OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vianočné stretnutia: Peklo v nás

25.12.2015 (12:00) • Souteze • Povídky » Jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 950×

Deset hodin ráno. Na minutu přesně. Cody už sedí u stolu na svém místě a při pohledu na hodiny ve chvíli, kdy vteřinová ručička přeskočí přes dvanáctku a tím je pro něj již víc než deset, začne netrpělivě, ale potichu cvakat lžící o desku stolu.

Já vím, já vím, postesknu si v duchu. Ještě vteřinku. Upravím poslední list salátu v sendviči, aby byl zarovnaný s uříznutým okrajem kůrky, a pak se k němu s talířem v ruce konečně otáčím. Rozzáří se mu oči, tak jako každé dopoledne v deset hodin.

Každý den ve stejný čas, stejné jídlo na stejném talíři, stejné množství čaje ve stejném hrnečku, stejná lžíce, která sice není k jedení sendvičů potřeba, ale on ji prostě chce mít vedle talíře.

Stejný rituál.

On je pokaždé stejně nadšený. A já čím dál tím unavenější.

Cody začal jíst svým osobitým stylem, kdy sice drobky lítají všude kolem, ale on je šťastný. Opřela jsem o kuchyňskou linku, sledovala ho, ale příliš nevnímala. Už jsem totiž měla fakt dost.

Jistě, Cody za svůj těžký autismus nemohl, stejně jako máma nemohla za to, že před třemi lety zemřela, ani za to, že táta od nás zbaběle utekl, když po pár měsících po bratrově narození zjistil, že je postižený a bude potřebovat speciální péči. Ani já nemohla za to, že jsem neměla dost tvrdé srdce na to, abych ho nechala zavřít do ústavu, ale až teprve jednadvacetiletá, vzala jsem si ho do péče.

Protože i když měl někdy stavy, kdy připomínal spíš zvíře, než člověka, pořád to byl můj mladší bráška. Zatížená dětský mysl v těle dvacetiletého kluka.

Ač jsem si to neuvědomovala, v duchu jsem automaticky počítala jeho sousta. Bylo jich vždy dvacet, deset na každý toast. Přesně dané pohyby čelistí, rukou, ramen. Rychlé klepání nohy, jako když šije, pohled upřený z okna.

Když žvýkal poslední sousto, sáhla jsem za sebe, uchopila do ruky červenou vánoční kouli a ukázala mu ji.

Celý obličej se mu rozzářil, jako by mu bylo pět.

Což mu v hlavě ani nebylo, napadlo mě ironicky.

„Áoce!“ vykřikl a zatleskal rukama.

„Ano, Vánoce,“ přikývla jsem. „Ozdobíme spolu zase stromeček?“

Doufala jsem, že si to pamatuje. Tedy, asi ne doslova, ale Vánoce miloval tím krásně dětským způsobem, který mě vždycky tak nějak dojal. Jako by byl mým vlastním dítětem. Velkým, ale mým.

Zvedl se, opatrně vzal do rukou talířek a hrníček, obojí uklidil do dřezu a postavil se ke dveřím do obýváku. Byly zavřené, tak jak jsem je nechávala vždy, když jsem tam nebyla s ním, a čekal, až je otevřu.

Bylo čtyřiadvacátého prosince. Čas zdobení stromku, aby nám do punčoch, které pak položíme pod něj,  Otec Vánoc do rána něco nadělil. Tedy Codymu. Mně neměl kdo co darovat, ale dárkem pro mě svým způsobem bylo už to, že s Codym svátky opět zvládnu v klidu a bez nějakých potíží. Výkyvy toho, co děláme běžně a co má zažité, mu totiž vůbec nedělají dobře. Stačí, když místo omalovánek, které vybarvuje každý den od tří do čtyř odpoledne, s ním jedu třeba k lékaři, a dostávám ho z toho dva dny.

Ale Vánoce byly jiné. Nevím, jestli si pamatoval ty, které jsme slavili ještě s mámou, sice skromné, ale hezké, rodinné, milé. Každopádně je ale snášel lépe než jiné mimořádné události, což pro mě znamenalo o starost míň.

Ne že bych jich i tak neměla dost.

Plastový stromek, přivázaný pár provázky ke stěně, aby ho na sebe nesvrhl, už na něj čekal, stejně jako krabice s ozdobami. Plastovými, bytelnými, jak jinak. Úklidu střepů jsme si s mámou užily dost na to, abychom pochopily, že když stromek zdobí Cody, což podle něj musí být vždy, musíme zvolit poněkud jiné materiály.

Usadil se před stromek na židli a dal se do zdobení. Nechala jsem ho, pustila potichu rádio, protože měl rád, když u podobných činností nebylo ticho, a odešla zpět do kuchyně. Měla jsem ho ale stále na očích, jeden totiž nikdy neví.

Večer jsem se naštěstí nemusela otravovat s nějakou velkou sváteční večeří. Cody spoustu věcí prostě odmítal pozřít, a nutit do toho autistu nemělo smysl. Udělala jsem tedy to, o čem jsem věděla, že sní -  vánoční puding, ale bez rumu, krůtí plátky a sladké brambory. Sváteční by měl být sice až zítřejší oběd, ale už jsem měla vyzkoušeno, že lépe snáší jídlo, které běžně nemáme, k večeři, než přes den.

Zatímco se vše připravovalo, poslala jsem ho se před večeří omýt. Vždy mu to chvilku trvalo, byl přepečlivý, zvláště ruce si vždy ruce drhl kartáčkem, až je měl růžové, jinak nebyl klidný. Měla jsem tak čas do jeho punčochy a pod ni nastrkat dárky – nové velké omalovánky s motivy jeho oblíbeného animáku, pár kousků oblečení v jeho nejoblíbenější, olivové barvě, dvě plastové postavičky superhrdinů do jeho sbírky. Do své jsem nacpala šampon a mýdlo, které jsem koupila normálně domů, ale Cody potřeboval vidět, že jsem taky něco dostala a že je to nové.

Najedli jsme se a pak jsem pod stolem stiskla na mobilu rychlé vytáčení, které v obýváku spustilo druhý mobil – a na něm melodii cinkání zvonku. Cody se širokým úsměvem a nedočkavým dětským svitem v dospěláckých očích nadskočil na židli, ale sedl si zpět. Věděl, že do obýváku může, až já mu to dovolím.

Dala jsem nádobí do dřezu, spokojená, že Cody snědl vše, co jsem mu dala, což pro mě bylo zárukou, že pak bude dobře spát, pak k němu došla a nabídla mu s úsměvem ruku.

„Tak, teď už můžeme.“

Chytil se mé dlaně svými dlouhými štíhlými prsty a s výskavými zvuky, které mu vycházely z úst, protože pro samé vzrušení už nezvládl artikulovat vůbec, mě táhl ke dveřím. Otevřela jsem je, ale Codyho zatím nepouštěla. Vrhl by se ke stromku jako uragán a po cestě by překotil, co by se dalo. Došla jsem tedy ke stromku s ním.

Vzala jsem jeho punčochu a balíčky, které se mi do ní nevešly, a dala mu je do náruče.

„Tohle ti tady nechal Otec Vánoc, protože jsi byl celý minulý rok hodný. Tak si můžeš sednout a podívat se, co sis zasloužil.“

Cody si kecl na zem tam, kde stál, oči měl jen pro dárky a bylo mu jedno, že pár kroků za ním stojí pohovka. Složil pod sebe své dlouhé nohy a dal se do rozbalování. Než ale vytáhl první věc, zarazil se a podíval se na mě.

„A kde ty?“ zahučel.

Popadla jsem svou punčochu, sedla si na koberec naproti němu a vyndala kosmetiku.

„Tady, Cody, vidíš? I mně Otec Vánoc nadělil dárky, protože jsem byla hodná.“

Ukázala jsem mu obě věci, pár vteřin na ně zamračeně koukal, zkoumal, jestli už je neviděl, ale pak usoudil, že jsou skutečně nové, a usmál se.

„Hodná,“ ukázal na mě prstem.

„Ano, a ty taky. Koukni, co všechno jsi dostal.“

Začal vytahovat kousek po kousku, pokaždé zavýskal jako malé dítě a byla v tom slyšet čistá, nefalšovaná radost. I když to byly levné, obyčejné věci, on z nich měl neskutečnou radost, oblékl si novou mikinu, i když mu v ní muselo být vedro, a s oběma panáčky začal chodit po koberci. Prolistoval omalovánky, sundal si mikinu, natáhl novou čepici, opět si hrál s panáčky.

Seděla jsem na zemi, zády opřená o komodu za mnou, a unaveně se usmívala. Milovala jsem chvíle, kdy byl takhle šťastný. Nebylo jich moc, obvykle byl uzavřený do sebe a do svých každodenních rituálů, které nesměly být narušeny. Ale právě tyhle okamžiky mě utvrzovaly v tom, že má smysl ho mít doma a starat se o něj.

I když jsem se musela vzdát svého života. Svojí první práce. Svého soukromí. Byla jsem nucena přijmout mizerně placenou práci z domova, abych mohla být s bráchou. Vzdát se svých snů o Americe a práci v reklamní agentuře, vzdát se touhy po psovi či příteli.

Ale já bych ho nikdy nedokázala opustit.

Tak jako ho nikdy neopustila naše máma, ač se kvůli němu také musela všeho vzdát.

Taky byla unavená. Jako dítě jsem nechápala proč, vždyť byla pořád doma a hrála si s námi. Ale teď už jsem ji plně chápala. Pořád hlídat Codyho, čas, mít rozpis všech jeho aktivit, a to i těch nejdrobnějších, nakupovat a vařit podle jeho chutí… Ve čtyřiadvaceti jsem si připadal totálně vyhořelá.

Ale pohled na něj, když mi ukazoval své dárky, na to, jak byl šťastný a jeho radost byla bezbřehá a nezatížená starostmi, mi to vynahrazoval. Ne úplně, ale na to, abych se nezhroutila, to stačilo.

Cody usnul jako dřevo a já chvíli po něm taky. Za hluboké noci, kdy ostatním přivážel Otec Vánoc dárky, mě však vzbudil chůvička, položená na nočním stolku. Někdy měl Cody špatné sny a budil se s křikem a zmatený, chvíli o sobě nevěděl a já ho musela uklidnit.

Tentokrát mě ale neprobudil jeho křik. Byl potichu. Ale odkudsi z domu se slabě neslo… Co to bylo? Praskání? Lupání?

V polospánku jsem se převalila z boku na záda s tím, že půjdu radši Codyho zkontrolovat. Ale jak jsem se pohnula a zhluboka se nadechla, vytřeštila jsem do tmy nad sebou oči.

Pach.

Lehce štiplavý zápach spáleniny.

Vyletěla jsem z postele a hnala se ke dveřím na chodbu, ale už když jsem k nim dobíhala, věděla jsem, že he zle. Ve škvíře pode dveřmi totiž do tmy mé ložnice prosvítal oranžový pruh.

Sáhla jsem po klice, ale s výkřikem jsem okamžitě cukla. Kovová koule byla jako plech vytažený z trouby. Přetáhla jsem si přes dlaň lem trička, ve kterém jsem spala, a rychle dveře otevřela.

Celé přízemí bylo v plamenech, které už byly i půli schodů.

„Cody!“ zakřičela jsem a vrhla se přes chodbu, která už se plnila dýmem, ke dveřím jeho pokoje, které jsem, spíš než otevřela, vyrazila ramenem. „Cody, vstávej, musíme…“

Jeho postel byla prázdná. Rozházené pokrývky byly jediné, co dávalo tušit, že jsem ho ukládala ke spánku. A jedna plastová figurka na polštáři.

„Cody!“ zavřeštěla jsem strachy tak, až jsem cítila, že mi cosi luplo v hrudi, a vyběhla jsem zpátky na chodbu směrem ke koupelně. Byla spojená s toaletou, tak třeba tam…

Rozrazila jsem dveře a loktem rozsvítila. Nic, jen dým a pach z přízemí, se kterým bylo patro spojené stupačkami, z jejich otvoru se to sem všechno valilo.

Opět jsem vyběhla na chodbu a rychle se rozhlédla. Víc místností tu nebylo a dvířka na půdu byla zámek, který jsem pohledem rychle zkontrolovala. Byl netknutý.

Takže mohl být jedině dole.

Jenže tam jsem po schodech neměla šanci dojít.

Musela jsem ven a obejít dům.

„Cody!“ zakřičela jsem směrem ze schodů, ale odpovědí mi bylo jen praskání ohně, který pohlcoval náš starý nábytek.

 Ještě jednou, je pro jistotu, jsem nahlédla do Codyho pokoje. Pohled mi spočinul na jeho okně, samozřejmě zapečetěném, vedle kterého se matně rýsoval obrys okapu.

Přiskočila jsem němu a rozhlédla se kolem sebe. Popadla jsem ze stolku malou, ale pevnou kovovou trofej, kterou vyhrál na malířském turnaji zdejšího ústavu pro mentálně postižené, a vší silou spojených rukou jím praštila do okna.

Střed skla se vysypal ven. Rychle jsem pohárem otloukla aspoň největší střepy z rámu a jednou nohou šlápla na parapet. Na zahradě se bělal sníh, ale bylo ho jen pár centimetrů, určitě ne dost na to, abych bezpečně zvládla dopad na zem. Chytila jsem se ledové trubky okapu, chytila se jí a vyhoupla se na parapet celá.

Ve filmech to vždycky vypadá jednoduše, jenže to až tak lehké není. Respektive já. Protože okapy nejsou dělané na jednostranné zatížení lidskou vahou. Takže jen co jsem se na něj pověsila a sjela asi o metr, vyškubla se se mnou celá trubka z okapových háků a já pomalu, ale jistě mířila po zádech na zem.

Spadla jsem i s okapem mezi koleny na zmrzlou zem, až mi cvakly zuby a cosi ve mně zadunělo. Netušila jsem, jestli jsem se zranila. Ani jestli mě něco bolelo.

Bylo mi to jedno.

„Cody!“ zakřičela jsem, jak jen to šlo, a klopýtavě jsem bosa rozeběhla kolem domu k předním dveřím. Periferním pohledem jsem kdesi za sebou zahlédla pohyb, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Co jsem zaregistrovala, byly požární sirény, jejichž houkání se přibližovalo.

Celé přízemí bylo v plamenech. Skrz okna, na kterých už nevisely žádné záclony, jsem viděla jejich jazyky, které olizují zbytky nábytku, staré, ještě papírové tapety, které jsme před lety s mámou celý víkend lepily, gauč, stolek, vitrínu s porcelánem po mé babičce.

Vše bylo v ohni.

A Cody nikde.

Vrhla jsem se k předních dveřím a vrazila do nich ramenem. Nepovolily. Zabrala jsem podruhé. A potřetí. Konečně jsem ucítila, že zámek povoluje. Ještě dvě rány a dveře se rozlétly dokořán.

Ven ve vteřině vylétla ohnivá koule, srazila mě ze schodů a vyrazila všechna okna v přízemí. Cítila jsem pach spálených vlasů i látky na mém těle, ale i když si to mozek uvědomoval, nedokázal myslet na nic jiného, než na Codyho.

Ve chvíli, kdy jsem se zvedala ze země, mě kdosi popadl za ramena.

„Zůstaňte tady, hasiči už jedou!“ zakřičel mi kdosi do ucha.

Vytřeštěnýma očima jsem pohlédla za sebe. Paní Powellová odvedle a její syn, Stuart, stejně starý, jako já.

„Je tam Cody,“ zachraptěla jsem. „Musím…“

Stuart ke mně poklekl a silou mě přitlačil k chladné zemi.

„Už tam nemůžeš!“

„Musím! Je tam Cody!“ zakřičela jsem.

„Nikdo už se tam teď nedostane!“ zakřičel mi do obličeje ještě hlasitěji, než já na něj, a zatřásl mi rameny. „Nepustím tě tam, jasný? Hasiči tu budou co nevidět.“

„Ale Cody…“

Viděl strach a zděšení v mých očích, probouzející se šílenství, paniku a hysterii.

„Bude to dobré,“ ztišil náhle hlas, objal mě a pomohl mi se zvednout. „Dobré.“ Pak přese mě přehodil svou bundu a mikinu hodil na zem, abych nestála bosa na zemi, takže sám vedle mě mrzl v tričku.

Jenže mě zima nebyla. Otočila jsem se tváří zpět k domu, k ohni, který ho stravoval, a mysl jsem měla pustou. Panika odezněla. Dokázala jsem jen stát a zírat. A plakat.

Brečela jsem tak, až mě to přemohlo, kolena se mi podlomila a já zůstala nečinně viset ve Stuartově náručí. Kolem se shluklo víc lidí z naší ulice, ale já je nevnímala. Kvílela jsem jako Banshee, křičela a vzlykala, to vše se slévalo v nepřetržitý zvuk čistého děsu a pocitu ztráty.

Kolem mě proběhly několikery nohy v hasičských kalhotách, za nimi se táhly hadice silnější než má paže, velitel vykřikoval rozkazy, všechny nás ze zahrady odehnali, Stuart mě vzal do náručí a odnesl k sanitce, která dorazila v závěsu za hasiči.

Podle ostatních lidí bylo to vše dílem okamžiku, několika málo minut.

Pro mě to bylo nekončící peklo ve vlastní duši.

Seděla jsem na nádraží, čekala na vlak a sledovala naproti sobě strom v dubnovém rozpuku. Barevné květy obsypané hmyzem, ozářené vlažným britským sluncem. Jaro.

Nový začátek.

Pro všechny.

I pro mě.

Tři týdny ve špitále. Zlomená žebra, naštíplé rameno a páteř, zlomená kostrč a levé zápěstí, spousta tržných ran, pár popálenin prvního stupně. Dalších deset týdnů na psychiatrii, aby mě dostali ze stavu strnulosti, do kterého jsem se ještě v tu vánoční noc dostala.

Spousta terapie a mluvení. Pláče. Bušení do polštářů. Výčitek.       

Výslech policie. Jen rutinní. Cody se v noci vzbudil, odplížil se do kuchyně a chtěl jedné z figurek dát stejnou moc, jakou měla v komiksu. Moc ohně.

Pustil elektrický sporák, jak to ode mě odkoukal, včetně bezpečností pojistky na zdi za ním, položil na plotýnku figurku a odešel si do obýváku vybarvovat nové omalovánky.

Podle všeho se udusil dřív, než jej pohltily plameny.

Prostě jen usnul, namlouvala jsem si a lékaři mi přizvukovali. Usnul, ve spánku přestal dýchat a bylo po všem. Nic necítil. Žádná bolest ani strach.

Po několika týdnech jsem dokázala tuhle myšlenku přijmout, i když jsem si v hloubi duše nebyla jistá, jestli je pravdivá.

Pak pár týdnů u paní Powellové a dojemná Stuartova péče. Asi jsem se mu líbila, nevím.

Ale na tom nezáleží.

Čekala jsem na vlak do Londýna, abych nasedla do letadla a odletěla do New Yorku, kde na mě čekala práce v reklamní agentuře, na jejíž výběrové řízení jsem se měla dostavit.

Trvalo dlouho, než jsem se s tím vším dokázala smířit.

A hluboko v sobě to nejspíš nedokážu nikdy.

Protože to nejde.

Ale po několika letech, kdy jsem seděla ve své kanceláři s výhledem na Manhattan, jsem si dokázala, i když s notnou dávkou hořkosti a černým příslibem pekla, přiznat jednu věc.

Štědrý den roku 2012 mi přinesl ten největší dárek ze všech.

Svobodu.            

Autor: Souteze, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Vianočné stretnutia: Peklo v nás: