OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » We Rule the Night

17.06.2011 (15:00) • Noctuelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 928×

Until the end of time we are slaves to the dark.

He pulled me down, pulled me down to this world.

We emerge from the shadows and we rule the night.

We rule the night, rule the night together...

(Sonic Syndicate)

Ten večer stál za velký kulový. Vážně. Slíbila jsem účast na jedné akci, kam se mi teda rozhodně nechtělo samotné, a proto jsem si prozřetelně zařídila doprovod v podobě jednoho „zlého chlapce“. A tak si čekám a čekám a doprovod nikde. Stála jsem tam dalších deset minut a pak mě to přestalo bavit. Jo, vytočilo mě to, fakt že jo. Byla to taková ta pomyslná poslední kapka. Asi jsem moc očekávala a dělala si, bohové ví, jaký naděje, což byla očividně chyba. Na chlapy prostě není spolehnutí a to pěkně prosím nejsem žádná feministická nána. Jen mě neskutečně mrzí, když se někdo tváří, jakože jó a pak z toho radši vycouvá.

K smrti rozčílená jsem se teda sesbírala a v rychlosti blesku nacvakala zprávu drahé organizátorce, že nedorazím z důvodu lehké indispozice, čímž se dá zahrnout cokoli. Nastoupila jsem do tramvaje, ani jsem nekoukala na číslo a trasu, páč mi to bylo jedno. Potřebovala jsem jenom zmizet z povrchu zemského, abych si to nerozmyslela a nejela tomu zmetkovi poupravit fasádu. Pomalinku jsem se uklidňovala, pohled zanořený kamsi do šera za okýnkem. Když jsem vystoupila, vůbec jsem nevěděla, kde jsem, ale dost se mi líbil park, teď už skoro úplně utopený ve tmě. Zamířila jsem tam. Jo, nebezpečí, nerozum a šílenost jsou má další jména.

Našla jsem si pohodlně a nekontaminovaně vypadající místečko a obsadila ho. Světla z těch pár pouličních lamp, co tam byly, sem dopadalo pramálo a mě to ještě míň vadilo. S tmou ožívám, cítím se v ní být sama sebou a někteří ze mě kvůli tomu dělají upírku. Cha, ubožáci!

Lehla jsem si na záda a vychutnávala si ten úžasný klid. Vzdálené šumění silničního provozu jsem po letech života v Praze ani nevnímala, tak jsem teď mohla nerušeně sledovat hvězdy na naprosto jasné obloze. Vztek uvnitř mě nahradil smutek, tenhle vliv na mě měly hvězdy vždycky. Snažila jsem se rozpoznat některá souhvězdí, jak mě to vždycky učil otec, ale když se vedle mě ozvalo decentní odkašlání, vylekala jsem se natolik, že bych si nevzpomněla ani na Velký vůz. Otočila jsem se na toho dotyčného a dech mi uvízl někde na půl cesty z plic.

„Kurva fix, co jsi zač?“ vyletělo ze mě zcela neelegantně po tom, co jsem se vzpamatovala z pohledu do svítících fialových očí. Ne, nekecám. Fialový a navíc svítící.

„Zrovna tohle vědět nechceš, to mi věř,“ promluvila ta osoba, po zběžném okouknutí nutno podotknout, že dosti sympatický chlápek. Až na ty oči, ty mě vážně dost děsily, a to že nejsem zrovna strašpytel. „Co tady tak sama?“ zeptal se najednou úplně jiným tónem, takovým milým a uvolněným.

„Uklidňuju si nervy,“ houkla jsem skoro bez zájmu. Á, jsem blbá. Blbá! Maminka mi přece vždycky říkala, že s cizíma lidma si povídat nemám. Jenže...

„Co mohlo rozčílit tak hezkou slečnu v tak krásnou noc?“

„Víš, s cizíma lidma s divnejma očima na podezřelejch místech se mi moc vybavovat nechce...“ Začala jsem trochu váhat, jestli byl dobrý nápad, zamířit sem. Ale byla jsem natolik zaměstnaná svým zklamáním, že jsem si nepřipouštěla nebezpečí natolik, abych byla vyděšená.

„Jsem Verdeleth,“ napřáhl ke mně ruku a na tváři mu pohrával tajemný úsměv.

„Eliška,“ podala jsem mu tu svoji a prsty mi projelo znehybňující mrazení. Mou ruku nepustil.

„Tak fajn. Teď už cizí nejsem, tak si můžem popovídat.“ A povídali jsme si, dlouho a on se o mně dozvěděl víc než jiní za celá léta… Na obzoru začalo svítat a hvězdy ztratily svou zář, jen Verdelethovy oči svítily dál svou fialovým fosforeskujícím plamenem. Právě ty oči byly to poslední, co si z té příšerně divné noci pamatuju.

***

V krku mě škrábalo a otevřít oči mě stálo neskutečně moc sil a stejně to bylo na dvě věci, páč kolem byla tma. Naprostá. Taková tma muže být jenom...

A kurňa. Když jsem si uvědomila, že ležím stočená do klubíčka pod pekelně silnou vrstvou hlíny, která mi naplňovala ústa a vlhce mě objímala všude po těle, začala jsem vykašlávat všechno, co mi překáželo v křiku. A pak mi došlo, že řvát tady jak na lesy fakt nemá smysl. Zabořila jsem prsty do hlíny nade mnou. To bylo totiž to jediné smysluplné, co mi zbývalo.

Ostré úlomky kamenů se mi zarývaly pod prsty a má krev se vsakovala do hladové zeminy. Trvalo to snad věčnost, než jsem pěstí prorazila poslední vrstvu a mou ruku ovanul čerstvý vzduch. Začala jsem hrabat ještě zuřivěji, a pak jsem kolem zápěstí ucítila pevné sevření cizích prstů. Ten někdo prudce trhnul mou paží a na několikáté zatáhnutí se mu povedlo mě dostat ven. Ani jsem se na dotyčného nepodívala, jen jsem se překulila do kleku, naklonila se a zcela nechutně se vyzvracela.

„Ale prosim tě, to snad ne,“ houknul zhrozeně hlas, podle kterého jsem konečně poznala, kdo mi pomohl. Pod zem i ven. Verdeleth. Hřbetem ruky jsem s otřela bradu, opatrně jsem se postavila a bleskově nabrala ztracenou rovnováhu. Napřáhla jsem se a vypálila přímo před sebe pěstí. Jo, mušku jsem měla pořád dobrou. Verdelethovi z nosu začala odkapávat krev.

„Bastarde,“ sekla jsem po něm aspoň slovy, když ho má rána zřejmě nijak moc nerozházela.

„I tak už mi říkali,“ pronesl nevzrušeně. „Ale asi si na můj dokonalý a nepřekonatelný charakter budeš muset zvyknut. Budem spolu trávit fakt dost času. Přinejmenším věčnost.“

„Tak to zapomeň,“ odsekla jsem, což jsem asi dělat neměla. S naprostým klidem v tváři mě předloktím přitlačil za krk ke stromu.

„Děvče, přetáhl jsem tvůj život na svou stranu, nechal na tebe dýchnout ryzí peklo a nehodlám se tě jen tak vzdát, ale pokud mě budeš vytáčet, jsem ochotnej dostat tě zpátky pod zem a to navěky.“ Zíral na mě svým svítícím pohledem a já si připadala jako pod rentgenem. Chtěla jsem zalapat po dechu, jeho sevření na mé průdušnici bylo příliš těsné, ale uvědomila jsem si jednu velmi podstatnou věc.

Nepotřebuju dýchat.

„Do hajzlu,“ ujelo mi a projevila se tak inteligence slušně vychovaného jedince. Zběsile jsem po svém těle hledala jakékoli fyzické změny, ale až na ticho v hrudi jsem nic nevypátrala. Avšak ani to mě moc neuklidnilo. No do háje, neměla bych ležet hezky studená pod drnem a nevést tyhle úvahy?

Zjevně ne.

Teď ještě zbývalo uvěřit, že existují démoni a jiná individua, což nebyl zas takový problém. Tak nějak jsem na ně věřila vždycky. A taky jsem si byla jistá, že Verdelethovo jméno jsem už někde slyšela. Konečně jsem léta studií teoretického okultismu mohla využít v praxi. Ach, to nadšení.

„Popravčí,“ vyhrkla jsem, jen co mi to došlo „Jsi pekelným popravčím.“ Pochvalně se na mě usmál, spustil ruku a já se po zádech podél stromu svezla na zem. „Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se naprosto klidně. Proč se taky rozčilovat, hm?

„Nechtěl jsem být sám,“ pronesl, jako by se to rozumělo samo sebou Tak to pěkně děkuju. Démon si usmyslí, že ho nebaví jeho osamělá pouť, tak si zajde do parku, kde se čirou náhodou v smutku utápí jedna praštěná a ve výsledku dost pitomá holčice a odkráglovat ji je asi dost dobrej nápad, páč by se z ní mohla stát démonka. Jak oslňující. Ach.

„Musíme zmizet, El. Bude svítat,“ vyrušil mě drahý Verdeleth z úvah.

„To teď budu s tebou okupovat nějakou pekelnou jámu, jo?“ pronesla jsem s jízlivě nakrčeným rtem.

„No pokud mýmu bytu chceš říkat peklená jáma, budiž.“

A tak jsem za sebou nechala můj život, rodinu a kamarády. Šla jsem přímo do náruče neznáma, nebezpečna a pokud budu dost vychytrala, tak i věčnosti A uvnitř jsem si byla naprosto jistá, že nelituju.

***

Se západem slunce jsem se protáhla na balkón. Zírala jsem na dorůstající Měsíc, nadechovala se chladnoucího vzduchu, přece jenom zvyk je zvyk, a vzpomínky snad samy vypluly na povrch.

Už pár týdnů jsem s Verdelethem žila (No, teda... Sakra. Spíš bydlela.) v jeho bytě, který mě dost udivil svou útulností. Těch několik prvních dnů nové existence jsem si vyčítala, že jsem jen tak hodila za hlavu všechno, co kdy patřilo k mé osobě. Jenže já nedostala na výběr. Nemohla jsem protestovat a nezbylo mi, než se s tím vším prostě smířit. Stala jsem se nástupkyní popravčího a příliš osobní kontakt s lidmi byl dost škodlivý. Pro ně, samozřejmě. A jediné, co stále zůstávalo neměnné, byly vzpomínky.

Přišlo mi to tak dávno, kdy se mé srdce vykašlalo na - ne zcela – zdravý rozum a vyrazilo svou vlastní cestou, na které se objevila překážka v podobě šílené posedlosti a zrádného osudu. Důvod překážek se mermomocí snažil vyhnout všemu, co by nepřiostřovalo hrany mé hrdosti a naivity, a náramně se vyžíval v drcení mého ubohého a hloupoučkého srdce na prach.

Po kousíčcích mě zabíjel, snad o tom i věděl a nejspíš si to i užíval, parchant jeden zapráskaná.

Verdeleth uvnitř bytu s něčím třísknul a to mě definitivně probralo z melancholie. Skoro průsvitný kus čehosi, co jsem okolo sebe obmotala, abych nepohoršovala panelákové zdi, jsem si přitáhla blíž k tělu a vrátila se dovnitř.

„Potřebuju ven, El,“ křikl na mě můj průvodce, učitel a přítel – ve slova smyslu kamarád – v jednom. Jen jsem znuděně kývla. „Jestli někam půjdeš, buď zpátky do svítání,“ připomněl mi ještě a praštil za sebou dveřmi. No co, sousedi nás už tak podezřívají z kdoví jakých oplzlostí. Nesejde na tom.

Otevřela jsem obrovskou šatní skříň a prohrabávala se jejím obsahem, který mi Verdeleth s grácií a vytříbeným vkusem sobě vlastním věnoval. Kůže, krajky, satén a to vše v barvách noci. Jedno se mému novému já nechat muselo. Mohla jsem si dovolit obléct úplně cokoli a Verdeleth mě svými za staletí nasyslenými financemi dosyta podporoval. Míval neskutečnou radost, když jsme spolu ladili.

I na démona byl trochu magor.

Nakonec jsem na sebe navlíkla dva kousky, které se pomalu nedaly nazvat oděvem, zašněrovala vysoké boty, nasoukala se do upnutého kabátku, bleskově zdokonalila tvářičku a zabouchla za sebou dveře bytu.

Proplétala jsem se uličkami v centru města, splývala jsem se stíny a užívala si volnosti. Bylo jen něco po desáté a já měla chuť se bavit. Po ne moc dlouhé úvaze jsem zamířila do jednoho z nejprofláklejších temňáckých klubů. Sice byl trochu z ruky, ale o to lepší tam bývala zábava. Tyhle akce mi po těch pár týdnů, co jsem trávila v izolaci jen s Verdelethem, kdy jsem se kvůli ztracenému sebeovládání a neschopnosti ovládat svou novou moc, nemohla vydat mezi lidi, dost chyběly.

Z kapsy kabátku s kožešinovou špičatou kapucí jsem vylovila obnos, požadovaný s gorilou nejspíš blízce příbuzným vyhazovačem. Nechala jsem si na zápěstí obtisknout razítko a s nebývalou razantností se procpala k baru, kde jsem na potetovaného chlápka vybafla svou objednávku. Už se sklenicí džusu s vodkou jsem sledovala tancující chumel lidí a po dlouhé době se cítila lidsky. Doopravdy jako obyčejná, s davem splývající...

Jo, to jsem přesně já.

Občas jsem zahlédla pár známých tváří, ale nebála jsem se, že by toužili po rozhovoru s mou maličkostí. Natolik jsem se s nikým nebratříčkovala. Až na...

„Co ty tady?“ zazubil se na mě ten nejnevděčnější podrazák, co kdy chodil po tváři světa. No, možná to jsou příliš silná slova, ale což. Zbožňovala jsem ho, ale v tuhle chvíli bych ho nejraději praštila fošnou a omlátila mu ksichtík o tvárnici.

„Co bys asi tak myslel,“ povedlo se mi ze sebe vypravit kysele, i když kdyby mé srdce mohlo, probilo by se na světlo poblikávajících reflektorů.

„Tak promiň, že se zajímám,“ odsekl a se sklenkou pochybného zeleného pitíčka odkráčel pryč. Sledovala jsem pohledem každý jeho krok, a tak mě vyděsilo, když se vedle mě rozpustile rozhihňal Verdeleth.

„Hu. Odkdy se pekelníci hihňaj', to mi pověz,“ zabručela jsem směrem k němu. Zcela mou poznámku ignoroval, jak taky jinak.

„To je ten, díky kterému jsme se potkali?“ zeptal se se zájmem, který mě trochu překvapil. Co je mu taky po něm, no?

„Pokud myslíš támhle to zjevení, tak jo,“ odpověděla jsem na půl úst, tou druhou půlkou jsem brčkem vysávala poslední kapky ze skleničky. Byla jsem natolik hrdá, že jsem svou obsesi ani nahlas nepřiznala.

„Skvěle,“ brouknul si můj společník potěšeně. Měla jsem podezření, že kdyby kolem nebylo tolik lidí a jemu to nepřišlo ujetý, mnul by si se spikleneckým výrazem ruce.

***

Opírala jsem se o jakousi zeď v té nejzaplivanější pražské uličce. Měla jsem takové neblahé tušení, že jestli tady budu tvrdnout ještě dlouho, zaručeně se osypu. Výraz jsem však držela silně neutrální, přece jenom vedle mě stál Verdeleth a já mu jen tak nechtěla dát záminku k posměchu.

Netušila jsem, co má v plánu, proč mě sem vytáhnul a mlčky tady okouníme snad hodinu. Nemělo cenu se Verdeletha ptát, odpovídal mlčením. Možná i proto, že mě to rozčilovalo a on se tím k smrti bavil. Ale pak najednou strnul. Tázavě jsem nadzvedla obočí, načež mi odpověděl přiložením si prstu na rty. No dobře, mám držet klapačku? Budiž. Ale o pořádný výslech nepřijde.

Zadívala jsem se na hlavní ulici, kam tahle díra ústila a téměř jsem zkameněla, s pokleslou čelistí jako bonusem. Tu holčinu jsem sice neznala, ale maníka, který ji otlapkával a tlačil na drolící se omítku domu hned z kraje uličky, jsem znala až moc dobře. S narůstajícím zhnusením jsem je nepřestávala sledovat a prosila veškeré démonstvo, aby nezašli moc daleko. Doufala jsem, že mají aspoň trochu soudnosti a počkají do soukromí. A možná by tu pomyslnou hranici únosnosti překročili, kdyby k nim nepřistoupil Verdeleth.

Byl ke mně zády a zakrýval mi výhled, takže jsem neviděla výraz a ni jednoho z nich.

„Běž a neotáčej se,“ zavrčel Verdeleth na dívku a ta neváhala a rozběhla se pryč. Verdeleth se na mě otočil a povzbudivě mrkl. No co tohle má sakra znamenat?

Došla jsem k nim. Verdeleth se z leva namáčkl na toho zpropadence, já po chvíli zaváhání zabrala stejnou pozici zprava.

„Co jste, k sakru, zač?“ ozval se s trochou strachu ve hlase. Zubatě jsem se na něj usmála..

„Zrovna tohle vědět nechceš, věř mi.“ Verdeleth se na mě přes jeho rameno přihlouple šklebil. Jasně, neměl rád, když jsem používala jeho hlášky. Vymanévrovali jsme z tý odporný končiny a zamířili k nábřeží. Verdelethovy nápady mě nepřestávaly udivovat.

„Počkat! Tebe já přece znám!“ vyhrnul můj 'vysněný princ'.

„No to si ze mě děláš srandu, ne?“ protáhla jsem dotčeně. On je snad úpně pitomej. A nebo na káry. Táhne se tady v noci s dvěma od pohledu pochybnejma existencema a on si najednou vzpomene, že mě přece zná. Neskutečný.

V nastalé mlčenlivosti jsme se dostali až k totálně vylidněnému kousku trávníku na břehu Vltavy. Světla pramálo, na nebi plno hvězd, až mi to připomnělo tu první noc, kdy tohle všechno začalo. Verdeleth se na mě vědoucně zubil.

„Je tvůj,“ zašeptal mi do ucha a šel se usadit na, ve tmě téměř černou, trávu. Co má tohle všechno znamenat? Vyjukaně jsem tam stála a nevěděla, co se ode mne očekává. Tu strnulou nehybnost přerušil až ten zabedněnec.

„O co vám, do pekla, jde?“ Alkoholové opojení ho nejspíš na okamžik opustilo.

„Přesně. Do pekla s tebou,“ ozval se s hřbitovním chladem v hlase můj drahý popravčí. „No tak, na co čekáš, El? Tvou iniciaci už musíme odbýt.“

Cože? Proč Verdeleth si pro mé zasvěcení musel vybrat zrovna jeho? Upřela jsem pohled na osobu, která se měla stát mou první obětí. Tolik mi ublížil, ale měla jsem potřebu to řešit takhle?

„Hele, nemusíš mě zabíjet pohledem. Vždyť víš, že jsem to tenkrát tak nemyslel,“ vypadlo z něj, když jsem na něj zírala nepřiměřeně dlouho.

„Tak nemyslel,“ houkla jsem na oko nevzrušeně. Přehodnotila jsem situaci. Smysly mi zatemnil vztek.

***

Položila jsem tři bílé lilie na čerstvý hrob. Pár poblikávajících svíček na temném hřbitově dodávalo noci ten správný nádech. Zaklonila jsem hlavu a zadívala se na měsíc, částečně zakrytý mraky. Byl čas.

Za mnou se ozvalo tiché zašustění pláště a Verdelethovo typické uchichtnutí. Došel až ke mně a přitiskl se mi k boku.

„Lituješ, žes' to udělala?“ zeptal se po chvíli družného mlčení.

„Měla bych?“ odpověděla jsem otázkou, už jen proto, že to nesnášel. Ale vynadat mi nestihl.

„Jistě, že bys měla,“ ozvalo se po mém druhém boku a ruka toho vyzáblého ó-drahocenného-stvoření mi přistála na pozadí.

„Dej ty svoje špinavý pracky pryč,“ zavrčela jsem na něj a předvedla jeden ze zásobičky zubatých úsměvů. A když ani to nepomohlo, má pěst si našla cestu k jeho obličeji. Konečně jsem se dostala k uskutečnění mého prvotího záměru, protože když jsem se k tomu dostala poprvé, nebyla jsem moc při smyslech a skoro nic si z toho nepamatovala. Tentokrát jsem se nesmířila s čistým řezem a nestačil mi ani monokl a rozražený ret. Verdeleth se nám jen slečinkovsky hihňal a přestal, až když jsem byla se svým dílem spokojená a můj drahý se zubil přes krvavou masku.

„Tak koho máme dneska na seznamu, chlapci moji?“ otázala jsem se rozverně, načež se Verdeleth jen pochmurně a zlověstně pousmál.

Bok po boku jsme se vydali vládnout noci.

Autor: Noctuelle, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek We Rule the Night: