OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Zahrajeme si hru, zlato?

20.08.2012 (17:00) • Christush • Povídky » Jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1207×

Tento kratší příběh jsem psala na téma týdne můj domácí mazlíček, každého jsem předem varovala, že nepůjde o příběh pejska a kočičky, a omluvila se za rychlejší spád. Vyzkoušela jsem si er formu vůbec poprvé a podle toho to taky vypadá. Celý příběh je prokládán citáty z písniček perfektní skupiny 30 seconds to mars. Doufám, že se vám bude alespoň trochu líbit..:)

Vše se zdálo tak prosté. Typická mladá žena, studentka medicíny, už jen to na lidi zapůsobilo. V očích okolí byla vždy inteligentní, vzdělaná a vyrovnaná žena ze sousedství, z nějakého nepochopitelného důvodu také znovu nezadaná a samostatná. Zájemců o místo po jejím boku jistě nebylo málo, zlatavá medová blond podtrhávala nevinně vyhlížející tyrkysové oči, silnější řasenka a tenké černé linky na víčku nad každou řádkou řas s přirozeně světlou růží na lících lákala nejen chlapce jejího věku, ale i starší ročníky. Vše ještě vystupňovala její perfektní postava, která se na vysokých podpadcích houpala v rytmu kočičí chůze.

Brzo ráno odcházela ze svého domečku na zastávku autobusu, který ji dovezl pár metrů od univerzity. Jakmile studium končilo, vracela se domů s vynikající náladou a dobrou lahví šampaňského, jindy zase drahého maďarského vína. A to každý den! Byla jednoznačně ze zámožné rodiny, která ji musela sponzorovat velmi velkou sumou peněz. Jinak si lidé nedokázali vysvětlit, že žije sama v menším rodinném domečku s malým dvorkem před hlavním vchodem a ještě menší zahrádkou u zadních dveří, chodí velice pěkně a draze oblékaná a denně nosí nejdražší vína a vinné nápoje. Krom toho ale byla naprosto přirozená, na sousedy se vždy sladce usmívala a celá čtvrť ji měla v oblibě. Kdo mohl tenkrát tušit, jak zvrácenou duši může toto tělo ukrývat? Koho tenkrát mohlo napadnout, že tahle inteligentní a roztomilá Melanie je zároveň děsivě reálnou podstatou nočních můr?

„Nezáleží, kolikrát se můžeš nadechnout, když se stále dusíš.“

Pár pohyby klíčem otevřela dveře do svého tichého bytu. Neozývalo se nic až na pravidelné klapání podpatků. Unaveně si protáhla krční svalstvo tak, jako to dělají boxeři, a pokračovala ke kuchyňské lince. Zbylo tu jedno poslední jablko, což ji jen připomínalo, že by měla zítra zajít na nákup. Jedním pohybem ruky rozmotala gumičku ve vlasech, ty se jí postupně z úhledného drdůlku rozvlnily po zádech. Druhou rukou přikusovala jablko a vrtěla boky do rytmu písničky, která jí zněla už od rána v hlavě. Jakmile se vypořádala se šťavnatou odměnou po těžké práci při studiu, napřáhla ruku za sebe a způsobem připomínající basketbalového hráče zahodila ohryzek do odpadkového koše v rohu. Spokojeně se zasmála, když zbytky jablka zahučely v koši na první pokus a s naprostou přesností. Otočila se na lahev šampaňského, které zanechala u vchodových dveří, když si sundávala černý podzimní kabát s barevně ladícím šálem. Došla pro ni a rázným krokem vyrazila ke dveřím do sklepa. Kolikrát už přemýšlela nad tím, proč si někdo v této oblasti postavil dům s bombovým krytem ve sklepení. Dokázala by pochopit, kdyby šlo o nějaké místo s častým výskytem tornád, ale tohle městečko v historii ještě žádné nezažilo, zkrátka se v této části země tolik neobjevují. Otevřela dveře a volnou rukou po slepu nahmatala vypínač. Světlo na schodech i v samotném sklepě se rozsvítilo a odkrylo vlastně perfektně schované útočiště.

„Miláčku,“ vznesla s naprosto nevzrušeným a klidným hlasem do prostoru, „podívej se, co jsem nám přinesla.“ Položila lahev na stůl a ještě jednou si prohlédla líbivou etiketu, která slibuje nadpozemský zážitek. „Dnes slavíme naše druhé výročí,“ usmála se na etiketu, načež zvedla pohled k chladícím boxům a ledničkám naproti ní. Letmo zkontrolovala zásoby vody i chlazeného jídla. Vzala ze stolu dvě sklenky na vysokých nohách, pro jistotu je jen lehce přeleštila ubrouskem ležícím vedle ní a otočila se k osobě, jejíž upřený pohled na svých zádech cítila již dávno.

„Nezáleží na tom, kolikrát ses pokusil utéct, pokud jsi stále ztracen.“

Tvář, do které se teď dívala, už dávno nepřípomínala člověka tak známého. Osoba opřená na pohodlně vypadajícím lůžku upírala své zničené oči do tváře Melanie skrz mřížoví a nevydala ani hlásku. Melanie s úsměvem na tváři došla až ke stolku, který byl uvnitř téhle soukromé cely a dotýkal se mříží, a položila na něj jednu i druhou sklenku. Nožem, který měla zrovna po ruce, usekla hrdlo šampaňského a proudy tekutiny valící se ven směřovala právě do těchto dvou nádob. Odložila lahev a chopila se své sklenky, zvedla ji do vzduchu: „Tak na nás!“ Čekala, dokud se osoba nezvedla z lůžka a nedošla pro svůj příděl. Vyhaslé oči ještě jednou upřely pohled do Melaniny tváře, tmavé ochablé ruce se natáhly po šampaňském a vyzvedly jej také do výše.

„Naser si, Mel!“ vydralo se z ochraptělého hrdla a ruka, jež ještě před chvíli svírala nožičku skleničky, náhle povolila svůj stisk a následovala rána tříštícího se skla. Drahé šampaňské se rozlilo po zemi a vzalo s sebou veškerý úsměv z Melaniny tváře.

„Jak myslíš,“ dopila svůj drink a odložila sklenku na stůl. Rozešla se k chladící lednici značky CocaCola a vyndala z ní jednu z mnoha pet lahví, v níž se leskla obyčejná pramenitá voda, tu prohodila malým otvorem ve spodní části mřížoví, „třeba si na té vodě hnij až do konce života.“

„Jedna noc lovce. Jednou se někdo pomstí. Jedna noc na zapamatování. A jednoho dne tohle všechno skončí!“

Osoba na druhé straně se prudce nadechla při zmínce konce života. Tahle tvář, tvář pětadvacetiletého Jaydona, který kdysi býval jedním z nejžádanějších mladíků v této oblasti, teď působila zlomeně. Jak je to dlouho, co ho tu vězní? Už je tomu skoro rok a on stále netuší, jak ji přinutit k osvobození. Copak je tohle normální? Musí být duševně chorá. Proč se mu připletla do cesty? Proč nedokázal potlačit touhu získat sladkou Mel pro sebe? Vlastně ani neví, jestli lituje. Když spolu začali trávit čas a byli si bližší a bližší, nic lepšího nezažil. První rok jejich vztahu patřil rozhodně mezi jeho nejkrásnější roky vůbec. Žádná žena mu zatím nedávala tolik jako Mel a on nevěděl, jak si toho vážit. Přestaň! okřikl se v duchu. Snad nezačínal chápat její počínání? Rozhodně ne! Něco takového je neomluvné. Držet člověka proti jeho vůli, hrát s ním hloupé hry. Koho zajímá drahé pití, vynikající jídlo, ve kterém vynikala, a pohodlná postel s televizí?

„Tohle je víc než trapné, víš to?“ posadil se opět na lůžko.

„A asi jsem se pomátla, zbláznila, jsem šílenec, já vím, to už jsi říkal,“ opřela se o stůl. Otázku Jak dlouho mě tu budeš držet ještě nikdy nepoložil, obával se odpovědi, ale teď, právě teď měl hroznou chuť to z ní klidně i vymlátit, když to bude nutné.

„Víš, Jayi, v tom je tvůj problém. Jsi hrozně sobecký. Lidé kolem tebe jsou hlupáci, jen ty děláš vše správně, že?“ ušklíbla se jedovatě a dolila si sklenku. „Doopravdy nechceš?“ Ten naprostý klid v jejím hlase ho vytáčel. Co to k čertu má být? Jako by ji snad přišlo normální, že on sedí za mřížemi jak nějaký zakrslý králík! Proč ho ještě nikdo nepřišel hledat? Proč už tu před několika měsíci, kdy to začalo, neokouněla policie? Jasně, že to věděl. Jeho rodina žije ve vzdáleném Seattlu a on s vidinou peněz vyrazil míle a míle od nich za prací. Práce, ach ano, podřadná obsluha u McDonalda nebyla to, po čem toužil, když odjížděl. Jak by ho asi Barry, jeho šéf, mohl hledat? Nebyl to zrovna vzorný pracovník, několikrát nedošel do práce, jindy se opil a když pracoval, flirtoval se zákaznicemi. Nediví se, že se Barry neptá, kam zmizel jeden z jeho nejslabších pracovníků.

„No tak, zlom mě, pohřbi mě, já jsem s tebou skončil. Podívej se mi do očí! Zabíjíš mě. A jediné, co jsem chtěl, jsi byla ty!“

Nikdy mu nijak neublížila, neměl se zle, vlastně na vězně si žil luxusně, ale koho to zajímá, když nemůže pryč? Jak by mohl být muž spokojený s tak dominantním bachařem, jakým byla Melanie? Tak trochu se cítil i ponížený tím, že se nechává takhle deptat ženskou. Slabou ženskou s rozkošným úsměvem. Touha po odpovědi byla nakonec ale vyšší než strach z ní. Nemohl tu jen sedět, popíjet a sledovat, jak z něj dělá nesvéprávnou osobu.

„Jak dlouho mě budeš trestat za jednu noc?“ zeptal se chraptivě. „Není ti snad devíti měsíční věznění dost velkým zadostiučiněním?“

„Ale, Jayi,“ pomalým klouzavým krokem za zvuku klapání podpatků došla až k mřížím, „stále přece hrajeme hru, no ne? Není to snad pro tebe od začátku jen hra? Hra na kočku a myš s jedním rozdílem. Teď si hraju já.“ Chladný tón, s kterým pronesla poslední větu, ho zamrazil až do morku kostí. Jak moc dokáže ženské duši ublížit jeden muž? Jaydon si nikdy neuvědomil, jak moc ji muselo zranit, když ji podvedl. Ani jeden z nich nechápal, proč to udělal, ale to nikoho nezajímalo. Melanie si to vzala příliš osobně, začala se brát za póvl, který si ulovil uplně cizí muž a po roce znuděně přešel za jiným.

„Melanie,“ chraptivě vydechl její jméno a přivřel oči, „nikdy jsem ti nechtěl tak moc ublížit. Ale co to k čertu děláš ty? Tohle není hra a já nejsem tvoje hračka. Proč mě do háje nemůžeš trestat jinak? Obvykle se třeba páry hádají, hází kolem sebe židlemi, ale rozhodně se nevězní někde ve sklepě! Proč mě tu vůbec držíš? To se tak moc bojíš toho, že bych od tebe utekl? Na to si kup nějaké morče!“ Ke konci už víceméně křičel, nabíral odvahy s každým slovem. Melanie postupně tuhla krev v žilách. Otevření starší rány na srdci v ní probudilo veškerou zlobu, kterou tenkrát cítila. Sklenku, kterou svírala v rukách, začala drtit více a více, až to sklo nevydrželo a ruplo jí v dlani.

„Sakra!“ zasténala při pohledu na krev, která se začala objevovat v rankách po ostří skla, „všechno ničíš! Zničil si nás, zničil si mě a ničíš i sám sebe!“ V Melanině tváři se objevil pohled, který ještě u ní nikdy nespatřil. Podobal se nějakému chovanci blázince, byla pomatená, šílenství jí zářilo z očí. V té chvíli se chovala jako naprostý blázen, vůbec se sama sobě nepodobala. Navzájem na sebe křičeli, vyčítali si hříchy z dob minulých. Melanie pomalu ale jistě pohlcoval ďas. Jaydon v návalu adrenalinu vztekle praštil do mříží, až se ozvalo tiché křupnutí. Ukrutnou bolest v kloubech pro vzrušení ani necítil.

„Je tu oheň v tomhle srdci a vpoura brzy vybuchne v plameny. Doopravdy mě chceš mrtvého či živého k umučení za mé hříchy?“

Hrobové ticho, které narušovalo jen přerývané dýchání obou zúčastněných, přerušil známý jekot policejní houkačky. Histerie, která se navalila do Melaniných očí, Jaydona vyděsila natolik, že se donutil o pár kroků vzad. Mezitím u něj ale vzrůstala dávka naděje, že je možná konec jejího teroru. Bylo to snad poprvé, co na sebe křičeli? Nebo se dříve sousedům zdálo normální, že se páry hádají? Proč je to vyděsilo zrovna teď? Nemohl to pochopit. Ani jeden z nich netušil, že se sousedé vlastně báli o ni. Věděli, že Jaye dlouho nikdo neviděl a obávali se, že přišel, aby jí ublížil. Jak trpce by to vyznělo, kdyby jen tušili, o co jde. Dalším nežádoucím zvukem, který se pronesl celým domem, bylo rozražení dveří a následné vběhnutí páru policistů do místnosti. Melanie se zrychlil tep na trojnásobek. Netušila, co má udělat. Jen vyděšně zírala na Jaydona a doufala, že ho nenapadne křičet. Jenže to on nemusel. Policisté probíhali dům systematicky a sklep si nechali nakonec. Ozývalo se bušení na zamčené dveře, žádost o otevření a neustálé vykřikování slova POLICIE.

Jaydon nemohl vzrušením mluvit, nedokázal ze sebe vydat ani hlásku, ačkoli strašně moc chtěl. Melanie začala zděšeně prohlížet očima okolí. Jenže nebylo kudy utéct. Posledních pár ran do dveří a ty se rozlétli pod nárazem policistovy postavy. Se zbraněmi v rukou překvapeně sledovali scénu, která se před nimi otevřela. Ani na minutu je nenapadlo, že by se role mohli prohodit, že by ta pěkná blondýnka někoho trápila. Vyšší a starší policista se zpamatoval první a rychle k ní došel se zbraní nataženou před sebe: „Jen hezky v klidu. Jděte dál od těch střepů a ruce nad hlavu. Nikdo vám neublíží.“ Mrkl pohledem k muži za mřížemi a druhý policista k němu doběhl. Ihned začal hmatat po zámku.

„Kde je klíč?“ zeptal se s klidem první muž, „můžete nám to sdělit, zatímco se otočíte zády a necháte mě vás spoutat.“ Jednal velmi opatrně, i on si totiž všiml šílených jiskřiček v jejích očích, a tak si pořádně neoddychl ani, když ji nasadil pouta. Vzal ze stolu klíče, na než Melanie upírala svůj pohled, a hodil je po kolegovi.

„Půjdete s námi, slečno Mielsová. Máte právo nevypovídat. Cokoli řeknete, může být použito proti vám. Máte právo na advokáta. Pokud žádného nemáte, přiřadíme vám našeho...“

„Co kdybych chtěl bojovat. Co když jsem chtěl prosit o zbytek mého života. Co bys dělala?“

Děkuji moc za přečtení a ocenila bych, kdyby ste vyjádřili svou kritiku do komentářů, ať už je jakákoli.

Co se týká Melanie, byla psána jako osoba, která trpí psychickou poruchou. Je to vlastně blázen, šílenec, který byl vpuštěn do společnosti a sebemenší ranění citů hrotí do takových výšin. Byla by to jen otázka času, kdy by její nemoc propukla do takové míry, že by začala zraňovat sebe i okolí.

Shrnutí

Autor: Christush (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Zahrajeme si hru, zlato?: