OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » V tom

08.06.2011 (10:00) • ScRiBbLe • Povídky » Jednodílné • komentováno 10× • zobrazeno 1437×

Takže… ehm, odkud začít? Možná odtud - jsem v tom. Tak, a je to venku, teda ještě není, pokud myslíte to, co je uvnitř mýho obrovskýho břicha (zbývá mi do termínu přesně dvacet dní, patnáct hodin, třicet jedna minut a v tuhle chvíli patnáct vteřin. Asi si říkáte, že jsem magor, že si to takhle počítám, ale kdo by ne? Prý to příšerně bolí. Ta bolest je prej tak ukrutná, že některým ženám prasknou v očích tisíce žilek a dokonce života budou mít zarudlý oči. Tak jo, to poslední je asi blbost. Určitě blbost, tohle si vygooglovala Tara, moje kámoška. A ano, je tak trochu švihlá, možná i mimo, ujetá a šílená, ale co už), ale venku je to, že jsem těhotná. Vlastně to takové tajemství zase není. Je to vidět, hodně vidět, a zamaskovat se to nijak nedá.
Dalo by se, kdybych byla od doby, kdy mi začalo růst břicho, zavřená doma a čekala, až ze mě to dítě vyleze, ale vzhledem k tomu, že tento rok maturuju - jo, je to tak. Je mi teprve sedmnáct. Říkáte si, že je to v téhle době asi normální. Že skoro každá druhá holka provozující nechráněný sex a tak mladá, stále školou povinná, co se na život nepodívala ještě z žádný výšky, její zážitky, prožitky a všechno, co se těch sedmnácti let týká, není nic moc, je v jináči a že je to asi normální.
Když se kolem rozhlédnu, tak jo, možná je to normální, ale zcela určitě ujetý. Nechápu, proč zrovna tak mladý holky, který prožijou svůj první pohlavní styk s klukem, jehož obdivujou a představujou si s ním celej život - společnou vejšku, svatbu, děti, vnoučata a jako staří spolu sedět na terase, pít čaj (kafe by v tom vysokým věku a šíleným tlakem nepřipadalo v úvahu) a se zasněným pohledem si s děsivě přeslazenou nostalgií vyprávět celej život - musí mít takovou smůlu. No, a ne? Vezměme si třeba příklad na takové třicátnici. Konkrétně na prodavačce z malého krámku v naší čtvrti. Je fakt pěkná a na svůj věk, řekla bych, absolutně nevypadá. A ona, jak se o ní povídá, už měla snad každýho chlapa ze čtvrti. I ty ženatý. Některý, mýho tátu, troufám si říct, ne. A na to, kolik už měla sexu, ještě nikdy nebyla těhotná. Jasný, třeba souložila s ochranou, ale o tom pochybuju. Říká se o ní, však vy víte, co myslím, ale já ji tak nevidím. Mám pocit, že ostatní jenom žárlí. Ona si prostě užívá života, má v sobě něco kouzelně lepkavého, co na ni ty mužský přitahuje. Ostatní ženský by za tu lepkavou jiskru dali bůhví co, ale bojej se to říct nahlas a tak na ni házejí špínu.
Tak, a proč tohle těhotenství s oteklejma nohama, břichem jako balón, bolavejma zádama, chutěma na nemožný a vážně nechutný kombinace, ranním zvracením, někdy i celodenním, podle toho, jak se asi to děcko vyspí, musí postihnout většinu náctiletejch, který prostě jen chtěj zkusit, jakej ten sex doopravdy je? Jestli je tak úžasnej, jak se říká a nebo nestojí za nic.
V mým případě bych ho přirovnala k té druhé variantě. Evan (ten, kdo je otcem toho dítěte) by určitě volil tu první.
Ono by to možná bylo pěkný. Romantika na kopci, ze kterýho jsme měli výhled na celý to špinavý město, který ve tmě září jako malá hvězdná soustava a všechno to svinstvo je pohřbený ve tmě tekoucí na něj z nebe. Ale neseděli jsme na dece - svíčky a podobný blbosti bych ani nechtěla, nejsem tak přehnaně ujetá - byli jsme v autě. Moc prostoru v něm nebylo, taky to tam páchlo po benzínu, cigaretách a levným burbónu. Bylo to neplánovaný, Evan se na mě takříkajíc vrhnul a já nemohla odporovat. Jeho doteky byly vzrušující a tak jsme na to vlítli. Žádnej kondom, žádný prášky, byla to naprosto neplánovaná akce. A z týhle jednorázovky se stalo to, že na mě všichni neustále civí. Šeptají si, když si myslí, že je neslyším, ale slyším je. Vždycky. Vlastně to asi mám slyšet.

„Bacha, Merlonová, sakra!” zařval na mě Nicton, když jsem se zastavila uprostřed valícího se davu a přemýšlela nad vším, co jste měli tu možnost si už přečíst. Já vím, žádná sláva. Ona to není ani žádná sláva, když se zadívám na pupek, přes kterej si už ani nevidím na špičky bot.
„To, že si spolkla obrovskej meteorit, z tebe ještě nedělá nic extra.” Tadá, seznamte se s dalším hlupákem - Richardem - druhou rukou Evana. A ano, je to právě ten Evan, díky kterýmu se teď vláčím s tímhle nechtěným závažím. On tam stál, kousek ode mě. Na chvíli se mi zadíval do očí a pak uhnul. Neochotně se uchechtl  tomu dementnímu vtipu, jehož sám Richard vymyslel a byl na něj nesmírně pyšnej, a odkráčel spolu se svými kamarády pryč. Žádný objetí, pusa, ani pohled přes rameno. Nic, jako bych neexistovala, i když mě nejde přehlídnout. Jsem jako obrovská valící se lavina. Jako  vorvaň ploužící se na porážku.

Abych to uvedla na pravou míru - nikdo totiž neví, že na tom mým těhotenství má nějakou spoluúčast právě Evan. Ale on ji má a podstatně velkou. Bez něj bych totiž nikdy nebyla tam, kde právě jsem.

Jeden napůl smutný a napůl uštvaný povzdech a jde se dál. Na hodinu rodinné výchovy, jak parádní. Já jsem jako chodící pomůcka, jako názornej příklad, jak to rozhodně nedělat. Při tématech, kdy probíráme sex, na mě učitel neustále civí. Na nikoho jiného, jen na mě. A na můj pupek, převážně na něj, jako by neexistovalo nic jinýho než tahle přerostlá koule. Nezírá na ostatní, kteří toho mají tak tisíckrát tolik za sebou, co já. Já měla prostě smůlu. Patřím mezi to neustále narůstající procento náctiletých, který jsou v tom. To samozřejmě učitel asi neví. Určitě si představuje ty nejhrůznější a nejšílenější věci, který jsem musela provádět, než jsem přišla do jinýho stavu. Přišla… spíš spadla z pořádný vejšky a natloukla si pěkně pusu a na vrch dostala pořádně ledovou sprchu. A Evan?  Ten jen sedí, dělá, že vůbec nevidí učitele zírajícího jen na mě a neslyší lidi šeptající si kolem.

Ach, Evan… Copak si nepředstavoval a nesnil, že svou budoucnost stráví se mnou? Asi ne. Naivka, mé druhé jméno. Melody Naivka Ta v tom Merlonová, těší mě.

Před očima se mi promítne ta chvíle, kdy jsem za ním přišla. Otevřel dveře, vypadal překvapeně a potěšeně. Dal mi pusu, objal kolem ramen a zeptal se, jestli nechci jít dál. Nechtěla jsem, byli tam jeho rodiče. Asi si nevšimnul, že se tvářím vážně. Že můj obličej pozbyl normální barvu a že je teď popelavě šedý. Neměl šanci si postřehnout, že mi neustále žaludeční šťávy útočí na jícen a snaží se dostat ven. Že mám uvnitř sebe malej zárodek. Z jedný noci. V jeho autě. Na kopci.
„Jsem těhotná,” řekla jsem. Vypadal jako chameleón. Asi jako já, i když barva z jeho obličeje vyprchala podstatně rychleji. V sekundě byl úplně bílej. A já čekala, vteřiny se vlekly a nějakým způsobem nás od sebe rozdělovaly. Byla jsem pořád dál, on taky.
„Co s tím,” ukázal mi na břicho, jako by to byla časovaná bomba, „budeš dělat?” Jedno dlouhé pokrčení ramen. Nevím, říkala jsem tím. Rychle zabouchl dveře, aby to jeho rodiče neslyšeli.
„Takže,” roztěkaně se rozhlédl, „nevíš?” Vlastně jsem už věděla, měla jsem úplně jasno, jen jsem chtěla vidět jeho reakci. A taky, co mi na to řekne.
„Jestli chceš, dám ti peníze na potrat.” Dělící prostor, kterej mezi námi narostl, se propadl do obrovský trhliny. Na samým konci tý nekonečný prohlubně byla spousta malých dětí. Některý brečely, jiný se smály. Tohle byl konec, otočila jsem se a odešla pryč. Od tý doby jsem s ním nemluvila.

A jak na to reagovali rodiče? Snažila jsem se to tajit. Zvracela jsem co nejvíc potichu, pokoušela se nekrčit nos nad jídlem, který mi servírovali, protože mi páchlo, jako kdyby ho prohnaly žumpou. Bojovala jsem se svým nejhorším hororem - otevřít lednici a něco si z ní vzít. Vážně nechápu, kde se berou ty nesmysly, že zbouchnutý ženský mají pořád hlad. Já neměla, spíš naopak - ze začátku mi bylo ze všeho blbě. A táta si ze mě tenkrát dělal srandu, že do tý lednice koukám, jako by v ní byl vetřelec. To ještě netušil, že jednoho fakt malýho asi mikroskopickýho vetřelce mám uvnitř svýho, v tý době, normálního a plochýho břicha. Jenomže tajit to do nekonečna nešlo, protože mi začal pomalu, teda spíš fakt fofrem, růst pupek, takže jsem je jednoho dne zavolala dolů do obýváku a jejich reakce na to, když jsem jim to konečně vyklopila, vypadala asi takhle - ticho. Fakt bylo hroznou dobu příšerný ticho. Hodiny na stěně dál běžely a další tik se zdál být hlasitější a hlasitější. A pak to přišlo. Obličeje jim zrudly. Táta začal něco křičet. Vlastně si pořádně ani nemapatuju co. Máma taky křičela. Oba křičeli. Dlouho, možná ještě dýl, než by měli, ale já se uklidňovala faktem, že takhle nemůžou zůstat napořád. Nemohli křičet do konce života bez přestání. Určitě by jim zanedlouho odešly hlasivky, a nebo by dostali z toho jekotu infarkt. A pak nastalo opět ticho.  Tohle bezvědomé ticho bylo tak tisíckrát horší než řev. Táta si položil hlavu do dlaní a máma začala plakat. Bylo mi jich tak líto. Jejich jediná dcera, ze který chtěli mít přinejmenším doktorku, je ve svých sedmnácti těhotná a všechny plány o její budoucnosti vybouchly a rozletěly se v malejch součástkách na všechny strany.
Táta se mě po nějaké době, kdy jsme seděli mlčky a nehnutě na svejch místech jako sochy, zeptal, kdo mi to udělal. Řekla jsem mu to a prosila, aby to nikomu neříkali. Nechtěla jsem, aby to někdo věděl, když se k tomu Evan postavil takhle. Samozřejmě taky zkoušeli, jestli bych nechtěla jít na potrat. Tuhle variantu jsem okamžitě zamítla. A tak jsme se domluvili na něčem, co bylo v tu chvíli opravdu nejlepší a nejrozumnější.

„Nazdar, inkubátore!” šťouchla do mě Tara. Jo, fakt vtipný, to se musí nechat. Mám pocit, že by se docela dobře doplňovala v takovejch uchylnejch hláškách s Richardem. Byli by vážně úžasnej pár.
„Díky, že mi nikdy nezapomeneš připomenout, v jaký podělaný situaci se právě nacházím,” odvětila jsem jí otráveně.
„Děláš, jako kdybys to sama nevěděla. Máš tak obrovský břicho, že by si tě mohli splíst s lítajícím balónem.” Rozřechtala se jako šílená a utírala si imaginární slzy smíchu. Nakvašeně jsem se na ni dívala a čekala, kdy konečně skončí její pošahanej smích.
„Hele, nebuď naštvaná! Byl to fórek. Já vím, že jsi teď doslova předávkovaná hormonama a že tě buď všechno štve nebo brečíš, a nebo jíš. Zkoušela jsem si namíchat universální náladu na všechny ty tvý výkyvy, ale nějak to nepomáhá. Nikdy tě nestíhám, takže to vzdávám a snažím se ti aspoň zpříjemnit ty muka, kterejma procházíš. Hele, ještě pár dní, pak to dítě vyprd… porodíš, předáš ho Neeklovým a bude to! Všechno pak zase bude takový, jako před tím.”

Neeklovy… Manželé, kterejm po porodu dám toho prcka dočasně okupujícího vnitřek mýho břicha. Jsou to fakt milý lidi. Joana je jako posedlá dětma, ale bohužel nemůže mít vlastní. Na všechny prohlídky a ultrazvuky chodila se mnou. Vzpomínám si na ten úplně první, kdy pan doktor nadšeně pronesl - „Tady je! Má něco přes centimetr, vidíte?” Ukazoval na obrazovku, kde se všechno podivně kroutilo a nedalo se z toho poznal absolutně nic. A já taky nic neviděla, ale Joana asi jo, protože se rozbrečela a fňukala: „To je nádhera!” Pak se na mě doktor podíval a řekl: „Celá maminka!“ Vyděšeně jsem zírala na šedivou obrazovku a snažila se najít podobnost mezi tou kroutící se slátaninou a mnou. Nevšimla jsem si ničeho…
A Rodney, její manžel, je taky fajn. Oba se už těšej, až ho budou mít u sebe. A já zase, až to budu mít za sebou…

„Jo, asi máš pravdu,” vylezlo ze mě po chvíli. Snad má pravdu. Ať je to, prosím, pravda. Všechno jako dřív… doufám.
„Melody, dneska v parku ve dvě, potřebuju s tebou něco nesmírně naléhavýho probrat.”  S povzdychem jsem přikývla. Odsud je to do parku něco přes kilometr, taková příšerná dálka! Teď, když jsem v jiným stavu a musím s sebou tahat dvacetikilový závaží.
„Fajn, tak zatím!” zapištěla a odtančila do pryč. Já se ploužila na poslední hodinu a psychicky se připravovala na učitele neustále zírajícího na mě, na můj pupek.


---


Ještě dvě stě kroků, to zvládnu! Popadala jsem dech opřená o strom, utírala si zpocený čelo do kapesníku. Být těhotná je vážně fuška. A k tomu ještě v létě! No zkuste si na břicho uvázat barel s vodou a vesele se s ním procházet po městě v padesátistupňovým vedru. Divím se, že mě to už dávno nezabilo.
Hlubokej nádech, pomalej výdech, pustit se stromu, opustit jedinej stín, kterej mě chránil před útočnejma paprskama a spolu s nadšeným pískáním pokračovat v cestě do toho zatraceně strmýho kopce, na jehož konci je ten podělanej park. Pískání si odmyslete a představte si místo toho vzteklý skřípání zubů.
A konečně! Po nekonečně dlouhý cestě jsem tu! Všude stín, což se rovná příjemný teplotě okolo třiceti. Na každým kroku lavička a skoro polovina z nich prázdná, takže se nebudu muset tlačit k bezďákům a dýchat pusou, abych se z toho smradu nepozvracela.
Hledala jsem Taru, ale jak se zdálo, ještě tu nebyla. Už jsem si chtěla sednout, ale zahlídla jsem Evana. Taky si mě všimnul a usmál se. Fakt se na mě díval, jeho ústa se nepatrně roztáhla do toho, co jsem na něm vždycky milovala. Vypadalo to, že na někoho čeká, protože tam byl sám - bez toho tupce Richarda, za což jsem děkovala Bohu. Opravdu jsem neměla náladu poslouchat ty jeho dementní kecy po zdolání přinemenjší Mountu Everestu.
„Ahoj, Melody,” pozdravil a šel ke mně. Taro, kde se flákáš! Stáli jsme tam jako dva potomci. Nikdo nic neříkal, bylo tak trapný ticho.
„Neposadíš se?”  vyhrkl najednou, až jsem se zvuku jeho hlasu lekla.
„Čekám na Taru,” odpověděla jsem mu.
„Ona, víš, ona nepřijde.” Ta potvora! Až ji uvidím, zakroutím jí krkem!
„Co?”
„Poprosil jsem ji, jestli by tě nemohla vylákat do parku, chtěl jsem s tebou mluvit.” Rozpačitě se usmál a prohrábl si vlasy. Do parku?! Proboha, copak nemohl vymyslet něco jinýho?!
„Taru?” Přikývl.
„Dalo mi to dost práce, smlouvání a stálo mě to dost peněz, ale stálo to za to.” To je jí podobný, vyděračka a zrádkyně!
„Zlobíš se na mě?” zeptal se potichu.
„Jo. Zlobím.”
„Promiň mi to, co jsem ti řekl, ale já… Nevěděl jsem, co ti na to říct. Ty ses tvářila tak… tak vyděšeně a já myslel, že to chceš slyšet. Nevěděl jsem, co melu a tohle byla první věc, na kterou jsem přišel. Ty ses mi pak vyhýbala a já… byl jsem zbabělec. Promiň.” Zase ticho. Tohle jsem nečekala. Co jsem mu na to měla říct? Zaskočil mě. Totálně.
„A-aha,” vykoktala jsem opravdu inteligentní odpověď a sedla si na lavičku. Nohy mě fakt příšerně bolely, o zádech ani nemluvím. Napodobil mě. Mezi námi byl nepatrnej prostor, ale přesto se zdál bejt tisíce kilometrů vzdálenej. Tak blízko u sebe, ale přeci daleko…
„Takže jsi se rozhodla proto, že ho dáš k adopci?” Poprvé se zadíval na mý břicho, jako by se snažil prokouknout skrz kůži a vidět toho prcka na vlastní oči, jelikož bylo jasný, že ho už nikdy neuvidí. Já taky ne.
„Jo, tak to bude nejlepší.” Asi. Snad. Možná… Určitě!!!
„A nepřemýšlelas, že… že bys, víš, že by sis ho nechala?” Podívala jsem se na něj. Taky se na mě díval. Naše oči se jako by dotkly a čas mezi námi proplouval. Evane! Bože! Ani nevíš, kolikrát jsem o tom přemejšlela, ale podívej se, sakra, na mě. Co vidíš? Mladou holku, možná ještě dítě. Jak by dítě mohlo vychovávat dítě? To je nesmysl. Za sebou nemám ještě nic a před sebou celej život. Ach, Evane, už tolikrát jsem nad tím přemejšlela. Tolik bezesných nocí upírala zrak na prázdnej strop a snažila se v něm  najít nějakou odpověď, ale nebyla tam, zatraceně! Ona není nikde! Už tolikrát jsem vzlykala do polštáře a hořký slzy ukrývala do tmy. Jsem… zbabělec.
„Ne, nepřemýšlela.” Dvě slova, jedna obrovská lež a jedno kopnutí od toho mrňouse. Jako by věděl o všem, co si teď povídáme a co mi zběsile prolítává hlavou.
„Hýbe se,” zašeptal s pohledem přilepeným k mýmu břichu.
„Očividně.”
„Můžu?” Ukázal na předmět jeho soustředění.
„Jo.” Opatrně natáhl ruku a pomalu ji položil na místo, kam před tím koplo a snažilo se o odhalení mý lži. Chvíli se nic nedělo, ale pak… pak začalo kopat. Docela mě to překvapilo. Možná to vědělo. Možná si bylo jistý, že se ho teď skoro dotýká jeho táta. Even ke mně zvedl zjihlý oči. Jeho pohled mluvil za vše, nemusel nic říkat. Sklopil oči zpět, položil tam i druhou ruku a obličej se mu stáhnul dojetím.
„Musím,” pípla jsem a rychle vstala. Vypadal překvapeně a zmateně.
„Doprovodím tě,” nabídl mi.
„Ne, dobrý, zvládnu to.” A šla jsem pryč, nechala ho tam stát. Neobjala jsem ho, nedala mu pusu, ani mu nevěnovala pohled přes rameno. To kvůli tomu pohledu. On si ho zamiloval…


---


Ležela jsem v posteli a zase hledala slova na stropě. Bílá tma se na mě valila, padala, ale nic neříkala. Němě se na mě šklebila, ale to bylo vše.
„Melody?” Polekaně jsem sebou trhla a zadívala se na okenní rám, na kterým jsem viděla dvě ruce křečovitě se ho držící. Odkopla jsem deku na zem a vstala. Pak vykoukla i hlava s rozpačitým úsměvem.
„Evane!” S námahou se vyšplhal do pokoje a svalil se vyčerpaně na zem. Venku na zem bubnovaly dešťový kapky, a on byl úplně mokrej.
„Bojíš se výšek!” vyhrkla jsem. Můj pokoj byl ve druhým patře a nikdy, vážně nikdy ke mně Evan nevyšplhat tak, jako to bejvá ve filmech. Žádný tajný noční schůzky v mým pokoji.
„Jo, to máš pravdu.” Postavil se naproti mně. Z vlasů mu odkapávaly kapky dešťový vody a vsakovaly se do koberce.
„Jak ses sem dostal, proboha?!”
„Vylezl jsem na strom a z něho na střechu. Sice mi to nějakou chvíli trvalo, ale musel jsem.”
„Jak dlouho?”
„Něco přes dvě hodiny.” Zase ten rozpačitej úsměv.
„Tady,” zalovil v bundě, „jsem ti něco přinesl.” Natáhl ke mně ruku. Bylo v ní poupě růže. Kapky vody se na něm magicky třpytily.
„Díky,” šeptla jsem a podala mu ručník, aby se mohl trochu osušit. Lehla jsem si do postele a dívala se na něj, jak si svlíká promočený oblečení. Pak si beze slova vlezl ke mně a zezadu mě objal. Byl studenej, ale bylo to tak příjemný. Teď už nás nedělilo vůbec nic. Byli jsme u sebe a zároveň uvnitř toho druhýho.
„Byla bys úžasná máma. Ta nejlepší na světě. Vím to, Melody.” Slza mi naprosto nečekaně vyklouzla z oka, pak další a další. Bylo jich tolik a on mě stále pevně svíral. Držel mě a nepustil.


---


„Mami, buďto jsem se počůrala, a nebo… Proboha!!!”
„Rodíme, Michaeli, rodíme!” zakřičela do domu a pak to šlo ráz na ráz. Naložili mě do auta. A první bolesti přišly. Příšerný, ukrutný bolesti.
Světlo brzkýho rána se rozlívalo z oblohy po silnici, Evan odešel večer a já bych tolik chtěla, aby tu teď byl.
Táta jel městem jako šílený. Možná, že se vybouráme a ty bolesti přejdou, protože budu v bezvědomí a pak mi budou muset udělat císařák. A já se pak probudím a všechno bude… jiný.
„Hele,” ukázala máma na most nedaleko od nás. Stálo na něm - Melody, miluju tě! Bylo to dost vysoko a taky pěkně rozklepaný.  A my jeli dál.
„Bože, jsi všude!” vyrazila ze sebe máma. Rozhlédla se po spícím městě. Mý jméno bylo načmáraný na všech obchodech. Byla jsem na obchodě tý ženský s tím lepkavým tajemstvím. Byla jsem na chodníku, na sloupu, na bance. Byla jsem všude. Napsal mě na celej svět.
Melody, jsi krásná!
Melody, byla bys úžasná, vím to!
Melody!
Melody… jdeš do toho? Já jo.
V porodnici mě poslali na pokoj. Myslela jsem si, že omdlím, zatraceně to bolelo a doktor pořád nikde. Začínala jsem bejt pěkně vytočená.
„Kde je ten zatracenej doktor?!” řvala jsem a chodila po pokoji ve snaze rozchodit to trochu, ale nešlo to.
„Chci injekce proti bolesti, hned!” Pak konečně přišel, řekl, ať si lehnu. A rodila jsem, tlačila, dýchala. Bolest, tlačení, dýchání, pořád dokola, až najednou všechny zvuky světa utichly a ozval se jekot. Bylo na světě. Nechtěla jsem se na něj podívat, ale něco mě k tomu nutilo.
Jeho oči, dívalo se na mě. Byly to jeho oči. Evanoviy. Tak krásný! Ještě nikdy jsem neviděla nic krásnějšího. Doktor mi ho položil na hruď a já věděla, že už nikdy nebudu chtít, aby mi ho někdo vzal, bylo moje. Bylo naše. Promiň Joano, promiň Rodney.
Evan se najednou objevil ve dveřích, byl celej udejchanej. Když nás zahlídnul, usmál se.
„Evane, jdeš do toho? Já jo,” zašeptala jsem, on k nám přišel a objal nás.
Nevím, jestli budu ta nejlepší máma na světě. Nevím, jestli to bude vždycky tak růžový. Nevím, jestli to budu zvládat, ale co vím jistě je to, že se o to pokusím. Budu se snažit, aby to bylo přesně takový, jaký to chci.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek V tom: