OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Temná ulička

12.08.2013 (17:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1300×

Temná ulička

Díval jsem se do hlubokých očí muže, které stál přede mnou. Stáli jsme v nějaké podivné temné uličce. Nebyly slyšet žádné zvuky, prostě nic. Jediné, co bylo slyšet, byl tlukot srdce. Muž vypadal jako anděl. Měl bílé vlasy, až příliš dlouhé. Hluboké černé oči zkoumaly každý detail mého obličeje. Nevýrazné rty se roztáhly do širokého úsměvu, ve světle měsíce se zaleskly jeho bílé zuby. Třásl jsem se strachem. Poprvé jsem se opravdu v životě bál. Měl na sobě bílou košili. Knoflíčky se ani neobtěžoval zapnout. Na jeho hrudi byly stopy krve, i košile byla místy promáčená krví.

S hrozivou sílou mě přimáčkl ke zdi starého domu. Omítka u mé hlavy z toho otřesu se ulomila a sesypala na zem. Zalapal jsem po dechu. Ruce mi držel v železném sevření nad hlavou. Odkudsi vytáhl nůž. Rozřezával mi triko na malé kousíčky. Cípečky látky pomalu dopadaly k mým nohám. Nebyl jsem schopný cokoli dělat. Nemohl jsem mu odporovat. Byl jsem chycen v zajetí a hypnotizovaly mě jeho temné oči.

Muž uchopil mou bradu. Jeho tvář byla nečekaně blízko té mé. Olízl mi jazykem rty. Vyschlo mi v krku. Na sucho jsem polkl. Jeho jazyk se dotýkal mé lícní kosti a potom se začal věnovat mému uchu. Jeho ostré zoubky se zakously do ušního lalůčku. Pak se jazykem zase začal vracet k mým rtům. Držel jsem je pevně semknuté k sobě. Nechtěl jsem mu nic dovolit, ale nadechnout jsem se musel. Mírně jsem rty pootevřel a on toho využil. Přitiskl mi své chladné rty na mé. Polibek prohloubil.

Když už jsem myslel, že to nikdy nemůže skončit, oddálil se. Nožem přejížděl po mé kůži na hrudi. Najednou nůž projel pod kůži. Skousl jsem si ret bolestí. Prokousl jsem ho, pomalu mi po bradě stékal pramínek krve. On, jako by se nechumelilo, mi nožem maloval po těle jakési znaky. Nevěděl jsem, co znamenají. Konečně hrot nože opustil mé tělo. Po hrudi mi stékala čerstvá krev a nechtěla přestat téct. Chlapík odhodil ten nožík kamsi za své záda. Úder rukojeti nože rozsypal část kamenné zídky jako domeček z karet. Jeho jazyk postupoval po krvavých stopách na mé hrudi. Slízl mi z těla každou kapičku krve, aby nepřišla vniveč.

Bál jsem se, co mi ještě udělá. Muži se zajiskřilo v očích. Čichl si k mým vlasům. Pak opět spojil naše rty v hladový polibek. Rukou šmátral po mé hrudi a ta ruka klouzala stále níž. Knoflíček riflí byl rozepnut bez mrknutí oka. Mučivě pomalu rozepínal zip kalhot a přitom se jen „náhodou“ otřel rukou o můj rozkrok. Protočil jsem oči v sloup.

Teď už jsem tam stál bez jediného kousku oblečení (neměl jsem rád spodní prádlo). Muži se na tváři usadil spokojený úsměv. Nejspíš byl mojí velikostí spokojen. Jazykem stále klouzal po mém těle. Už snad neexistoval kousek mého těla, kterého se nedotkl rukou či jazykem. Jeho doteky mě začaly vzrušovat. Byl jsem udiven, až do jakých extrémů se to dostávalo.

Jedním rychlým pohybem si rozepnul své kalhoty, mírně si je stáhl níž i se spodním prádlem. Na malý moment jsem uviděl jiné nářadíčko, než to svoje. O malou chvíli jsem pocítil neuvěřitelnou agónii. Vykřikl jsem tím tlakem, se kterým do mě hrubě vstoupil. Nedokázal jsem ten křik zastavit, po tvářích se mi skutálela první slza.

Bolest s každým přírazem polevovala a vystřídal ji jiný pocit. Slast. Mé výkřiky nahradily podivné steny. To, jak se ve mně pohyboval, mne dohánělo k šílenství. Zdá se, že i tenhle nadpozemský muž se cítí dobře. Zrychleně oddechoval. Zahrnoval mé tělo polibky. Přivíral jsem slastně oči. Mé tělo se chvělo v neustávajícím žáru z těchto dotyků.

Vyprostil jsem jednu ruku z jeho sevření a sevřel v ní jeden z pramenů jeho vlasů. Přičichl jsem si k nim. Cítil jsem z nich krev, ale i zvláštní sladkou vůni. Toužil jsem si tu vůni navždy zapamatovat. Tou rukou jsem si přitáhl jeho hlavu. Dívaly se na mne oči šelmy. Nevěnoval jsem tomu pozornost, prostě jsem si jeho obličej přitáhl blíž a spojil naše rty. Ani jsem si neuvědomil, že se mohu opět svobodně hýbat. V onen samý okamžik jsme oba vyvrcholili. Potom se naše těla rozpojila.

Náhle jsem se cítil hrozně slabý. Podlomila se mi kolena a já se hroutil na špinavou zem. Odkudsi se mi na vnitřní straně stehen objevila nějaká tekutina. Začínal jsem ztrácet vědomí. Asi jsem ztratil příliš krve. Nikdy jsem vážně neuvažoval, jak zemřu, ale jestli to mělo být rukou tohoto muže, tak mi to nevadí. Přes mlhu, která mi zaplavovala vědomí, jsem se podíval naposled na toho muže. Tyčil se nade mnou. Černé kalhoty zapnuté tmavým páskem, aby nepadaly. Bílá košile, potřísněná už i mou krví, mírně poletovala ve vánku. Bílé vlasy na tom byly podobně jako jeho košile. Vzduchem se linula ta svůdná vůně, kterou měly. Shlížely na mne dvě tmavé oči plné samoty. Neutrální škleb nahradil smutný, ale něžný úsměv. Na okamžik jsem měl dojem, že vidím černá křídla. Černé peříčka se snášela k zemi. A pak se mé oči nadobro zavřely a já propadl temnotě, která mě pohltila…

***

Probudilo mne sluneční světlo dopadající na mou tvář. S trhnutím jsem se probudil ve svém nemocničním pokoji. Po zádech mi tekl studený pot. Přístroj měřící můj srdeční tep hlasitě pípal v místnosti a naznačoval výchylky v mém tepu. Měl jsem opravdu hodně živý sen, pokud to sen byl. Doufal jsem v to. Modlil jsem se kvůli tomu. Přesvědčil jsem se, že to sen byl, protože jestli ne, byl bych mrtvý. Dává to vůbec smysl?

Vítr rozevřel okno dokořán. Záclona se nárazem okenic roztrhla. Do mých rukou lehounce dopadlo černé sametové peříčko. Zvedl jsem hlavu a polilo mne horko.

V otevřeném okně seděl onen muž. Jednu nohu měl spuštěnou do pokoje, druhou měl skrčenou. Ruku měl položenou na koleni. Druhou si odhrnul dlouhé bílé vlasy z čela. Košile nebyla zapnuta, ale nebyla od krve tak jako v mém snu. Na rtech se mu usadil něžný úsměv. Upřeně mne sledovaly jeho hluboké oči plné samoty.

„Je čas,“ natáhl ke mně ruku.

Vložil jsem do ní tu svou, ale druhou svíral to peříčko, jako by to byla ta nejcennější věc na světě. Pravidelné pípání přístroje se tím jediným dotykem změnilo v dlouhý a nepříjemný zvuk oznamující smrt…

Po dlouhé době jsem na svou povídku opět hrdá. Psala jsem ji, když jsem měla zvláštní náladu, smutnou, ale zároveň takovou, no, povznešenou (vyjadřuje slušně) díky psaní s pár úžasnými přáteli. A konečnou verzi jsem sepsala diky bezvadnému človíčku, takže Ryuu děkuji.

No, a já tu přestanu psát kraviny, a vám, čtenáři, děkuju, že jste vydrželi do celého smutného konce, a budu ráda za nějaký komentář. Vaše Gwendolin.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Temná ulička: