Think twice before you touch my girl! • OurStories.cz ~ naše povídky

Nikdy před ničím neutíkejte! Stejně vás to jednou dohoní... Tak samo je to i v této povídce, zase podle dalšího videa.

13.10.2010 (15:00) • Salazaret • Povídky » Jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 948×

Think twice before you touch my girl!

Za ty roky, co ji znám vím, že by mě nikdy nezklamala. Její úsměv mi vždy rozradostní den. Pokaždé když ji vidím, chce se mi smát. Je to takové mé osobní slunce v smutných a temných dnech. Je anděl, kterému vzali křídla a nechali ho na zemi, aby byl semnou. Hlídám ji a chráním, jako to nejcennější zlato, jako diamant... Ale je stejně nepolapitelná jako divoký ptáček. Nikdy jsem si nechtěl city k ní přiznat. Ale poslední dobou zjišťuji, že mi přirostla k srdci a život bez jejího úsměvu si nedovedu představit.

Znovu jsem se podíval na skupinku pod schody. Všude byla tma, ale jen u jednoho stolu se přecejenom svítilo. Oslava dalšího vyřešeného případu. Tak moc bych si přál, být tam dole a bavit se s nimi. Ale já nemůžu, jsem Gibbs, ten neprojevuje své city. Je chladný a nespolečenský.

Díval jsem se jak ji Timothy objal a ona se ze srdce zasmála. Byl to nádherný smích, musel jsem se taky usmát. Naplňoval mě podivným štěstí a ani nevím proč. Ale je to určitě jen tím, že spolu pracujeme už strašně dlouho.

Zvedla hlavu a podívala se směrem ke mně. Samozřejmě mě nemohla vidět, ale přesto určitě tušila, že tu někde jsem a sleduji ji. Tak jak v poslední době pořád. Znovu se začala bavit s Timothym a odvrátila zrak. Ale po chvíli se sem zase podívala. Viděl jsem ten její podivný úšklebek, proto jsem se rozhodl jít domů. Tady už nic nevypozoruji.

Tiše jsem sešel schody a vydal se na druhou stranu k výtahům. Ale mé kroky zastavyl povědomý hlas.

„Proč?“ Otočil jsem se na ni a smutně se usmál.

„Co, proč?“ Znovu jsem nahodil nepropustnou masku a snažil se zamaskovat počáteční šok z toho, že zamnou přišla.

„Gibbsi...“ zašeptala, ale nedovolil jsem ji dál pokračovat. Nechci nic rozvádět a ona by určitě k danému tématu došla, tak jako tak.

Položil jsem ji ruku na rty a lehce ji políbil na tvář.

„Nech to tak jak to je, prosím, Abbs!“ zašeptal jsem a následně vešel do výtahu. Než se zavřely dveře, viděl jsem jak k ní přišel Dinozzo a se smíchem ji odváděl pryč. Bodlo mě u srdce. Proč se tyhle city vynořili zrovna teď?

Praštil jsem do dveří výtahu a chtěl jsem si tím vybít zlost, ale nepomohlo to. Právě naopak, byl jsem ještě víc naštvaný. Ale hlavně sám na sebe. To jak se poslední dobou chovám je hrozné.

Jsem nesoustředěný, vzpurný a věčně naštvaný. Už si toho všimla i Jenny. Chtěla si o tom promluvit, ale odbyl jsem ji stejně jako teď Abby. Tady skoro stejně, až na ten letmý polibek.

Znovu jsem se ponořil do vzpomínek. To jak jsem tuhle potrhlou gothickou princeznu viděl poprvé. Tehdy jsem ji nechtěl věřit, že někdo jako ona může pracovat v NCIS. Ale dokonale mě dostala svou dokonalou technikou získávání informací. To jak ladně a bez problému vyřeší snad vše. Její technické znalosti mi doslova vzali dech.

Pokaždé když přijdu k ní do laborky cítím její auru. Září jako tisíc sluncí a dokáže rozehnat i ty nechmurnější dny. Vždy mě vítá s úsměvem a napřařenou rukou. Bez svého kafe by byla asi nefunkční, jak už jsem měl tu čest se přesvědšit. Ale je to hezká závislost, je o hodně praktičtější než drogy a alkohol.

Tak podobně jako u mě. Sklenička brandy každý večer, každý nudný a osamocený večer. Možná mi už samota vlezla do hlavy a proto se má druhá podstala snaží najít někoho pro další a možná lepší život.

Ale proč zrovna ona? Jsme jak jing a jang. Každý úplně jiný a navíc jsem o hodně starší, ale přesto se mé srdce vždy zatetelí, když ji vidím. Vždy pookřeje...

Její zelené oči jsou tak veselé a hluboké, mohl bych se do nich dívat hodiny a neomrzelo by mě to. Její plné rty, které se neustále usmívají. Ale přesto jde z ní cítit podivný respekt, to jak se dokáže zatvářit, jak dokáže odzbrojit každého, jen pouhou větou. Naprosto dokonalá princezna. Má prinzcezna.

Možná si někdy říká, že ji až moc chráním, ale už jsem takový. Nemůžu dovolit, aby někdo ublížit tak perfektní duši, jako je Abby.

Dveře výtahu se znovu otevřely a já si všiml, že jsem asi zmáčkl špatné tlačítko a místo, abych vyšel ve vestibulu jsem u její laborky. Je to snad osud? Rozhodl jsem se tedy jít na malou noční návštěvu. Stejně tu nikdo není, tak proč toho nevyužít?

Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Pamatuji si ty okamžiky, kdy stojí u svého počítače a luští záhady spojené s našími případy. Tak jako posledně. Společně s McGeem tu strávili dva dny a snažili se případ vyřešit. Nešlo to jak chtěli, ale přecejenom se nám podařilo vraha dopadnou. Jak říkala, stačila obyčejná rovnice a hurá, vrah je na světě. Ale její vztah s McGeem se mi moc nelíbí. Jejich úsměvy, nebo letmé doteky. Taky jsem mu to dal jasně najevo. On ani Dinozzo nikdy nechápal za co, ty pohlavky dostávají. Ale já to vím moc dobře. Ten kdo se přiblíží k Abby se pro mě stává hrozbou, ale nikdy jsem se ji na to nezeptal. Vždy to bere s rezervou a směje se tomu. Ví, že na ni bych ruku nestáhl.

Ale poslední dobou je až moc všímavá. Dívá se na mě tak zvláštně, jako by něco tušila. Vždy se tak tajemně usměje, ale nikdy mi nic neřekne. Dokonce se párkrát začervenala a to u ní není ve zvyku. Je to temná princezna, ale nějak roztává.

Chová se jako by mi viděla do duše, jako by dokázala číst mezi řádky a pochopila mé skutečné city k ní. Možná proto chce semnou mluvit, už to dnes zkoušela tolikrát. Ale pokaždé jsem ji zastavil, nedovolil jsem ji říct ani jedinou pouhou větu.

Sám nevím, co chci. Je tu pravidlo, nikdy si nic nezačínej s kolegou. Sám jsem ho zařadil do první patnáctky těch nejdůležitějších a tak to má být.

Ale i tak ji budu sledovat. Hlídat dál a pořád. Už ji nikdo nikdy neublíží, nemohl bych přenést přes srdce, kdyby se ji něco stalo. Minule to byl její bývalý a nejen on, nebýt našeho týmu, mohla být mrtvá. Ale nakonec se musela ochránit sama, jelikož mi jsme se špatně dívali. Hledali jsme tam kde jsme neměli! Už tohle nechci zažít. Ten strach, ten pocit úzkosti. Dokonce i teď na mě dolehl, při pouhých vzpomínkách.

Všude kolem mě byla tma a uklidňující ticho. Sedl jsem si na židli a rozjímal. Ale jeden zvuk mě přecejenom vyrušil. Znovu otevření výtahu a následné vejítí osoby, do stejné místnosti.

„Gibbsi?“ uslyšel jsem její překvapený hlas. Ale nakonec se usmála. Ale v tom úsměvu bylo něco divného, podivně čertovského.

„Co tu děláš?“ zeptala se tajemně. Zvedl jsem se a chtěl velice rychle odejít. Ale nakonec jsem to nedokázal.

„Asi jsem si spletl tlačítko u výtahu...“ řekl jsem velmi blbou, ale pravdivou výmluvu. Ušklíbla se a násladně zasmála.

„Víš, že neumíš lhát?“ řekla a pomalu se ke mě přiblížila. Pořád jsem stál a čekal, ale na co?

„Co tu děláš ty?“ zkusil jsem na ni stejnou otázku.

„Nech toho...“ šeptla tiše a jednu ruku mi položila na hruď. Zadíval jsem se do jejích jiskrných očí. Zářily jako dvě hvězdy na ztemnělém nebi. Začal jsem být docela neklidný. Asi si toho všimla a znovu nahodila ten svůj tajemný úsměv.

Zkousla si ret. Už jsem to nemohl dál vydržet spojil naše rty. Láska je zvláštní a nikdy nevíte kdy vás zasáhne. Ale v téhle chvíli mi je všechno jedno. Ať jdou všechny pravidla k čertu!

Další krátká jednorázovka. Snad se někomu líbila a popřípadě tady zanechá nějaký ten smajlík...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné