiž ještě neodhodlal a rozhodl se, že se nikdy neodhodlá říct jí o své rodině ani o svých opatrovnicích. Nechtěl, aby ho litovala. Nechtěl nic měnit. Teď byl konečně šťastný.

Na dnešní den se už těšil celý týden, měli jet totiž s Klárou a jejími rodiči na výlet do Prahy. Obhlédnout hlavní město a podívat se po památkách. Lukáš nevěděl, že to bude poslední výlet, který s Klárou podnikne…

Ozvaly se výkřiky, auto sjelo ze silnice a narazilo do stromu, všude byl cítit chladný venkovní vzduch. Lukáš cítil teplou krev stékající po jeho těle. Neměl čas přemýšlet,  znovu se ponořil do hlubokého bezvědomí.

Ještě chvíli počkal než otevřel oči, musel si totiž probrat vše, co se stalo. Rány byly otevřeny, vzpomínky byly obnoveny a on už po druhé ležel po automobilové nehodě na nemocničním lůžku. Nevěděl co se stalo. Jediné co ho v tu chvíli zajímalo, bylo to, jestli je Klára a její rodiče v pořádku. Zavolal zdravotní sestru a chtěl se jí na to zeptat.

„Jak je Kláře a její rodičům? Jsou v pořádku? Nestalo se jim nic?“ ptal se. Zdravotní sestřička se na něj smutně až s mučivým výrazem podívala.

„Je mi líto. Nikdo nepřežil,“ řekla tiše, pohladila ho po vlasech a rázným krokem odešla. Lukášovi dutiny začaly křičet, řvát, chtěl být mrtvý. Už po druhé přišel o kus sebe o poslední zbyteček, co v jeho srdci přebývalo. Nechtěl dál žít, nic ho tady nedrželo. Nevěděl, co má dělat. Tělo se mu chtělo rozskočit, bylo těžké, táhlo ho ke dnu jako potápějící se loď. Ptal se sebe, proč zrovna on? Proč to je vždy je on? Nemohl se ani sám na sebe podívat, přemýšlel o tom, proč se mu dějí tyto věci. Proč nemůže být jednou konečně šťastný až do smrti?

Už je to týden a Lukáš na ni nepřestal myslet. Byla to jediná živá duše, která mu byla opravdovou oporou. To ona mu našla novou cestičku. Spolu po ní šli – po cestě štěstí. A i přesto, co se stalo, to v něm přežilo. Muselo to přežít, je to jako uctění její památky. Něco se za poslední dobu naučil, že se  vždy dá pro něco žít. A to něco přišlo právě včera, kdy přišla sociální pracovnice, jenž mu oznámila, že jeho opatrovníci budou souzeni za to, jak se k němu chovali a že se našli rodiče jeho otce – jeho babička a dědeček, žijící doteď v Austrálii. Pravda, s jeho otcem a matkou se pohádali, avšak když se dozvěděli o tom, co se jim stalo, byli zdrcení a ihned se vrátili pro svého vnuka, aby ho dál vychovávali pod svými křídli.

Lukáš zase viděl světlo na konci tunelu. To světlo nebylo nebeský ráj, nýbrž nový život. Představoval si jaké to bude žít konečně s někým, kdo ho bude mít rád. Byl šťastný jako malé dítě. Poučil se, že ač mu život připraví nejhorší peklo na zemi, tak je vždy pro co žít. Nesmíme jen snít a zapomenout žít. Jsme páni svého života a musíme se naučit určovat jeho směr. Je to těžké, avšak život je boj a kdo ví, co se může stát za několik okamžiků. Nezapomeňme…

Autor: Tomash, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo na konci tunelu: