Válka světů • OurStories.cz ~ naše povídky

Jednodílná povídka psaná na zadání, znějící "Vyřešení války světů". K ději nic prozrazovat nebudu. Jen to, že si na chuť přijdou milovníci sladkých happy-endů. Doufám, že se bude líbit :)

02.05.2013 (15:00) • ForbiddenRose • Povídky » Jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 847×

[vypravěč]

Už osm let proti sobě dva světy vedou válku. Obyvatelé žijí v neustálé nejistotě. Přijdou o život dnes, nebo zítra? Přežijí vůbec tuto válku? A kdy to už konečně skončí? Na tyto otázky nezná nikdo odpověď.

I když mezi sebou bojují světy Snox a Kinor – lidé je znají pod názvy nebe a peklo – nejvíce tuto brutální válku odnáší lidský svět a jeho obyvatelé. Proto se panovník Snoxu, který má za úkol ochraňovat jak životy jeho bytostí, tak životy lidí, rozhodl pro drastický, ale asi jediný způsob, jak válku ukončit. Provdat svou dceru za budoucího vládce Kinoru. Tím spojí říše a všichni dostanou to, co chtějí. Více méně. Seoras – vládne Kinoru, pekla – chce moc nad Snoxem, a Vilter – panovník Snoxu, nebe – touží po pokoji a klidu pro svůj lid a lidi na Zemi. Ví, že jeho dcera je chytrá a nikdy by nedovolila, aby byl kouzelný svět Snox zničen. Po dlouhém rozmýšlení se mu toto řešení zdálo jako nejlepší.

[Serena]

Potichu, aby mě nikdo neslyšel ani neviděl, jsem se vplížila k sobě do pokoje. Zase jsem opustila náš svět a vydala se za ním. Dlouho jsem tomu nemohla uvěřit, ale je to pravda. Zamilovala jsem se do toho lidskýho kluka. Až to otec zjistí, bude se zlobit, ale já si nemůžu pomoct. Je na něm něco neobvyklého, co mě tolik přitahuje, že na něj nedokážu přestat myslet. Padla jsem unaveně do postele a s myšlenkami na něj se vydala do říše snů.

[vypravěč]

Stále zachmuřen ze svého rozhodnutí povolal k sobě Vilter svou dceru. Od Seorase se mu - ač po dlouhé době - dostalo kladné odpovědi. Je ochotný předat své místo synovi jen proto, aby se pole jejich působení zvětšilo. To znamená, že je na čase začít jednat.

„Volal jsi mě, otče?“ zeptala se Serena, jen co vešla do síně. Byla oblečená v jednoduchých, přesto krásných splývavých šatech pomněnkové barvy. Kaštanově hnědé vlasy jí vlály kolem hlavy a kontrastovaly se sněhově bílými křídly. Na svých pouhých sedmnáct let vypadala velmi žensky, ale něžně zároveň. Vilterovi se sevřelo srdce ještě větším žalem. Bude ho za to až do smrti nenávidět. A pro anděla je tohle převelice dlouhá doba.

„Ano, Remy,“ přikývl, ale pohled měl upřený z okna. Nechtěl se jí podívat do jejich čokoládových očí, které zářily nezkažeností a radostí, a všechno zkazit. Zkazit jí život kvůli tomu, že neví, jak jinak tyto světy zachránit.

„Co se děje, otče?“ zeptala se ho ještě zvesela. Když se k ní otočil, vyděsila se. I když musel rozhodovat o bitevních postupech a smrti nevinných, nikdy se netvářil takhle pohřebně. „Tati? Děsíš mě,“ pověděla mu a chytla ho za ruce. Měla vážně veliký strach, když netušila, co se mohlo stát.

„Je mi to líto, Remy,“ řekl místo odpovědi. Po tváři mu stekla hořká slza. Serena ji setřela a čekala, až z jeho úst vyjdou další slova. „Budeš se vdávat. Za Sylara.“

Remy ve tváři naprosto zbělela. „Ne!“ vykřikla a ucouvla od otce. „To nemůžeš myslet vážně!“ řekla nevěřícně a utekla se slzami v očích ze sálu.

[Serena]

Už je to týden, co mi to otec řekl. Ještě jsem se s tím nevypořádala. Jak taky? Jak si může anděl vzít démona? Vždyť jsou tyto dvě bytosti tak rozdílné! Ale zdá se, že ve všech zemích bude konečně klid a zavládne tu mír. Ale na jak dlouho?

