OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » The Black Lady

28.06.2012 (15:00) • Arkana • Povídky » Jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 1364×

The Black Lady

Stál jsem na kraji lesa. Okolní svět se pomalu halil do tmy. Sám jako ještě nikdy, obklopen starými mlčenlivými stromy a ukolébáván melodickým hvízdáním větru. Měsíc stál vysoko nad mojí hlavou a třpytil se jako tekuté stříbro. Těžké sněhové vločky se pomalu snášely na mou hlavu. Přesto jsem cítil, že mám společnost.

Dívala se na mě z několika metrů, napůl ukrytá za clonou vloček, které se jí snášely kolem obličeje. Nehybně. Dlouhosrstému koni černému jako noc odcházela od nozder pára. Vítr si pohrával s žíněmi jeho ocasu a omotával mu je kolem zadních nohou. Seděla klidně na jeho hřbetě, v temném plášti s kapucí přes hlavu a v rukou trpělivě svírala jeho otěže. Vypadala mírumilovně, dokud si člověk nevšiml hladkého stříbrného ostří, které si opírala o rameno.

Říkali jí Černá dáma.

Její mrazivá přítomnost pro mě nebyla ničím novým. Sledovala mě z povzdálí už několik dlouhých dnů. Cítil jsem na sobě její oči. Ale nebyla tu kvůli mně, ještě ne. Jako lovec stopující svou kořist několik strastiplných mil. Věděla o mně a já o ní. Ale kroužila kolem jako jestřáb a čekala na svou příležitost.

Zasekl jsem sekyru do špalku a zvedl jsem pomalu ruku na pozdrav a přitom myslel na své děti. Černá dáma natáhla dlouhou paži, která byla až na konečky prstů celá zakrytá černým pláštěm. Pokynula mi. Ale pak, místo aby se dotkla té mojí, aby mi stiskla ruku na pozdrav, najednou byla pryč. Trhla sebou, otočila koně a ztratila se i s ním ve sněhové vánici.

Lidé se jí báli. Vídali ji potulovat se po lese a měli z ní strach, protože nebyla jako oni. Nemluvila. Nesmála se. A tam, kde se objevila, potkala vždycky někoho smrt. A tehdy ji lidé slýchali vyslovit to jediné slovo. Jen jedno.

„Pojď,“ vyzvala Černá dáma a natáhla paži.

Nevědomky jsem položil ruku do míst, kde pod svetrem bilo moje slabé srdce. Doktor říkal, že je takové už od dětství, menší než je obvyklé a že špatně přečerpává všechnu krev, která mi koluje v žilách. Teď uhánělo jako splašené, tlouklo příliš rychle a bolestivě dunělo o žebra.

Ještě pár minut jsem tak stál a díval se do míst, kde vítr zakrýval sněhem její stopy. Rudá postupně mizela v závějích.

Nebál jsem se na ni dívat pokaždé, kdy jsem ji spatřil. Nemodlil jsem se k Bohu za věčnou spásu. A dnes, když jsem se za ní díval, zatímco mizela v houstnoucí tmě, po tváři se mi rozlil úsměv. Věděl jsem, že příště, až konečně přijde čas, až mi podá svou ruku a pomůže mi do sedla svého vraníka, tehdy se mnou odcválá do hloubi lesa, odkud už není návratu. Že až uslyším její hlas, vyslovující to jediné slovo, která zná, budu připraven. Půjdu.

Autor: Arkana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek The Black Lady: