OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Velikonoční triptych: Chlapeček

03.04.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 781×

„Jů, tatí, tatí, podívej, jak jsou maličcí!“ Hošík nadšeně pobíhal mezi oblaky a občas klekl na všechny čtyři a přitiskl nos k obloze jako ke skleněné vitríně v hračkářství. „Tati, tati, podívej, jsou tak blízko!“

Otec kráčel svým důstojným krokem kousek za ním a mírně se usmíval. „Chceš vědět, co jsou zač?“ otázal se. Klučina přikývl a zvedl k otci hlavu. Měl jasné, mladé oči, plné dětského nadšení, přestože byl starší než všechny děti světa.

Otec poklekl vedle svého chlapce a vzal ho kolem ramen. Volnou rukou ukázal k tvorům, které jeho syn pozoroval. „To jsou volavky, synku,“ řekl. „Ptáci. Mají lehké, duté kosti, a proto můžou létat,“ vysvětlil.

„A támhle, tam dole?“ zeptal se hoch. „To nejsou ptáci, viď? Mají těžké kosti, a proto patří na zem.“ Otec přikývl. „To jsou koně,“ odpověděl. Klučina na ta zvířata upřel pohled. „Jsou hezcí,“ řekl. „Můžeme se na ně podívat zblízka?“

„Chceš, abych tě vzal až k nim?“ povytáhl obočí. „Synku, na to jsi ještě moc malý. Víš, odtud vypadají maličcí, ale zblízka jsou velcí a…“

„Nejsem zas tak malý, tatínku,“ řekl klučina. „A chtěl bych si je jenom pohladit, tak jako ty hladíváš mě. Tatínku, jenom na chviličku,“ zaprosil znovu. „Pojďme tam dolů. Budeš přece se mnou. Když jsi se mnou – co by se mi mohlo stát?“ Zadíval se na něj očima plnýma nevinnosti.

Neodolal jim. „Tak dobrá. Chyť se mě za ruku a já ti ukážu koně,“ slíbil. Hoch se nadšeně usmál a podal tatínkovi drobnou dlaň. Ten ji sevřel ve své medvědí tlapě a jediným pohybem zvedl svého syna do náručí. Chlapec se zasmál a přitiskl se k otcově hrudi.

„Mám tě rád, tati.“

„Já vím,“ odpověděl. „Vždyť já tebe přece taky.“

A byli u koní. Chlapec nechápal, jak se to stalo; jeho otec to věděl, ale vysvětlovat mu to nehodlal. Všude kolem voněli koně. Otec se vydal i se synem v náručí ke stádu. Zvířata dvojici pozorovala se zvláštní odevzdaností v očích. Nikam neutíkala, i když projev nadšeného dítěte byl velmi hlasitý. „Můžu si ho pohladit? Můžu, tati, můžu, můžu?“ volal chlapec a celý rozzářený pištěl. „Jéé, podívej na támhle toho, je celý bílý, tatí, podívej! Tak můžu si ho pohladit?“

„Ano, ale buď opatrný,“ řekl otec. Jeho syn už neříkal nic, jen natáhl třesoucí se ruku ke koňskému boku a dotkl se ho. Vypískl radostí a kůň sebou cuknul, ale neutekl. „Hřeje!“ zavolal hošík. „Tati, on hřeje!“

Otec se usmál a vysadil hocha na koňský hřbet. To vyvolalo další výbuch nadšení. Klučina nořil prsty do koňské hřívy a kůň to snášel se stoickým klidem, protože tak nějak věděl, že jak chlapci, tak především jeho otci, může důvěřovat.

Pak se ale najednou chlapec přestal smát a zadíval se kamsi do dáli. „Tati…“ špitl tiše, „podívej… támhle… něco jde…“

„Nedívej se tam,“ řekl otec přísně. „Pojď, půjdeme domů.“

Jenže tehdy ho jeho syn poprvé v životě neposlechl. Byl naprosto fascinovaný tím, co vidí. „Ale, tati, ono to vypadá… vypadá to jako my. Tak se podívej! Aspoň se podívej…“ prosil, celý rozladěný z toho, že se táta aspoň trochu nezajímá o to, co on objevil.

„Řekl jsem,“ pravil otec znovu, „aby ses tam nedíval.“

„Co jsou zač?“ naléhalo dítě.

A on, jako každý rodič po nějaké době, povolil. „To jsou lidé,“ vysvětlil. „Oni… jsou jiní. Nejsou jako ostatní zvířata, víš? Uvažují. Myslí. Jako my. A teď pojď pryč.“

„Nesetkáme se s nimi?“ zeptal se chlapeček a upřel na svého tatínka veliké oči. Otec jen zavrtěl hlavou. „Ne, ne, synku, nesetkáme. Oni… víš co, prostě pojď ke mně,“ povzdechl si, chytil chlapce za pas a zvedl ho do náruče. Jeho syn mu téměř automaticky obtočil ruce kolem krku, ale dál hleděl kamsi do dáli, na skupinu tvorů, o nichž už věděl, že jsou lidé.

Lidé posedávali kolem ohně v jednoduchých šatech a někteří z nich vcházeli a vycházeli z jednoduchých obydlí připomínajících stany. Chlapec měl dost dobré oči na to, aby viděl, že něco jedí, smějí se u toho a mluví spolu.

„Ty je nemáš rád, tati?“ zeptal se klučina.

„Ne!“ protestoval otec ostře. „Jak tě to jenom mohlo… ovšemže je mám rád. Kdybych je neměl rád… proč bych je… Jistěže je mám rád!“ Znělo by to mnohem přesvědčivěji, kdyby u toho nezíral do země.

Znovu se na něj upřely vševědoucí chlapcovy oči. „Ale když je máš rád, proč o nich mluvíš tak… zvláštně? A proč nechceš, abych je viděl?“

„Vysvětlím ti to,“ řekl otec a jeho syn věděl, že nelže, protože to nikdy nedělal, „ale později.“ Pro tu chvíli se s tím smířil.

Otec se s ním vydal na procházku Zemí. Šli přes hory a kráčeli řekami. Otec ho nesl, něžně ho k sobě tisknul, aby chlapec náhodou nepřišel k úhoně. Klučina občas natáhl ruku, aby se mohl něčeho dotknout. Bylo pro něj moc zvláštní dotýkat se kamenů a stromů a vody.

Přemýšlel o lidech a o tom, jací jsou. Měl ale strach se na to ptát, protože nechtěl otce rozhněvat. Otec si mezitím pobrukoval nějaké melodie a pokaždé, když viděli zvíře, vysvětloval synkovi, proč je takové, jaké je. Jindy by to chlapce zajímalo, ale dnes měl příliš plnou hlavu lidí a tatínkova podivného chování.

Jen když procházeli kolem dalšího z koní, začal trochu vnímat. Koně se mu moc líbili, ale tenhle byl divný. Ležel na boku, oči doširoka otevřené, břicho podivně nafouklé, jako by byl březí, ale to být nemohl, protože šlo o samce; jak tohle funguje, to hoch věděl, i když dalo práci to z tatínka dostat. Vzhledem k těmto skutečnostem pochopil, že je s koněm něco v nepořádku.

„Tati?“

„A husy, když přichází zima, tak ony letí a… Hm, co?“ přerušil svůj výklad trochu neochotně chlapcův otec.

„Co je s tím koněm?“ zeptal se klučina a kývl hlavou k podivnému výjevu. Otec chvíli mlčel a přitiskl kloučka k sobě. To se mu ale ani trochu nezamlouvalo; zamumlal něco jako „… už jsem přece velkej“ a vymanil se z otcova objetí, aby se mohl ke koni dostat blíž.

Kůň na jeho přítomnost nijak nereagoval, jen mouchy, které kolem něj kroužily, se zvedly v černém oblaku, když zaregistrovaly pohyb. Hoch poklekl u ležícího koně a položil ruku na jeho bok. „Je studený,“ zkonstatoval tiše. „Proč je studený, tati?“

„Doufal jsem, že k tomuhle se ještě nějakou dobu nedostaneme,“ poznamenal otec. Zase povzdech. Stejně jako když se bavili o lidech. Ale chlapec se nehodlal nechat odbýt dvakrát za den. Otočil se k otci a mlčky, ale o to úderněji, vyžadoval odpověď. Otec se mu zadíval přímo do očí. „Chlapče, je studený proto, že je mrtvý. To je vše.“

„Co to znamená být mrtvý?“ nechápal hoch upřímně.

„No,“ odpovídal otec, očividně trochu v rozpacích, „to… znamená odejít. Tam, odkud se už nevrací.“ Chlapec povytáhl obočí.

„Ale ten kůň přece nikam nejde,“ řekl. „Jenom tady leží.“

„To byla metafora,“ pravil otec.

„Ty nepoužíváš metafory,“ ušklíbl se synek trochu.

„Dobře, tak to neznamená odejít,“ rezignoval otec. „Je to… prostě nebýt. Prostě přestat fungovat. Skončit. Chápeš?“

To hocha polekalo. „Takže to bude… jako… jako by tu nikdy nebyl? Jenom ticho? Konec? A jinak nic?“ ptal se překvapeně.

„Jo,“ odpověděl otec, „tak nějak. Nic.“ Viděl, jak se chlapečkovy oči zalévají slzami, a tak rychle dodal: „Ale neboj, není to tak zlé. Pro ně je to jenom jako by usnuli…“

Syn upřel pohled na toho koně. Byl to strašný výjev, teď když věděl, co znamená. Díval se na prázdnou schránku. Krabice na duši. Kolem mrtvoly kroužily ty zatracené mouchy. Vypadalo to, jako by tančily, poskakovaly kolem nafouklého břicha a sedaly na ty příšerné, vytřeštěné oči…

„A lidé, lidé tak taky skončí, tati?“ zeptal se zničehonic. Ten dotaz otce vykolejil snad ještě víc než hochovy slzy. Byla to past? Hrál na něj smutek, aby se dozvěděl víc o lidech? Ale ne, z něčeho takového ho přece nemohl podezírat. Jeho syn ho miloval, upřímně a zcela…

„Ano, i lidé musí umřít,“ řekl nakonec vyhýbavě.

„Ale oni přece myslí,“ pravil chlapec. „Jsou jako my. Říkáš, že je máš rád. A necháš je… nebýt? Přestat existovat? To přece není fér, tati!“

„Kdo jsi, abys určoval, co je a co není fér?“ osopil se na něj.

„Tvůj syn!“ odvětil klučina.

Říká se tomu období vzdoru. U lidí to přichází kolem třetího roku jejich života a znovu se to projevuje zhruba ve dvanácti letech – to tomu říkají puberta. Chlapec měl za sebou jak třetí, tak dvanáctý rok života už dávno. Přišlo to na něj zřejmě až teď. To se jeho otci ani trochu nelíbilo.

Chvilku mlčky hleděl na svého syna, svého milovaného, jediného syna, který tam stál proti němu, ruce založené v pase, výbojně vystrčenou bradu. Pak promluvil: „Když to musíš vědět, chlapče… Neodejdou dočista stejně. Oni věří. Představují si. Myslí. Mají… jiný druh duše než zvířata, chápeš? Komplikovanější. To nemůžeš nechat jenom tak zmizet.“

„Takže co?“ zeptal se chlapec. „Co s nimi bude?“

Pár vteřin mu neodpovídal.

„Ty bys to ještě…“ začal pak, ale zarazil se včas. Věděl, že by to jeho syn pochopil. Jen z toho měl strach. Ale nemohl to zamlčovat. Chlapec musel vědět. Příběh se musel dít. O tom už je víra, o tom je představivost, lidé jednou vznikli a vznikli s touhle úžasnou vlastností a všechno a všechny kolem zaplétali do pavučin příběhů a představ… Příběh se musí dít… „Dal jsem jim zemi,“ řekl otec tiše. „Dal jsem jim i moře. A když budou trochu vynalézaví, tak i vzduch. Dal jsem jim svoji lásku, synku, a dal jsem jim taky svobodu. Chtěl jsem, ne aby byli mí otroci, ale mí přátelé. Ale oni mě nechtějí, víš? Dělají špatné věci. Strašné věci. Neposlouchají. Zrazují mou důvěru. Každou vteřinu mi strašně ubližují.“

„Všichni?“ otázal se chlapec.

Byl jako svědomí. Jako svědomí, které se ozývalo i v lidech. Jenže on, on by přece svědomí potřebovat neměl. Neměl… ale potřeboval. To přece není fér, tati… Děti jsou úžasnými nástroji pravdy.

„Ne, všichni ne,“ přiznal. „Jsou mezi nimi spravedliví… ale ten zbytek je neposlouchá. Ubližuje jim. A skrze ně… to bolí i mě.“

„A nejde něco udělat?“ zeptal se hoch tiše. „Abys jim odpustil… a aby zase přišli k tobě? Abys jim otevřel dveře?“

Otec zavrtěl hlavou. „To, co páchají, musí být potrestáno. Všechno jejich zlo, rozumíš? A oni s tím neskončí. Budou to dělat, protože můžou. A já je mám moc rád na to, abych je tady přivázal ke stromu a donutil je to nedělat,“ vysvětlil mu. „Za jejich zlo musí přijít trest. A tím trestem je smrt.“

Syn si vzpomněl na ty lidi, kteří seděli u ohně, jedli a usmívali se. Nepřišli mu zlí. Nezasloužili si… nafouklé břicho a otevřené oči. A hejno much. „A ten trest by nemohl vzít jeden? Za všechny?“ napadlo ho.

„Jeden za všechny?“ pousmál se otec. „Ale ano, jistě že by to šlo. Vykoupení krví jednoho… za všechny… Nemysli si, že jsem jim to nenavrhoval. Ale žádný z lidí to neudělá, pokud ho k tomu nevyberu já. Ale ten člověk by musel vědět, co dělá a proč, musel by se k tomu svobodně rozhodnout…“

„Já bych to udělal,“ řekl chlapec.

„Já bych ti to nedovolil,“ odpověděl otec.

„Máš mě radši než je?“

Ano, chtěl říct. Ale bylo to podivně těžké. Měl lidi rád. Byli zvláštní, krásní i oškliví, blázniví i moudří, šťastní i smutní a uměli všechno prožívat způsobem, který byl vlastní na celém světě jenom jim.

„Tak mi to dovol,“ naléhal syn. „Stanu se jedním z nich. A budu mezi nimi žít, poznám, jací jsou, a vezmu z nich všechno špatné a zlé jako svoje břímě…“

„Jsi ještě dítě,“ pokoušel se ho přesvědčit otec.

„Vyrostu,“ odpověděl.

Pro co jiného tady je? Pro co jiného, než aby tohle udělal? Měla to být jeho svobodná volba a taky je, on to chce, chce, protože jednou viděl lidi a už je miluje, stejně jako sis je zamiloval ty, ještě když byli pouhou myšlenkou… Když ho viděl, jak tam stojí, pochopil, že to dovolit zkrátka musí. Musí ho poslat na svět a nechat prožít všechny ty věci. Přesto se ho pokusil ještě jednou přesvědčit.

„Poznáš bolest, synku,“ řekl.

„Chci ji poznat,“ pravil.

„Poznáš smrt,“ varoval ho. „Jsi ochotný za ně umřít? Sestoupit do temnot?“

„Udělám to,“ rozhodl.

Beránku můj. Nejlepší ze stáda. Jediný. Jedinečný. Proč to chceš?!

„Pozor,“ zašeptal k synovi, „tohle už nelze vzít zpět. Jakmile tě tam jednou pošlu… nebude jiné cesty. Budeš to muset udělat. Veškerá tíha světa spočine na tobě. Budeš muset bojovat se Smrtí. Budeš ji muset porazit. A budeš na to sám.“

Neodvrátil oči. Nepodíval se do země. Hleděl přímo na něj, bez hnutí, jasnýma očima. „Tatínku, já to udělám,“ zopakoval znovu. „Věř mi. Když mi budeš věřit stejně, jako já věřím tobě, zvládneme to.“

Konečně, ač se smutkem, přijal jeho slova. Slib, který mu toho dne složil do rukou, musel být splněn. Pošle na zem svého jediného syna a dá ho lidem, bezbranného, chudého. Pošle ho jako služebníka, ne krále, i když by ho mohl učinit nejmocnějším a nejbohatším ze všech. Dá ho jim. A oni ho ztýrají, zmučí a zabijí. Umře za jejich zlo a otevře jim nebe.

Napadlo někdy někoho, že to otce bolelo stejně jako syna?

***

Jednou, o mnoho let později, na jedné planetě Sluneční soustavy (pochopitelně na té jediné, kde existoval vyspělý život) kdesi v malé, trochu zpustlé zemi, jeden z lidí vyslovil před svým mladým učedníkem, když u pozdní večeře (s otevřenou lahví vína) debatovali o Bohu, zvláštní myšlenku:

„Víš, chlapče, existuje jeden důkaz, že Bůh musí být nutně mužem. A ten důkaz není skryt ve Starém zákoně, v té zlobě, s níž ničil Gomoru a Sodomu a nechal utopit Egypťany, ne – takhle zuřit totiž může, jak všichni víme, i žena. Tím důkazem je fakt, že byl ochotný lidem poslat na svět jako vykupitele svého vlastního syna. Dovedeš si snad představit matku, která by tohle dopustila…?“

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Velikonoční triptych: Chlapeček: