OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Temný konec

25.10.2009 (01:29) • Lareth • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1215×

Pomalu jsem rozlepila víčka, abych se dívala do spící tváře nechutného muže. Okamžitě jsem ucítila zvratky v ústech. Těžce jsem polkla. Měla jsem strach, aby to neslyšel. Kvapně jsem vstala a začala sbírat svršky. Nasoukala jsem se do riflí a roztrhlé halenky. Se spodním prádlem jsem se nenamáhala, rovnou jsem ho zmuchlala a hodila do malého batůžku.

Z nočního stolku jsem si vzala paklík desetidolarovek. Rychle jsem si obnos přepočítala, rukou jsem přejela po tváři Alexandera Hamiltona. Vklouzla jsem do bot a opatrně vylezla ze dveří. Teprve za nimi jsem se uklidnila. Rozběhla jsem se po špinavých schodech. Venku jsem se zastavila, abych si rozmyslela co dál. Sebrala jsem odvahu a šla k prvnímu telefonnímu automatu. Vhodila jsem minci a vytočila číslo rodičů.

„Ahoj mami, tati. Mám se dobře. New York je skvělé město. Škola je vážně bezva. Musím už ale končit, jdeme s holkami ven. Mějte se krásně. Brzy se ozvu,“ řekla jsem záznamníku s hraným nadšením dospívající dcery. Avšak jsem cítila, jak se mi do tváří nahrnula krev. Vím, že lhát se nemá a ještě navíc rodičům. Dobře se nemám ani náhodou.

Peníze, které jsem si vydělala, mi ke štěstí nestačí. Bohužel. V New Yorku sice jsem, ale ne tam, kde si rodiče myslí. A ze školy jsem odešla už před čtyřmi měsíci. Abych byla přesná, vyhodili mě. Navíc žádné kamarádky nemám. Všechno jsem rázem ztratila a nezbylo mi nic.

Všechen můj majetek je teď to, co leží v malém batohu na zádech. Zamířila jsem po hlavní doprava. Pokračovala jsem se sklopenou hlavou až do jedné zapadlé uličky. Tam jsem si sedla a opřela se o zeď. Na zem jsem vysypala své jediné věci. Popadla jsem malou průsvitnou ampulku, v níž se nalézalo jen kapička průsvitné tekutiny. Hlasitě jsem zaúpěla. Ze sáčku jsem vytáhla špinavou injekční stříkačku, jíž jsem nabrala tu nepatrnou trošku heroinu a vyhrnula jsem si rukáv. Vstříkla jsem si do žíly všechno, co obsahovala stříkačka.

Necítila jsem žádnou úlevu. Všechno mi připadalo stejně. Cítila jsem agresi, jež se mi rozlívala celým tělem. Ruce se mi rozklepaly ještě více, než předtím. Po tvářích mi stékaly horké slzy. Všechny věci jsem naházela zpátky do útrob tašky. Rukávem jsem si otřela mokré tváře. Přeskočila jsem nízkou zídku, přestože jsem neměla sílu běžet, utíkala jsem. Nechtěla jsem zastavit a dát někomu záminku mě politovat. Co si asi budou myslet o holce závislé na heráku a přitom ani nemá na svoji dávku? Jsem prostě feťácká děvka, o kterou nikdo nemá zájem. Zalezla jsem rozbitým oknem do opuštěného sklepa, kde jsem se zhroutila v rohu. Chvíli jsem se jen utápěla ve svém žalu. Chtěla jsem v tu chvíli zemřít. Mohla bych spáchat sebevraždu, ale to bych dala světu najevo, že jsem neschopná.

Proto jsem vylezla zpátky na ulici, kde nebyla ani noha. Dvakrát jsem se nadechla a potom jsem vyrazila po úzké silnici. Nohy se mi motaly a hlava točila. Otřásala mnou zimnice. Sepjala jsem ruce ve snaze zabránit třasu, ale marně. Mezitím jsem dorazila k dálnici, kde postávaly další holky. Sundala jsem si kalhoty, které jsem vyměnila za koženou minisukni. Mastné vlasy jsem si pročísla prsty. Košili jsem si pod ňadry uvázala, abych měla obnažené břicho. Kecky jsem vyměnila za podpatky. Rázem ze mě byl někdo jiný. I přes celkovou nechuť a vnitřní protest, jsem zaujala svůdnou pózu a čekala na zákazníka.

Po hodině úmorného čekání u mě zabrzdilo černé auto. Na místě spolujezdce stáhl okýnko.

„Čtyři sta dolarů?“ řekl pohledný muž s blond vlasy. Trošku mě zaskočil, ale i přes to jsem kvapně nastoupila na místo spolujezdce. Blonďatý muž byl určitě boháč. Nedokazovalo to jen jeho nadupané sportovní auto, ale i jeho vzhled. Kožené sako, které měl navlečené přes rudou košili. Na ruce se mu ovšem třpytil snubní prsten. Avšak se tvářil odměřeně. Zastavil u laciného motelu, kde si pronajal pokoj na noc. Jakmile za námi zaklaply dveře, začala jsem se svlékat. Zatímco se také obnažoval, zašla jsem do koupelny, kde jsem si opláchla obličej. Poté jsem se vrátila zpět do pokoje.

Blonďák už ležel nahý na posteli. Jestliže vypadal dobře oblečený, svlečený byl nádherný. Provazce svalů měl vyrýsované do úměrných polštářků. Zhasla jsem světlo, protože jsem nesnesla jeho hltavý pohled na mém pohublém, bledém těle. Nechtěla jsem, aby mě viděl. Přilehla jsem si k němu. Okamžitě přešel k věci. Žádné líbání. Odvrátil ode mě tvář. Drsně přirážel sem a tam. Cítila jsem nepříjemné pálení. Co chvíli jsem usykla, ale přes to jsem cítila i malou vlnu rozkoše, avšak stále převládal absťák.

Když slastně vzdychl, vyklouzl ze mě a odstrčil mé tělo. Chvíli ještě rychle dýchal. Po chvíli si mě opět přitáhl k sobě. Hned jsem uposlechla a nasedla na něj. On mě však nenechal. Chtěl si udávat vlastní tempo, takže mě strčil pod sebe. Supěl nade mnou jako lokomotiva. Přirážel tak rychle, až jsem se mlátila hlavou do rámu postele, ale jemu to bylo jedno. Stále zrychloval a sténal.

Tohle se opakovalo ještě pětkrát, dokud neměl dost. Začal se oblékat. Mlčky z kapsy vytáhl čtyři stodolarové bankovky, které hodil na postel, kde jsem se krčila a bolestně se vyrovnávala s takovým náporem. I přes to, že byl muž hezký, jsem cítila vlnu nevolnosti. Lehla jsem si a zavřela oči. Po chvíli klaply dveře. Začala jsem plakat a klepat se zároveň. Možná to bylo vyčerpáním, možná abstinenčními příznaky, ale usnula jsem. O dvě hodiny později jsem se probudila, pomalu se oblékla a v mrákotách jsem vyšla z pokoje. V kapse jsem měla čtyři sta sedmdesát dolarů. Procházela jsem temnými ulicemi spícího New Yorku.

Ubírala jsem se k místu, kde se moje trápení opět o něco odloží. Na autobusové zastávce postával kluk, kterého jsem znala. Samozřejmě, můj dodavatel. Sedla jsem si na lavičku a u koše, který stál vedle ní, jsem pohodila část obnosu. Na oplátku jsem popadla ampulku a rychle vyrazila pryč. Natěšeně jsem vpadla do nejbližší opuštěné ulice, kde jsem  se zhroutila k zemi. Z batohu jsem vyndala injekci, nabrala trochu tekutiny a vpíchla si ji do žíly. Tělem se mi prolila vlna nevolnosti. Okamžitě jsem zvracela. Po chvíli to ustalo.

Zvedla jsem ruce. Stále se klepaly. Sakra. Znovu jsem nabrala další část drogy a opět si ji napíchla do ruky. Stále žádný účinek. Jen zvracení. Nevolnost se mi proháněla tělem. Píchla jsem si znovu. Ještě jsem vytáhla z kapsy malý sáček. Jeho obsah jsem si vysypala do dlaně. Dutou trubičkou jsem vdechla bílý prášek přímo do nosu. Všechno zčernalo. Jehly se mi vpichovaly po celém těle. Srazilo mě auto. Znovu a znovu. Ječela jsem. Cítila jsem krev, proudící z nosu, očí i úst. Všechno mě bolelo. Něco mě sžíralo zevnitř. Cítila jsem všechno a zároveň nic. Moje mysl pozvolna odcházela. Už jsem nic necítila.

Píp. Píp. Píp.

Moje otupělá mysl přicházela k sobě. Otevřela jsem oči. Viděla jsem nejasné obrysy. Dovtípila jsem se, že to pravděpodobně budou rodiče. Matně jsem slyšela mamčin hlas doprovázený vzlyky. Ovšem nic jsem necítila, jako by mi někdo ucpal nos. Všechno mě bolelo. Slyšela jsem hlas doktora: „Umírá.“

Ano, vím to. Odcházím jako troska. Sice nevím, kolik mi zbývá, ale zemřu, což je pro mě vysvobození.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Temný konec: