Tethys - Kráska a zvíře • OurStories.cz ~ naše povídky

1. miesto s počtom bodov 31.

Článok je ponechaný v pôvodnej verzii, bez opráv.

11.12.2013 (10:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1741×

Kráska a zvíře

Blížil se čas lovu.

Zdálo se mi, že čas ubíhal mnohem rychleji, než kdy dřív. Pálení v krku se objevilo hned pátý den od poslední oběti a růži o den později zbýval jen jeden okvětní plátek. To rozhodně nebylo dobré znamení.

Ještě v ten večer jsem oznámil Cuppové, že odcházím na malou večerní procházku. S úsměvem mi to odkývala a dodala, že jakmile se vrátím, tak budu mít nachystanou večeři. To ovšem nevěděla, že já už žádnou nebudu potřebovat.

Rychlým krokem jsem vyšel z paláce a okamžitě se vydal do lesa. Nořil jsem se stále hlouběji a hlouběji, až se stromy měnily v dlouhé černé stíny a ptáci v hrůzostrašné dravce. Les pomalu ale jistě odkrýval svá temná tajemství, do nichž jsem patřil.

Můj původní plán byl dojít až do další vesnice a tam si někoho vyhlédnout, ale to by se na jedné mýtině nemohla choulit malá postava. Malá postava plná života, krve a masa, která si tím tak nedobrovolně podepsala ortel smrti. Ne, nebylo mi jí líto – nikdy mi jich nebylo líto.

Pomalu a soustředěně jsem se k ní vydal, dávajíc si pozor na každý pohyb. Už z dálky jsem mohl jasně cítit pach strachu, takže bylo důležité, abych jí nepolekal.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem tiše.

Postava sebou vyděšeně trhla a vymrštila se na nohy. Svit měsíce jí ozářil tvář a já teprve teď poznal, že se jedná o dívku s dlouhými hnědými vlasy. „Dobrý večer,“ odpověděla úlevně a já jasně slyšel, jak se jí srdce pomalu zklidňuje, až znovu tlouklo v normálním tempu.

„Nepotřebujete pomoct?“ zeptal jsem se se zdvořilou maskou zájmu. Ve skutečnosti mi bylo ovšem úplně jedno, jak a proč se ta dívka objevila v lese – důležité teď bylo jen to, že se už nikdy odsud nedostane.

„Ehm, ztratila jsem se,“ přiznala dívka a zrudla. „Mohl byste mi prosím poradit, jakým směrem mám jít? Potřebovala bych se dostat do Kersallic.“

„To je náhoda, já tam jdu zrovna také,“ zalhal jsem pohotově. „Raději vás doprovodím, v noci je les plný nebezpečných věcí.“

Dívka se usmála a přikývla. „To by od vás bylo velmi šlechetné.“

Úsměv jsem jí opětoval a nabídl rámě. Přijala ho a s očekáváním na mě hleděla. Dal jsem se do kroku, ale na úplně opačnou stranu lesa, tam, kde stromy rostly blízko sebe. Ze zkušenosti jsem věděl, že to ztlumí její výkřiky.

Měl jsem štěstí, že si toho vůbec nevšimla. Buď byl její orientační smysl vskutku mizerný, nebo mnou byla na tolik okouzlena, že si nevšímala, kam jdeme. Celou dobu si se mnou povídala a já se tak o ní dozvěděl několik věcí – třeba to, že se jmenuje Bella a že její otec je trochu bláznivý vynálezce. A taky že má další dvě sestry, které jsou (ač to neřekla přímo) trochu namyšlené.

Bylo zvláštní poslouchat její vyprávění, její tón hlasu, její smích. Pokaždé jsem naslouchal jen výkřikům, prosbám a pláči. Měl jsem pocit, jako kdyby mi osud připletl do cesty právě jí, aby zjistil, jestli se dokážu slitovat. A když se na mě podívala těma hnědýma očima připomínajícíma dvě hluboké studny čokolády, myslel jsem, že dokážu. Ale v tom měsíc prosvitl mezi stromy jemným paprskem a ozářil její štíhlou šíji. Díky porcelánové pokožce jsem měl možnost vidět jemně pulzující tepnu plnou té sladké, opojné tekutiny.

Zvíře ve mně toužebně zařvalo a já věděl, že je rozhodnuto.

Vykašlal jsem se na své původní plány a mýtinku mezi hustými stromy. Pustil jsem její ruku. Zmateně se otočila, ale jakmile spatřila můj napolo šílený výraz, v očích jí probleskl strach.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se rozklepaně.

Místo odpovědi jsem ji surově popadl do náruče a naklonil se k jejímu krku. Ačkoliv jsem lov miloval, dnes jsem to chtěl mít rychle za sebou. Ta dívka byla jiná, než ostatní a to mě na ni znervózňovalo.

Snad jako by si teprve teď uvědomila, co se děje a začala se bránit. Bouchala mě do ramene, kousala, škrábala, co se dalo. Snažila se vyprostit z mého ocelového sevření, ale bylo jí to platné jako výkřiky, které mě jen rozptylovaly. Sama sobě si to ztěžovala, její snaha o útěk a strach mě pobízel k útoku mnohem horšímu, než si kdy dokázala představit. Prakticky mě k tomu hecovala a já chtě nechtě podléhal té neukojitelné tužbě. Tužbě, která mi nakazovala jen jedno – zabij.

Zvíře netrpělivě zavrčelo.

Lekla se toho děsivého zvuku vycházejícího z mé hrudi a slzy jí v pravidelných intervalech smáčely tvář. Už se nebránila, pohledem mě prosila, abych jí nechal. Svým způsobem to bylo komické – vždyť jsem jí nic neudělal. Zatím.

„Prosím,“ zašeptala zoufale, jako by věděla, co přijde.

Nedosáhla ovšem ničeho. Pokoušela se probudit něco, co probudit už dávno nešlo. Soucit byl známkou lidství… a lidství bylo to, co mi už dlouhá léta chybělo.

Zmocnila se mě prudká zlost a sevřel jsem jí v náručí ještě pevněji, snad jako kdyby ona mohla za to, že mě ta hloupá čarodějnice proklela. Snad jako kdyby ona mohla za to, že jsem odsouzený k věčnému zabíjení.

V tom se ozvalo hlasité prasknutí. Asi její ruka. Neuvědomoval jsem si, že jsem jí celou dobu svíral pevněji a pevněji, ale teď mi to bylo úplně jedno, protože jí z té otevřené zlomeniny kapala krev. Krev, jejíž vůně mi zatemněla mysl a zbarvila vidění do ruda. Už jsem se nemohl dál krotit, už jsem nemohl dál odolávat.

Zvíře ve mně poraženě zavylo a já se na ni vrhl.

Její maso bylo dokonalé. Křehké, mladé, šťavnaté. Jakmile jsem se hladově zakousl do její ruky, věděl jsem, že nechci, aby tahle chvíle někdy skončila. Snažil jsem se na to vůbec nemyslet, jen si pomaličku vychutnávat tu jedinečnou chuť. Bylo mi jasné, že za ta léta, kdy mi hrdlem prošlo tisíce lidí a chutí, se žádná ani zlomkem nemohla přiblížit k tomu opojení, které mi poskytovala ona.

Stále dýchala, i když jen mělce. Obyčejný člověk by ten tichounký zvuk ani nezachytil. Překvapilo mě to – vzhledem k tomu, že půlka jejího těla byla napadrť, to byl úctyhodný výkon. Byla výjimečná, svou chutí, svým chováním i svou výdrží. Ale i ona nebyla nesmrtelná, její srdce sláblo. Snažilo se sice, ale proti mně nemělo šanci.

Buch. Buch. Buch.

Znovu jsem se na ni přisál a s rozvahou pojídal každičký kousek masa, který mi mohla nabídnout. Začínal jsem pomalu panikařit – nechtěl jsem, aby zemřela dřív, než se stačím najíst. Mrtvé maso má odporný nádech beznaděje, kterou oběť cítí.

Buch. Buch.

Konečně jsem se dopracoval k její štíhlé šíji. Její kdysi porcelánová kůže již chytala nezdravě bílou barvu a já mohl rozpoznat jednotlivé žilky. Nadechl jsem se a do nosu mi téměř násilím vnikla její sladká vůně. Vůně mi ovšem nestačila. Zakousl jsem se.

Bum…

Byla mrtvá. Poznal jsem to na tom posledním, zoufalém bouchnutí jejího srdce. Zavřel jsem oči a požitkářsky se napil její krve, jen ze zvědavosti, jestli bude stejně dobrá, jako její maso. Byla. Byla dokonce tisíckrát lepší, než jsem si představoval.

Ještě naposledy jsem kousl a vychutnal si tu skvělou směs jejího masa a ještě skvělejší chuť její krve. Připadal jsem si trochu jako v nějakém sklípku, kde jsem po letech hledání konečně našel láhev svého oblíbeného ročníku. Zvedl jsem se a pozorně se na ni zadíval.

Okousal jsem jí obě ruce, pravou nohu a kousek krku. Z ran jí prýštila krev, kterou jsem nestačil vypít. Přesto byla svým způsobem krásná. V bledé tváři ještě víc vynikaly čokoládové oči, než za života. Hleděly mrtvě vzhůru, již navždy poznamenané děsem. Na líčkách jí zůstaly mokré cestičky po slzách. Šaty byly pošpiněny její vlastní krví.

Naklonil jsem se nad její hruď a jedním rychlým pohybem jí rozřezal kůži. Naskytl se mi pohled na její hrudní koš, plíce a v neposlední řadě také srdce. To jediné mě zajímalo. Opatrně jsem jí zlomil žebra blízko srdce a vytáhl ho, jako by to byl poklad. Také to poklad byl – moje malá soukromá trofej.

Jedna zbloudilá kapka krve se z čista jasna objevila na mé ruce. S téměř fanatickým výrazem jsem sledoval, jak stéká po mé ruce. Když už hrozilo, že spadne, opatrně jsem jí slízl a potěšeně se usmál.

Blížil se čas lovu.

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné