OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Temný anděl

04.09.2012 (07:00) • Niki311 • Povídky » Jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1508×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Temný anděl

Za okny se vznášel opar léta. Kouř stoupal úzkou špinavou uličkou a v tanečním rytmu se lehce zvedal vzhůru nebi, kde se připojoval k mrakům. Ledové kapky dopadaly s jemným, rytmickým bubnováním na okenici jednoho z panelových domů v chudinské čtvrti. Byl to vysoký dům. Snad dvacet metrů vysoký nebo možná dvaadvacet? To nemělo ani cenu počítat. Rozpadal se. Cenu by měla pouze oprava, na kterou však nikdo neměl. Ne tady.

Omítka už dávno vypověděla službu a odlupovala se jako pomerančová slupka ze zdi. Většina okenic už propouštěla do bytů chladivý vítr přes drobné škvírečky, které má na svědomí zub času.

Mladý muž přejel pohledem po pokoji. Byl pěkný. Sice malý, ale útulný. Laděný do světlých barev a na poličkách, které toho měly nejspíš také dost za sebou, se na něj usmívaly veselé obličeje. V odrazu zrcadla zaregistroval, jak se osoba v posteli zavrtěla.

Ve vzduchu se vznášela její sladká vůně. Voněla jako růže. Měla ten tajemný, vášnivý, ale zároveň nevinný pach, kterým ho k sobě připoutala. Byla tak mladá! Tak moc zajímavá... přál by si pro ni lepší život, než jaký jí dosud osud připnul na tričko.

Přeplul místností a sedl si na kraj postele. Tohle byla až moc nebezpečná čtvrť. Měla se narodit někde, kde jsou áleje růžových stromečků, ve vzduchu se vznáší pach z cukráren a králíčci poskakují po silnici. Kde se na sebe všichni falešně usmívají a žijí své sny.

Možná by se pak ale nevyklubal z ní takový klenot. Byla by jiná. To je jisté. Namyšlená a panovačná – jako bývají dívky z takových míst. Tady bylo pouze správné to, že se naučila o krutosti života a jeho nelítostném koloběhu.

S povzdechem si vzpomněl na obrázek její krvavé rány na boku. Byla sice rychlá a mrštná, ale nestihla uhnout noži, který měl ten pacholek v ruce. Neraději by ho poslal do horoucích pekel, kdyby mohl. Jenže, co ON zmůže z vlastní vůle?

S tichým zamručením se Nora otočila na bok a přitiskla naléhavě deku k hrudi. Drobné tělíčko zakrývalo pouze tílko a tenká deka. Vítr se zapřel do opálených ramen a instinktivně se zabořila do přikrývky, aby se zahřála.

Byla krásná. Ne, ona je krásná! Opravil se v myšlenkách a usmál se sám pro sebe. Černé řasy se jí zachvěly, když se jí dotkl. Nemohla to cítit, ale nejspíš byli lidé obdarováni skrytým smyslem. Jinak si to neuměl vysvětlit. Zastrčil jí tmavý pramen vlasů za ucho a sledoval její andělskou tvář. Dle fotek soudil, že krásu zdědila po matce.

Její plné rty se po chvíli zkroutily a tepová frekvence vyskočila z minima na maximum.

„Proboha!“ vykřikla najednou a vyskočila z postele. Začala pobíhat po místnosti a poskakovala ve snaze navléknout si ponožky. „Sakra, sakra!“ klela, až se nad tím musel usmát. Byla neuvěřitelná. „Kde mám klíče? Mobil! Krucinál!“

„Na stolku, Noro, nechoď nikam,“ vydechl tiše. Věděl, že jeho odpověď je zbytečná. Vždy byla. Nikdo ho nemohl slyšet, dokud nepřišel čas. Jí ho však taky moc nezbývalo. Nebylo cesty zpět.

Zastavila se v půlce pohybu a čelo se jí svráštilo. Její instinkty radily to samé, co chlapec. Zůstat doma a svalit se do postele, kde by pokračovala v nerušeném spánku, který střežil . Sledoval její vnitřní boj. Vypadala tak... tak... jinak oproti všem dívkám. Byla jedinečná. Možná by její srdce mohlo být dostatečně silné na to, aby ho mohla milovat. Nebo ne? Natáhl ruku a pohladil ji po tváři. „Tak moc bych si přál, abych to nemusel udělat.“ Zavrtěla hlavou a rozběhla se k saku. Proběhla jím jako vítr, ale i ten nepatrný dotek se mu vryl do paměti.

Bylo to tak zvláštní! Nezapomenutelné! Často jím procházeli, protože netušili, že tu s nimi někdo v místnosti je, ale tohle! Chtěl to zkusit zase. To chvění, elektrické náboje, které zasáhly jeho buňky, jako nelítostné blesky v horkém letním dni. Jeho dlouhá existence ještě nic takového neokusila. Uragán, který prošel jeho tělem. Žádný vánek, nebo něžné ťuknutí.

Než se vzpamatoval, nebyla už v pokoji. Zaskřípal zuby, když si uvědomil, jak šílené to je. Nemůže přeci předělát příběh, nebo ano? Přemístil se zase k Noře. Běžela tmavou, klikatou ulicí. Tenisky čvachtaly loužemi, který tu zanechal déšť a srpkovitý měsíc na obloze se jim vysmíval.

„Zpomal, prosím,“ zašeptal jí do ucha. Nořiny zorničky se vyděšeně rozšířily a začala se ohlížet. Nezpomalila moc.

„Už slyším i hlasy, magořím!“ hučela sama pro sebe a zase zrychlila tempo běhu. Slyšelas mne, ano... protože to nebude dlouho trvat a střetneme se. Abych tě odvedl k prarodičům... Proč tak spěchá k té kamarádce? To je to tak důležité uprostřed noci? Jeho otázky nebraly konce. Ale byla tak mladá! Tak nadějná... Tak nevinná...

Přemístil se do temné uličky, kterou by měla za chvíli míjet. Bylo rozhodnuto. Proč jen je tak tvrdohlavý? Nikdy ve svém dlouhém bytí nic podobného nevymyslel, ale teď cítil, že je to to jediné, co chce udělat. Viděl už zářící světla auta. Hnalo se šílenou rychlostí kupředu a za chvíli si hodlá vybrat svou daň.

Její bubnující srdce, dech sladký, rty lákající k polibku. Och, tak moc by ji chtěl políbit! Je ochotný riskovat cokoliv, aby ji nemusel odvádět k bráně nebeské? Byl by ochotný se tak odsoudit k zániku? Ano... Hlásila se jeho sobeckost. Ta opeřená kuřata by ji rádi měli pro sebe! Ale to jim tentokrát nedaruje! Chce taky svůj díl!

Raději opravdovou chvíli s ní, než cokoliv jiného. Ten dlouhý měsíc, který strávil po jejím boku byl až příliš krásný. Její úsměv, světélka v očích, když vymýšlela hlouposti. Rozcuchané vlasy po ránu. A co teprve, kdyby ona věděla o jeho přítomnosti? Nora přeběhla uličku, kde se skrýval a on vyběhl za ní. Teď nebo nikdy!

Auto začalo hlasitě troubit a gumy skřípaly na mokrém povrchu. Nořino tělo zamrzlo uprostřed silnice. Snažila se hnout, ale nohy vypověděly službu. Jako kdyby bylo na asfaltu lepidlo a ona se do něho chytla. Byla mouchou. Lapená v pavučině a obří tarantule – auto – se na ni s nezvratnou rychlostí řítilo. Křik se zadrhl v hrdle a alespoň víčka přitiskla pevně k sobě. Vteřinové ručičky zuřivě tikaly kupředu a ona už jen mohla čekat, až jí auto rozmázne mozek k vozovce.

Vtom ucítila, jak ji něco tvrdého srazilo z úplně jiné strany, než čekala. Z úst se jí konečně vydral výkřik a zrnitý asfalt jí odřel ramena. Bok i ruce vyslaly do mozku bolestivý záškub. Zátěž na jejím těle povolila svůj stisk, ale pevné paže ji stále roztřeseně svíraly.

„Noro? Noro? Slyšíš mě?“ šeptal skřípavý hlas do jejích vlasů a ona se v šoku zmohla jen na přikývnutí. Zvedla pohled ke svému zachránci a ledově modré oči se jí zaryly téměř do žaludku. „Jsem tu, neboj se ničeho. Už se ti nic nestane.“ Cítila se v jeho rukách tak slabá a malátná... Ale ty oči! Modré studně bolesti a chladu. Byly jako hvězdy v dáli. Mohla se jich dotknout! Bože, jak nádherné byly! A nelidské...

„Kdo jsi?“ zašeptala a před očima měla černé mžitky. Zvedl se s ní v náručí. Nesl ji hrdě a opatrně kupředu. Nechápala to. Jak se tak rychle zjevil za ní? U ní? Neznámý chvíli mlčel, dokud se v Nořině hlavě neustálilo pískání v uších z nadbytku adrenalinu. Zamrkala zase na muže a ulicí se rozezvučelo houkání sanitek a policie.

„Smrt, ale říkej mi Daniel,“ pousmál se, než ji obklopila tichá temnota.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Temný anděl: