OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Velikonoční triptych: Muž s těžkou duší

02.04.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1210×

Sledovala, jak ho přibili na kříž. Hrozivé hřeby, bolestivější ještě tím, že nebyly ostré, mu zprobodaly ruce i nohy. Musel strašlivě trpět, ale nevydal ani hlásku. Jen v očích se mu hromadily slzy. Občas se nějaké podařilo uvolnit a stéct mu po zaprášené tváři. Měl žízní rozpraskané rty a třásla se mu kolena. Možná únavou, možná strachem.

Postavili kříž a on zaťal zuby, aby nevykřikl. Pozorovala to s vědomím, že nemůže nic udělat. Nebyla tu od toho, aby zachraňovala – jeho ani nikoho jiného. Pod křížem si vojáci rozdělovali jeho šaty. Viděla, jak se ukřižovanému pohybují rty, jak tiše šeptá slova, která nejsou určena nikomu ze shromážděných. „Odpusť jim… otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí…“

Nebude to trvat dlouho. Stiskla pevněji násadu kosy a pomalým krokem se vydala blíž. Když byla už jen pár metrů od kříže, mladá žena, jedna z těch mála, kteří pro ukřižovaného otevřeně truchlili, k ní zvedla hlavu. Byla to ta z Magdaly. Jejich oči se setkaly – jedny tmavé, měkké a hořící lidským teplem, druhé studeně zelené, vzdálené jako nebeské hvězdy. Uvědomila si, že ji Magdalská skutečně vidí, ve stejném okamžiku jako si ona uvědomila, na koho se dívá.

Uvědomila si to, ale v jejím pohledu nebyl strach, ne – spíš prosba. Ukonči to, říkaly ty hnědé oči, udělej to, prosím, nedovol, aby víc trpěl… Odtrhla od té ženy zrak a podívala se na malé přesýpací hodiny. Ještě jí nemohla vyhovět… ještě ne, písek se ještě nepřesypal všechen. Musí tu vydržet do posledního zrnka… Podívala se zpátky na truchlící. Chtěla jí říct, proč musí čekat. Chtěla se jí omluvit, že její žádost nemůže vyslyšet, a taky jí říct proč. Otevřela ústa, ale nevyšel žádný zvuk. Jako by se jí stáhlo hrdlo. Byly to… emoce? Prosím tě, udělej to… Chytila kosu, jako by se chystala sklízet. Ale ještě pořád nebyl ten správný čas.

Dovolával se otce. Prosil o vodu. Byl to jeden z nejstrašnějších konců, jaké zatím viděla. Především proto, že ve skutečnosti nic zlého neudělal. Nebylo to fér. Magdalská plakala. Po nějaké době se jí už nedostávalo slz. Udělej to… nebuď krutá, aspoň ty ne, prosím…

V horní baňce hodin zbývalo posledních pár zrnek. Napřáhla se k úderu. Ukřižovaný vycítil, že přišla poslední chvíle, křikl: „Dokonáno jest…!“ a ona sekla kosou. Život z něj vyprchal s posledním zrnkem písku.

Zavířil prach a realita. Zachytila jeho duši, když, zvyklá na své pozemské tvary, padala z kříže, náhle oddělená od těla, a vzala to, co z něj zbylo po ztrátě smrtelného těla, mimo svět. Byl podivně těžký, těžší než jakákoliv duše, kterou kdy přenášela.

Smrt neumí létat. Rozhodně ne s těžkými břemeny. Pár metrů nad zemí jí duše toho ukřižovaného muže vyklouzla z prstů. Vyjekla a sáhla po něm, ale nahmátla jen vzduch.

Zavířil prach a realita. Dopadli do černého písku Velké pouště. Měla prázdné ruce – to ji vyděsilo. Začala zoufale šátrat kolem sebe. Když konečně nahmátla zdobení dubové násady své kosy, uklidnila se. Pak se jala vstávat. „Promiň, pane, tohle se mi běžně nestává,“ řekla omluvně.

„To je v pořádku, Eskach’Marna,“ odpověděl klidně. Měl příjemný hlas, ale z toho, co řekl, jí přeběhl mráz po zádech.

Es se pomalu otočila. Ukřižovaný stál proti ní; byl oblečený jako na cestu, jak se slušelo a patřilo, ale nevypadal, že by chtěl někam jít. A na hlavě měl pořád trnovou korunu a jeho ruce i nohy nesly známky hřebů.

Kdyby měla srdce, rozbušilo by se. Takhle ji jen sevřel strach. Strach? Opravdu ho cítila? Zvláštní, hlubokou bázeň prostupující do všech kostí jejího těla? „Kdo jsi?“ otázala se. „Jak to, že znáš mé… mé jméno?“

„Jsem král,“ odpověděl.

Trny mu rozdíraly čelo a kapky krve jí připomínaly rubíny. Drahé kameny. Královské kameny. Zvedla kosu. Zeleně světélkovala; tohle světlo a oni dva byli jediné barevné věci v černošedém světě.

„Tady ne,“ pravila. „Ti jsou v tamtom světě. Tady ne. Tady jsou si všichni rovni.“

„Moje království není z toho světa, z nějž jsi mě odvedla, Eskach’Marna,“ usmál se.

Byl vyšší než ona. A vítr, který by tu vůbec neměl být, mu cuchal tmavé vlasy. Viděla, jak si ji prohlíží, jak ji hodnotí. Zvedla bradu. Měla svou lidskou podobu, ebenově černé vlasy, bílou pleť a stejně bledé rty. Celkem prosté šaty, černé, pochopitelně. Vypadala docela obyčejně, docela lidsky. Jen oči ji prozrazovaly, jen ty nedokázala ničím zamaskovat – byly podivně hluboké, příliš ostře zelené a příliš studené.

Stáli proti sobě. „Kdo jsi?“ zeptala se znovu.

„Budeme spolu bojovat,“ řekl místo odpovědi.

Zelené hvězdy v jejích očích zaplály. „Chceš bojovat o svou duši?“ otázala se s úšklebkem.

„Chci bojovat o všechny duše,“ pravil. Najednou měl v ruce meč. Nechápala, jak to dokázal, kde ho vzal, vždyť všude kolem byl jen černý písek Velké pouště. „A buď tak laskavá, sundej si tu škrabošku, Eskach’Marna,“ dodal, když na ni namířil ostří.

Es zaujala bojovou pózu. „Zkus mě jí zbavit,“ zasyčela.

Už tu takoví byli. Mockrát. Ti, co se nemohli smířit se svým osudem a chtěli vybojovat ještě trochu času. Jenže tenhle byl jiný. Věděla to od chvíle, co ji oslovil jménem. Ale co na něm vlastně bylo jiného? Byl to přece člověk, jen člověk; když sekla kosou, znělo to stejně jako u ostatních. Říkali, že je Mesiáš. Es na mesiáše nevěřila. Její druh neznal víru. Víra byla záležitostí bohů. Ona měla jiný úkol.

Zazvonilo to, když se ostří meče a kosy setkaly. Bojující dvojice vířila černý písek, byl všude kolem a ztěžoval by dýchání, pokud by ovšem v podsvětí někdo dýchal. „Nade mnou nemůže žádný člověk vyhrát!“ zaječela Es. „Nech toho, nekomplikuj si posmrtný život!“

„Mám svůj… úkol,“ zasupěl ukřižovaný a odrazil její ránu. „Musím splnit, čím mě pověřil otec,“ vysvětlil. Rozuměla jeho slovům asi stejně jako lidským emocím.

Znovu zaútočila. Na žebra. Uskočil dozadu, zavrávoral, ale nakonec se na nohou udržel. Bylo vidět, že meč drží v ruce nejspíš poprvé v životě, ale snažil se. Byl rychlý a překvapivě obratný. Podařilo se mu nějakým způsobem zasáhnout její levou ruku a rozříznout jí rukáv. Viděla, jak se mu v očích vítězoslavně zablesklo. „Blázne, necítím bolest!“ zasmála se a znovu udeřila – tentokrát na krk. Zvedl meč v obranném gestu. Čepele kosy a meče se do sebe zaklesly. Es zatáhla k sobě, aby svého protivníka odzbrojila, ale ten, ačkoliv zřejmě neměl s bojem zkušenosti, měl mnohem větší sílu než ona. Poučil se z jejího triku, škubl mečem a Es vyletěla kosa z ruky. Smrt ztratila rovnováhu a padla na kolena.

Ukřižovaný zvedl Esinu kosu a namířil ji na její krk. „Tu masku,“ řekl, „dej dolů. Hned.“

„Ne, prosím…“ špitla, „ať jsi, kdo jsi, jistě nechceš vidět… moje pravé já…“

„HNED!“ zopakoval a v jeho slovech zazněl starozákonní hněv, ten hněv, který uzavřel Rudé moře nad Egypťany, ta zloba, která změnila zvědavou Lótovu ženu v solný sloup. Es poslechla. Vztáhla ruku a dotkla se svého obličeje. Bylo to, jako by sundala závoj; tenkou plachetku z látky tak jemné, že ji nebylo možné spatřit. Její tvář se změnila. Zmizela kůže, svaly i šlachy. Zbyly jen kosti. A dvě planoucí zelené hvězdy hluboko v očních důlcích.

Místo bohatých černých kadeří teď měla na lebce jen pár pramenů stříbřitých vlasů, které vrhaly stejně jako její kosa a plášť z nejtěžší noční tmy zelené odlesky. Kostnatá ruka se jí třásla. Její pokořitel, donedávna ještě sám pokořený, ji obešel, jako by si ji chtěl prohlédnout ze všech stran. Stále na ni mířil její vlastní kosou. „Neber to zle,“ řekl tiše. „Nechci ti ublížit. Kdyby to bylo na mně, nebojuji. Ale něco bylo psáno. Musel jsem tě porazit. Srazit tě na kolena.“

Ty jsi… začala. Už neměla čím mluvit, její hlas mu zněl jen v myšlenkách. Zase se pousmál. „Nic z toho, co se ti honí hlavou. Jsem jen syn poslušný přání svého otce. Nejsme tak rozdílní, Eskach’Marna. Oba posloucháme. Oba jsme věrní svému poslání. Jenže ty přinášíš smrt… a já život,“ řekl.

Klečela na zemi před ním, beze slova. Zbavená své masky se styděla za svou ošklivost. Takhle mě neviděl ještě nikdo z lidí, řekla.

„Nejsem tak docela běžný případ člověka,“ pokrčil rameny. Podíval se na ni; byla tam, zlomená, bezmocná a zbavená důstojnosti. Poražená. Splnil svůj úkol. Už nebyl důvod se bít.

Poklekl k ní, téměř něžně se dotkl její brady a zvedl ji k sobě tak, aby viděl Es do očí, do těch dvou zelených hvězd. „Nestyď se za to, co jsi. Nezapomínej, že jsi jediná svého druhu. Takhle jsi dokonalá.“

Jsem ošklivá, protestovala.

Usmál se. „Jednou budeš mít někoho, kdo ti dokáže opak, to ti slibuji, Eskach’Marna.“

Měla jsem, chtěla říct, měla jsem, ale přišla jsem o něj. Vzdala jsem se ho, protože jsem musela konat své povinnosti. Jít sem na Zemi. Být převoznicí. Chtěla to říct, ale neřekla. Přesto ji slyšel. Slyšel všechno. Ten muž s těžkou duší, který přišel z Nazaretu, léčil nemocné a těšil trpící, ten tesař, který se nějak stal prorokem. Nebo prorok, který se nějak stal tesařem?

Usmíval se na ni očima, ale na její myšlenky nereagoval. Měla z něj strach. „Dej mi klíč,“ požádal. „Vyhrál jsem nad tebou. Bojoval jsem za všechny duše. Dej mi klíč, ať můžu odemknout podsvětí.“

Nemůžeš je všechny oživit, nemůžeš je vrátit na Zem, zašeptala vyděšeně. Vždyť to je proti všemu… jestli se to dozví Zři…

Nenechal ji dokončit. „Dej mi ten klíč, ženo, ničemu nerozumíš,“ pravil. Ucítila z jeho hlasu něco prastarého, mnohem staršího a mocnějšího než byla ona. Její hvězdnaté oči se najednou se září, která vycházela z těch jeho, nedaly srovnat. Opravdu se ho bála. Sundala si z krku stříbrný řetěz s klíčem a podala mu ho. „Děkuji,“ řekl.

Věděl přesně, co má dělat. Znovu se jí mihla hlavou otázka, co je vlastně zač. Velkou pouští zazářilo světlo. Kryla si oči, ale stejně ji oslepovalo. Sílilo a sílilo, až nakonec pohltilo úplně všechno.

Zavířil prach a realita. V ruce se jí objevily Jeho hodiny, zbrusu nové a přesto naprosto stejné, jako byly v okamžiku, kdy sekla kosou. Byly prázdné. Pak se naplnily zlatým pískem.

Es vykřikla. Padala světelnou září kamsi do neznáma, dělo se s ní něco, čemu nerozuměla, kolem ní se míhaly všechny barvy a podivné obrysy a kdosi zavolal: „Eskamaríno!“ a pak bylo ticho a pak viděla oči, byly modré, úžasně modré, jako nebe, a potom… potom viděla nebe. Oblačnou oblohu. Úsvit. Hrobku. Odvalený kámen.

A tu ženu z Magdaly.

Es nerozuměla. Es utekla.

Svoji kosu našla doma, v dobrém, přátelském Neprostoru. Hledala hodiny nazaretského tesaře. Nenašla je. Proč hledáte živého mezi mrtvými? Třásla se jí ruka.

Kdesi daleko od ní Magdalská vyprávěla, co viděla. Mluvila o prázdném hrobě. Mluvila taky o andělech a o vzkříšení, mluvila o Bohu a o lásce.

Mluvila o všem, jen ne o ženě v černém plášti, která stála pod křížem a sekla kosou, když přišel čas. Jen ne o ní a těch strašných, studených očích. Nemluvila o ní, protože jsou věci, o kterých se nemluví, a jiné věci, o kterých se mluvit má.

Když Ho pak spatřila na vlastní oči, toho muže, kterého viděla zemřít a byla u toho, když byl pohřben, pochopila, že tu ženu porazil. Byl první, kdo to dokázal, a dokázal to pro všechny, kteří přijdou po něm.

Toho dne se otevřelo nebe.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Velikonoční triptych: Muž s těžkou duší: