OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Trable s mikrovlnkou

21.03.2016 (09:00) • SilenejPohadkar • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1509×

Po zásahu raketometem se pomalu zvedám ze země. Na lebce si nahmatám malý důlek.

„To bolelo, ty zmrde!“ zařvu.

Rozběhnu se přímo ke střelci na plný výkon. V půlce délky bazénu gravitaci dojde, že po vodě se prostě neběhá. Pokusí se mě stáhnout pod vodu, ale jelikož jsem při osahávání své lebky stačil odjistit směrový granát, jeho výbuch mě mrští přes druhou polovinu bazénu. Sloup, který sejmu, ani nestihne zaregistrovat, co se stalo, když se promění v prach.

Pro střelce to vypadalo asi takto: střela zasahuje cíl na druhé straně bazénu, cíl něco křičí, bouchnutí granátu, cíl je deset centimetrů daleko. To všechno mezi dvěma mrknutími oka. Další mrknutí už nenásledují, protože se jeho oční bulvy rozloučí se zbytkem těla a nahradí je má pěst.

Stojím uprostřed luxusních mramorových lázní, ze všech stran na mě míří zakuklenci se směšnýma pistolkama od glocků po rotační kulomety. Neslyším nic, než svůj naprosto klidný dech, kapání mozku na podlahu a… dusot něčeho, co zní, jako když házíte ledničky z balkónu. V pravidelných intervalech. Bosch. Bosch. Bosch…

Upřeně zírám do dveří a hluk se rychle blíží. Dva metry vpravo od dveří zmizí stěna v oblaku prachu a tam stojí něco, co vypadá jako kříženec nosorožce, wrestlingového zápasníka, pneumatického kladiva a zmrzlinářského auta.

Na místě, kde by měla být ústa, se otevře úzký otvor a ozve se zvuk ne nepodobný troubení parní píšťaly zaoceánského parníku. Místo očí teď má dvě malé, do běla rozžhavené pece a ze zad se mu valí pára.

„Podařený steampunk cosplay,“ podotknu, než provedu několik metrů dlouhý skok z místa s pěstí namířenou mezi pece. Od odrazu do teď se čas měřil pouze v setinách sekundy, ale steampunkový golem už nejenže stačil uhnout, ale taky mě popadnout za onu zmíněnou pěst, která mu měla rozdělit hlavu ve dví jako Mojžíš Rudé moře, a prodloužit trajektorii mého skoku o pár set metrů. Chybí už jen dav křičící: HOME RUN!

Při pohledu na díru, kterou jsem zanechal ve střeše, si nemohu odpustit myšlenku, že bych měl zase začít cvičit. Teď musím ale myslet na jiné věci. Než dopadnu, mám spoustu času vymyslet plán.

Kráter se rozhodnu vytvořit v silnici uprostřed křižovatky, kterou zrovna projíždí cisterna plná nafty. Když dopadnu jen pár centimetrů od ní, je asi pochopitelné, že se lekne. A uskočí. A počůrá se. Při odskoku bohužel produkuje i jiskry. Tak jsem se ocitl v pekle.

Musím uznat, že kovový golem vypadá ještě víc epicky, když ho zasadíte do prostředí ulice, která nedočkavostí celá hoří. A ještě se provokativně pohybuje zpomaleně jako v nějakém trapném filmu po tom, co hrdina rozpráší celé město, aby zachránil dámu. Chybí tomu už jenom písnička v pozadí. Eye of the Tiger. Nebo se mi to aspoň jeví jako zpomalený pohyb po tom, co mi ukázal, že jsem se šeredně pletl, když jsem si myslel, že nikdo není rychlejší než moje staré dobré já.

Golem znovu otevře tlamu. Vypadá to, že jeho paleta zvuků je dost jednotvárná.

„Jo, pochopil jsem,“ zařvu na něj ze dna vlastnoručně a s láskou vyrobeného kráteru, „hů hů i tobě, vole.“ Vyškrábu se z díry ven a rozběhnu se. Opačným směrem.

Než mu to dojde, stačím doběhnout do poloviny schodů ke vchodu do banky. Když vyběhnu nahoru, on už tam stojí. Jsem na to připravený. Podběhnu mu mezi nohama. Ne, nemá koule. Proběhnu otočnými dveřmi. Pár sekund nato otočné dveře odejdou do nebe, kde se budou vesele točit až navěky. Ten robot vypadá nasraně. Roboti nemají mít emoce, ne?

Vlezu do výtahu a zuřivě mačkám tlačítko do nejvyššího patra. Moc dobře vím, že se ten mamlas, který má pod palcem tady mamlase číslo dvě, schovává na střeše. Viděl jsem ten chatrně postavený kryt, když jsem podnikal vyhlídkový let zakončený výrobou kráteru.

Nestihnu to. Golem se rozhodne udělat z výtahu cedník. I se mnou. Budu muset po schodech.

„Kde vzal ten magor zbraň?“ brumlám si pro sebe, když vybíhám po schodech a při tom si vybírám kulky z bundy. Odpověď přijde rychle. On se ale nezdržuje s vybíháním schodů. Vezme to přímou linií skrz schody. Cestu si proráží děsivě vyhlížející bodno-střelno-vražedno-mlátící zbraní, kterou teď má místo ruky. Přidám do kroku.

Když mě dožene, jsem asi v polovině. Znovu podnikám vyhlídkový let. Tentokrát skrz všechny zdi budovy, ve které jsem, plus té sousední.

Ležím na zemi a čekám, kdy ten blbeček dorazí. Nemusím čekat dlouho. Vzhledem k tomu, že se nemůžu pohnout, mi přijde celkem vhod, že mi pomůže na nohy.

Smrt nepřichází.

Drží mě metr nad zemí a kouká na mě jako trouba. Doslova jako trouba. Mít trochu víc knoflíků, spletu si jeho ksicht s mikrovlnkou.

„Víš, zlato, tvé oči mi připomínají, že jsem nechal péct kuře,“ zamrkám na něj v naději, že se slituje. Opravdu se pohne. Chytí mě za hlavu a namíří ji ke střeše banky, abych dobře viděl na člověka, který má v jedné ruce ovladač a v druhé… NE!

„Jsem přesvědčen, že tuhle ženu znáš,“ ozve se z golema, který teď slouží jako vysílačka. Snažím se zastavit slzy. „Už ji nebudeš znát dlouho,“ dodá a shodí ji ze střechy.

Následující několikasekundová sekvence v mé hlavě trvá celé minuty. Vidím, jak zpomaleně padá, a já nemůžu nic dělat. I kdyby mě nikdo nedržel, stejně se nemůžu hýbat. Těsně nad zemí se čas zpomalí ještě víc. Svýma očima vidím naprosto jasně, jak se její nos dotkne země a chrupavka se ohne, jako když se snažíte napodobit prase. Pak narazí čelo a ve stejný moment nosní chrupavka praskne a ona vytřeští oči. Těsně nato oční bulvy vyletí ven úplně. Obě se na mě ještě vyčítavě podívají a prasknou jako bublinky. To už ale zuby létají na všechny strany. Do toho rudého šplíchance se přidává i šedá. To je ten moment, kdy mi to všechno dojde, a já ztrácím veškerou vůli žít. Na ulici leží její tělo a místo hlavy má obrovský rudo-šedý flek. Končetiny zkroucené do nepřirozených úhlů a sukni vyhrnutou, takže jsou vidět kalhotky s veselými hrošíky.

Robot mě pouští a v hlavě mi hučí. Dochází mi, že jsem se nesesunul k zemi. Klečím. Klečím a křičím. Křičím tak, jak může křičet jenom ten, kdo právě přišel o všechno a už nemá co ztratit. Dál mi dochází, proč mi hučí v hlavě. Znovu se aktivují všechna vylepšení, která jsem deaktivoval, když jsem ji poznal. Cítím, jak mi vibrují klouby, které znovu získávají svůj bývalý odpich. Cítím, jak se mi po kůži rozlévá teplo, protože se probouzí ochranná vrstva. Vidím rozmazaně, protože se mi kalibrují oči. Lechtají mě dlaně, protože…

Moje pěst se nachází za golemem. Já se nacházím před ním. Spojnice, tedy moje paže, prochází jeho břichem. Vrazím tam i druhou ruku a golema roztrhnu napůl. Jeho mikrovlnkový ksicht nadobro zhasne.

Napnu svaly na nohou a klouby se zacvaknou. Vyletím jako čertík z krabičky. Vletím do šestého patra banky. Vyletím devátým. Všechna čtyři patra zmizí. Pokud jste někdy hráli tetris, tak víte, jak to vypadá. Budova od desátého patra nahoru si uvědomí, že jí něco chybí, tak se jde podívat dolů, co že to je. Když pořadí pater v budově vypadá takto: 1, 2, 3, 4, 5, 10, 11, 12, 13…, tak se barák prostě rozhodne uklonit. Všechno, co bývalo na střeše, je pořád na střeše, ale vzhůru nohama. Zahrnuje to i vraha mé ženy. Sleduju jeho výraz, když na něj padá deset pater mramoru. Nevypadá to tak impozantně, protože je tam hodně prachu, ale musí to stačit.

Když prach usedá, musím se přesvědčit, že je opravdu po něm.

Není.

Stojí na hromadě trosek a dívá se opačným směrem, než je moje pěst.

Otočí se.

Vrazím mu ruku do brady. A ruka tam zůstane. Mám jeho hlavu navlečenou na ruce jako maňáska. Chtěl jsem ho přinutit omluvit se. Hm.

„Omlouvám se,“ řeknu vysokým hláskem a otevírám mu při tom pusu jako maňáskovi. Má při tom pěkně debilní výraz. Vypadlo mu oko a kůže mu stéká z obličeje. To jsou způsoby…

Autor: SilenejPohadkar, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Trable s mikrovlnkou: