OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vězení

24.08.2011 (19:00) • martinexa • Povídky » Jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 1680×

Tmavý pokoj bez dveří. Jen malá okna vidíš, ale nedosáhneš na ně vysoko, vysoko vyskakuješ, vzdáváš to, nemá to význam, rezignuješ. Nikdy už nepocítíš čerstvý vzduch jen zatuchlost této nechutné místnosti bez života. Tento život, trest, ne pokání. Dech se ti zrychluje, krev ti tepá v žílách rychleji, rychleji. Dech nejde zastavit, musíš dýchat říkáš si ve fázi vzdoru. Bojuj srabe!!! Nadáváš sám sobě a přitom ve skrytu duše víš, že už není cesta zpět, neexistuje. Zhluboka dýcháš, cítíš ten zkažený vzduch. Tohle si nezasloužím, začínáš se litovat, fáze sebelítosti.

Nevstáváš, jen sedíš v temné zatuchlé místnosti bez dveří odpočítáváš sekundy tohoto utrpení, ale ono nekončí, pokračuje. Nic nevíš,  jen doufáš v  konec. Naděje jsi ztratil, nebojuješ. Nikdo ti nepomůže, nikdo tě nevyslechne, nezachrání, nevezme do náručí, všichni, nikdo. Přemýšlíš nad životem, který si prožil. Ptáš se sám sebe. Stál život za to? Žil jsem dobrý život? Zasloužil jsem si vůbec žít.? Nevíš, nikdo ti neodpoví jediný,  kdo zůstal jsi ty sám, sám.  Zní to hrůzostrašně, realita a krutost jdou ruku v ruce. S tím jsi měl počítat, napomínáš se, poté si nadáváš. Po určitém čase nemáš sílu, vzdáváš všechno, nepřemýšlíš, broukáš nesmysly. Fáze rezignace.

Začínáš mít halucinace, slyšíš hlasy,  nikoho nevidíš, začínáš bláznit z prostoru bez dveří. Jsi bez života. Tento život nestál za to,  nestál. Pláčeš, vztekáš se, poté už jen civíš do prázdna, do tmavé místnosti. Víš, že zemřeš a těšíš se na vysvobození. Těšíš se na to jako na smilování.  Jediné smilování,  které ti za života kdo dopřál. Rasismus, politika, nikdy nepochopíš, co s tím máš společného. Nechápeš, proč tě nenávidí za to, odkud pocházíš. Za to, že jsi z národa, který má tradici. Za to, že se určitý člověk rozhodl, zabít tě a ty nevíš ten důvod, nevíš, kde se vzala ta nenávist. Nikdy se to nedozvíš, umřeš hlady a žízní za to, že jsi Žid... umíráš sám, jako tvoji přátelé a nikdy se nedozvíš, kde ta nenávist vznikla.

Sedíš a čekáš na trest, který si vlastně ani nezasloužíš. Nikdy si nekradl, nezabil, nikoho si v životě neohrozil a přesto tady musíš čelit osudu. Nemyslíš na pomstu německému národu. Jen lituješ jejich počínání a říkáš si, jak tohle může Bůh dopustit. Jak může člověk zabít člověka jen z pouhého přesvědčení, že jejich krev je čistší než ostatních.

Do tvé cely přijde esesák a poručí ti řvanou němčinou, ať jdeš okamžitě s ním. Cestou k místu tě  třikrát silně praští a ještě se při tom královsky baví. Jeho smích  zní v uších jako havraní skřeky. Konečně vidíš i jiné Židy, kteří jsou stejně vyhublý, jako ty sám. Poručí všem i tobě svléknout se kvůli mytí. Každému z vás ostříhají vlasy. Některým dokonce rvou násilím z úst zlaté zuby. Jaká hrůza. Děti a ženy plačou a muži je utěšují. Všude zní nářek a lidem jde vidět v očích strach. Esesáci, kteří mají v rukách pušky, každému dají  kus mýdla na umytí a ženou vás do umývárny. Nechce se ti tam, ale nemáš na vybranou. Kolem sebe vidíš jen vystrašené tváře, vykachlíkovanou místnost a smrt.

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vězení: