OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Tajemství města Hronova 1. část

10.03.2011 (15:00) • ElisR1 • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1195×

Předmluva

Poklidné městečko žijící si svůj vlastní život, tak na první pohled Hronov vypadá, ale jeho obyvatelé znají pravdu. Jednou za 20 let se tohle městečko mění. Dávná legenda o příšerách ožívá a zlo vstoupí na zemský povrch. Vypukne peklo na zemi. Strach obyvatel roste, den zkázy přichází...

Tajemství města Hronova

„Obyvatelé města Hronova, starosta právě uzavřel všechny cesty vedoucí do našeho města, pro nás to znamená, že to přichází. Všichni se schovejme do svých úkrytů a modleme se za naše životy...“ Nemohla jsem to už dál poslouchat a vypnula televizi.

Televizní zprávy ve mně vyvolaly vzpomínky na dávné časy:

Zrovna jsem se sem přistěhovala, musela jsem se sem dostat pěšky, protože vlaky nejezdily. Všude bylo ticho a nikde žádní lidé. Občas jsem zaslechla výkřik, myslela jsem, že všichni lidé jsou na nějaké akci, ale pak jsem potkala jeho, Davida.

Vydala jsem se k němu, ale v jeho očích byla nedůvěra, a pak nepochopení.

„Dobrý den.“ Došla jsem k němu a pozdravila ho. „Mohl byste mi prosím říct, kde je ulice Hostovského?“

On se na mě díval jak na blázna, pak se vzpamatoval: „Vy jste tu nová?“

„Ano,“ usmála jsem se a čekala, kam mě nasměruje, ale on mě popadl za ruku a táhl mě pryč.

„Co to děláte?“ ptala jsem se vyděšeně.

„Není to tu bezpečné, pak to vysvětlím.“ Sice jsem ho nechápala, ale nechala jsem se odtáhnout.

Dotáhl mě do nějakého betonového úkrytu.

„Copak je válka?“ rýpla jsem si. On se však nezasmál. Zatarasil dveře a posadil se na postel, která byla v rohu místnosti. Pokynul mi, abych se taky posadila a byl připravený vyprávět.

Setřela jsem si stékající slzy. Tolik se mi po něm stýskalo, znala jsem ho sice jen krátce, ale milovala jsem ho. Dala bych cokoliv za to, abych ho znovu spatřila. Bez něj můj život nestojí za nic.

„Když jste nová obyvatelka, měla byste něco vědět. Jednou za dvacet let se tu něco děje. Začínají se tu ztrácet lidi a vy jste právě přijela v tu nejnevhodnější dobu, právě to začíná,“ vysvětlil mi. Nevěřila jsem mu, kdo by taky věřil, znělo to jako scénář nějakého hororu.

„Trvá to asi tak týden, můžete si udělat pohodlí a buďte tu jako doma, protože teď nikam nepůjdete,“ oznámil mi, chtěla jsem začít protestovat, ale on se na mě podíval tak vážně, že jsem jen kývla na souhlas.

„Když tedy nesmím pryč, tak si budeme tykat. Jmenuji se Elie,“ podala jsem mu ruku.

„David.“ Potřásli jsme si rukou a on začal vyndávat zásoby, které měl v batohu.

Další příval slz se objevil. Tolik mi chyběl. Jak to mám přežít sama, bez něho. To on mi dodával sílu přežít to prvně. Sama nátlak legend nemůžu přežít.

Opřela jsem se a při tom omylem zapnula televizi.

„Už není čas, byli nám nahlášeni první mrtví. Začíná to, legendy pomalu ožívají,...“ Nechtěla jsem to dál poslouchat a vypnula televizi. Byl čas k odchodu.

Vydala jsem se do ložnice, tam jsem otevřela skříň a vytáhla zamčenou truhlu. Chvíli jsem na ni koukala a váhala, ale nakonec jsem vytáhla klíč a rychle ji odemkla.

Nahmatala jsem dvě pistole a pár zásobníků. Moc nábojů mi nezbývalo, snad je nebudu potřebovat.

Můj další cíl byla kuchyně, tam jsem popadla dva kuchyňské nože, trochu jsem je doostřila a mohla jsem se vydat na cestu do úkrytu.

Brzy se bude stmívat a v noci je nebezpečí největší. Popadla jsem batoh se zbývajícími zásobami a s hlubokým nádechem pootevřela vchodové dveře.

Ledový vítr mi ovál tvář, všude bylo hrobové ticho, všichni už asi byli ve svých úkrytech. Začala jsem uvažovat, jestli už není pozdě.

Rozhlédla jsem se, ještě chvíli jsem se ujišťovala jestli je opravdu čistý vzduch, a pak se rozběhla směrem k úkrytu. Po pár krocích se ozval výkřik, přidala jsem, protože jsem věděla, že tomu, kdo vykřikl, už není pomoci.

Doběhla jsem do úkrytu a okamžitě zabouchla a zatarasila dveře. Sundala jsem batoh ze zad a odhodila ho na postel. Okamžitě mě dohnaly vzpomínky:

První den v úkrytu a strach nám už nedovoloval usnout. Všude se ozývaly výkřiky nešťastníků, kteří se nestihli schovat. Když už nebyl slyšet žádný výkřik, na řadu přišlo vrčení těch monster. Brzy to přešlo v útoky na náš úkryt. Dlouhou dobu to ty příšery nevzdávaly, ale nakonec nám daly pokoj.

Každým dnem jsem na Davidovi viděla rostoucí starosti, až jsem se odhodlala zeptat se: „Davide, co je?“

Snažil se zapírat, že se nic neděje, ale nakonec to z něho vylezlo: „Nepočítal jsem s tím, že tu bude ještě někdo. Pomalu nám docházejí zásoby. Nevydržíme do konce.“ Chápala jsem ho, chtěla jsem se mu omluvit, ale on mě začal utěšovat: „Neboj se, proklouznu ven a něco přinesu.“

Protestovala jsem, nechtěla jsem dovolit, aby se vydal ven, ale nakonec mě přesvědčil. Nebyla jiná možnost, nikdo přesně neví, jak dlouho tohle trvá.

David se vydal pro zásoby, ten den jsem ho viděla naposledy...

Přišel další nával slz. Lehla jsem si do postele. Věděla jsem, že tohle je poslední noc, kdy se mohu vyspat. Slzy mě vyčerpaly a já usnula.

Probudil mě tlukot na dveře úkrytu. Bála jsem se. Ozval se nějaký hlas, abych ho pustila dovnitř. Strach mě okamžitě přešel a já pustila tu osobu dovnitř.

„Tolik se mi stýskalo,“ objala jsem Davida, ale on se mi okamžitě vykroutil a přirazil za sebou dveře. Usmála jsem se, je pečlivý jako vždy. Tentokrát objal on mě: „Taky se mi stýskalo.“

Začala jsem vzlykat. Krásnou chvilku přerušilo škrábání na stěny úkrytu. Ozvalo se děsné vrčení. Byli tady, ale když tady byl David, můj strach nebyl tak silný.

„Elie, buď opatrná. Budu muset jít, nechci ti ublížit,“ pronesl David po chvíli.

„Nechoď,“ chytla jsem ho za ruku. Chvíli se zastavil a otočil se na mě. Přešel vzdálenost mezi námi a letmo mě políbil.

„Pořádně za mnou zavři,“ přikázal mi a mě nezbývalo nic jiného, než ho poslechnout. Ještě než stihl odejít, položila jsem mu poslední otázku: „Uvidím tě ještě?“

David se usmál a odpověděl: „To se uvidí.“ Pak už vyšel ze dveří a já pořádně zatarasila dveře.

Pomalu jsem otevřela oči, polštář byl celý promočený a já musela přemýšlet, zda ten sen byl opravdu jen sen. Přišel mi tak reálné, že bych tomu klidně věřila. Najednou mě napadlo ještě něco, byla jsem přesvědčená, že David žije. Jen jsem nechápala, proč se ke mně nevrátil. Hledala jsem různé důvody, proč se tu neukázal. Po pár důvodech mě napadla ta nejbláznivější věc v životě, a to, že se ho vydám hledat.

„Nemohla sis vybrat lepší dobu,“ řekla jsem si ironicky a začala balit věci do batohu. Když jsem dobalila a chtěla opustit úkryt, zaslechla jsem nějaké vrčení. Zastavila jsem se s rukou na závoře u dveří a čekala.

Ozvalo se škrábání a kňučení, něco se dobývalo dovnitř. Stále jsem vyčkávala, co bude dál. Nakonec všechno utichlo a já sbírala veškerou odvahu k tomu, abych opustila svůj úkryt. Rozhodla jsem se pustit rádio, abych zjistila, jak to venku vypadá, i když jsem už tak trochu tušila.

V rádiu moc optimističtí nebyli: „Venku už to začalo na plno, nedoporučujeme vycházet ven z úkrytů. Tím se s vámi loučíme a ozveme se za týden.“

Polkla jsem na sucho. Nad nápadem, že bych měla jít ven se mi rozklepala kolena. Bála jsem se, ale na druhou stranu, co kdyby tam někde venku David byl? Znovu ho vidět, třeba právě teď potřebuje moji pomoc. Nakonec jsem usoudila, že život bez něj není život.

S hlubokým nádechem jsem se znovu vydala ke dveřím a začala odemykat. Opatrně jsem otevřela a jen vykoukla ven, jestli je vzduch čistý. Nikde nebylo ani živáčka, proto jsem se odvážila vylézt celá. Hned, jak jsem měla jednu nohu venku z úkrytu, okamžitě jsem se rozběhla k nedalekému lesu.

Po pár krocích jsem si začala nadávat, co mě to napadlo vyběhnout ven z úkrytu takhle brzo ráno. Ještě bylo šero a já sotva viděla pár kroků před sebe.

Pak přišla myšlenka na návrat, určitě je lepší být srab a vrátit se zpět do úkrytu než být mrtvým hrdinou.

Mé rozhodnutí mě bolelo, ale rozhodla jsem se vrátit, dokud je ještě čas. Zaslechla jsem křupnutí větvičky a hned mi bylo jasné, že čas na návrat právě vypršel. Je čas bojovat, nad tímhle nápadem se mi rozklepala kolena. Rychle jsem se otočila a při tom vytáhla jeden z nožů, který jsem měla za pasem.

Zmateně jsem se kolem sebe rozhlížela, ale nic jsem neviděla. Všude bylo ticho a tma. Najednou jsem ucítila bolest zezadu na hlavě. Sesunula jsem se na kolena a omdlela.

* * *

Pomalu jsem otevírala oči. Viděla jsem rozmazaně, proto jsem se snažila, co nejvíce mrkat. Pohla jsem se a zjistila, že jsem svázaná a opřená o strom, zahleděla jsem se před sebe a viděla ohýnek. Kolem něho stálo pár postav, ještě několikrát jsem zamrkala a už jsem rozpoznala, že jsou to muži. Jeden z nich se ke mně právě přibližoval.

„Co děláš takhle sama venku?“ Při těch slovech mi rozvazoval pouta.

„Hledám jednoho kamaráda,“ hlesla jsem. Ten neznámý muž se začal smát.

„A to si myslíš, že je ještě živý?“ vysmíval se mi, zatímco se k nám blížil další muž. Nic jsem mu ta no neodpověděla, jen čekala, až se mi zase začne smát.

Mezitím k nám přišel i ten druhý muž a podal mi misku s něčím, co připomínalo polévku. Hltavě jsem snědla pár lžic a neodvážila se promluvit. Zajímalo mě, co se mnou chtějí udělat.

Konečně někdo promluvil, byl to ten první muž, ale nic moc nestihl říct, protože jsme zaslechli křupnutí větviček.

Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, ale nic jsem v té tmě neviděla. Zaslechla jsem výkřik a všimla si nějakého pohybu.

Muži na sebe začali řvát, že jim to odtáhlo Marka. Začala jsem se klepat strachy. Najednou se před námi vyskytla příšera a ti muži neváhali a snažili se její útok odrazit. Taky jsem na nic nečekala, popadla svůj batoh a rozběhla se pryč. Slyšela jsem za sebou výkřiky a řev. Neohlížela jsem se, dokázala jsem si dobře představit, co se tam asi děje. Klopýtla jsem a zaryla si kameny do kůže, jen tak tak jsem se udržela, abych nevykřikla bolestí. Teplá krev mi stékala po ruce. Stěží jsem se postavila a rozběhla se dál, jediné, co mě uklidňovalo bylo, že jsem neslyšela žádné kroky za sebou. Nikdo mě nepronásledoval.

Najednou jsem zaslechla tlumené vrčení, ohlédla jsem se. Sice jsem nic neviděla, ale ucítila jsem tvrdý náraz. Upadla jsem a podívala se na důvod nárazu. Byla tam vyděšená žena, celá se klepala.

„Co se vám stalo?“ ptala jsem se starostlivě, ale byla jsem opatrná, moc jsem se k ní nepřibližovala.

„Moje dítě,“ opakovala stále dokola. „Nemůžu ho najít.“ Ta žena začala vzlykat. Všimla jsem si, že má na rukách tržné rány. Okamžitě jsem v batohu začala hledat dezinfekci.

„Ukažte, ošetřím vám to,“ nabídla jsem se a ona neprotestovala.

Jemně jsem jí chtěla otřít ránu, ale jakmile jsem se jí dotkla, žena vykřikla. Nevěděla jsem jestli to bylo bolestí, ale ženino chování se podstatně změnilo.

„Všechno bude v pořádku, jenom vám to vyčistím,“ snažila jsem se ji uklidnit, ale moc to nepomáhalo. Všimla jsem si, že se jí změnila barva očí. Začala jsem před ní couvat, ale ona si toho všimla a zaútočila na mě.

Snažila jsem se bránit, ale batoh se zbraněmi byl daleko ode mě. Ženiny nehty se mi zaryly do kůže. Sykla jsem bolestí, ale vrazila jsem jí pěstí do tváře.

Ta žena upadla a chvíli na mě zírala.

„Co, co se stalo?“ koktala vyděšeně. Věděla jsem to, měnila se na jednu z příšer. Opatrně jsem ji obešla, popadla batoh a rozběhla se pryč.

Celou dobu mě pronásledovaly myšlenky typu, že se proměním. Nechtěla jsem být nakažená, ale rána od té ženy nepříjemně štípala.

Po pár krocích jsem pocítila únavu, potřebovala jsem si odpočinout. Všimla jsem si, že přede mnou je jeskyně, namířila jsem si to přímo k ní. Vzhlédla jsem k obloze, pomalu se začalo stmívat, přidala jsem do kroku.

Opatrně jsem nahlédla do jeskyně, byla prázdná, ale stále jsem dělala opatrné kroky. Když jsem se opravdu přesvědčila, že tam nikdo není, sundala jsem si batoh a chvíli se opřela o studený kámen, netrvalo dlouho a já usnula.

Probudilo mě nějaké křupání, jeskyně byla osvětlená a já byla přikrytá dekou. Zmateně jsem se rozhlížela, nevzpomínala jsem si, že bych rozdělávala oheň.

Kousek za ohněm jsem si všimla nějakého pohybu. Přestala jsem vnímat okolní křik, který se rozléhal jeskyní, byla jsem plně hypnotizovaná tou osobou.

Snažila jsem se postavit, ale celé tělo mě bolelo, tiše jsem zaskučela. Ta osoba se na mě podívala.

„Lež v klidu. To byl skvělý nápad lehnout si na takový hrbolatý kámen,“ vysmíval se mi. Byla jsem si stoprocentně jistá, že jsem ten hlas už někdy slyšela.

Pak mi to došlo: „Davide!“ Vyskočila jsem na nohy a nevnímala bolest, která mi vystřelovala do celého těla.

On se na mě usmál a já ho pevně objala. Bála jsem se, že je to pouhý sen, a že už ho nikdy neuvidím.

Trochu se ode mě odtáhl a zadíval se mi do očí.

„Neměla si mě chodit hledat,“ posmutněl.

„Musela jsem.“ Snažila jsem se ho trochu povzbudit, ale moc mi to nešlo.

„Budu muset jít. Ty zůstaň tady dokud to nepřejde.“ Chtěla jsem začít protestovat, ale jedním gestem mě umlčel.

„Vždy v poledne si dojdi pro nějaké dříví na oheň. Bude tu velmi chladno a v poledne je to v tuhle dobu nejbezpečnější.“ Pustil mě a vydal se k mému batohu. Jakmile ho otevřel zakroutil hlavou a otočil se na mě: „Moc sis toho nevzala, máš tu málo zbraní a skoro žádné zásoby.“ Znělo to trochu vyčítavě.

Provinile jsem se na něho podívala, bylo mi líto, že zase odejde.

„Budeš si muset obstarat i nějaké jídlo,“ hlesl a přešel zpět ke mně, ale nedíval se na mě, spíš někam za mě, ven z jeskyně.

„Co je?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Neměla si mě chodit hledat, je tak těžké se s tebou znovu loučit,“ posmutněl, ale stále koukal ven.

„Nemusíš se loučit, tak prostě zůstaň.“ Snažila jsem se ho přesvědčit se slzami v očích.

„Musím, ale pokusím se tu ještě ukázat,“ hlesl. „Než to všechno skončí.“

Neubránila jsem se vzlykům, už teď se mi po něm stýskalo.

„Nebreč, ještě neodcházím,“ snažil se mě uklidnit, a to se mu povedlo. Přestala jsem vzlykat.

„Měla by ses vyspat.“ Pustil mě a hledal nějaké rovné místo na spaní.

Chvíli jsme vedle sebe leželi a užívali si jeden druhého. Netrvalo to moc dlouho a já usnula.

Tentokrát se mi nic nezdálo, ale probudilo mě vrčení, které se rozléhalo jeskyní. Přikrčila jsem se víc do rohu, protože jsem si všimla blížícího se stínu. Už na první pohled se dalo poznat, že příchozí není člověk, ale jedna z těch příšer.

Po chvíli se ta příšera zastavila přímo přede mnou. Vmáčkla jsem se ještě víc do rohu jeskyně a doufala, že mě neuvidí. Naštěstí se zrovna dívala přesně na opačnou stranu, než jsem byla já.

2. část

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství města Hronova 1. část: