OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Žárlíš?

01.04.2015 (11:00) • Tethys • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1600×

Ani nevím, co to má být, smysl v tom nehledejte. Jen mě to napadlo a už jsem to musela napsat. Za komentáře budu ráda. 

Už odmalička mi všichni říkali, že závist a žárlivost jsou špatné vlastnosti. Nikdy jsem to nezpochybňovala, věřila jsem tomu. Ale nezažila jsem to na vlastní kůži, neměla jsem na koho žárlit.

Moje rodina se ke mně chovala hezky, měla jsem plno přátel. Jezdila jsem na dovolené po celém světě, škola mi nikdy problém nedělala. Můj obličej nebyl jako vystřižený z módního časopisu, ale stačil na to, aby se o mně říkalo, že „jsem hezká“. Byla jsem prostě spokojená a vlastně i šťastná, vždyť to víš.

Postupem času jsem si začala uvědomovat různé drobnosti. Když jsem někam šla se svojí sestrou, jako první si všimli jí, pak až mě. Otevřeli dveře jí, ne mně. Usmívali se výhradně na ni, ne na mě. Stačilo, aby se jen zasmála, pohodila vlasy a všichni jí padali k nohám.

A já jsem se snažila. Vážně. Předstírala jsem, že mi to nevadí, že i mně to přijde milé. Ale pokaždé, kdy se něco takového stalo, jsem v žaludku ucítila nepříjemné škubnutí a chuť se odvrátit. Jenomže žárlivost je špatná vlastnost, samozřejmě. A žárlit na svoji sestru je hrozné, dokonce příšerné.

To všechno jsem věděla – už odmalička mi to všichni říkali, víš? Jen něco si prostě musíš zažít sám, abys to pochopil.

V létě, v ten nejteplejší den, který zatím červenec přinesl, jsme se šly projít, já a moje sestra. Prošly jsme parkem, náměstím a sedly jsem si v kavárně. Objednala si zmrzlinový pohár, já jen frappé. Zmrzlinu jsem nikdy nemusela.

Povídaly jsme si.

„Podařilo se mi získat to místo,“ vykládala nadšeně. „Ten pohovor byl tak těžký, ani jsem v to nedoufala! A když mi konečně zavolali, byla jsem štěstím bez sebe.“

Měla jsem z ní radost, přála jsem jí to. „Jsi šikovná,“ opáčila jsem samozřejmě. „Věděla jsem, že to zvládneš.“

„No jo, ty vědmo,“ zašklebila se, ale to už nám nesli dobroty, které jsme si objednaly. Číšník přede mě postavil frappé a před sestru obrovský zmrzlinový pohár s horou šlehačky, čokolády, oříšků. A na tom všem byl zapíchnutý barvený deštníček.

„Pozornost podniku,“ usmál se.

„Jé, děkuju,“ zahalekala sestra, usmála se a pohodila vlasy.

A v tu chvíli se nepříjemné škubnutí v žaludku změnilo ve vlnu, která mě donutila pevně sevřít ruce do pěstí a kousnout se do rtu. Věděla jsem, že se chovám naprosto iracionálně a dětinsky, ale nemohla jsem si pomoct. Zírala jsem na ten barevný deštníček a skoro jsem cítila, jak vedle její krásy a charismatu blednu. Krev jako by pěnila, pěnila a pak vypěnila, vytekla z poháru a úplně horká se rozběhla do celého těla. Ten pocit byl tak neuvěřitelně intenzivní, že se mi z toho zatočila hlava.

Konečně jsem věděla, jak trpce chutná žárlivost.  

Přišlo to úplně samo. Ani nevím, jak jsem odsunula židli a jak jsem vyběhla od stolu. Najednou jsem seděla v autě a jela pryč. Potřebovala jsem být jinde, musela jsem okamžitě vypadnout. Vypnula jsem mobil, abych pořád nemusela poslouchat hovory a zprávy, kde jsem a co se stalo. Chtěla jsem být jen sama.

Auto jsem nechala na louce, ten zbytek k pláži jsem došla pěšky. Připadala jsem si jako hysterka, co se neumí ovládat, a taky jsem jí byla; kdo normální by začal žárlit na svou rodinu a pak při naprosté maličkosti utekl?

Sedla jsem si na kámen a pozorovala vlny. V porovnání s nimi byla moje žárlivost tak malá a bezvýznamná! V mých myšlenkách vypadala jako nádor, který pořád rostl a rostl, a teď díky němu nemůžu dýchat, ale teď se zdál zvládnutelný, operovatelný. Musela jsem toho využít a zbavit se ho. A ještě před tím, než jsem stačila vymyslet jak, objevil ses tam ty.

Zastavila jsem tě. Vím, že jsi vůbec nic nechápal, ale nechal jsi mě, abych ti to všechno řekla, každý jeden detail.

Myslela jsem si, že tě znám; myslela jsem si, že vím, co mi na to řekneš. „Neřeš to, buď v pohodě.“

Ale ty jsi mě překvapil. „Pro ty všechny je ona možná krásná, okouzlující, milá a zajímavá. Ale pro mě jsi nejlepší ty. Asi ti to bude muset stačit.“

Stačilo.

Asi jsi mě zachránil.

Další den ráno jsem to přestala řešit. 

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Žárlíš?: