OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vianočné stretnutia: Mezi nebem a zemí I.

25.12.2015 (08:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 842×

Hazelslade, Velká Británie, 25.prosince 1993

Srpek měsíce, zářící vysoko mezi hvězdami, matně osvětloval krajinu a jeho stříbřité paprsky, tančící mezi miliony poletujících sněhových vloček, připomínaly třpytivé konfety, zdobící papírové vystřihovánky, nalepené na oknech většiny dětských pokojíčků. Jako by se nějaký nadpozemský předškoláček rozhodl zaplavit svými roztodivnými výtvory celý svět a byl ve svém plánu natolik úspěšný, že vše v jeho dosahu připomínalo závěje našlehané smetany.
Stromy a keře… Kameny a pařezy… Dokonce i střecha osaměle stojícího krmelce, se ztrácely pod vrstvami prvotřídního prašanu a majestátné ticho nočního lesa nenarušovalo nic jiného, než tiché ševelení větru a křupání sněhu pod nohama dvou malých plavovlasých chlapců, mířících k zamrzlému jezírku, jehož hladina se leskla jako benátské zrcadlo.
„Joshi… No tak, Joshi! Počkej na mě!“ ozval se mladší z nich, když se rozestup mezi nimi povážlivě prodloužil, ale jeho starší bratr jen o něco zpomalil a vrhl na něj přes rameno útrpný pohled.
„Tak sebou hoď, nemáme na to celou noc! Jestli máma a s tátou zjistí, že nejsme v posteli, nesedneme si dřív, než na nový rok!“
„Já vím, ale… jsi si vážně jistý, že je to dobrý nápad? Možná… bychom se měli raději vrátit. Vždyť už je skoro půlnoc!“
„Nebuď baba, Adame! Copak ty nechceš ty brusle otestovat?“ poklepal ukazováčkem na svůj vánoční dárek, který měl pověšený přes rameno, a už se nemohl dočkat, až si ho konečně nazuje. „Je to ta nejlepší značka na trhu!“ dodal důrazně a jeho sourozence, jehož rameno zdobily úplně stejné, jen o číslo menší, brusle, se zatvářil poněkud nerozhodně…

Samozřejmě, že si přál vyzkoušet, co tyhle věcičky dokážou, ale současně měl stále ještě v živé paměti varovná slova rodičů, kteří jim bruslení na lesním jezírku, nalézajícím se jen pár stovek metrů od jejich domu, pro dnešek přísně zakázali.
„Pořádně mrzne teprve pár dní a led by mohl být příliš slabý,“ sdělila jim jejich matka těsně poté, co brusle dnes ráno vybalili (a projevili zájem je co nejdříve vyzkoušet) a otec, kterého se jim většinou podařilo přemluvit k nejrůznějším skopičinám, s ní tentokrát výjimečně souhlasil.
„Maminka má pravdu, kluci. Zajedeme si zabruslit na místní stadion, když budete chtít, ale až po svátcích. Zítra přijede strýček s rodinou,“ rozhodl nesmlouvavě a bylo vymalováno.
Tedy… bylo by vymalováno, kdyby ho Josh uprostřed noci neprobudil s tím, že si udělají procházku k jezírku a on ho jako vzorný mladší bratr, neposlechl. Bohužel… to udělal a nyní, když se klepal zimou uprostřed závěje a zamrzlá hladina lesního jezírka se zlověstně leskla jen pár metrů od něj, si nebyl tak docela jistý, zda to byl dobrý nápad.

Ne, že by svému staršímu bratrovi nedůvěřoval a nechtěl si s ním užít trochu legrace, ale… jakýsi tichý hlásek vzadu v hlavě mu našeptával, že bruslení na tenkém ledě je příliš velké riziko a že desetiletý kluk by možná měl v tomhle případě své rodiče poslechnout a ne proti nim zbrojit a plížit se uprostřed noci z domu. Zvlášť když má s sebou o tři roky mladšího sourozence, který by se nejraději vrátil zpátky do postele a zimní radovánky odložil na dobu neurčitou!
„Můžeme… je přeci otestovat na stadionu, jak říkal táta,“ odvětil proto nejistě, ale jeho bratr, který už se nemohl dočkat zakázaného ovoce, jen otráveně protočil oči.
„Na stadionu to stojí za starou belu a navíc pochybuju, že nás tam naši někdy vezmou. Víš přeci, že táta pořád pracuje a po svátcích ho zas uvidíme jen pár hodin o víkendech! A na tomhle jezírku bruslíme každý rok, tak proč letos porušit tradici?“
„Ale máma říkala, že by to mohlo být nebezpečné…“
„Máma se mýlí!“ odsekl Josh vzpurně a vydal se vstříc dobrodružství, na které se těšil už od chvíle, kdy pod vánočním stromkem otevřel tu největší dárkovou krabici se svým jménem. A Adam… ho neochotně následoval, což se velmi brzy ukázalo, jako hodně, ale opravdu hodně špatný nápad!

Lesní jezírko u městečko Hazelslade, Velká Británie, 26.prosince 1993

„No tak, opři se do toho! Pořádně!“ povzbuzoval Josh svého mladšího brášku, když se mu zdálo, že i po téměř půl hodině bruslení, nedává do sportovního výkonu vše, co by se slušelo a patřilo a Adam poslušně zrychlil a předvedl téměř výstavní piruetu. „No vidíš, jak ti to jde! Máma by na tebe byla hrdá!“ pochválil ho, odvolávající se na matku, která jako mladá dívka bruslila závodně a oba své syny k tomuto umění tudíž vedla již od malička, a bratrovy rozzářené oči mu vnukly báječnou myšlenku. „Pojď sem, uděláme kolotoč!“ navrhl nadšeně a Adam k němu okamžitě zamířil.
Kolotoč byla jejich oblíbená hra spočívající v rychlém rotování na ledové ploše a on neviděl sebemenší důvod, proč si ji nedopřát i dnes. Sice si celou dobu dávali pozor, aby se nevzdálili od okraje jezírka (čistě preventivně, pro případ, že by rodiče nemluvili do větru), ale teď na to oba svorně zapomněli, nadšeně se chytili za ruce a během několika vteřin již hladce kroužili po ledu.
„Rychleji, Joshi! Rychleji,“ výskal Adam s dětsky nevinou radostí, která se zdála být prudce nakažlivá, a bratr mu rád vyhověl.
„Tak se drž!“ Napnul všechny síly a zasněžená krajina kolem nich se změnila v rozmazanou černobílou šmouhu.

Otáčeli se tak rychle, že neměli šanci všimnout si, jak daleko od břehu se stihli dostat a jejich hlasitý smích, prokládaný výkřiky čiré euforie snadno přehlušil i opakované hlasité zapraskání ledu pod jejich nohama.
Byl to zlověstný zvuk, který nevěstil nic dobrého, ale hlavním problémem se nakonec ukázala být sama odstředivá síla, která v určitém okamžiku dosáhla tak vysokých hodnot, že nebylo v silách desetiletého chlapce jí vzdorovat.
„Pozor!“ stihl vykřiknout těsně před tím, než mu bratrovy ruce v pletených rukavicích proklouzly mezi prsty, ale na zastavení už bylo pozdě!  Adam nebyl připravený na ztrátu jediného pevného bodu, který ho v té rychlosti držel na nohou a než se nadál, vylétl jako kámen vystřelený z praku a tvrdě dopadl zády na led, který znovu zlověstně zapraštěl. Bohužel… však k tomu došlo v samotném středu celého jezírka, kde nebyla průsvitná krusta silnější, než půl centimetru a to znamenalo, že i zanedbatelná váha dětského tělíčka, znásobená prudkostí dopadu, ji dokázala snadno narušit. Jako by šlo o pouhý škraloup na pudinku, který měli oba chlapci tak rádi.

Tohle však nebyla sladká tečka za nedělním obědem, tohle byl začátek krutého boje o holý život!
„Adame!“ vyjekl Josh zděšeně, když ticho noci prořízl zvuk pukajícího ledu, ale byl příliš daleko, než aby dokázal nějak účinně zasáhnout. Jediné, co mohl dělat, bylo stát na místě a s hrůzou sledovat, jak jeho bratříček s křikem mizí v ledové vodě a marně se snaží rukama zachytit kluzkého okraje.
„Joshi! Joshi, pomoz mi!“
„Adame! NE! Ne… Adame!“ Zoufale se snažil dostat o něco blíž k hrůzostrašně vyhlížející díře, která svým nepravidelným, jako břitva ostrým, okrajem, připomínala chřtán samotného pekla, ale bylo to beznadějné…  Ta hrůzu nahánějící temnota, nalézající se pod probořeným ledem, jeho bratra spolkla jako malinu a o jeho přítomnosti již svědčily jen bublinky na rozvířené hladině. „Adame!“ Zařval nepříčetně, oslepený slzami a ohlušený zběsilým tlukotem vlastního srdce, ale byl zcela bezmocný. Od černající se propasti plné ledové vody se totiž z ničeho nic začaly rychlostí blesku šířit další a další praskliny a nemilosrdně rvaly na kusy celou lesklou plochu, na níž se ještě před chvílí tak dobře (a nezodpovědně) bavili.
A to bylo zlé. Hodně zlé, protože Josh měl sice v hlavě uložené všechny matčiny poučky ohledně pohybu na praskajícím ledě, ale v současné situaci je nemohl použít, ani kdyby se k tomu dokázal přimět. I kdyby rozložit svou váhu tím, že se minimálně sveze na kolena (v ideálním případě položí na břicho), nebylo by to k ničemu! Led praskal stále víc a víc a zcela reálně hrozilo, že při dalších marných pokusech dostat se k Adamovi, ztratí pevnou půdu pod nohama i on sám a zmizí ve vlnách dřív, než se ocitne v bratrově blízkosti a to… By byl konec!
Definitivní konec pro ně pro oba, protože pokud pod ledem uvízne i on, budou ztraceni a nikdo jim nepomůže. Nikdo nevěděl, že jsou tady (za což se momentálně hluboce nenáviděl, protože to byla jeho vina) a šance, že by se dokázali dostat z ledové vody vlastními silami, byla prakticky nulová. Jezírko byla kalné a hluboké a Adam se z něj, k Joshově nezměrné hrůze, už znovu nevynořil (jako by ho stáhla pod hladinu ta zlovolná vodní příšera, se kterou ho strašíval, když byli mladší a chodili se sem v létě koupat). A on by na tom v podobné situaci jistě nebyl o nic líp.

Přesto se nevzdával! Sice se celý třásl hrůzou a po tvářích mu stékaly slzy bezmoci a zoufalství, ale nemohl v tom brášku nechat a hystericky se rozvzlykat, jako většina desetiletých, kteří by měli tu smůlu a ocitli se v podobné situaci. Musel mu nějak pomoct. Jakkoliv… byl za něj zodpovědný! Byl, protože… když se Adam narodil, slíbil rodičům, že na něj, jako správný starší bratr, bude dávat pozor a to rozhodně neznamenalo nechat ho takhle umřít! No tak! Musí jednat rychle, vždyť on… se topí! Jeho bezbranný mladší bratříček se topí a on tu jen tak stojí a zírá na místo, kde zmizel. Tím mu nepomůže! Musí… musí sehnat pomoc. Hned!
„Vydrž Adame,“ vydechl spíše pro sebe, než pro tonoucího bratra a rychlostí blesku se rozběhl směrem k domovu. Bylo to přeci jen pár stovek metrů, to zvládne… Jen několik minut ostré chůze od jezírka k plotu lemujícímu jejich dům postavený na samém okraji města, ale on musel být dnes ještě rychlejší, než kdykoliv jindy!
Závisel na tom Adamův život a tak, přesto, že se mu nohy bořily do sněhu, hlava mu třeštila a plíce po pár metrech odmítaly spolupracovat, nezpomalil a utíkal s větrem o závod. Přesto… neměl sebemenší šanci sehnat pomoc včas!

Jeho bratrovi pod kalnou hladinou totiž už dávno došel dech a jeho marný boj s mrazivě chladnou vodou a ledovým příkrovem, pod který ho prakticky ihned vtáhly spodní proudy, skončil definitivní porážkou. Proti smrtící síle přírody neměl vyděšený sedmiletý chlapec žádnou šanci a přesto, že se z počátku snažil zachovat chladnou hlavu a vzpomenout si na rady rodičů, teď, o pár desítek sekund později, už nedokázal myslet na nic jiného, než na tu šílenou bolest, která mu spalovala plíce a nutila jeho tělo začít lapat po dechu (čímž si mělo definitivně podepsat ortel smrti).
Jenže pak… těsně před tím, než stihl otevřít pusu a doopravdy začít polykat andělíčky se stalo něco, s čím nepočítal. Něco… neuvěřitelného! Jakási zvláštní, hřejivá síla ho popadla kolem pasu a nasměrovala k otvoru v ledu, skrz nějž byla vidět klidná noční obloha slibující záchranu.
Bohužel… však již bylo pozdě na to, aby se dokázal sám vynořit. Jeho mozek s konečnou platností kapituloval a dřív, než se mohl dostat nad vodu a zhluboka se nadechnout, bylo jeho vědomí posláno do temnoty, která ho odřízla od reálného světa a na několik minut ho přenesla do říše snů. Nebo spíš… na samou hranici snění a něčeho úplně jiného, co spánek pouze zrádně připomínalo.

Bylo tam krásně teplo a bezpečno (dokonce tak, až mu to bylo podezřelé) a on měl pocit, že se vznáší na měkoučkém prachovém polštáři a všechny jeho obavy a starosti odplouvají pryč.  Bylo to nádherné, ale pak… jako by ho někdo prudce srazil zpět na zem, do mrazu tmy a nelidského utrpení, které mu na okamžik zahltilo všechny smysly a znemožnilo mu udržet si v živé paměti vzpomínku na to překrásné místo. Ta příšerná, kousavá bolest v plicích i zbytku těla ho oslepila i ohlušila a trvalo nekonečně dlouho, než se zvolna vydala na ústup a dovolila mu začít opět vnímat okolní svět. Svět, který se pro něj neodvratně změnil…
„Ach, díky bohu! Myslím, že se probouzí…“ zaslechl totiž někde blízko neznámý ženský hlas, připomínající cinkání rolniček a jelikož oči mu stále ještě nesloužily a bolel ho snad každý sval, potlačil zvědavost a zůstal v klidu ležet na čemsi studeném a mokrém, co mu nejvíc ze všeho připomínalo zasněžený břeh jezírka. Hlas tu však evidentně nebyl sám…
„Určitě se probouzí! Vidíš, pohnul rukou… Uf, páni holka ty máš ale kliku! O pár minut déle pod hladinou a bylo po něm! A ty bys měla na vedení děsnej průšvih!“ zazněl někde víc vlevo další ženský alt a Adam vůbec nechápal, která bije. Ještě před chvilkou byli s Joshem v lese úplně sami, ale teď… Se zdálo, že jsou tu s nimi nějaké dvě cizí ženy, jejichž hovor pokračoval ještě zajímavěji, než doposud.
„Myslíš? Vždyť je to moje první chyba!“
„Ts, to nikoho nezajímá, děvenko! Někdo jako jsme my, chybovat nesmí, to je lidské pamatuješ. A my přece lidi nejsme!
„To ne, ale…“
„Žádné ale! Musela by ses za smrt toho klučiny zodpovídat Charlotte, jakožto šéfce naší divize a to bych ti fakt nepřála! Na náhodný dětský úmrtí ve svým rajonu je prý příšerně háklivá!“
„No jo, vlastně… Máš pravdu! Slyšela jsem, jak vyváděla, když Matt loni přišel o tu holčičku v Edinburghu a přitom to nebyla jeho vina. Dostal z kanclu avízo o rudém kódu až na poslední chvíli a nestihl adekvátně zareagovat. Však to znáš, pád z okna to je otázka milisekund a on byl od té malé moc daleko, aby s tím něco svedl. No, ale to je jedno… Hlavně, že tenhle klučina snad bude v pořádku a já nebudu muset na kobereček!“
„To se říká, kdo ví jestli. Ještě pořád může umřít a šok, nebo na podchlazení. Říkali to na semináři o úrazech při zimních sportech!“
„Ale kuš!“
„No vážně, Lizzie! Koukej, jak má modrý rty! To je určitě příznak blížícího se kolapsu!“
„Ježíš, nech toho pesimismu, Olivie! A nežer tolik to studium. Podívej, dýchá docela pravidelně, takže bude v pohodě! A vůbec… Starej se spíš o toho svýho uličníka. Nebýt jeho, tenhle můj andílek by tu vůbec nebyl!“
„Neměj péči, jedním okem na něj pořád dohlížím a fyzicky je v pohodě. Právě budí rodiče a snaží se jim vysvětlit, co se stalo. Chudáček, je vyděšený k smrti…“
„Chudáček, jo? Ten určitě! A čí byl tohle nápad? Kdo si navzdory zákazu nemohl odpustit noční bruslení na ledu tenkém jako papír, co?“   
„Hele neházej to celé jen na Joshe, buď tak laskavá! Ten tvůj trouba do toho šel dobrovolně a neposlechl rodiče úplně stejně, jako jeho bratr. A navíc je ještě malej, na to, aby dokázal objektivně zhodnotit všechna rizika. Kritické myšlení a se u lidí totiž vyvíjí až do puberty.“
„No, hlavně, že si to umíš odborně odůvodnit, ty psychologu! Kdybys místo šprtání radši dávala pozor, na to, co tvůj svěřenec provádí!“
„No, dovol! Chceš tím říct, že jsem lajdák?!“

Hádka dvou neznámých žen pomalu nabírala na obrátkách a Adam už doslova hořel nedočkavostí zjistit, co jsou zač! Znal téměř všechny lidi ze sousedství i spoustu dalších obyvatel města (jeho rodina patřila díky otcově prosperující firmě tak trochu k místní honoraci), kteří si sem občas zašli zabruslit, nebo prohodit pár slov s jeho matkou, ale tyhle dvě pomatené osoby, které před chvílí tvrdily, že nejsou lidé, k nim zcela určitě nepatřily.
Netušíc, zda se má spíš bát, nebo být vděčný za to, že mu nejspíš zachránily život, napnul všechny síly a podařilo se mu pootevřít jedno oko. Bylo to zatraceně namáhavé a v první chvíli zcela zbytečné, protože neviděl nic jiného, než bílou mlhu, ale pak se mu zrak začal lepšit a on… Spatřil ani ne metr od sebe na sněhu klečet dvě mladé, dívky, které se na první pohled zdály být celkem obyčejné.
Obě měly na sobě standartní zimní oblečení, jemuž vévodily chlupaté kožešinové čepice, a zatímco vyšší z nich mu s krátkými tmavými vlasy, zelenýma očima a brýlemi se silnou obroučkou trochu připomínala jednu mladou učitelku z místní školy, ta druhá… vypadala jako princezna z pohádky! Dlouhé plavé lokny, spadající jí v bohatém vodopádu hluboko pod ramena, blankytně modré oči, půvabná tvář i něžný úsměv ho okamžitě okouzlily a probudily v něm jakýsi iracionální pocit bezpečí a sounáležitosti.

Byla mu… takovým zvláštním způsobem povědomá, jako by ji znal už celou věčnost, ale současně si byl stoprocentně jistý, že ji vidí poprvé v životě. Zvláštní… Uvažoval malátně, zatímco se snažil udržet otevřené oči a pozornost obou dohadujících se dívek se jako na povel obrátila k němu.
„Vidíš, je vzhůru!“ vydechla nadšeně blonďatá princezna, kterou její společnice před pár minutami oslovila jako Lizzie, a Adama tak trochu iracionálně potěšilo, že je to právě ona, jejíž hlas o něm před chvilkou tvrdil, že je „její“. Ta druhá (podle všeho již zmiňovaná Olivie, která se tak náruživě bila za práva jeho staršího bratra) však zůstávala skeptická.
„Tak hlavně doufej, že mu to vydrží!“
„Nesýčkuj! Určitě bude OK,“ okřikla ji nevrle, ale Adam už toho měl tak akorát! Nelíbilo se mu, když o něm mluvili, jako by tu nebyl a proto znovu sebral všechny síly a přinutil se promluvit.
„Co… jste zač?“ zamumlal téměř neslyšně a byl za to na sebe patřičně hrdý, jenže… jeho radost byla rázem zkalena jejich nečekanou reakcí. Místo toho, aby mu odpověděly, totiž… obě ztuhly, jako by do nich uhodil blesk a vytřeštily na něj oči plné hrůzy a nedůvěry.
„Pane bože,“ vypadlo z Olivie po několika sekundách ohromeného ticha a její společnice ze sebe nezvládla vypravit nic víc, než jakýsi neidentifikovatelný zvuk, který se při troše dobré vůle dal vyložit jako údiv (a nespouštěla z chlapce své vystrašené, pomněnkově modré oči). „On… nás vidí!“ dodala mezitím nelogicky její kolegyně a Adam si vůbec nebyl jistý, co tím myslí.

Jasně, že je vidí! Přeci není slepý! Jak by je mohl nevidět, když klečeli hned vedle něj a mluvili tak nahlas, že nebylo možné si jich nevšinout! Lizzie však byla, podle všeho, opačného názoru…
„Ne, to není možné! Je to člověk, nemůže nás vidět! Lidé nás nevidí. Ani „naši“ lidé nás nevidí, to je přeci základní pravidlo a smysl naší existence!“ namítla ohromeně a Olivie vztekle pohodila hlavou.
„Myslíš, že to nevím?!“ Odsekla dotčeně, ale ani ona při tom nespouštěla z Adama vyděšený pohled, který mu začínal být dost nepříjemný.
„Ale já vás vidím!“ ohradil se proto tak ukřivděně, jak to umí jen děti a obě dívky sebou znovu prudce škubly, jako by od jeho slov dostaly elektrickou ránu.
„No do háje! On nás fakt vidí. A slyší! Lizzie, to… to je děsnej malér! Chápeš? To je porušení úplně všech pravidel. Za to nás šéfová přetrhne, až se vrátíme do kanclu,“ chytila se Olivie za pusu, jako by tím snad mohla něco vyřešit a její přítelkyně tragicky potřásla hlavou.
„O tom nepochybuj. Ale jak je to možné?“
„Já nevím! Jedině…“ její zelené oči se rozšířily vzrušením, a když promluvila, hlas se jí třásl ještě víc, než doposud. „Elizabeth, to musí být tím šokem! Vzpomínáš? Bylo to v té knize z historické knihovny!“
„V jaké?“
„No v té, jak jsi říkala, že ji nebudeš číst, protože je moc tlustá!“
„To jsem říkala skoro o všech, které tam jsou!“
„To je fuk, ale bylo to tam! No tak, vzpomeň si! Stálo tam, že někdy, když jsou lidé vystaveni nějaké traumatické události spojené s blízkostí smrti, mohou… nahlédnout do našeho světa! A někteří... pak už do něj můžou nahlížet pořád,“ vysvětlovala s téměř nábožnou úctou a Lizzie si matně vybavovala, že o něčem podobném skutečně kdysi slyšela. Jenže to…
„Ale to se u lidí nestalo už strašně dlouho! A v dnešní materialistické společnosti, kde už na nás většina duševně zdravých lidí dávno nevěří, nebo to minimálně nepřizná, by to snad už mělo být zcela vyloučené, ne?“
„No, evidentně ne…,“ uzavřela Olivie sklesle a Adam, který nerozuměl ani jedinému slovu, z nich s definitivní platností začínal mít strach.

Byly sice krásné a doposud se mu docela líbily, ale… taky se zdály být pěkně pomatené a takoví lidé mohli být nebezpeční (to mu rodiče vtloukali do hlavy pořád a on se je po těch děsivých zkušenostech ze dna jezírka rozhodl odteď poslouchat na slovo)!
„Co jste zač? A… o čem to mluvíte? Nechte mě být, já chci domů!“ šeptl plačtivě a nejraději by od nich utekl co nejdál… Ale na to byl bohužel příliš slabý. I samotné mluvení mu činilo nemalé potíže a způsobovalo nepříjemnou bolest v krku, a představa, že by se dokázal zvednout ze země a dostat se ze spárů téhle podezřelé dvojice, mu připadala jako těžké sci-fi. Nemělo cenu to ani zkoušet a proto se místo toho bezmocně roztřásl zimou i strachem a Lizzie při pohledu na něj viditelně zjihla.
Sice představoval obrovský problém, ale… pořád to byl jen malý vystrašený kluk, který právě o vlásek unikl smrti, a na to musela brát ohled. A také ho brát chtěla, protože jí na Adamovi pochopitelně záleželo tak, jako na nikom jiném (a zdaleka nešlo jen o práci).
„Neboj se zlatíčko, nikdo ti neublíží. Naopak. Jsme… tu proto, abychom na tebe a tvého bratříčka dávali pozor,“ pokusila se o konejšivý tón a váhavě k chlapci vztáhla ruku. Olivie jí však nesmlouvavě popadla za zápěstí a znemožnila jí ho pohladit dřív, než mohl Adam sám od sebe ucuknout.
„Radši na něj nesahej!“
„A proč jako? Myslíš, že mě pokouše?“ vyškubla se jí dotčeně, ale raději nechala paži spuštěnou. Nechtěla toho chudáčka ještě víc vyděsit (pokud to ještě šlo).
„Vážně nemusíš mít strach, Adame,“ pokračovala proto chlácholivě, ale přerušil jí a choulil se před ní, jako by se bál, že po něm skočí.
„Od… odkud víte, jak se jmenuju?“
„Znám tě od malička, broučku.“
„Jak to?“
„Byla jsem u toho, když ses narodil a od té doby jsem s tebou neustále,“ odvětila něžně a zpola zapomenutý pocit hřejivosti, který ho přepadl, když ji poprvé spatřil, se znovu začal hlásit o slovo (a snaha přebít ho zdravým rozumem se brzy ukázala jako marná).

Možná nebyla tak úplně normální, ale… nebyla ani děsivá a on se najednou nemohl zbavit podezření, že její „nenormálnost“ nemá s jejím duševním zdravím nic společného. Kdyby byla jen pomatená, tak… co by dělala v lese uprostřed noci právě ve chvíli, kdy málem přišel o život? A odkud by věděla, jak se jmenuje? A jak… by ho mohla, do háje, vytáhnout z vody, když ona, ani její společnice neměly promáčený ani jediný vlásek?
Začal si jako správné zvídavé dítě, kterým od malička byl, všímat detailů, jež doposud přehlížel a Lizzie se na něj nepřestávala konejšivě usmívat. Věděla, že má tu čest s velmi výjimečným a nadprůměrně inteligentním chlapečkem (vždyť byla u toho, když dostával ve škole samé jedničky a získával nejrůznější ceny v soutěžích a projektech) a i když se stále ještě nemohla vzpamatovat z toho, že jí po těch sedmi letech, které zasvětila jeho bezpečí a štěstí, skutečně vidí, pevně věřila, že on, to na rozdíl od ní, dokáže rychle překonat. A… bylo to na dobré cestě, protože po chvilce mlčení, kterou strávil horečným přemýšlením, se zatvářil o něco přístupněji a dokonce se přestal tak silně třást (z čehož usoudila, že už není vyděšený, jen promrzlý na kost).
„Dobře ale… kdo tedy jste?“ šeptl už spíše zvědavě, než vystrašeně a Olivie napjatě pohlédla na svou kolegyni.
„Nesmíme mu to říct!“ sykla nervózně, ale Lizzie bylo jasné, že nemají na výběr. Nechtěla tomu chlapci lhát, když neměla tušení, jak dlouho může tenhle jeho stav trvat (samozřejmě mohlo jít jen o dnešní noc, nebo dokonce pouhých pár hodin, ale taky… to mohlo být už navždy) a byla přesvědčená, že si zasloužil vědět, jaký dar právě získal (pokud to tedy nebylo v jeho věku spíše prokletí). Kdyby netušil, oč jde, mohl by klidně skončit někde na psychiatrii a to nesměla dopustit!
„Naopak, musíme mu to říct, co nejdřív,“ odvětila proto směrem k Olivii a vážně pohlédla svému nebohému svěřenci do očí. Bylo načase nalít mu čistého vína (nebo v jeho věku spíš… limonády).
„Slyšel… jsi někdy o strážných andělech, Adame?“ Vydechla proto naléhavě a jeho oči se o pouhý zlomek vteřiny později rozšířily překvapením.
„A… ano, ale…“ nemohl najít správná slova a přesto, že mu bylo teprve sedm let, na pár sekund ho napadlo, že má možná skutečně tu čest s nějakými uprchlými pacientkami psychiatrické léčebny. Andělé? Ale to snad…

Jenže pak, když si znovu zrekapituloval vše, co mu na teorii o šílencích od začátku nesedělo a zadíval se Lizzie hluboko do očí, měl co dělat, aby znovu neztratil vědomí. Neomezená dětská fantazie, nebo ne… tohle byla pecka, která s ním otřásla snad víc, než ten pád do ledové vody, protože to nebyla lež ani fantazie nějaké šílené dívky.
Byla to svatá pravda (což bylo vlastně v daném kontextu docela ironické označení) bořící vše, co mu bylo doposud vtloukáno do hlavy jeho přísně ateistickými rodiči, a vzpamatovat se z takové změny nebylo pro sedmiletého chlapce nijak jednoduché (paradoxně by mu možná pomohlo, kdyby byl mladší a tudíž přístupnější všemu nerealistickému, ale bohužel nebyl).
„Páni,“ bylo nakonec to jediné, na co se zmohl a potřeboval by nejméně hodinu, aby byl schopný celou situaci vstřebat a dostat ze sebe něco konstruktivnějšího. Tolik času však nedostal…
„Adame! Adame! Ach pane bože! Rachel! Rachel, je támhle na břehu, vidím ho!“ ozval se totiž z ničeho nic hluboký hlas zostřený hrůzou a než se trojice vzpamatovala, přiřítil se z lesa zhruba pětatřicetiletý tmavovlasý muž v dlouhém kabátě přehozeném přes světle modré kostkované pyžamo a popadl Adama do náruče tak silně, až vyjekl. „Ach díky bohu, díky bohu! Jsi v pořádku, kamaráde? Myslel jsem, že… že…,“ přes slzy úlevy málem neviděl, co dělá, ale vší silou se snažil ovládnout. „Ale to je jedno, hlavně, že jsi naživu. Tak rád tě vidím, synku!“ pokračoval udýchaně, celý rudý a zpocený a nenápadně při tom kontroloval, zda má jeho mladší syn všechny kosti celé. Ten starší ho totiž před pár minutami vytáhl z postele s tím, že se pod bratříčkem probořil led a podle Adamova mokrého oblečení a chvějících se ramen to zjevně byla pravda.

Kriste pane! Málem cestou sem umřel hrůzou a jeho žena, která se k jezírku přihnala o necelé dvě minuty později, na tom byla úplně stejně. Přes noční košili si stihla natáhnout jen jeden jediný svetr a na nohou měla totálně promáčené pantofle, ve kterých jí už teď hrozily omrzliny. Ale to všechno jí bylo ze srdce jedno! Jediné, na čem jí záleželo, byl její syn!
„Miláčku!“ padla na kolena vedle svého muže a doslova mu dítě vyrvala z objetí. „Jsi celej, broučku? Bože můj, tak hrozně jsem se lekla! Josh říkal, že jsi spadnul do vody! Říkal, že se topíš a… a…. Ach, ne, Harry, je celý promočený! On v té vodě vážně byl!“ hlas jí hystericky přeskakoval a manžel jí musel obejmout kolem ramen, aby se pod náporem adrenalinu, který ji i přes nenávist k joggingu přiměl běžet skoro stejně rychle, jako on, nesesypala.
„Pššt, jen klid, lásko. Už je dobře. Viď, Adame,“ znovu se sklonil ke svému synkovi, ale ten měl stále oči jen pro Lizzie a Olivii.
„Oni… vás vážně nevidí, že ne?“ oslovil je ohromeně, ignorujíc veškeré snahy rodičů, dostat z něj alespoň pár slov a jeho matka zděšeně vytřeštila oči.
„S kým to mluvíš, broučku? Harry! Harry, on mluví z cesty!“ znovu začala nabírat k pláči a marně se snažila přimět svého syna, aby se díval na ni a ne kamsi do prostoru, kde dle jejích omezených smyslů, nebylo vůbec nic. On tam však něco viděl…
„Ne, Adame. Vidíš nás jen ty a bylo by lepší, kdyby sis to nechal pro sebe,“ ozvala se Lizzie ustaraně (vize psychiatrické léčebny se totiž začínala rýsovat o něco jasněji) a její pomněnkově modré, vážné oči, ho přiměly ji poslechnout. Alespoň prozatím…

  
Jeho otec nicméně nemohl tušit, že u něj nejde o následky hrůzy, kterou právě prožil, a proto zatnul zuby a pevněji objal svou ženu.
„Neboj, Rachel, určitě je to jen šok. Z toho se dostane a záchranáři tu budou za pár minut. Dispečer říkal, že už jsou na cestě,“ zamával telefonem, který doma stihl vyrvat z nabíječky a cestou použít k zavolání pomoci a vůbec si nevšiml svého staršího syna, který teprve nyní dobíhal k jezírku. Rodiče ho cestou sem nechali daleko za sebou, ale to ho nemohlo zastavit! Sice stěží popadal dech a plíce měl v jednom ohni, ale potřeboval vědět, zda bude jeho bráška v pořádku! Doufal v to celým svým srdcem, které zcela ignorovalo zdravý rozum argumentující tím, že po tolika minutách pod hladinou nemá šanci, a teď, když viděl Adama sice promrzlého, ale živého, v matčině náruči, zlomil se v pase a hystericky se rozplakal.
Až doposud se snažil být silný, a nepřipouštět si obavy z trestu a zlosti rodičů, ale teď, když z něj to prvotní napětí opadlo, si byl velice dobře vědom, že je to celé jeho vina a nedokázal tu šílenou bolest snést už ani o minutu déle. Zvlášť, když jeho matka právě začala znovu křičet a třásla při tom svým mladším synem, jako smyslů zbavená.
„Jak vás, pro všechno svaté, mohlo napadnout jít bruslit bez nás! A zrovna sem! Říkala jsem, že je to nebezpečné! Říkala jsem to!“ vyrážela ze sebe přerývaně a její muž jí musel sebrat synka z náručí, aby mu ve svém panickém záchvatu neublížila. „Rachel! No tak Rachel, přestaň. Tohle teď řešit nebudeme, hlavně, že jsou oba naživu.“ Vzpomněl si konečně i na Joshe a když se po něm začal shánět a spatřil ho jen pár metrů od nich (jako by se k nim bál připojit), kupodivu necítil ani stín vzteku, nebo rozčarování.

Jako přísný otec by nejspíš přesně tohle cítit měl, ale on přísným otcem nikdy nebyl a dnes neměl sílu to měnit a trestat svého hystericky plačícího synka za jeho dětskou nerozvážnost! Sice to byla všechno jeho vina (což chudák opakoval již od chvíle, kdy vtrhl do jejich ložnice) a pořád ještě to celé mohlo dopadnout špatně (minimálně se zápalem plic u Adama počítal téměř s jistotou), ale to nic neznamenalo!
Byla to od jeho syna do nebe volající hloupost a téměř pubertální revolta proti jejich pravidlům, ale… to vem čert! Stačilo málo a místo z neposlušnosti, ho mohl nyní vinit ze smrti vlastního bratra (což už by u tak citlivého chlapce snad ani nemělo smysl, protože by se z toho nikdy nevzpamatoval) a to bylo to jediné, na co dokázal myslet, když sledoval Joshovu uplakanou tvář. Taková alternativa totiž vrhala na jeho prohřešek úplně jiné světlo a on se rozhodl předstírat, že se nic neděje. Alespoň dokud nebude tahle šílená noc za nimi!  
„Pojď sem, Joshi,“ natáhl k synovi smířlivě ruku, aby mu dal jasně najevo, že se na něj nezlobí a chlapec k němu ochotně zamířil a schoulil se v jeho náručí.
„Promiň, tati…“ Na víc se nezmohl a on po něm ani nic víc nechtěl.
„To nic, hochu. Bráška bude v pořádku!“ Objal celou svou rodinu naráz a ticho noci konečně pročíslo zakvílení sirény. Způsobené škody však již nebylo možné vzít zpět. Ani teď, ani jindy…

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vianočné stretnutia: Mezi nebem a zemí I.: