OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » The birthday

18.09.2011 (11:00) • CrazyWolf • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 664×

„Počítač si můžu zapnout až odejdou?“ zavolala jsem, přičemž jsem stále drhla boty.
„Raději si ho zapni teď ráno, potom ho vypni, aby se nesedělo u počítače a hrálo hry. Až přijdou vypneš ho.“
Nadšeně jsem se usmála a zavřela kohoutek. Utřela jsem žabky a hodila je do chodby, někam do blízkosti botníku. Sehnula jsem se, zapla internet do zásuvky a chtěla jsem projít do pokoje. Nešlo to.
Mamka klečela na podlaze a vytírala. Zasténala jsem.
„Mami, mají přijít až odpoledne. Je teprve deset, uklidni se.“ Bylo mi jasné, že je to marná snaha. Když si mamka něco umanula, nešlo jí to vymluvit.
Ale co mě štvalo bylo, že to byla oslava mých narozenin a nikdo se mě na nic neptal. Jaký chci zákusek, kde to chci slavit, prostě nic. Máma se vyžívala ve všech těchhle oslavách, takže nepřipadalo v úvahu, že by oslava nebyla. Já jsem byla zato, abychom moje narozeniny ignorovali, jak to bylo minulý rok, protože máma byla v lázních.
Ale co bylo ignorováno, byly moje slova. Máma dál vytírala a něco si pro sebe mumlala. Tak jsem udělala velký krok a šlápla bosou nohou na podlahu. Začala po mně něco řvát, že tam bude mít otisky a že to nehodlá dělat znova, ale já si toho nevšímala.
Bylo už deset a Martin nikde. Měl přijít už včera, ale ne. Nebyl doma na moje narozeniny, které jsem měla ve čtvrtek, tak snad přijde na oslavu.
Sedla jsem si k počítači a odolávala kouknout na facebook, jestli tam náhodou nebude. Nakonec jsem si otevřela internet a zašla si na farmu. Posbírala jsem několik stromů, nakrmila slepice a prasata.
Máma kolem mě lítala a nadávala, že nemá co na sebe.
„Máš tolik hezkých hadrů a nic nenosíš.“ Vrtěla jsem hlavou a poslala Michaele brouzdaliště.
„Do těch modrých šatů nevlezu… V té košili bych se upekla…“
„Tak si vem tu hnědou sukni, co jsem ti koupila k narozeninám,“ navrhla jsem s pohledem stále upřeným na obrazovku.
Mamka moje slova konečně vzala na vědomí. Slyšela jsem jak šátrá ve skříni a za chvíli její otrávené: „Tuhle?“
Otočila jsem se a protáhla obličej. „To není ta, co jsem ti koupila!“ namítla jsem. Ona se jen zatvářila překvapeně a začala znovu hrabat ve skříni.
„Já ale žádnou jinou hnědou sukni nemám.“ Dřepla si a otevřela šuplík. Z něho vytáhla podprsenku a znovu ho zavřela.
„Tak si ji prodala někde na burze.“ Pokrčila jsem rameny. Na její tváři se nepohnul jediný sval.
„Jasně, jako Bartošová, neměla jsem na jídlo. Dejte mi aspoň polívku, nemám na jídlo…“
Otočila jsem se k počítači a od Míši jsem tam měla sólo kozu. Usmála jsem se. Mamču jsem přestala vnímat. Za chvíli mi přišel vzkaz: Všechno nejjjky k narozkám! :-*
Odeslala jsem jí vzkaz s poděkováním a pak koukla na mámu. Nebyla tu, ale na židli měla nachystané věci. Měla vybranou modrou halenku s výstřihem až někam na pupík a k tomu sukni. Pěkně mini.
Vyklonila jsem se a viděla ji, jak utírá prach z televize. Chtěla jsem na ni zavolat, že už jí není dvacet, ale rozmyslela jsem si to.
Ozvalo se klepání. Vyletěla jsem jako střela ke dveřím. Vzala jsem za kliku, ale nešlo to. Rozmrzele jsem sundala řetěz a odemkla. Pak jsem otevřela dveře dokořán a skočila mu kolem krku.
Pevně jsem ho objala a všimla si, že má na zádech krosnu. Asi pěkně těžkou. Vtáhla jsem ho dovnitř a zabouchla za ním.
Když jsem ho viděla, nezraněného a veselého, nadšení opadlo.
„Proč jsi včera nepřišel?!“ vypálila jsem na něj. Nervózně se ošil a rozhlížel se.
„Za ten týden cos tu nebyl se toho moc nezměnilo!“
Máma ho nepřišla navštívit. Byla na něj naštvaná, že jí s ničím nepomohl, odjel si a ona musela všechno dělat sama. Samozřejmě s mou pomocí, ale já jsem jako pomoc taky stála za pendrek.
Martin si šel vybalit a já jsem šla pomoct mamce s obědem. Krájela jsem párek na kostičky, když si ke mně přisedla.
„Jedu zase do lázní.“ Dokrájela jsem, než jsem se na ni podívala, abych si neuřezala prst. Její tvář opět neprozrazovala žádnou emoci. Byl vyrovnaný, pohled fixovaný na moje ruce.
„Hm.“ Nic víc jsem neřekla. Znovu jsem se dala do krájení.
„Musím ti vyřídit ty obědy.“
Nahněvaně jsem na ni koukla. Dívala se mi do očí. „Já nechci obědy! Budu si vařit sama!“
„Vždyť umíš uvařit jen čaj!“
„Tak si uvařím na oběd čaj, no!“ Znovu jsem koukala na párek a do očí se mi tlačily slzy. Nesnášela jsem, když nebylo po mojem, což nebylo skoro nikdy.
„Babička ti nebude každý den vyvařovat! A něco jíst musíš! Vendulo!“ zvýšila hlas, když jsem chtěla odporovat.
O jídle, zatímco bude pryč, už jsme nemluvili. Ale přišlo jiné téma.
„Nechci, aby tam za mnou Martin jezdil,“ zašeptala, když jsem nakrájený párek házela do hrnce.
Položila jsem prázdné prkýnko a otočila se k ní. Pozorovala ubrus a její pohled byl… neutrální. Tak jako vždy.
„Jestli budeš chtít, přijeď sama s babičkou, ale on ne. Než odjedu řeknu mu, že nechci, aby jezdil. Dneska se s ním nebudu hádat, ale zítra si to s ním vyřídím.“
Mluvila klidně, ale slyšela jsem, jak se přemáhá, aby nekřičela. Odešla jsem z kuchyně. Hned ve dveřích se na mě vrhl Martin.
Vzal mě za ruku a začal mi přát. Nekoukal mi do očí, střílel pohledem po pokoji, jako kdyby měl na stěnách nápovědu. Lehká pusa na tvář a pak se otočil.
Odněkud vytáhl tašku, kterou už jsem jednou viděla. Vtiskl mi ji do rukou. Dostal ji od kamaráda do nějaké soutěže, už asi před rokem. Teď byla zabalená a vypadala jako nová. Ale nebyla.
Stiskla jsem zuby a pokusila se o úsměv. Poděkovala jsem. Martin se usmál a vyšel z pokoje. Nemohla jsem tomu zabránit, z oka mi vytekla slza.
Bylo mi líto, že mi dal tohle. Nemusel mi něco kupovat, ale třeba vyrobit… Měla jsem ráda vlastní výrobu. Otřela jsem si oči.
Po obědě jsem se začala oblékat. Černou sukni, kterou mi dala teta, u které jsem měla pocit, že jí na mě záleží nejvíc z celé rodiny, k tomu tričko s lebkami. Ironicky jsem se uchichtla.
Ve tři přišla babička i s Ladislavem. Objala jsem se s ní a s ním si potřásla rukou. Byl to její manžel, kterého si vzala před rokem, ale žila s ním už šestadvacet let. Můj pravý dědeček umřel.
Babička mi pochválila ohoz a pak se posadili. Mamka zapla větrák, Martin se zdvořile usmíval. Mně bylo divně.
Stačily tři sekundy a mamka se dala se svojí mamkou do řeči. Pomlouvaly kde koho. Jak si
babiččina sousedka domů vodí dvakrát mladší zajíce, jak v televizi nic nedávají…
Já jsem jen seděla a vnímala je doopravdy teprve když mluvili o mém tátovi.
„Vídám ho vždycky když jedu do práce. Na křižovatce jsme se minuli už aspoň třikrát. On si mě nikdy nevšiml, ale já ho vidím. Jezdí s tou velkou dodávkou In, že? No jo, Petr…“
Babička měla mého tátu, který nás opustil, když mi byly tři, moc ráda. Máma ho neměla ráda, slušně řečeno, ale mně moc chyběl.
Věděla jsem, že máme hodně ublížil, během rozvodu a když nás chtěl s Martinem do péče, ale já jsem k němu nemohla cítit nenávist. Byl to můj otec a… chyběl mi.
Průběžně přišla teta, druhá teta a všechny moje sestřenky a bratranci. Nejstaršímu bylo teprve sedm, nejmladšímu dva.
V pokoji řádili jako uragán. Nic nezůstalo na svém místě, když máma zavolala na dort. A to tu budou až do večera… Šmankote, to nepřežiju.
Dort byl celkem obyčejný, vanilkový, ale pěkně ozdobený. Dokola byly rudé růžičky, nahoře nějakým krémem Vendula a uprostřed byly dvě číslice. 14. Proč už mi je čtrnáct, kruci?
„Něco si přej,“ zašeptala máma, která mi byla nejblíže. Chtěla jsem se na ni jen skepticky podívat, ale měla jsem něco… Za pokus nic nedám, že?
Dívala jsem se na dvě zapálené číslice a pak jsem se nadechla. Lehce jsem foukla a ozval se potlesk.
Prosím, ať se všichni usmíří…
Otočila jsem se, usmívala se a koukala po své rodině. První mi padl do oka Martin, který stál bokem od ostatních a o něčem s mamkou diskutoval.
Bála jsem se, že se tady veřejně pohádají, ale pak se vzájemně objali. Naprosto vykolejená jsem se podívala na dort.
Díky…

Autor: CrazyWolf, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek The birthday: