OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Vodopády strachu

09.01.2011 (14:00) • Barrys • Povídky » Jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 1098×

Vodopády strachu

Nejprve bych se měl asi představit. Jmenuji se Boris a je mi 12 let. Moji rodiče jsou velice známí spisovatelé.  Mám malého bratříčka, kterého ještě maminka nosí v bříšku.

Už jsem se nemohl dočkat velkých prázdnin. Měli jsme jet na dovolenou do Peru. Pořád dokola jsem počítal dny do odletu, až jsem se konečně dočkal. Bylo 23. července.

„Vstávej,“ probudila mě mamka.

„Dneska odpoledne odlétáme do Peru!“ burácel tatík v kuchyni.

Já bleskem vstal z postele a ládoval do sebe chleba pomazaný pomazánkovým máslem.

Při snídani jsem se podíval na hodiny ležící na zdi.  Bylo 9:30 a letadlo nám letělo v 17:00.

„Co budeme do odletu dělat?“ tázal jsem se rodičů.

„No, zabaleno už máme, tak bychom si mohli zahrát něco na Wii.“ Mrknul na mě táta.

„To je super!“ řekl jsem překvapeně.

„A co si zahrajeme?“ ptal se mě otec.

„Můžeme si zahrát třeba box,“ navrhl jsem otcovi.

„Tak to jdi připravit,“ pobídl mě táta.

„Hlavně si nenabančete doopravdy!“ řekla s úsměvem maminka.

Hned jsem zapnul box a jednu mu natáhl. Chtěl na mě zaútočit, ale já se mu vyhnul a dal jsem mu větší ránu než minule. Jenže když jsem mu dal tu velkou ránu, tak jsem se hodně vysílil a táta měl hodně času se vzchopit a udělat kop. Otec zaváhal a já jsem si v duchu řekl, že to má otec marný. Podkosil jsem mu nohy a nasadil jsem závěrečný úder a to zabralo.

Na televizní obrazovce se objevil veliký nápis Game over. Já jsem tátu pochválil a řekl mu, že se stále lepší a že mě někdy může porazit, ale ne v letošním roce.

„Oběd!“ zvolala na nás maminka. Dneska byl trochu posunutý jídelní režim, protože jsme dneska odlétali.

Naobědvali jsme se a já si zapnul televizi. Dávali zrovna Simpsonovi. Podíval jsem se na hodiny a bylo 12:15. Už jsem nemohl vydržet, až budu sedět v letadle.  Zakoukal jsem se do děje seriálu, když v tom mě už drkal do ramene táta, ať mu jdu pomoci se zavazadly. Skládali jsme spolu zavazadla do auta, byl to krásný pocit, když už jsem věděl, že za chvilku pojedeme. Poté jsem šel za maminkou do kuchyně a ptal se, kdy už pojedeme.

„Za chvilku, jdi se zatím rozloučit s naším psem Rexem,“ řekla mi máma.

O našeho psa Rexe, který už táhl k šesti rokům, se bude starat naše sousedka. Měli jsme s ní dobré vztahy, tak se nám nabídla. Zazvonil jsem na moji sousedku a poprosil ji, jestli můžu ještě Rexe vidět. Ona přikývla a pustila našeho psa na svoji zahradu.

Pomazlil jsem se s Rexem a řekl jsem mu, ať nezlobí, že paní sousedka je velice hodná žena.

Poté jsem se rozloučil s paní sousedkou a ona mi ještě dala na rozloučenou borůvkový koláč a já ho s plnou chutí zblafnul.  Nasedl jsem si do auta a po chvíli jsme odjeli na letiště. Cestou jsem se kochal krásného nebe a říkal jsem nahlas, co tam vidím. Maminka tam ale viděla věci co já ne, a proto mě to po chvíli přestalo bavit.

„Tak co? Už se těšíš Borisi?“ řekla mi maminka a já na to samozřejmě řekl: „Ne asi.“

Zbytek cesty na letiště se už nic zajímavého nedělo. Cesta nám utekla jak voda. Belhali jsme se již se zavazadly. Co se dělo dál, už nebylo tak podstatné.

Seděl jsem v letadle s očima zabořenýma do novin. Táta poslouchal mp3 a maminka si četla se mnou. Hlásili, ať se všichni připoutají, že se bude odlétat. Všichni se připoutali a sledovali krásný odlet. Po chvíli jsme viděli, jak se malé baráčky zmenšují, až nebylo vidět vůbec nic kromě bílých mraků.

„Mami? Jak dlouho trvá naše cesta?“ zeptal jsem se.

„Ještě poletíme 12hodin,“ řekla mi máma.

Já si povzdychl a šel si koupit sprite. Upoutal mě jeden chlapec, který se zrovna díval z okna. Měl blonďaté vlasy a hnědé oči. Prohlédl jsem si ho a šel si sednout zpátky. Nepásal jsem se, protože nesvítilo červené světýlko, které naznačovalo připoutání. Opřel jsem si hlavu a začal přemýšlet o 14 denním pobytu v Peru. Letěli jsme do Peru jenom kvůli nedopsané maminčině knížce, kterou už smolila půl roku. Jelikož jí táta chtěl udělat radost a naladit na tu knihu, tak koupil letenku do Peru. Byl jsem ještě v Číně, to mi bylo 10 let a to se zase týkalo otcovy knihy.

Uprostřed přemýšlení celé letadlo zadrnčelo a já z hluboka usnul.

„Vstávej!“ křičela na mě maminka.

Já jsem se ohlédl a viděl, jak přistáváme. Zeptal jsem se maminky, jestli je všechno v pohodě a máma mi na to řekla, že jsme měli menší turbulenci a že se už ničeho nemusím bát. Nasedli jsme do autobusu a čekali, až autobus nastartuje. Do vozidla přicházeli pořád nějací lidé. Většinou ti lidé byli z našeho letadla, ale našli se tu i vyjímky.

Řidič autobusu už chtěl odjet, ale než šlápl na pedál, tak ho zastavil nějaký mladý indián. Měl peruánský oblek a klepal na okno. Řidič autobusu mu otevřel dveře a on si sedl před nás. Rozjeli jsme se a indián se otočil a podíval se na mě. Měl žluté zuby a vražedný pohled. Ušklíbl jsem se, aby nepoznal, co si o něm myslím.

Konečně jsme přejeli první kontrolou.

„Ještě dvě a budeme v hotelu!“ řekl s jásotem otec.  Díval jsem se z okna a viděl jsem zelené kopce plné nazelenalé trávy. Také jsem viděl nedaleko stádo býků. V dáli se mi pomalu zobrazovala druhá kontrolní budova. Po zastavení autobusu k nám přišli dva Peruánci a chtěli po rodičích pasy. Rodiče jim je dali a šli dál. Hned jak to všechno zkontrolovali, tak jeden policista odešel a druhý si sedl před nás k tomu indiánovi a neustále spolu o něčem klábosili. Někdy na sebe i zvyšovali hlas.

Zrovna jsem se bavil s mamkou o jejím novém románu, který se bude jmenovat „Tajemství Peru“, když v tom to začalo. Peruánci před námi vytáhli samopal a zastřelili řidiče. Celý jsem strnul hrůzou. Řidič ještě stihl škubnout autobusem, takže jsme se málem převrátili. Podíval jsem se do zadu a k teroristům se přidali další tři, kteří byli v ústraní.

„Nalama pupu dokolami,“ zakřičel jeden z teroristů a všichni jsme se museli zvednout a vystoupit z autobusu.

„Neboj se Borisi!“ řekla mi maminka a otec se na teroristy zamračil.

Když jsme tam stáli vyřádkovaní, tak nějaký chlap vykřikl: „Jal ala čurundu pumu autobusu.“ Vůbec jsem tomu nerozuměl. Toho chlapa chytnul jeden Peruánec a táhl ho za autobus.

Hlavní terorista, kterého jsem spatřil v autobuse, jako prvního k nám promluvil. Mluvil trochu česky, takže jsem mu rozuměl.

„Použijeme vás jako rukojmí, když nebudete dělat problémy, tak se vám nic nestane,“ řekl terorista, když v tom se za autobusem ozvaly rány a dva teroristi se tam rychle vrhli. Otec a ještě pár zdatných chlapů na nic nečekali a zaútočili na zbylé tři teroristy. Ozvaly se střely ze samopalů a začala nečekaná bitva. Dva teroristi padli a jeden začal střílet. Potrefil mi tátu. Mamka vykřikla a rychle k němu běžela. Snažil jsem se k němu běžet taky, ale tělo mi to nedovolilo. Něco mě praštilo do hlavy a já upadl do bezvědomí.

Probral jsem se v nějaké místnosti. Chvíli jsem ji pozoroval a poznával, že se nacházím ve stanu. Rychle jsem vstal a vyběhl ven. Celý jsem zrudl a připadal jsem si, jako když skáču z nějaké velké výšky do neznáma. Vyšel jsem od stanu a hleděl na indiánský totem. Spatřil jsem nějakého staršího indiána, jak sedí poblíž, tak jsem se k němu rozběhl.

„Kde to jsem!“ vykřikl jsem na indiána.

Indián se na mě podíval a zvolal: „Ja badu vata vata!“

Začal jsem hlasitě plakat. Takhle jsem snad neřval ani nepamatuju. Bylo mi tak hrozně špatně. Nějaký divoch mě popadl ze zadu za triko a vláčel se mnou do neznáma. Obrátil jsem se a řekl jsem: „Naser si vatu do kalhot a mě pusť!“ Indián jako by mi rozuměl, na mě více přitlačil a hodil mě do nějakého velkého stanu. Zabouchl za mnou dveře a já hleděl do té strašné temnoty.

„Hej!“ ozvalo se.

„Kdo jsi? Já jsem Martin a unesli mě indiáni, když jsme se dostali, do našeho hotelu,“ ozvalo se.

Konečně jsem uviděl toho kluka. Ze tmy se rýsovaly obrysy připomínající 14 let starou postavu. Měl tmavé oči a asi blonďaté vlasy. Hned jsem ho poznal. Byl to ten kluk z letadla.

„Já jsem Boris a mě sem dovlekli z autobusu, ani nevím, jak jsem se sem jinak dostal,“ řekl jsem klukovi.

„Těší mě, někoho ti chci představit“ pověděl mi Martin.

Táhnul mě do rohu stanu, kde už bylo trochu světla.

Představil mi chlapce, který se jmenoval Munke. Měl černé vlasy, hnědé oči a tmavější pleť.

Sesedli jsme si do trojúhelníku a začali si povídat o všem, co nás za život potkalo.

„Munke? Víš vůbec, co s námi udělají?“ zeptal jsem se.

„Ano vím, jsem tu již druhým rokem. Oni nás Vás budou zaměstnávat na dvě různé práce. Přínos vody do tábora a lovení zvěře. Říkám vám hned, ta voda je daleko lepší. Při lovu hodně dětí umřelo,“ řekl mi Munke a ukázal ruku, kde byly výřezy od drápů.

„Jsou to tygří drápy. Když jsme byli jednou na lovu, tak k nám přidělili jenom dva zkušené lovce a semnou šlo asi šest dětí. Všichni děti kromě mě, se pokusily o útěk, a tak je jeden lovec začal honit a po jednom zabíjet. Když jsem se s lovcem vracel do tábora, tak nás napadl tygr a já vyvál jen s touto jizvou!“ řekl Munke a já se z toho příběhu málem počůral.

Munke nám také pověděl o své rodině, jak na něho někde za horama čekají.

Po chvíli k nám přišel jeden lovec a začal si povídat s Munkem. Já s Martinem jsme jim nerozuměli, protože Munke  vyrůstal v Peru. Podle toho co nám říkal, tak ho taky unesli, ale když šel pro vodu, aby dodal do své vesnické studny.

Munke nás popadl pevně za ruku a vláčel nás k vůdcovi. Vůdce nám přiřadil úkoly na zítřejší den. Všichni tři jsme dostali vodu. Po rozhovoru se strážcem našeho stanu jsme šli spát.

Dny takhle utíkaly a my jsme zatím jenom chodili pro vodu, až od nás odpojili Munkeho, protože ho potřebovali k lovu.

Každý večer jsem se modlil k Bohu, abych se mohl vrátit domů za svými rodiči. Martin byl o dva roky starší, tak mě pořád povzbuzoval a nesl to sám dobře.

Když jsme se odpoledne s Martinem vrátili do vesnice, že půjdeme znova pro vodu, tak na nás zavolal Vůdce, že na tom je Munke hrozně špatně a že s námi chce mluvit.

Rychle jsme za ním běželi a on nám řekl jeho poslední věty života.

„Kluci! Nikdy jsem si tu nepředstavoval, že umřu, napadl mě zase ten tygr. Chci vám ještě něco říci. Víte, proč jsem nikdy neutekl? Já na rozdíl od jiných dětí neměl kam. Rodiče mi zabili, když jsem byl ještě kluk, naštěstí mě našel místní šaman, který se o mě staral.“ Viděl jsem jak Munke pláče. To bylo snad poprvé za tu dobu, co tu jsem.

„Znám nedaleko jedno místo, o kterém nikdo neví. Jsou tam vodopády, které něco skrývají. Říkal mi to šaman, než mě tu chytili. Chci, abyste tam šli a zjistili to tajemství. Poté až to zjistíte, tak utečte do svých domovů. Půjdete od tohohle totemu asi dva kilometry a pak se dáte doprava. Využijte situaci, když půjdete na lov,“ řekl Munke, když v tom začal koktat nějaké slovo pořád dokola, znělo to jako „tygr“ v tom Munke vydechl naposledy.

S Martinem jsem usnul se slzami v očích. Byl to nejhorší pocit v mém životě. Nikdy se mi nestalo, že budu hledět na umírajícího kamaráda.

Další den nás indiáni probudili časně z rána. Měli jsme jít pro vodu do vedlejší vyspělejší vesnice.

Já jsem mrknul na Martina a on ten posunek pochopil. Nutně jsme potřebovali si vzít nějaké zbraně. Jediné reálné místo, kde se dají sehnat zbraně, bylo skladiště. S Martinem jsem šel do skladiště a Indián nás zarazil.

„Jdeme na lov,“ řekl Martin.

„Heslo! Ty mi povědět heslo!“ křičel na nás indián a my jsme vůbec nevěděli, co máme říci.

Po chvilce přemýšlení Martin vykřikl slovo Tygr a indián nás pustil dovnitř.

Uvnitř stanu se zbraněmi bylo vidět spousta oštěpů a dýk. Oba jsme si vzali dýku a jeden oštěp. Poté jsem si dal do kapsy prak a 4 kamínky. To ale Martin neviděl.

Vyrazili jsme ze stanu, ale indián na nás pořád hleděl.

„Snad se nám povede utéci,“ řekl Martin a já přikývl.

Stáli jsme už u východu z vesnice, když v tom na nás někdo zakřičel.

„TuTé.“ My jsme mu plynule rozuměli „Stujte!“

Tak jsme se zastavili a čekali. Hrozně jsem se bál, ale Martin na mě mrkal, že se nám to jistě povede. Indián k nám přiběhl a říkal: „Dnes ne lovit! My mít dost masa!“

Já jsem nemohl věřit svým uším. „Teď nebo nikdy!“ zvolal jsem a vrazil dýku do indiána. Divoch zaskřehotal a lehl na zem. Mezitím nás viděli ostatní Peruánci.

Já s Martinem jsme neváhali a rozběhli jsme se pryč. V zádech jsme měli partičku rozzuřených indiánů. Běželi jsme, jak jen jsme mohli. Divoši se nám vzdalovali a nám se rozzářily oči štěstím. Byl to takový nejhezčí pocit na světě, když víte, že se odtud dostanete a uvidíte rodinu. Chvíli jsme ještě běželi rovně a pak zatočili doprava.

Slyšel jsem takový divný zvuky. Zeptal jsem se Martina, jestli to slyší taky a on mi přikývl. Oba jsme se naráz ohlédli a uviděli nejhorší věc našich životů.

Za námi si to pádili Peruánci na koních. Oba jsme se rozběhli takovým během, jaký bych nikdy na tělocviku nevyvinul.

V duchu jsem cítil, že už je všechna naděje ztracena a my zemřeme. Martin byl asi 15 metrů přede mnou a já už ztrácel dech.

„Poběž! To dokážeš!“ povzbuzoval mě.

Já jsem už přestával cítit nohy a chtěl jsem to vzdát, když v tom se Martin zastavil a smutně se na mě podíval. Před námi se tyčily vodopády a my jsme byli ztraceni.

Indiáni se pořád přibližovali a Martin si se vzlykotem sedl na zem. Já se šel podívat blíž na tu obrovskou výšku. Nikdy jsem neviděl takhle vysoké vodopády naživo.

V době, když jsem s kamarádem soucítil beznaděj, mě ale něco napadlo. Byl to nejhorší nápad, který jsem kdy vymyslel.

„Skočíme!“ řekl jsem tichým hlasem.

„Prosím?“ okřikl mě Martin.

„Skočíme! Co je lepší? Nechat se zabít indiánem nebo skočit a ještě si před smrtí trochu užít legrace.“ Šibalsky jsem se rozesmál. Vůbec jsem neměl nad tělem převahu, jako by mě něco do těch vodopádů lákalo.

Martin jako omámen mi řekl: „Proč ne!“

Já už na nic nečekal a skočil jsem do těch vodopádů šipku. Byla to více osvěžující než ve sprše. Já slyšel, jak Martin zakřičel a skočil hned za mnou. Oba jsme vnímali tu rozkoš. Letěli jsme pořád rychleji a zdálo se, že tyhle vodopády nikdy neskončí. Padali jsme dolů, když se to stalo. Začal se měnit celý svět a my pořád letěli.

Po dlouhém letu jsme dopadli na hedvábnou trávu a necítili bolest.

Udiveně jsem hleděl na jedinečný svět, ve kterém lvi nepožírali zvěř, lidé si neubližovali a neokrádali se.

„Je něco takového možné?“ zeptal jsem se Martina a on mi na to odpověděl:

„Asi ano.“

Kráčeli jsme po hedvábné trávě a viděli, jak k nám z kopce běží rodiče a za nimi spoustu jiných lidí.

S Martinem jsme neváhali a rozeběhli jsme se k nim. Rychle jsem se zeptal maminky, kde to vlastně jsem a ona mi odpověděla: „V nebi Borisi, všichni jsme v nebi.