OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Velikonoční triptych: Trnová koruna

04.04.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 779×

Zase se přistihla, jak na něj hledí. Seděl u stolu a hrál si s poslední bobulkou vína. S nesmírně zamyšleným výrazem ji honil po stole sem a tam a působil při tom tak obyčejně, tak lidsky, že bylo těžko uvěřit, že je to opravdu pořád on.

Kromě ní ho nikdo v takových situacích nevídal, a pokud ano, rychle na to zapomínal. Dětská hravost a radost z obyčejných věcí neseděla k osobnosti jeho formátu. Jenže ona viděla člověka, ne „osobnost“, ne velkého proroka. Věděla, že má i tuhle tvář – a i tuhle tvář obdivovala. Jenže tu druhou měla mnohem radši.

Bylo v něm něco nesmírně něžného. Měl tak hebké oči. Znala každý jejich odstín, každou jejich črtu, každičký rys jeho tváře. Nikdy ji to k nikomu netáhlo tak jako k němu. S ním byla lepší, čistší, probouzel v ní všechno to dobré, co má každý člověk někde hluboko uloženo, ale většinu života to spí.

Dělal ji lepší a ona se mu za to oplácela, jak jen mohla. Pečovala o něj. Dávala pozor, aby se včas najedl a napil, protože měl vždycky tisíc jiných věcí na práci a na tyhle základy prostě nemyslel. Chladila mu rozpálené čelo, když přišel po celém dni z venku a oči mu žhnuly podivným nadšením, protože ho poslouchali, protože v něj věřili a protože přemýšleli nad tím, co jim říkal.

Mluvil s ní otevřeně, mnohem otevřeněji než s jinými. Možná proto, že měl pocit, že by složitým vysvětlením nerozuměla, ale spíš proto, že jí prostě věřil. Svěřoval se. A ona ho poslouchala mlčky a prsty mu pročesávala zcuchané vlasy. Občas se jí podíval zpříma do očí a strašně krásně se usmál. Snad ani jednou za tu dobu, co ho znala, to nevydržela; vždycky zčervenala a sklopila zrak. Věděla, že to dělá právě proto, aby v ní provokoval stud. Stud neznala, dokud nepoznala jeho. Byla teď jiná. Čistá, dobrá. Nikdy nemyslela, že bude právě taková.

„Ale vždyť jsi taková byla vždycky,“ říkával jí tím svým hlasem, který se tak dobře poslouchal, „uvnitř jsi taková byla. Ať si říká, kdo chce co chce, já to vím, že jsi taková byla.“

Věřil v ni stejně, jako jiní věřili v něho. A ačkoliv si to ze začátku odmítala připustit, byla zamilovaná. Strašlivě, bláznivě zamilovaná. Těšila se z každé vteřiny, kterou s ním mohla strávit. Byla šťastná jen proto, že mohla s ním dýchat jeden vzduch. Nesla by na ramenou třeba celou tíhu světa, aby s ním mohla být. Nikdy dřív tenhle pocit nezažila, necítila nic podobného, ani vzdáleně. Nechápala to. Bála se toho.

Někdy před tím chtěla utéct. Pak se vždycky zničehonic objevil za ní a jeho přítomnost ji uklidnila. Byl jako drahá vonná mast určená ne pro tělo, ale pro duši. Věděla, že si ho pro sebe příliš nárokuje a že by neměla. Jenže někde hluboko cítila, že on na ni nahlíží s podobnými emocemi jako ona k němu.

Že taky hloubá.

Že taky touží.

Že taky chce.

Nechápala, proč to ještě neudělal. Všichni muži, se kterými kdy byla, si ji prostě vzali. Vlastně by byla ráda, kdyby si ji vzal tak, jako to dělali oni. Bože, jak by byla ráda! Jenže vždycky, když jí zaplály oči tou podivnou září, vždycky když se k němu chtěla přitisknout, s nesmírnou něhou ji vzal za obě ruce, opatrně ji od sebe odtáhl a řekl: „Ne“.

Za každé z těch odmítnutí ho milovala ještě víc.

Hrál si s tou pitomou bobulkou hroznového vína a ona od něj nemohla odtrhnout oči.

***

Toho dne byl vzduch podivně těžký, špatně se dýchalo. Přišel, podivně bledý v obličeji, kousal si ret. Zeptala se, co se stalo, ale neodpověděl jí. Prošel kolem ní, jako by byla vzduch, chodil sem a tam, beze smyslu očima bloudil po okolí, až najednou zakotvil na ní. Jeho pohled byl prázdný a v očích se zrcadlilo něco, co u něj nikdy dřív neviděla.

Strach. Znovu položila stejnou otázku – co se stalo? Odpověděl – Stane se. Nerozuměla mu, a tak se jen mírně pousmála a položila mu ruku na tvář. Dělala to tak vždycky, když říkal věci, které nechápala, a on tohle její gesto znal. Vždycky se potom usmál, řekl „to nic“ a vše bylo vyřešeno. Tentokrát však zareagoval jinak, než čekala – chytil její ruku, přitiskl si ji ke rtům a políbil.

Překvapilo ji to. „Marie,“ zašeptal. „Marie, Marie…!“

Objal ji. Jeho teplo pro ni bylo jako plášť z nejdražší látky, měla pocit, že na tuhle chvíli čekala snad tisíc let. Koupala se v jeho vůni, koupala se v emocích, které v ní vyvolávala jeho vznešená blízkost – v emocích tak silných, že měla pocit, že jí bušící srdce vyskočí z hrudi.

Na rameni cítila jeho slzy. Už se neptala, co se děje, jenom ho držela, pevně, mateřsky, jako když se kočka stočí ke svému kotěti. Donekonečna opakoval její jméno. Věděla, že dlouho jeho váhu neudrží, ale nemohla se od něj odtáhnout, nemohla ho pustit. Prve kvůli sobě. Teď kvůli němu. Něco se dělo, to pochopila, něco se dělo a to něco muselo být strašné.

„Prosím tě… neudržím tě, jsi těžký,“ vypravila ze sebe tichým, provinilým hlasem. Pustil ji, ale vzápětí se mu podlomila kolena. Zůstal tam před ní klečet se skloněnou hlavou, z hlubokých očí kanuly slzy na hliněnou podlahu.

Chvíli hleděla na ten výjev. Bylo v něm něco komického – on klečí před ní, právě před ní, právě On. Jeho rty se pohybovaly, ale z úst nevyšel žádný zvuk. Jeho hlas, obvykle jistý a silný, ho zradil.

Zradil. To slovo se jí najednou rozeznělo myslí, z ničeho nic, stékalo z mozku do všech částí těla jako jedovatý vodopád. Našel si ženu, napadlo ji, nějakou, jejíž doteky neodmítá. Nějakou, které neodolal. Pocítila vztek, strach a vinu. Vztek, že by toho byl schopný, strach, že by s ním už nemohla být, a vinu, že ji taková hloupost vůbec napadla.

Pomalu si k němu klekla, roztřesenými prsty mu odhrnula vlasy z čela a cípem svých šatů mu sušila slzy. Díval se na ni tak strašně bezbranně, že se málem rozplakala také. „Marie,“ řekl tiše, „ono se to stane. Stane se to. Já nechci. Strašně – strašně moc nechci, chápeš?“

Nejdřív nevěděla, o čem mluví, ale pak se mu podívala do očí a uviděla v nich smrt.

„Proč…?“ vypravila ze sebe.

„Protože to tak být musí,“ odpověděl. Hlas se mu chvěl, a když zvedl ruku, aby si utřel další várku slz, třásla se mu. Chytila ho za ni. „Uteč se mnou,“ řekla. „Utečme někam daleko. Někam, kde tě nenajdou.“ Byla to bláhová myšlenka a ona věděla, že ji odmítne, ale musela to zkusit. Některé věci člověk prostě musí udělat… Chtěla to říct, to, co mu měla říct už dávno, ale nestihla to. Promluvil.

„Na jeden den,“ zašeptal, „na jeden den bych chtěl vědět, jaké to je… vzepřít se a jít jinou cestou, než která je určena… kdybych mohl, Marie, kdybych mohl… ale je příliš mnoho v sázce… Marie…“

„Myslím, že máš horečku,“ řekla, když mu rukou přejela po čele. „Strašně pálíš.“

„To není důležité.“

„Je to tvé zdraví. Ovšemže je to důležité.“

Nechal si dát na čelo studený obklad a uložit se do postele. „Neodcházej. Buď u mě, prosím,“ požádal. Vyhověla mu. Stočila se vedle něj. Příjemně hřál, ale stejně jí byla zima, taková ta lezavá, vnitřní. Když už usínala, zničehonic začal mluvit. Mluvil o životě a o jeho kráse. Mluvil o věcech, kterým nerozuměla – o Bohu, o víře, o proroctvích a o úkolech, které musí být splněny. Nakonec nastalo ticho. Nevěděla, co mu má odpovědět, co by měla říct. Bylo prostě ticho. Zašustilo to, když se náhle otočil obličejem k ní. Podíval se jí zpříma do očí a řekl: „Víš, že jsi jediná žena kromě mojí matky, se kterou jsem kdy ležel v jedné posteli?“

Bylo to tak nečekané, že se rozesmála. On se taky rozesmál. Smáli se až do úplného vyčerpání. Potom usnuli.

Druhého dne si ho odvedli vojáci. Nestihla se s ním ani rozloučit. Zavřeli ho, pak byl soud. Nakonec rozhodli, že musí zemřít.

***

Sundali ho z kříže až k večeru, před západem slunce. Položili ho do klína jeho matce. Pozorovala ten výjev zpovzdálí, jako zkamenělá. Nevěděla, jestli je schopná jít blíž. Jestli je schopná se dívat na to, co dřív bývalo jím, na tu prázdnou, zkrvavenou schránku na jeho jedinečnou duši. Nakonec šla.

Poklekla u jeho mrtvého těla a pohladila ho po tváři. Kůže byla teplá, prohřátá sluncem, ale na omak jiná, než když byl živý. Přemýšlela, co všechno z člověka vlastně vyprchá po jeho smrti. Natáhla ruku a sundala mu z hlavy trnovou korunu, kterou mu na ni před popravou surově narazili. Jeho matka vedle ní vzlykla, když uviděla na čele svého syna rány.

Ty jsi moje trnová koruna, pomyslela si. Ty jsi můj kříž. Uvědomila si, jak ráda ten kříž nese. A s jakou hrdostí přijala korunu. Něco v ní se změnilo. Najednou měla pocit, že myslí úplně čistě. Jako by i z ní zbyla jen schránka – a všechny emoce, bolest, strach i nenávist vůči těm, kteří ho odsoudili, odešly s jeho smrtí. „Musíme ho omýt… očistit od krve a prachu… připravit na pohřeb,“ řekla a vstala. „Co nejrychleji,“ dodala.

Dali se do toho – někteří z jeho následovatelů, jeho matka a ona. Než hrobku uzavřeli, zůstala s ním na okamžik sama. Trvalo to necelou minutu, jen pár zrnek času strávených s ním, pár zrnek času, které pro sebe ukradla.

Přejela mu prsty po tváři, pomalu, aby si zapamatovala ten poslední dotek. Dívala se na něj a mlčky mu vyznávala lásku. Pak jeho tvář zakryla bílým plátnem – a odešla.

Byl to krásný, teplý páteční večer.

Nad Golgotou právě zapadlo slunce.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Velikonoční triptych: Trnová koruna: