Tak to nemuselo být • OurStories.cz ~ naše povídky

Autorkou povídky je lucik1.

01.11.2009 (16:13) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1191×

Nemuselo to tak být?

„Dobrý den pane doktore.“ Usmála se žena, ale v očích se odrážela plachost.

Tolik lidí se snažilo pomoci.

„Ahoj, Aneto.“ Usmál se doktor a pokynul rukou k lenošce. Žena ho poslechla a lehla si na podivně pokroucenou lenošku, zavřela oči.

„Jak se dnes cítíš?“ Klasická otázka, jak asi má odpovědět? Cítí se, jakoby se to stalo včera, pořád ta samá bolest a podivná prázdnota. Už chtěla odpovědět, že má pocit, jakoby po ní včera přeběhlo stádo krav a pak byla ponořena do kyseliny, ale rozmyslela si to. Chvilku přemýšlela, jak má odpověď zformulovat, aby psychiatrovi co nejvíce osvětlila svoje pocity.

„Když se pokusím myslet na něco pěkného, nepodaří se mi to, všechny moje pěkné vzpomínky souvisí s ním. Pořád si to musím vyčítat, byla to moje vina, vím to.“ Z očí ji vytekla velká slza, která jí sklouzla po tváři ke krku.

„Aneto, nic není tvoje vina.“ Uklidňoval mě doktor, ale z hlasu mu čišela beznaděj.

„Jo, nic.“ Opakovala po něm a dusila vzlyky. Musí přeci vypadat silně, ne?!

„Takže se nic nezměnilo.“ Konstatoval po chvíli doktor a potichu si povzdechl.

Aneta otevřela oči, aby na něj pohlédla, zrychleně psal do deníčku poznámky, strašně jí to lezlo na nervy.

Po chvilce se raději začala soustředit na světlo visící nad její hlavou, tolik odstínů modré a zelené. Kdyby měla spočítat každou kachličku v této ordinaci, přepočítala by je stokrát, tuto ordinaci znala lépe než svůj byt, který dřív milovala a který teď už nenávidí, teď ten byt nahání hrůzu, připomíná jí, že je samotná. To proklaté ticho, které se nedá zaplašit ani zapnutou televizí, nebo rádiem ji straší v jednom kuse. Přes den se snaží dělat něco, co zaplaší její myšlenky, ale v noci se zaplašit nedají, vracejí se stále, prostřednictvím snů a nočních můr jí ho pořád připomínají.

Zase se vracely vzpomínky, prudce zatřásla hlavou, aby je vyhnala, zakazovala si na to myslet, na ten osudný den, kdy všechno zničila a – znovu zatřásla hlavou.

„Musím tě poslat na jiné oddělení, tady ti už nemám jak pomoci.“ Doktor se zmučeně díval na Anetu, její bolest ho zraňovala, první případ, kterému nedokázal pomoct.

A takhle to bylo pokaždé, obešla už tolik doktorů. Přestože tuto větu očekávala, překvapilo ji, že ještě jsou nějací doktoři, u kterých by nebyla. U každého setrvala pár měsíců. Teprve teď si uvědomila, že tento doktor drží rekord, u něj je přesně rok a půl. A pomohlo to? Pomohl ten rok a půl? Ten hlásek jí v hlavě pořád naváděl, že je beznadějná, má mu věřit? Má přestat ten hlásek ignorovat a poslechnout si jeho rady? Má vědět, že už nemůže normálně žít? Ať s doktorovou pomocí, či bez ní?

Jo, to musíš vědět, Aneto. Seš hrozná naivka! Už si nezasloužíš žít na této planetě! Zase ji ten hlásek nabádal k dalšímu hroznému činu! Zavrtěl hlavou, aby ho vypudila.

„Ne, pane doktore. Myslím, že už nikam nechci.“ Aneta si sedla a zahleděla se na pátravý výraz léčitele.

„V tom případě, chcete pokračovat v léčení tady?“

„Ne, dostanu se z toho sama. Sezení mi nepomáhá.“

Už se natahovala pro bundu, když k ní doktor přišel blíž, bylo to důvěrné gesto.

„Aneto, jestli budeš mít s čímkoliv potíže, hned mi zavolej, stále ti můžu předepsat nějaké prášky na uklidnění.“ V Anetě hrklo, tohle byla rána pod pás, prášky na uklidnění, překlad: Prášky na otupělost, to bude celé dny sedět v posteli, nebo spát? Nikdy! To raději smrt!

„Dobře pane doktore a děkuji vám. Nashledanou.“ Doktor ještě zamumlal odpověď a vrátil se zpět na své místo.

Aneta neměla auto, všude se přepravovala pěšky, někdy i tramvají.

Když otevřela dveře od polikliniky, opřel se do ní studený vítr, trochu mrholilo. Jako tenkrát…

Aneto, víš, kam bys mohla zajít? Ten hlas si nedá pokoj, copak už úplně blázní? Slyší ve své hlavě hlasy! Ale tohle byl přeci její hlas, ne cizí!

Kam? Zkusila se sama sebe zeptat.

Na Skalky. Odpověď jí spíš zaševelil vítr, než vnitřní hlas.

Kousla se do rtu, dnes má v práci volno, nemá kam jít, mohla by ho poslechnout. Uvědomila si, že ho chce poslechnout, nebo je to falešný pocit?

Moc otázek, žádná odpověď. Posmíval se jí hlásek. Fajn, když půjde na Skalky, nic tím nezkazí, času má dost.

Znovu se do ní opřel prudký poryv větru, ale plány, jí to nezkazilo, věděla přesně, co potřebuje, nejdřív musí jet na Skalky, poslechnout ten otravný hlas.

Hodná holka. Pochválil ji a dál se už neozýval, splnil svůj účel, svoje poslání, zbytek, už musí nechat na minulosti a ta má větší sílu, než tento ďáblův hlásek.

Cesta nebyla daleká, spíš menší procházka, ale stále do kopce.

Aneta vylezla na poslední cestičku, která vedla na úpatí skály. Nebýt svého zlomeného srdce, určitě by obdivovala krásy okolní přírody, zasloužila si to.

Matka příroda udělala pozoruhodný výhled. Před Anetou se tyčil les. Barvy, které měl na svědomí prosinec, přímo zářily, přetrvávala v nich hlavně jasně červená, někomu by mohla připadat až krvavá.

Aneta dál pokračovala, nezastavil ji ani varovný instinkt.

Nepřítomně si sundala svoje boty, ve kterých byla na boso. Prsty našmátrala do prázdného prostoru.

Pod skálou zuřila divoká řeka, vlny se agresivně přehupovaly přes ostatní balvany. Až nahoru byla slyšet šplouchající divoká píseň vln.

Hluboký nádech, a Aneta začala křičet, ptáci vyplašeně odlétávali z hnízd na stromech, ryby plavaly rychle na druhou stranu.

Během tohoto křiku se Anetě konečně ulevilo. Tíha, kterou všude nosila, z ní přímo opadávala. Byl to báječný pocit, teď tu byla jen ona a Bolest, tváří v tvář! Už se neschovávala v ní a nenutila ji brečet, teď tu představovala další osobu, úplně jinou, neznámou!

Během svého šíleného křiku nechala Aneta zaplavit svou mysl obrázky, scény, monology, dialogy! Celou svou bytostí se soustředila na minulost, na něj. Každé slovo, si pamatovala do dneška, třebaže to bylo skoro 5 let. Přehrála si v hlavě tu osudnou scénu:

Bylo krásné počasí, svítilo sluníčko a ptáci si zpívali. Aneta zrovna přesazovala červenou růži, které se v květináči už nedařilo.

Ondrovy bylo skoro deset let. Aneta byla vděčná, že ji Bůh obdaroval synem. Byla sice na jeho výchovu sama, protože Ondrův táta zemřel. Chlapcovy byly zrovna dva roky, Aneta myslela, že se z toho nedostane. Ovšem všechno nakonec ustála, snažila se chovat, jako silná, nezávislá žena. Stále se uklidňovala, že nemůže tento svět opustit, co by bez ní Ondra dělal? Musí ho přeci chránit před nebezpečím. Už tenkrát slibovala na hrobě svého manžela, že nedovolí, aby se mu něco stalo.

„Mami, půjdeme do lesa?“ Ondráškův chraplavá hlásek probral Anetu z přemýšlení.

„Dobrý nápad, Ondro.“ Pohladila svého syna po tvářičce, stejně na dnešek neměli žádné plány.

Jen co vyšli z malého domečku, Ondráš si začal pobrukovat známé písničky. Chvíli po tom, co dorazili do lesa, se začaly z nebe snášet malé kapky deště.

„Asi bychom to měli nechat na lepší počasí, Ondro.“ Prohlásila Aneta smutně.

„Ne, mami! Prosím! Já mám moc velkou chuť ne bedlu, tolik sem se na ni těšil! Najdeme aspoň dvě! Jednu pro tebe a jednu pro mě! To najdeme za pár minut, jo?“ Ondra měl na obličeji zkroušenou masku, prostě nešlo mu říct „Ne“.

„Fajn, ale pak půjdeme hnedka domů. Nechci, abys prochladl, jasný? Dvě bedle.“

Ondra rychle přikyvoval a už se otáčel k jižní straně lesa.

„Ondro, tak abys na mě dohlédl!“ Poučovala ho Aneta a sama se otočila k severní straně.

„Jasně, v klidu, mami.“ Lesem tiše zněly dětské písničky a melodie.

Po chvíli Ondráškovy písničky utichaly. „Ondro, kde seš?“ Zakřičela Aneta trošku naštvaně, jasně mu připomínala, že na sebe musí vidět!

„Ondro!!“

Chlapec se neozýval, zpěv ptáků jí najednou připadal jako zlověstné a nesnesitelné pískání.

„Ondráší, tohle není sranda!“ Hlas, který měl být naštvaný, teď byl úzkostný a zdušený knedlíkem v krku.

V lese bylo úplné ticho, jen občasné praskání větviček, za jejími zády. Okamžitě se vydala tím směrem, strach se jí vlil do každého nervu v těle, v morku kostí ji mrazilo.

„Ondro, kde ksakru seš? Okamžitě se ozvi!“ Ledové ticho v lese prolomil náhle bolestný křik malého dítěte, ani tisíc ran bičem, by se nedokázalo vyrovnat bolesti, kterou Aneta pocítila. Strach už byl úplně všude, dokonce si v jednu chvíli pomyslela, že ho dokáže i cítit, měl těžký štiplavý zápach.

„Ondro!!!“ Teď běžela hlouběji do lesa, co jí nohy stačily. Zakopávala o kořeny a klacky, kterých by si nikdy ani nevšimla. Každý pád ji trochu zbrzdil, ale nezastavil. Necítila odřená kolena, jediný, na co teď dokázala myslet, byl jen její syn.

„Ondro, vydrž!“

To, co ji zastavilo, nebyly pády, ani štiplavý, těžký pach strachu, byl to pohled na Ondráška!

Bezvládné tělíčko leželo v kaluži krve, na krku měl hluboké díry, ze kterých tekla krev, kolem tělíčka byly otisky bot, mířicí do lesa. Mozek jí chtěl donutit, aby následovala šlápěje toho vraha, toho tyrana malých dětí! Ale tělo neposlechlo, spadla vedle svého syna a objala ho pravou rukou.

„Ondrášku, pšš! To bude dobré! Máma je tady, už se ti nic nestane!“ Aneta si nevšímala, že chlapec nereaguje, nevšímala si, že leží v kaluži krve, která se nestíhala vpíjet do mechu, ani si nevšímala, že Ondrovo tělo je ledové, mrtvé.

Takhle v objetí je našel houbař, který okamžitě zavolal policii, myslel si, že žena zabila toho malého chlapce, měl strach se k nim přiblížit, nedával vůbec najevo, že tam je, nechal Anetu, ať mu stále opakuje ta uklidňující slova a houpe ho v náruči.

Policisté to prohlásili za útok medvěda, na Anetiny argumenty, že jsou v zemi šlápěje bot, zareagovali tím, že tam mohl jít před tou nehodou houbař.

Aneta si podřezala žíly a pomohlo to? Vůbec, chytili ji při činu, šoupli do nápravného zařízení pro nemocné. Strávila tam dva roky. Zbývají tři, prochodila po psychiatrech.

Byla si jistá, že její dítě zemřelo kvůli ní – své matce. Aneta přece slíbila nad hrobem svého manžela, že jejich dítě bude navždy chráněno! Nesplnila tento slib, byla špatnou matkou! Zklamala Georgieho a sebe. Už jí nikdo nikdy nebude věřit! Zklamala!

Otevřela oči a natáhla paže.

„Ondrášku, už na mě nebudeš čekat dlouho, už jdu za tebou!“ Zašeptala do prázdného prostoru a udělala krok vpřed. Už nevěděla, co je to strach, nevadilo jí, že brzy umře.

Měla jediné přání, setkat se na druhé straně s Ondráškem a Georgiem. Budou zase šťastná rodina. Věřila, proto skočila.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné