OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » The Game

21.12.2013 (17:00) • LeaLee • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 852×

Bylo nebylo…

V jedné vykachlíčkované místnosti, kde byla vana napuštěná špinavou a studenou vodou, špinavá toaleta, která vypadala, že zažila mnohem víc návštěvníků než veřejný záchodek, s jedním rozbitým zrcadlem na stěně, se probudili tři bratři - Kulík, Dulík a Bubík.

„Kluci, nemá někdo ponětí, kde to jsme?“ zeptal se Kulík.

„Nemám tušení,“ odpověděl Bubík a snažil se dostat ze špinavé vody ve vaně.

„Spíš by mě zajímalo, proč jsme přivázaní,“ zadumal Dulík a škubal řetězem, který vedl od jeho nohy k vodovodnímu potrubí.

Vtom se rozhrčela televize, která byla umístěna v rohu místnosti skoro až u stropu. Chvíli zrnila, ale potom naskočil obraz. Do obrazu vešel chlapec s rozčepýřenými vlasy v pruhovaném tričku. Jeho výraz neprozrazoval žádnou emoci, ani náznak úsměvu nebo snad dokonce vzteku.

„Zdravím vás, chlapci,“ začal promlouvat k bratrům. „Rozhodl jsem se podrobit vás zkoušce. Dosud jste si žili jednoduchým životem, všechno vám padalo do klína a jako dědici Skrblíkova jmění vás v budoucnu čeká jednoduchý život a jen z vlastní nudy se věnujete Svišťům. Ale sami sobě si položte otázku: Jsem opravdu hodný svého života?“ Odmlčel se. „Je na čase tohle, svišti, zjistit. Právě jste ve staré koupelně. Vaším úkolem je se odsud dostat. Máte na to půl hodiny, než se spustí plyn, který vás zabije. Je to jen na vás,“ zákeřně se pousmál chlapec a ještě dodal: „Hra začíná.“

Nato se vypnula televize, ale namísto toho se na ní objevil časovač, který měřil třicet minut.

„Nechci být poslem špatný zpráv, ale jsme v háji,“ rezignoval Bubík.

„Myslím, že tvůj postřeh je neuvěřitelný,“ pronesl Dulík.

„Nechte toho. Jde nám o holé vole, musíme něco vymyslet. Má někdo Příručku mladých svišťů?“ snažil se udržet klid Kulík.

Bratři se začali jako na povel šacovat. Nic nenašli. Zoufale se na sebe podívali.

„Dobře, zachovejme klid. Co by udělali svišti v téhle situaci?“ snažil se dál Kulík.

„Ukousnout řetěz?“

„Přepilovat řetěz?“

„Ukousnout si nohu?“

„Nohu by si ukousnul vlk. Copak jsme zvířata?“ protočil oči Kulík.

„A co klíč?“ zkusil Bubík.

„Dobrý nápad! Hledejme, svišti!“

A tak se dali do hledání.

Bubík nořil hlavu do špinavé vody a zobáčkem se snažil najít něco, co by připomínalo klíč. Našel jen kus silného drátu a zrezlou pilku. Snažil se najít i něco jiného, ale neměl už štěstí.

Dulík se snažil po vodovodní trubce dostat co nejdál. Pokoušel se odlupovat dlaždičky nebo najít něco mezi trubkami, ale naprosto bez úspěchu. Svůj marný boj vzdal.

Kulík jen chvilku zaváhal nad toaletou a pak ji prohledal. Našel jen rezavý nůž a pak v tom největším hnusu… Klíč!

„Mám!“

Zkusil uvolnit svoje pouto, ale nepovedlo se mu to. Hodil klíč Dulíkovi, ale ani tomu do jeho zámku nepasoval. Klíčem se otevřeli až Bubíkova pouta. Ten se s radostí a vypísknutím vrhnul ke dveřím.

„Děláš si srandu? Chovej se jako správný svišť!“ křikli na něj jednohlasně bratři.

„No jo,“ zabručel a vrátil se zpátky. „Tohle nemám z Příručky mladých svišťů, ale z knížky, kterou jsem si půjčil v knihovně. Je od Rafanů.“

Sebral ze země drát a chvíli ho ohýbal. Nakonec, když byl se svým dílem hotov, tak se chvíli šťoural v Kulíkově zámku od pout. Po nějaké chvilce povolila. Bratři společně zajásali.

Jenomže v tu chvíli, kdy se snažil paklíč vytáhnout z klíčové dírky, zlomil se.

Bratrům se zatajil dech. Jak dostat Dulíka z jeho vězení?

Všem třem padl zrak na zrezivělou pilu.

„Néé,“ zaskučel Dulík.

„Nedá se nic dělat,“ pokrčil rameny Bubík.

Bubík chytil Dulíka a Kulík se chopil pilky. Řezal a řezal, Dulík křičel.

„Vydrž, jsem v půlce,“ pronesl do řevu Kulík.

„Píííp,“ ozvalo se navíc. A pak se ze zdí začalo ozývat syčení.

„Ten plyn!“

„Už to bude!“

Ozvalo se vysvobozující křup. Bubík a Kulík chytili brášku pod křidélky a rychle se sunuly ke dveřím. Chytili za kliku a společnými silami se snažili otevřít dveře.

***

Pes Pluto si zmateně honil ocas, až se zamotal tak moc, že vrazil do zdi a zůstal jen nehnutě sedět.

Princezna Merida bouchla pěstí do stolu, aby alespoň trochu utichl rozruch mezi ostatními.

„Hned přestaňte panikařit! Ticho! Tohle je pro náš Disney svět krizová situace. Nesmíme propadat zoufalství! Poručíku Modré Autíčko, jak dopadlo sčítání pohádkových postav?“ Merida se tvářila vážně a rozzlobeně.

Poručík Autíčko vyjel, aby na něj bylo vidět. „Po důkladném sčítání se přišlo na to, že chybí tři prasátka.“ Všichni se soucitně podívali na Vlka, který se tvářil naštvaně, protože prasátka byla jeho. „Další jsou tři členové Rychlé Roty.“ Opět soucitný pohled na zbytek RR – Montymu tekl od čumáčku velký sopel a pacičkami držel ubrečeného Bzuka. „Tři trpaslíci ze sedmi.“ Ostatní čtyři trpaslíci se zhrouceně opírali o svoje krumpáčky a navzájem se objímali. „A jako poslední chybí tři členové Rafanů.“ Jejich matka Rafanová ronila veliké slzy.

„Zajímavé,“ vstala Merida od stolu a začala přecházet z místa na místo. „Někdo se nás snaží vyhladit a vše, co tyhle zločiny mají společné, je, že chybíme po třech. Vypadá to na velmi promyšlený zločin. Všechny je však spojuje jediné – číslovka tři…“ zadívala se po ostatních, kteří zadrželi dech.

Potom vstal princ Filip. „Sestro Pocahonntas, jak to vypadá s bratry Kačerovými?“

„Kulík i Bubík jsou v pořádku,“ postavila se Pocahontas z indiánského sedu a přistoupila blíže. „Ale Dulíkovi bratři museli amputovat nohu rezavou pilkou. Hrozí mu otrava krve a zanícení rány. Vyčistila jsem mu to pomocí kouře a bylinek. Bohům jsem přinesla několik obětí, aby se uzdravil, a také aby se ostatní vrátili v pořádku.“

Vtom vstala Růženka. „Je možné, aby se všechny zlé postavy seskupily dohromady a začaly nám škodit?“

„To je vyloučené!“ vstala prudce její macecha. „O tom bych musela něco vědět, a jestli sis nevšimla, má drahá, tak chybí i členové Rafanů, což tuhle možnost vylučuje úplně.“

„Omlouvám se,“ sklopila Růženka oči.

„Co když to není nikdo z nás, ale zvenku?“ zeptal se Mickey Mouse.

Všem se zatajil dech. Nebezpečí zvenku je ještě nikdy nepotkalo.

Vtom vrazil do místnosti Kulík s Bubíkem. Začali mluvit jeden přes druhého.

„Podařilo se nám získat kazetu z místa činu!“

„Ano, dobře se na to dívejte!“

„Ano, možná ho poznáte.“

„Nám někoho připomíná…“

„Ale nevíme koho…“

Dali kazetu do přehrávače.

***

„Drazí členové Rychlé Roty, neustále se vytahujete svými úspěchy ve sféře zločinu, ale opravdu jste tak dobří, jak sami tvrdíte? Právě stojíte před testem, který ukáže, jak jste dobří. Společně jste propojeni soustavou kovových udělátek, která vám roztrhnou hlavu, hrudník a břicho. Máte třicet minut na to, abyste přišli na to, jak z toho ven. Hra začíná.“

Z televizní obrazovky se zákeřně usmíval kluk v pruhovém tričku s rozcuchanými vlasy.

Pak jeho tvář nahradila ubíhající časomíra.

Gedžitka, Chip i Dale se na sebe podívali. Gedžitka měla kovovou konstrukci na hlavě, vedla jí až do tlamičky. Daleovi kovová konstrukce obepínala hrudníček a její bodce se zarážely do jeho žeber – lehce krvácel. Chipova konstrukce byla kolem jeho bříška a taky krvácel. Jednotlivé nástroje zkázy byly propojené drátem.

Místo aby se společnými silami snažili vyřešit situaci, začali panikařit a pobíhat, kam až jim dráty dovolily. Jenomže Chip panikařil nejvíce, takže nakonec se od ostatních odtrhnul.

Časomíra ještě nevypršela, ale ozvalo se zlověstné cvak. V tu chvíli všichni utichli. Okamžik bylo ticho, ale pak se ozvalo ještě zlověstnější a pravidelnější cvak – cvak – cvak. Snažili se najít zdroj cvakání a hned záhy se dozvěděli odkud.

Gedžitky tlamička se začala pomaličku otvírat a ona ječela, až to trhalo uši. Její kovová konstrukce cvakala tak dlouho, dokud se její hlava nerozskočila na dva kusy.

Nato se ozvalo další cvakání…

***

„Nikdo nesmí odcházet! Nemůžeme si dovolit další ztráty na životech. Nikdo neopustí tuto místnost!“ křičela Sněhurka na celou místnost.

V tu chvíli se rozrazily dveře a dovnitř vkráčelo pět princů s kamennými výrazy na tvářích.

„Neseme špatné zprávy.“

„Nalezli jsme další postavy.“

„Bohužel byli mrtví.“

„Ale také jsme nalezli další video.“

„A koho z pohřešovaných jste našli?“ ozvalo se sálem.

„Byli to…“ princův hlas se zlomil, ale pak větu dokončil: „Gedžitka, Chip a Dale…“

Místností se ozvala hlasitá rána a jedno droboučké plesknutí. Všichni se začali ohlížet, odkud se to doneslo. Byl to Monty a Bzuk, kteří nevydrželi ztrátu. Bzuka probrali skoro hned ovčím bobkem, ale Montyho nevzkřísil ani syreček, tak ho radši odnesli na marodku.

„Pusťte to video!“

„Ano, pusťte!“

Princové se nenechali dlouho pobízet a dali kazetu do přehrávače.

Všichni sledovali se zatajeným dechem.

„Je to ten stejný?“

„Je!“

„Není!“

„Ale je!“

„Co když není, ale jsou dva?“

„Panebože!“

„Co?“ ozvalo se sborem.

„Já asi vím,“ zvedla se Locika a šla k televizi.

„Tak kdo je to?“

„Zamyslete se,“ začala dramaticky, „snaží se nás dostat po třech, někdo řekl, že si myslí, že jsou dva. Ale co když ty trojky mají jiný význam a je to opravdu stopa jako hrom? Co když jsou tři?“

Všichni zalapali po dechu.

„Proboha…“

„Že by…“

„Myslíte, že by mohli…“

„Ale co když…“

Locika mávla rukou, aby všechny umlčela. „Dost, už to tak bude. Snaží se nás vyvraždit Bratři v triku…“

Autor: LeaLee, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek The Game: