Útěk • OurStories.cz ~ naše povídky

Přežít není jednoduché. A když Vám nezbývá nic jiného než útěk, je to ještě těžší.

30.12.2013 (15:00) • Spero • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 976×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

„Pojď, pojď. Utíkej. Nezdržuj se ničím, honem.“ drmolil jsem na Sofii. Chytil jsem ji za malou ručku a smýkal za sebou jako kus hadru, nevážila skoro nic. Byla tak strašně vyhublá. Už čtyři dny jsme nic nejedli, nebyl na to čas. Museli jsme utéct. Snažil jsem se cestou něco ulovit, stačilo by najít nějaký ovocný keř, cokoliv. Ale nic tady nebylo. Jenom lesy. Vysoké stromy se rozprostíraly úplně všude, kam jen jsem dohlédl.
„Ale tati, já už nemůžu.“ zaskřehotala a spadla na kámen. Z ruky jí vyklouzla panenka. Rozedřela si kolena, vím to, ale ani necekla. Nebrečela, neměla v očích vůbec nic. Chtělo se mi řvát, je jí teprve sedm. Tohle si žádné dítě nezaslouží.
„Pojď Sofinko, nemůžeme se zastavovat. Já vím, že už nemůžeš, za chvíli si najdeme nějaké místo, kde si odpočineme. Pojď, vylez mi na záda.“ otočil jsem se, aby na mě mohla vylézt. Jakmile se mě pevně chytila, zase jsem se vydal na cestu.
Snažil jsem se jít co nejrychleji, ale i když byla lehká jako motýlí křídlo, já byl unavený.
Z toho věčného útěku před Nimi.
Kamkoliv jsme se hnuli, do jakékoliv vesnice jsme zamířili, byli nám v patách. Pochybuji, že pronásledovali zrovna nás, koneckonců, byl jsem pouhý farmář, nic jsem neznamenal. Oni však pochodovali naším směrem. Několikrát jsem ho změnil, ale ať už dříve, či později, vždycky se objevili. S ohněm a střelami. S kanóny a granáty. Vypalovali jednu vesnici za druhou, stříleli, cokoliv se hnulo.
Sofie nikdy nevykřikla, nevydala ani hlásku. Přes všechny ty hrůzy, které viděla. Přes všechny nářky a prosby o život, které slyšela, se nikdy nerozbrečela. Obdivoval jsem její sílu, protože já měl pocit, že nikdy nebudu tak silný, jako má sedmiletá dcera.
Armáda brala duši všem a všemu. Rodinám, zvířatům, dokonce věcem. Rozbíjeli všechno, na co dosáhli a na co nedosáhli, tak to prostě vyhodili do vzduchu.
Jednou jsem byl až moc blízko. Měli jsme vážně velké štěstí, ale s následky už budu žít po zbytek života.
Vyhazovali právě do vzduchu kostel. Ukrývali jsme se společně s místním farářem a s pár lidmi, kteří se přišli do fary schovat. Nebo pomodlit. Upřímně netuším, na co vzývání Boha v tuhle chvíli je, ale bylo nás tady asi patnáct. Všichni jsme se tlačili u sochy Ježíše. Byla to impozantní socha, vzhledem k tomu, že to byl vesnický kostel. Vysoká, musel jsem zaklonit hlavu, abych se Mu podíval do tváře. Kolem sebe měl rozprostřené svíčky. Jejich plamen plápolal jako pomatený. Farář držel v ruce růženec a několik osob brečelo a modlilo se. Pohupovali se dopředu a dozadu a mumlali. Pořád to stejné dokola. Snažil jsem se to neposlouchat. Nechtěl jsem ani, aby to slyšela Sofie. Ale nezmohl jsem nic.
A právě v tu chvíli, kdy jsem jí chtěl zacpat uši, tak se dveře kostela rozletěly. Dovnitř vběhlo několik vojáků. Byli jako poslové zmaru, neštěstí. Pohazovali kolem sebe pochodněmi.
Najednou všechno vzplálo. Všude bylo světlo a teplo.
Nastala panika. Lidé se tlačili, chtěli se dostat pryč. Některé ten ohavný oheň dostihl a olizoval jim ruce, tvář. Slyšel jsem hrozný řev, agónii.
Popadl jsem Sofii do náruče a utíkal, co mi síly stačily.
Nebyl jsem však dostatečně rychlý.
Nevím, kde se vzala, ale stála tam lavička. V tom zmatku jsem ji neviděl a zakopl o ni. Sofie mi vylétla z náruče a dopadla kousek ode mě. Praštila se do hlavy a v tu chvíli na zem dopadly první kapky krve. Její krve. V ten moment jsem byl jako posedlý. Začal jsem se rychle zvedat, viděl jsem rudě. Byl jsem tak naštvaný, na sebe, na ně.
Čím jsme si to zasloužili?
Jak se opovažují něco takového dělat?
Jakým právem rozhodují o našich životech?
Znamenají pro mě ještě míň, než nic. Jsou hlouběji, než všichni červi pod mýma nohama. Jsou to jenom schránky, které nemají city. Nejsou lidmi. Nejradši bych jim udělal stokrát horší věci, než co oni dělali nám.
Zvedl jsem Sofii ze země a snažil se urovnat si to v hlavě a hlavně jednat rychle. Měla zavřené oči a dýchala. Mělce, ale zvedal se jí hrudník. Oddechl jsem si. Dokud je naživu tenhle anděl, všechno bude dobré.
Podíval jsem se na její hlavu a podruhé jsem si zhluboka oddechl. Nebylo to tak hrozné. Odtrhl jsem kus své košile. Sice byla propocená, špinavá a smrděla kouřem, ale nic lepšího jsem neměl. Ovázal jsem jí ho kolem hlavy, abych zastavil krvácení, ale stejně už přestávalo. Znovu jsem ji popadl do náruče a až teď jsem se jí podíval do tváře.
Klopýtl jsem.
Nevšiml jsem si.
Nevšiml jsem si, že oheň byl tak blízko.
Ten zpropadený oheň ji znetvořil celou pravou polovinu tváře. Byla tak nádherná. Je pořád, ale mám pocit, že to uvidím už jenom já.
Chtělo se mi umřít, ale pro ni jsem musel zůstat živ.
Rozeběhl jsem se. Ve stěně zela díra, asi se nějaký voják hrál s granátem. Nesnáším je. Všichni by měli pochcípat.
Prolezl jsem tou dírou a utíkal. Dál a dál.

„Tati.“ zavolal nějaký hlas. „Tati.“ Někdo mi zacloumal rukou.
Protřepal jsem hlavu a probral se ze vzpomínek.
„Copak Sofi?“ zašeptal jsem.
„Mám pocit, že už jsou zase za námi.“ hlesla.
Sakra.
Rozeběhl jsem se, jak nejrychleji jsem uměl. Nebylo to nic moc. Dlouho jsme nic nejedli, začínalo se to na nás podepisovat. Viděl jsem před sebou vršek kostelní věže. Další vesnice. Proč se vždycky objevíme u nějaké vesnice, kterou chtějí vypálit?
Zahnul jsem doleva. Byla tam jeskyně.
„Tak jo Sofinko, teď mě dobře poslouchej. Ty zůstaneš tady. Schovaná. Ať už se stane cokoliv, nevylezeš. Nevydáš hlásku, neupozorníš na sebe. Já dám vědět lidem ve vesnici. I oni si zaslouží naději, že tomu utečou, i když to není pravděpodobné. Rozumíš?“ mluvil jsem hodně rychle, nebyl čas.
„Ale tati-,“
„Žádné ale. Budeš tady, ať se stane cokoliv. Slib mi to.“ naléhal jsem.
„Slibuju.“ zašvitořila. Pohladil jsem ji po hlavě, dal pusu na čelo.
„Mám tě rád.“
„Já tebe víc.“ oplatila.
„Ale já tebe nejvíc.“ cvrnknul jsem ji do nosu a rozeběhl se k vesnici.
Musím jim dát vědět, že je za mnou armáda.
Musím je varovat, to si zaslouží.
Vesnice nebyla daleko, jenom pár minut běhu.
Byl tam klid. Něco takového jsem už dlouho neviděl. Doběhl jsem doprostřed vesnice, kde stál kostel.
„BOJOVNÍCI! VRAHOVÉ! UŽ JSOU TADY! KDE JSTE KDO, ZACHRAŇTE SE!“ řval jsem z plných plic.
Zanedlouho nastal zmatek. Strašný, nekončící zmatek. Z domů se vynořily postavy. Dětí, žen, starců, mužů. Začali prchat na všechny strany.
Najednou jsem uviděl, jak letí oheň. Ale oheň přece létat neumí.
Pak mi to docvaklo.
Šíp. Šíp, který letí na střechu kostela. Rozeběhl jsem se k němu a rozrazil dveře.
„Všichni ven, hoří!“ křičel jsem. Byl tam však jen farář.
„Musíte ven, kostel je v plamenech,“ naléhal jsem a tahal ho za rukáv. „Pojďte, pojďte!“
„Přestaň synu.“ promluvil klidně. Chytl mě za ruku a odtáhl ji od svého rukávu. Měl sílu.
„Ale kostel hoří.“ drmolil jsem.
„Ano. Já vím.“ řekl jen.
„Ale musíte odejít.“
„Nevidím důvod. Stejně se všichni sejdeme tam nahoře u našeho Pána. Nedám jim možnost, aby mi určovali, kde poslední vteřiny života strávím. Chci zůstat zde, je to můj domov, můj chrám. Starám se o něj, pro našeho Pána.“ řekl.
Nerozuměl jsem mu. A neměl jsem na tohle čas.
„Já jsem vás varoval.“
„Já vím, to je od tebe šlechetné.“ otočil se k soše Ježíše a začal se modlit. Plný podivných pocitů jsem začal couvat, až jsem se otočil a vyběhl ven.
Vesnice se za tu dobu neuvěřitelně změnila. Všude byly plameny a lidská těla. Ach, jak jen byla znetvořená. Nechtěl jsem to vidět. Musel jsem se vrátit pro Sofii, tady se už víc nedalo udělat.
Vyběhl jsem směrem, kde byla jeskyně.
Za pár minut jsem se tam dostal.
V tu ránu se mi zastavilo srdce.
Bylo tady tělo.
Malé, tak sedmileté holčičky.
Nápadně podobné Sofii.
Mělo stejné vlásky. Stejné oblečení.
Ach, panebože. Ach, můj bože.
Chytil jsem se za vlasy a padl do hlíny.
Nezvládl jsem to, nezvládl jsem to. Připlazil jsem se k ní a přitáhl si ji na kolena.
Vyhrkly mi do očí slzy. Co to jen provedli mému děťátku. Vždyť se nemohla ani bránit. Byla tak slabá. Začal jsem se pohupovat dopředu a dozadu.
Z hrudi jí trčela jakási tyč.
Tak barbarské. Tak odporné. Nechtěl jsem v ní tu věc. Vytrhl jsem jí to z hrudi.
Bylo jí teprve sedm!
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ začal jsem nelidsky řvát.
„Je mi to tak líto, Sofinko. Moc se ti omlouvám. Promiň mi to, nezvládl jsem to.“ opakoval jsem pořád dokola.
Tiskl jsem ji k sobě, nevnímal vůbec nic. Jen její chladnoucí tělo. Mé malé holčičky. Mého anděla. Proč jen se nám to stalo.
Najednou jsem sebou trhl. Samým překvapením jsem přestal dýchat.
Něco je špatně. Cítil jsem na břichu teplo. A když jsem si sáhl pod košili, na prstech mi ulpěla lepivá tekutina.
Něco mi trčelo z hrudi. Přes slzy jsem však nic neviděl.
Ale slyšel jsem.
Smích. Jak se někdo může smát? Byl to odporný smích, který se vzdaloval a utichal spolu s dusotem koňských kopyt.
Už několikrát jsem byl zraněný. Vážně. Tohle je ale jiné. Umírám.
Vím to, ale nemůžu tomu uvěřit. Najednou mám mysl čistou a klidnou. Pořád jsme prchali, utíkali a báli se. Teď budeme konečně svobodní. Nejsou našimi pány, nevládnou nám. Ani oni, ani strach. Nikdo.
Je to tak správné, mé dítě už není, tak co bych si tady počal sám? Bez ní. Už je mi jedno, jestli to přežiju. Vím, že ne.
Můj anděl je pryč, musím se za ním vydat. Musím jej zase najít.
Určitě je na nějakém krásném místě. Někde, kde létají motýli a ptáci prozpěvují veselou melodii. Někde, kde měla být vždy, ne v tomhle hnusném, prošedivělém světě. Je tu jenom zlo a bolest. Nepřestávající bolest.
Podívám se ještě jednou na tu květinku. Je tak krásná, jako porcelánová panenka.
Teď mě však napadlo, že jednu panenku ztratila. Určitě je bez ní smutná. Musím jí nějakou přinést, bude mít radost.
Uvidím ji zase se smát, pomyslel jsem si naposled.