OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Už nikdy víc

13.06.2016 (10:00) • Coral • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1481×

Dotek ruky.

Jdu potemnělou uličkou, sluchátka v uších, nevnímám okolí. Hlavou kývu do rytmu písničky, která mi právě začala hrát.

Intenzivní pohled očí.

Zatáčím na frekventovanější cestu, kde jsou lampy, takže konečně vidím na cestu. Podívám se na hodinky. Dobrý, mám ještě deset minut, než mi pojede autobus.

Ruka sjíždí z ramene po celé délce paže.

Na ulici vidím několik rozjařených lidí, kteří jdou domů. Nebo možná naopak, míří na nějaký večírek. Je mi to jedno. Chci být v posteli. Jsem už vážně unavená.

Prsty se propletou a jedna ruka jemně stiskne tu druhou.

Začíná pršet. Vzduch se však neochladil, takže je to příjemné. Na chvíli se zastavím, zavřu oči a nechávám na sebe kapat kapky deště. Je to osvěžující. Po chvíli otevřu oči a dám se znovu do kroku, zastávka je již blízko.

Úsměv. Úsměv, který vytváří ďolíčky na tváři. Úsměv, který roztaje tu sebevědomou šedomodř v očích.

Přicházím k zastávce a sedám si na lavičku. Mám toho už dost. Bolí mě neuvěřitelně nohy a vím, že zítra budu trpět ještě více. Namlouvám si, že mě nohy bolí jen z práce. Nebolí.

Rozbušení srdce a jemný úsměv na druhé tváři.

Ve sluchátkách se rozezní smutná píseň a já ji hned přepínám. Nemám náladu na smutné písně. Připomínají mi mou hloupost. Prostě ne. Vytáhnu telefon z kapsy a píšu jí. Potřebuju myslet na něco jiného.

Sklopení hnědých očí na zem. Jsou nesvé, jako vždy.

Podívám se na hodiny a vím, že mi dnes už neodpoví. Nevadí, pomohlo mi to a začínám si pobrukovat spolu s hudbou. Nezáleží mi, že jsou kolem mě lidé. Neznám je a už nikdy je neuvidím. To na tomto městě miluju.

Zatáhnutí za ruku a přitáhnutí k sobě. Tělo se podvoluje. Tak jako vždy.

Přijíždí můj autobus, tak se zvedám a jdu k němu. Je plný ožralých a sjetých lidí, snažím se jich nevšímat. Mám chuť mu napsat, ale není to dobrý nápad, Uvědomuju si to hned poté, co mi tato myšlenka přelétla v hlavě.

Silné paže se obmotávají kolem křehkého těla.

Cesta není dlouhá. Za pár zastávek přestupuju na jiný autobus. Nenávidím přestupy, většinou se na zastávce ztratím. Mám tam však sedm minut, tak to snad stihnu.

Dívčí ruce neodolají a obejmou tělo nazpět. Tak. Jako. Vždy.

Přijíždíme na zastávku a já vystupuju. Zjišťuju, že místo sedmi minut mám jen tři. Ptám se slečny na chodníku, kde je protější zastávka, ona se mi omlouvá, že vážně netuší. Snažím se ji najít, ale nic nevidím. Začínám panikařit.

Hlavu opře o rameno a jemně vdechne tu vůni.

Rychle obcházím dům, ale za ním nic není. Vracím se zpět. Na hodinkách vidím, že je čas, kdy má přijet autobus. Vyhlížím nějaký, ale nikde nic. Beru to z druhé strany a konečně uvidím tu zastávku. Je už ale pozdě. Autobus odjíždí.

Cítí jeho úsměv zabořený do ramene. Ví, co ona dělá. Ale nenamítá. Jen se usmívá.

Již naplno mě zachvátí panika. Na telefonu si hledám, kdy jede další autobus. Za hodinu. Jsem vážně vyčerpaná, začíná pršet čím dál tím více a já nevím co dělat. Vracet zpět se mi moc nechce. Volám tátovi. „Tati, promiň, že tě budím. Mám problém...“

Odtáhne se a vypadá to, že chce odejít. Ale znovu se na ni podívá.

Za čtyřicet minut. Táta pro mě přijede za čtyřicet minut. Je to lepší než hodina. Stojím v dešti a přemýšlím, jaká je nejlepší cesta na místo, kde mě táta vyzvedne. Pomalu se vydávám na cestu.

Ani jeden to nevydrží a usmějí se na sebe. On se k ní znovu přiblíží.

Snažím se něco napsat na telefonu, ale kapky deště mi to neumožňují, telefon na moje příkazy nereaguje. Začínám se ztrácet. Musím najít někde malou stříšku, kde si zadám adresu. Mám nějakých dvacet minut. Dochází mi baterka na telefonu.

Ruce na tváři. Pohlazení. Další pohled do očí. Nedá se to snést.

Jsem zoufalá. Chci být už na místě a čekat tam. Procházím tunelem, konečně na chvíli sucho. Píšu kamarádce, píšu druhé. Jedna se šla sprchovat, ta druhá nejspíše už spí, nešla totiž dnes s námi. Udělala dobře. Mám slzy na krajíčku, ale zatím to zvládám. V tu chvíli uvidím na obrazovce jeho jméno. Skoro nevědomky otevřu konverzaci s ním.

Dívá se jí do očí a čelo si opře o její.

Moje prsty se samovolně pohybují po klávesnici a já si mu stěžuju, co se mi stalo. Vylévám si srdce a doufám, že to pochopí. Nechci, aby mi nabídl, ať se vrátím nebo ať spím u nich, to ne. Chci jen od něj trochu citu, trochu emocí.

Jemně zašeptá její jméno, trochu se odtáhne a hned ji políbí na čelo. Ona zavře oči. Srdce začíná bušit ještě více.

Naštěstí už jsem skoro na místě. Zastavuju se na chvíli, abych si schovala brýle do batohu. Mezitím zjišťuji, že mám deštník. Nadávám si a roztáhnu ho nad sebe. Už je mi ale k ničemu, boty i oblečení mám promočené. Konečně se ale můžu znovu podívat na telefon. Během cesty mi přišla zpráva. Odemykám telefon.

Znovu se otáčí k odchodu. U dveří se zastavuje, s rukou na klice. Vzdychne a otočí se k ní.

Ou, čtu. Ou. To je to jediné, co napsal. Deštník pouštím k tělu, kapky mi znovu stékají po tváři a mísí se se slzami. Může za to alkohol. Alespoň trochu. Dává mi naději na lepší konce, které s ním nikdy nepřijdou. On neví, co chce. Já nevím, co chci. Mám chuť jít za ním a začít na něj křičet. Ale vím, že by to nepomohlo.

Netuší, co se děje. Najednou je znovu u ní a jeho rty se jemně dotknou jejích. Po chvíli jsou sebevědomější.

V dálce vidím auto táty. Rychle nad sebe zvedám deštník a utírám si slzy. Teď brečet nesmím. Nemá to smysl. Ať už to přestane, prosím.

Polibek trvá jen chvíli, ale i tak to pohne jejím světem. Nyní již definitivně odchází.

Horká sprcha mi zvedá náladu. Nedokážu z ní vylézt. Myslím jen na to teplo, na ten krásný pocit. Jsem však tak unavená, že musím jít do postele. Nechci. Nechci přemýšlet.

Přichází to.

První kocovinové ráno a výčitky.

„Nikdy jsem nechtěl spát se spolužačkou.“

„Nikdy jsem nechtěla spát se spolužákem. A koukni se na nás.“

Druhé ráno, další výčitky.

Žádný polibek. Nikdy polibek. Prý je to moc intimní. Tak to nechávám být.

„Proč v tom pokračuješ, když si to pokaždé tak vyčítáš? Není to nic příjemného, když po každé noci se mnou jen začneš s tím, jak to byla chyba.“

„Jsem hroznej hajzl. Ty víš, jakej hajzl jsem. Ubližuju holkám. Tobě ale ublížit nechci. Jsi hodná holka a tohle si nezasloužíš. Tobě vážně ublížit nechci.“

První polibek na čelo. Za to, že jsem mu něco našla. Poděkoval polibkem na čelo a květinou. Nevím, co s tím dělat.

Poprvé jsme spolu střízliví. Nevím, co mám dělat.

„Ty mě chceš políbit, co?“

„Vím, že ty to nechceš, takže se snažím to nechtít. Nepřipomínej mi to.“

„Neber pořád ohledy na ostatní a vezmi si to, co chceš.“

První polibek. Propadání se. Polibek na čelo.

„Hlavně se do mě, prosím, nezamiluj. Říkám ti, nechci ti ublížit, tobě ne.“

Hned poté se ke mně chová jako ke kusu hadru.

Říkám si – už dost! Už nikdy.

Chata. Ráno, odpoledne, venku, vevnitř. Je nám to jedno.

Nevěří, čeho jsem schopná. Překvapuju ho. Pomalu ho přechází pokaždé výčitky.

Polibek po všem. Nevěřícný polibek. Prý si ho zasloužím. Jako by byl nějaká trofej.

Bohužel je.

Polibek na čelo.

Říkám si – teď už vážně dost! Už nikdy.

Dámská jízda, která už moc dámskou jízdou není. Přijíždí i on. Spím s kamarádkou, protože takhle odolám. Věřím tomu.

Ráno mi píše z postele. Já mu přináším pití. Zavírám dveře. Zůstanou zavřené dvě hodiny.

Děje se to nejněžnější, co jsem s ním kdy zažila. Co jsem kdy v životě zažila. Nevím, co se s námi děje.

Oblékáme se. U dveří mě silně objímá a dává pusu na tvář. Pohladí mě a znovu objímá. Do ucha mi šeptá mé jméno.

Odchází a loučí se s kamarádkou. Kamarádka odchází a zůstávám s ním sama.

Dotek jeho ruky na mém rameni.

Intenzivní pohled očí. Jeho ruka pomalu sjíždí po mé paži. Naše prsty se propletou a jeho ruka jemně stiskne tu moji.

Úsměv. Ten úsměv, který mu vytváří na tvářích ďolíčky. Ten úsměv, který roztaje tu jeho sebevědomou šedomodř v očích.

Mé srdce se rozbuší a jemně se usměju. Sklopím oči na zem. Jako vždy.

Zatáhne mě za ruku a přitáhne k sobě. Moje tělo se podvoluje. Tak jako vždy.

Silné paže se obmotávají kolem mého těla. Neodolám a obejmu ho nazpět. Tak. Jako. Vždy. Jsou to vzácné okamžiky, chytám se jich jako stébla ve vodě.

Hlavu si opřu o jeho rameno a jemně vdechuji tu specifickou vůni, která mi zamotává hlavu. Myslím si, že jsem nenápadná. Nejsem. Cítím jeho úsměv zabořený do ramene. Ví, co dělám. Ale nenamítá. Jen se usmívá.

Odtáhne se a vypadá to, že chce odejít. Ale znovu se na mě podívá.

Ani jeden to nevydržíme a usmějeme se na sebe. On se znovu přibližuje.

Ruce na mé tváři. Pohlazení. Další pohled do očí. Nedá se to snést.

Vím, že přichází nejintimnější část našeho rádoby vztahu. Dívá se mi do očí a opře si čelo o to mé.

Jemně zašeptá mé jméno, trochu se odtáhne a hned mě políbí na čelo. Zavírám oči. Mé srdce buší čím dál tím více. Doufám, že si toho nevšimne, on si takových věcí totiž dost často všímá.

Znovu se otáčí k odchodu. U dveří se zastavuje, s rukou na klice. Vzdychne a otáčí se ke mně.

Netuším, co se děje. Nikdy se ke mně nevrací. Najednou je ale znovu u mě a jeho rty se jemně dotknou těch mých. Po chvíli jsou o mnohem sebevědomější. Protože ví, že mně se to líbí.

Polibek trvá jen chvíli, ale i tak to pohne mým světem. Polibek bez postranních úmyslů. Polibek iniciován z jeho strany. Polibek.

Nyní již definitivně odchází.

A mně hlavou jen bleskne – už dost. Prosím, už dost. Už nikdy.

Jsem zvědavá, jak dlouho to vydrží teď.

Autor: Coral, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Už nikdy víc: