Vše jednou skončí • OurStories.cz ~ naše povídky

Moje druhá povídka. Něco k zamyšlení.

11.09.2012 (08:00) • Sheepie • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 825×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Vítr se lehce prohání mou korunou. Čechrá mé listy, hraje si s nimi a potom zase odlétá k jiným stromům. Nejprve klesne k zemi, pak šplhá nahoru po kmenu a vybafne na podřimující lístky. Když se mezi nimi začne vítr prohánět, radostně se zatřepetají a spokojeně zašumí. Postupně vítr obletí všechny stromy v lese, dokud se nesetmí a nepřijde noční vánek. Někdy si s sebou přivede společníky, kteří obzvláště rádi kývají s nestabilními smrky. Smrky potom nadávají a vypouštějí spoustu smůly. Ale vždy to vezmou jako legraci.

Když přijde úsvit, celá moje rodina, celý můj les zatají dech a uctivě sleduje žhavé slunce, jak se pomalu šplhá na nebe. Když na moje listy dopadnou první sluneční paprsky, mám sto chutí vystrčit kořeny ze země, poskakovat s ostatními stromy a radovat se ze života.

Náš život nejsou pouze hrátky s větrem, ve dne v noci musíme vyrábět kyslík. No, my spíše ne, ale naše listy ano. Po celý den a celou noc vyrábějí potravu pro lidi, kteří se nám potom odvděčí tím, že naše kmeny obsypou odpadky, nebo že do nás ryjí noži své milostné vzkazy. Tohle tady lidi dříve dělali, ale časem se na náš les zapomnělo a pro nás nastal klid. Jen pár stromů, těch nejstarších, na sobě nese stopy po tomhle období.

Přes den je tady klid. Ladné srny se pasou mezi námi, jejich mláďata si rozverně hrají a ptáci, hnízdící v našich korunách, si prozpěvují magické melodie. Jednou za čas sem přijdou lidé a sbírají borůvky, maliny a ostružiny, a pokud rostou, tak i houby.

Jsem poměrně mladý strom, statný buk, kterých je v tomhle lese hodně. Je mi už sedmdesát tři let. Podle měřítek lidí to je hodně, ale podle nás, stromů, jsem mladý strom.

Avšak lidi to nezajímá. Nedovedou si vážit toho, co pro ně děláme, a bez zaváhání nás kácí. Vypráví nám to vítr, který procestuje celý svět. Povídá o tom, jak lidé staví jakési velké plochy, po kterých jezdí auta, nebo jak to říkal. Ale nemají pro ně místo, a tak kácí mé bratry a sestry. Sice jsem je nikdy neviděl a ani neznám v jakých končinách se nacházejí, ale stejně to ve mně zažehlo nenávist k těm krutým stvořením. Nemáme se jak bránit, nemůžeme přestat vyrábět kyslík, protože jsme byli stvořeni, abychom ho vyráběli. Mladé stromy, které teprve zapustily kořeny pevně do země, vůbec netuší, jaké krutosti se dějí. Ale jednou se to dozví.

Slunce už se schovává za daleké kopce a náš les čeká další noc. V noci zde houkají sovy, přes den schované v dutinách stromů. Nežijí tady velké šelmy, a proto je tu hodně zajíců a srnek. Když vyjde měsíc a jeho paprsky dopadnou na les, listy spokojeně zašumí. Měsíc mají nejradši, protože nemá tak ostré paprsky jako slunce.

Celičkou noc les zhluboka oddechuje a odpočívá.

Ale dnešní noc to tak nebude, protože se před úsvitem objevili lidé. Nebyli to obyčejní lidi, kteří se tu sem tam projdou, ale tihle měli s sebou stroje a, jak mi jednou říkal vítr, pily. Vešli do lesa a začali označovat kmeny stromů. To už začalo vycházet slunce a jejich pily začaly vydávat burácivé zvuky. Vítr mi ale neřekl, na co ty pily mají. To jsem zjistil až teď.

Jeden z těch lidí zabořil pilu do kmenu jedné břízy. Celý les uslyšel ten bolestný nářek, který nás všechny zasáhnul. Ze všech stromů začala téct pryskyřice, naše slzy.

Už nezbýval žádný život v té mladé bříze.

Padla na zem, podťatá těmi zrůdami. Vítr, vždy tak veselý a hravý, teď smutný, zlomený. Naposledy prolétával korunou břízy, naposledy ovíval její kmen.

Teď se ale opřel celou silou do lidí, těch vrahů. My, připoutaní kořeny v zemi, jsme nemohli nic udělat, ale vítr ano. Snažil se je odvát, ale neměl tolik síly. Po chvilce to vzdal.

Oni ale začali kácet další stromy. Celý les cítil každý mrtvý strom. Vítr se snažil ulehčovat těm, které káceli, poslední chvilky. Čechral jim listy, snažil se znova a znova odvát lidi, ale vše bylo marné.

Slunce už bylo vysoko na obloze, když jsem nebyl pokácený ještě já. Myslel jsem, že už nemůžu zažít větší bolet, než když káceli mou rodinu. Zmýlil jsem se.

Zabořili do mě pilu, která se točila a tím způsobovala ještě větší bolest.

Co bude dál? Budu pouhý stín? Stín nádherného lesa, který tu býval? Vyrostu jako nějaká květina, kterou lidi stejně zašlapou do země?

Přes všechnu tu bolest a smutek, jsem ještě ucítil, jak mě ovívá vítr. Obtáčel se kolem mého nařezaného kmenu, pohrával si s listy. Cítil jsem, že ze mě už vyprchává život. Naposledy jsem se podíval kolem sebe. Na tu pustinu, před kterou jsme tu byly my, stromy. Už jsou všechny pokácené, i ta stařičká vrba, co stála u potůčku. Pryskyřice nepřestává vytékat z mého kmene. Už mě odřízli od mých kořenů a padám.

Políbím svými větvemi zemi, matku, ze které jsem vyrostl a kterou lidé jednou zničí. I když by měl být den, před mýma očima se stmívá. Takovéhle je umírat? Tolikrát jsem se ptal starších stromů, jestli to ví. Vždy mi odpověděli, že ne. Nyní se nikoho ptát nemusím, protože sám umírám. Ani nikomu nemůžu říct, jaké to je, protože na to nemám síly.

Slabě ještě pohnu větvemi, ať vím, jaké to je a potom už pro mě slunce navždy zajde.

Autor: Sheepie, v rubrice: Povídky » Jednodílné