Celé noci jsem probrečela. Můj pokoj hlídala nebeská stráž. Nemohla jsem ani za Westem na Zemi, a tím mi bylo ještě hůř. Na dnešek je naplánované moje první setkání se Sylarem a tři dny nato bude svatba. Vím, je moje povinnost zachránit náš svět, ale za takovou cenu? Navždy muset snášet ve své blízkosti démony. Nikdy si nebudu moct být jistá svým životem…

[o několik hodin později – vypravěč]

Serena byla dovlečena na místo určené pro schůzku. Nacházelo se na Zemi, kde přesně, neměla potuchy. Byl to hezký park, kde byl v srpnovém horku příjemný chládek. Byla tam první. Sedla si na kamennou lavičku, nohy si přitáhla k bradě a jako uzlíček neštěstí čekala, až přijde ten, kterého ze srdce nenáviděla. O pár minut později uslyšela kroky. Utřela si zbloudilé slzy a vyskočila na nohy. Nechtěla před ním dát najevo svoje pocity. Jaké pro ni bylo překvapení, když uviděla muže, kterého milovala.

„Weste?!“ vypískla překvapeně a zůstala stát na místě jako opařená.

„Co tady děláš?“ přišlo jí v odpověď. Bylo na něm vidět, že je stejně překvapený jako ona, ale v jeho

očích se zračilo ještě cosi jiného. Strach, zděšení…?

„To není důležité,“ řekla spěšně. Měla strach, co se stane, až přijde Sylar. „Musíš odsud odejít“ naléhala.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Musím ti něco říct, Remy,“ jeho výraz byl stejně zmučený, jako když jí otec sděloval, že se musí vdávat. Nevěděla, co se děje. „Nejmenuju se West,“ prohlásil. Serena nic nechápala. „Mé jméno je Sylar,“ dokončil myšlenku. Sereně se zhroutil celý svět a připadala si, že za chvíli umře, nebo minimálně omdlí. „Remy?“ zeptal se jí opatrně, když nijak nereagovala. Jen stála a s hrůzou na něj hleděla, pokud teda přes slzy něco viděla.

„Neříkej mi tak!“ vyjela na něj okamžitě. Cítila, jak se v ní vaří krev. „Tys mi lhal! Zradils mě!“ obvinila ho právem. Z očí jí tekly hořké slzy.

„Nevěděl jsem, kdo jsi,“ snažil se hájit. Remy by čekala, že na ni bude taky křičet, vždyť démoni mají výbušnost v povaze. Bouchnou i při křivém pohledu. Ale on se tvářil lítostně.

„To je jedno,“ odsekla. Neměla nejmenší chuť se s ním bavit. Ať už byl West, nebo Sylar. Nechtěla ho ani vidět. Jenže jediná cesta pryč vedla kolem něj. Ve vzteku do něj vrazila a chtěla odejít. Chytil ji za ruce a její útěk jí tak znemožnil.

„Remy, prosím, vyslechni mě,“ naléhal na ni. Položil jí jeden prst pod bradu a donutil ji, aby se na něj podívala.

Nevypadal jako démon. Vlastně to nikdy. Proto si Serena myslela, že je člověk. Vždy k ní byl milý a pozorný. Někdy si neodpustil sarkastické poznámky, ale to k němu prostě patřilo. Nemohla teď uvěřit, že je démon. A jeden z nejvyšších k tomu.

„Máš jednu minutu,“ řekla hrubě a vysmekla se mu. Přešla ke kamenné lavičce, kde se posadila, a paže si založila na prsou. Takhle začala odpočítávat jeho minutu.

[Sylar]

Dala mi minutu. To nebyl špatný čas na to, že jsem jí z očí vyčetl, že mě nechce vidět. Až teď jsem si uvědomil, jak se musí cítit. I když jsem nevěděl, že je princeznou Snoxu, dal jsem jí nevyřčený slib, že jí nikdy nijak neublížím. Jenže se stalo, a přišlo to dřív, než sem čekal. Kdo, sakra, mohl vědět, že Serena si nechá říkat Remy? A že jsem se nezamiloval do obyčejné holky…?

Sedl jsem si k ní na lavičku. Neodtáhla se, jen se ještě víc napjala. „Fajn, když mám jen minutu, tak mi neskákej do řeči. Dotazy potom,“ řekl jsem na úvod. Nemůžu tu chvíli promarnit. Nemůžu dovolit, aby ode mě utekla…

„Mám za sebou něco kolem osmi set let. Za tu dobu jsem udělal hodně odporných věcí, to je pravda, ale na mou obhajobu – nic jinýho jsem neznal. V tom životě bych pokračoval, kdybych jednou čistě náhodou neviděl jednu hezkou brunetu, která sama vysedávala na kraji útesu. O pár měsíců později do mě drze vrazila nedaleko v parku.“ Hypnotizoval jsem ji pohledem, který mi však neoplácela. Ale viděl jsem, jak se při té zmínce usmála. Otočila se ke mně a chtěla něco říct. Položil jsem jí prst na rty. Zachvěla se.

„Moje minuta, vzpomínáš?“ Přikývla a já pokračoval. „I když jsem nevěděl, kdo je, zamiloval jsem se do ní a snažil se kvůli ní změnit. Remy, já nejsem jako ostatní démoni, které bys mohla znát. Tys mě vážně změnila. Udělám cokoliv, abych si zasloužil tvou lásku a -“ Teď mě umlčela ona stejným způsobem, jako já ji před chvílí.

„Tvoje minuta je pryč,“ odvětila. „Nevím, co ti na to mám říct. To, co jsem o sobě slyšela, je dost jiný. Ale nesmím zapomenut na to, co vím sama.“ Zavrtěla hlavou. Bylo toho na ni pro dnešek víc než dost. „Ale stejně je to jedno. Za tři dny je svatba a na můj názor se nikdo neptá.“ Zvedla se k odchodu, ale já ji zase nepustil. „Co?“ zeptala se.

„Není to jedno! Mně ne,“ nesouhlasil jsem s ní. Jak bych taky mohl? Stala se středem mého vesmíru a to hned ten první den, kdy sem ji viděl na skalách. „Vezmeš si mě proto, že musíš, nebo že chceš?“ musel jsem se zeptat. Musel jsem vědět, že jsem tímto její lásku nezadupal do země.

„Nechtěj po mně dnes odpověď,“ s touhle odpovědí odešla.

[Serena]

Tři dny uplynuly jako voda. Od toho vynuceného setkání jsme se už neviděli a já tak mohla přemýšlet. Zjistila jsem, že jsem do něj zamilovaná jako bláznivá puberťačka, a to, kým je, v tomhle nehraje roli. O tomhle dni jsem už tolik nocí snila, a teď se plní. I když mu předcházelo mnoho komplikací. Nakonec to nemusí být tak zlé. Jako vládkyně Snoxu i Kinoru budu moct udržovat rovnováhu mezi dobrem a zlem. Skončí válka a všude bude mír. Doufejme, že na dlouho.

Otci jsem to všechno vysvětlila. Nezlobil se na mě, že jsem tak dlouho utíkala z domu. Byl šťastný. To se o Seorasovi říct nedalo, protože věděl, že teď bude všechno po mém. Ale já si nenechala tento den zkazit těma jeho šklebama a narážkami… Záleželo mi jen na Westovi, vlastně Sylarovi, a na tom, že moje země, vlastně všechny světy, budou opět vzkvétat.

Svatba se konala na - dá se říct - neutrální půdě. Na Zemi. A já si vymyslela speciální místo, a to park, kde jsem se s Sylarem poprvé setkala. Byla to jako tradiční lidská svatba, protože jsem o ní už dlouho snila, a můj budoucí muž k ničemu neměl žádné námitky. Místo typického ano jsem řekla: „Neberu si tě, protože musím, ale protože chci...“

[vypravěč]

Co zpočátku vypadalo jako mučení, se stalo krásným začátkem dlouhé věčnosti. Serena opravdu dokázala držet rovnováhu mezi dobrem a zlem, a ani jí to nedalo příliš práce. Ze Sylara se stala neutrální bytost. Nepřikláněl se ani k dobru ani ke zlu. Přesto měl nad všemi bytosti autoritu a respekt. A všechny světy opravdu vzkvétaly.

Autor: ForbiddenRose, v rubrice: Povídky » Jednodílné