OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Žbreleč

29.06.2014 (10:00) • junekre • Povídky » Jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1009×

Žbreleč

S Fásou u jezera

Nad korunami stromů září mdlé slunce v ranní mlze, jež se usazuje nízko nad stojatou vodou jezera a odevšad kolem se z lesů ozývá štěbetání malých pěvců. Klidnou scenérii jen tu a tam přeruší tlumený smích, vycházející z chatek podél břehu, a žblunknutí ryby, které zvlní jinak zcela nehybnou hladinu. Přes jez nedaleko chatek přetéká říčka, jejíž zvukový doprovod zní téměř jako déšť a kolem nohou se mi neustále proplétá mourovatý kocour, otíraje se o mě v domnění, že si ho snad už konečně začnu aspoň trochu všímat.

„Pššt!“ náhle se ozve za chatkami.

Kocour zpozorněv, se po chvilce dává na útěk a já jen hledím kamsi do lesů, očekávaje další znamení, ať již akustické, či vizuální.

„Pššt, Mariáne!“ ozve se opět za chatkami.

Konečně rozpoznaje Roccův hlas, letmo se porozhlédnu kolem a poté se urychleně vydám na cestu do borového lesa za chatkami, přes jehož koruny jen ojediněle prosvitnou sluneční paprsky.

V rozpětí pouhých několika metrů před sebou náhle spatřím Rocca, jak se snaží dostat přes říčku, jež si razí cestu maličkatou Rocc-Lee [roklí] a se sklopenou hlavou se k němu přípojím. Překročejíce potok dále pokračujeme přes nevysoký val, až se nakonec skryjeme za nedalekým křovím, kde se k nám ještě po chvilce přidá Baltimore s jeho typicky blonďatými vlasy.

„Dávejte pozor, jestli někdo nejde!“ poručí Rocco, přičemž začne zkoumat výhled na chatky, vzdálených řádově jen pár desítek metrů od našeho úkrytu.

„Pohoda, nikdo nejde,“ nahodí Baltimore, potulně se podívaje na Rocca, ten vytáhnuv doslova umělecký skvost, mu pohled se šibalským úsměvem opětuje a poté se ještě poptá po zapalovači.

„Žbre-leč…“ řeknu s tím svým připitomělým úsměvem a podám mu zapalovač.

Škrtnutí zapalovače je brzy následováno zvláštní štiplavou vůní a zanedlouho už všichni odflusáváme na štěrkovou cestu pod námi.

V rámci hudebně-dramatického projektu jsme jeli se školou k jezeru na východě Čech. Byli jsme ubytováni v kempu evangelické církve Jednoty bratrské, jejíž členem je i jedna naše paní profesorka, která nám dělala dozor. A protože se v nejbližším okolí nacházelo městečko se jménem Běleč, nesl náš projekt stejnojmenný název. Každopádně to zprvu vypadalo jen jako další z řady nudných a fádních projektů, ale pak jeden z mých spolužáků, Rocco, dostal bláznivý nápad, přinýst si tam s sebou deset gramů. Tak jsme se složili a nakonec se k nám přidal ještě Baltimore, který si vzal další dva. No a tak se z Běleč, stalo Žbreleč. Žbre… to je slovíčko, který si ti tupci vymysleli jako alternativu od spuku, žuku, brka, špeka, josche a tak dále… Ti pitomci to dokonce furt říkali před našimi dvěma učitelkami, které jsou již dlouholetými češtinářkami, a pak jak se divili, když to slovíčko našli v Pravidlech českého pravopisu, kde se o tom píše jako o cigaretě z konopí + synonyma: brko apod. :D… Dpč…

„Proč se vlastně schováváme, když už to učitelky stejně dávno ví?“ ptám se jakoby všech, ale zároveň nikoho.

Všichni mlčejíce dál pozorují nedaleké chatky za úzkým pruhem borového lesa a do rukou se mi již přinejmenším potřetí dostane jedno a to samé žb, přičemž stále zbývá minimálně na jedno kolečko.

„Vždyť snad i Toníkovi S. řekla, že ví, co tady děláme…“  pokračovaje ve snaze prolomit to zvláštní, ale přesto uvolněné ticho, k nebi monumentálně se zvukovou kulisou vyfouknu obláček kouře, tedy aspoň ve své mysli monumentálně a poté, nedostávaje se mi žádné odpovědi, se zahledím do krajiny okolo nás.

Před námi se tyčí úzký pruh borového lesa, za kterým můžeme pozorovat řadu klasických kempových chatek a za námi se rozprostírá asi jen metr vysoká výsadba boroviček, za kterou se přibližně ve vzdálenosti sta metrů už opět táhne vzrostlý les. A to vše ještě protíná štěrková cesta, tak akorát pro jedno auto, na které teď momentálně stojíme. Jako první, co člověk zavětří, je hluk vycházející směrem z chatek a potom také to ustavičné ptačí štěbetání, které ale už po delší době člověk přestane vnímat. A do toho ještě člověka ovijí ta všudypřítomná vůně borovic, včetně té stále častější vůně konopí, která díky sugesci působí už jen sama o sobě…

Asi tak po minutě již Rocco konečně prolomí to nenucené ticho a povídá: „Poslední, co bych teď potřeboval, je, aby mě taková R. viděla se žbre v ruce… a už pššt, chillujem…“ a kývne na Baltimora jako na znamení, že mu chce poslat shota.

V rámci akce jsme si ještě měli připravit nějaké představení, které pak v závěrečný den zahrajeme před celým kempem. Mohli jsme si buď vybrat už jedno stávající nebo si vytvořit svoje vlastní, my jsme se rozhodli pro tu druhou variantu. Rozhodli jsme se, na návrh Rocca, vytvořit adaptaci na slavnou hru Romeo a Julie, akorát v gay verzi, takže se to jmenovalo Romeo a Julio - láska bez skrupulí, přičemž Rocco hrál Romea a Baltimore i díky barvě svých vlasů Julia. Spolu s námi hráli ještě hoši z vedlejší chatky: Hanz, DanieL a Marko a v neposlední řadě také Jackie, který byl ubytován s námi. Měli jsme to tak u píči, že víc u píči jsme to snad mít už ani nemohli… Původně jsem si myslel, že bych snad mohl využít i svých literárních vloh, ale stejně jsem byl po většinu času tak zkáplej, že jednou jsem dokonce asi půl hodiny seděl u stolu, absolutně neschopnej napsat víc jak tři slova, natož pak dát dohromady nějakej scénář. A jelikož na tom ostatní nebyli o moc líp, protože jsme se s nimi podělili o svoje zásoby, stejně to nakonec dopadlo tak, že jsme to dali dohromady až na poslední chvíli pár hodin před samotným vystoupením. Ale i tak, svůj úkol jsme splnili, bezkonkurenčně jsme byli nejlepší. Když už jsme u toho sdílení svých zásob, tak Rocco s Baltimorem dokonce poskytli první žbre  v životě jednomu zrzkovi z kvinty, tuším, že se jmenoval Toník. Sice občas lezl Roccovi trošku do prdele, ale jinak byl v pohodě, narozdíl od těch vostatních vocasáků z jeho třídy. Nevím, co k tomu dodat, myslím, že ti kvintáni teď k Roccovi vzhlížejí tak trochu jako ke svému idolu. :D To nemyslím nějak urážlivě vůči nim, jen hádám, že to tak asi bude. Alespoň má Toník na co vzpomínat, ostatně kdo může říct, že jeho první zkušenost se žbre, byla na loďce s fásou. ;-) (ale jak Rocco dokázal ten kemp nakazit i svým slovníkem… ke konci už jsme všude slyšeli jas, baare apod. :D, tvl proč jsou z něho všichni tak hotový, to nechápu…)

Zničehonic se v prostoru před námi ozve prasknutí suché větvičky, všichni zbystřejíce si rychle klekneme k zemi a poté štěrbinami v křoví sledujeme dění kolem potoka.

„Dobrý, to jsou jen ti šulini,“ řekne Baltimore, načež se opět napřímí.

Zpoza křoví se náhle vynoří Hanz s Danielem v závěsu a oba jsou ještě po chvilce následováni Jackiem i s tím pro něho příznačným asijským účesem.

„Vy už jste to všechno vyhulili?“ ptá se Hanz s podivem, přičemž si vymění letmý pohled s Danielem, který pouze cudně mlčí.

Na to se Rocco na všechny vítězoslavně podívá, pravě: „Nevadí, máme toho ještě Baaare…“ a vytáhne další ze svých řemeslných klenotů.

„Do píči, co to…“  povídá Marko se značnou huliradostí ukazovaje přitom prstem na to obří žbre. (Vůbec netuším, kde se tam ten M.vzal.)

V rámci nějakých těch výletů a procházek jsme si tu a tam vyšli k blízkým jezerům a vesničkám, či jsme jeli do Hradce na exkursi, kde jsme se s klukama zdekovali ke kuřecímu Labi a pořádně jsme se odpálili. Co jsme dělali během našich procházek v okolí Bělče, vám snad ani nemusím vysvětlovat… V centru Hradce jsme se ještě toulali jeho krásnými dlážděnými ulicemi a fasádami postavených v neorenesančním stylu. Člověka prostě šokuje, jak to může vypadat i v jiných krajských městech a ne jen v tom pojebanym Ústí… Přímo v historickém jádru jezdily luxusní automobily a i obchody byly daleko plnější, vstřícnější a vůbec, všechno to bylo jiné, lepší… Přesně tohle v Ústí chybí, takový ten kus historie, na který bychom mohli být hrdí, sice tu máme kostel se šikmou věží apod., ale co si budem povídat, je toho zoufale málo… Jsme město vykořeněné socialismem ve jménu lepších zítřků, zalitého depresivní šedí a hysterií konzumního života, včetně té všemi vnucované vize amerického snu. Stojíme na pokraji totálního rozvratu hodnot a morálky, „Já“ se stalo symbolem doby. Po celá desetiletí se nás jako stín drží jisté chyby minulosti, které zapříčinily dnešní situaci okolo Romů, životního prostředí atd. Bují u nás korupce, mafie všeho druhu i národností a taky všeobecná tolerance k fetu, viz. jeden novinový titulek, který jsem teď nedávno měl příležitost vidět: „Ústí frčí na perníku“. A nic nenasvědčuje tomu, že by se to v budoucnu mělo zlepšit, ba naopak už to bude jen horší a horší… Škoda… rád se ve škole dívám z okna na tu půvabnou krajinu kolem, je stejně tak krásná, jako nedoceněná… Ale zpátky k Hradci, vyučujicí měli úplně v řiti, co tam děláme, sotva jsme dorazili na Massarykovo náměstí, už jsme měli rozchod a pápá, uvidíme se až za tři hodiny. Vlastně celej ten projekt měli úplně v řiti, každý den jsme měli od rána do večera volno s tím, že se máme připravit na závěrečné vystoupení a pak se akorát večer stavit na zábavu, kterou si každá třída připravila podle svého, přičemž další večer zase méla v režii jiná třída. Ale i tak, bůh žehnej naším paním profesorkám, koneckonců, kdo jinej by si lajznul si s sebou vzít bandu takovejch osmnáctiletejch kokotů, jako jsme my… tvl, co jsme to tam předváděli, ty přezdívky vážně nejsou jen na parádu… :D

Vysoko na obloze září jasné slunce v záplavě jehněčích kumulů a jeho paprsky doslova jiskří na hladině řeky protékajicí mezi hrázemi, nad kterými se tyčí řada historických domů včetně vhodně zakomponovaných novostaveb. Na nedalekém mostu středověkého vzezření se neustále procházejí lidé a pod ním kousek opodál si lebedíme na plácku s čerstvě posekanou trávou bez jediného stromku, či i jen keře, posílajíce si přitom stále dokola zdánlivě nekonečné žb. Všude kolem nás se ozývá typický ruch velkoměsta, jenž se mísí s rapovou hudbou linoucí se z malých repráčků uprostřed nás a tu a tam ještě zvukovou kulisu doplní náhlý výbuch smíchu. Svěží, vlahou pokropekný vzduch prořezává zvláštní štiplavá vůně a na kůži nás příjemně hřeje majestátní slunce, tedy pokud se zrovna neskrývá za jednou z těch běloskvostných oveček, jejíž mnohotvárnost vyloženě vybízí k všemožným představám a fantaziím.

„Chtělo by to ochutnat nějakej ten Hradeckej model,“  vyžbrblí Hanz a v zápětí na to vydechne dlouho zadržovaný obláček kouře snažeje se u toho napodobit parní lokomotivu.

Načež Rocco odvětí: „Tjn, ale kde teď něco takovýho sehnat, jedině se zeptat nějakejch typickejch na ulici…“

„Hele, a co támhleten!“ navrhne Baltimore a kývne nahoru na nedaleký most.

Všichni otočejíce se tím směrem, sledujeme nějakého rastamana, jak si jde v klidu svou cestou, až jako první zareaguje Rocco řva: „HEJ, TY! POĎ SEM, PROSIM!“

Rastaman okamžitě pochopiv, co se po něm chce, jen na chviličku zaváhá a poté odpoví pomalu se stejnou intenzitou hlasu jako Rocco: „TO JE JEN POSLEDNÍ ZVONĚNÍ! SORRY HELE…“

V tu chvíli nám všem dojde, že je pouze součástí toho průvodu kostýmu na mostě, jenž, když jsme sem přicházeli, obtěžoval i nás kvůli svému výběru peněz na maturitní ples. (Vážně si všichni myslí, že je lidé budou jentak financně podporovat, aby se mohli pořádně vykalit? :D Dpč, co to je… až mi budeme mít ples, já to fakt vybírat nebudu…)

„Ale jak hned pochopil, co se po něm chce.“ povídá Jackie pobaveně, načež přijme od Baltimora jeho luxusní zakňaktal, aby si mohl v klidu podpálit zhaslého Josche.

„Ještě, aby ne, tvl, vždyť to musí bejt cítit až na most, co na most i dál…“ dokončí Marko myšlenku, jež v ten moment visela všeobecně ve vzduchu.

DanieL náhle vyprskne v smích, jehož dohra zanedlouho nabere podoby úsměvu německého pedofila.

A já se jen položím na čerstvě osečenou trávu, jejíž vůně si mě namotá jak vidina sexu s jednou nejmenovanou dívčinou v mých snech a nechávám se dál probodávat těmi slunečními paprsky, jež se mi zarývají hluboko pod kůži, připomínajíce mi pohled na vycházejicí slunce u Labe, když se ráno vracím vlakem z noční v Lovosicích. Po hlavě skočím do víru hudby a linií, které vidím pouze a jenom já a zcela ponořen, dávám volný průchod svému myšlenkovému proudu, do něhož se mi potajmu vkrádají všechna ta rytmická slovíčka, která pak později přijmu za své. ,Jsem baare v píči’ říkám si v hlavě soucitně s Danielem a poté, když mě opět přepadne nejistota a já padnu do jejího zajetí, začnu zase mlít jen samá Hovna s velkým H…

Ale naše zlaté časy skončily, když se ukázalo, že dvanáct gramů pro čtyři až sedm lidí zkrátka nestačí. Po tomto zjištění nastalo období smutku… Nikomu už nebylo do řeči, když veděl, že bude muset celý jeden den a ráno vydržet bez žb… zvlášť já a Jackie jsme to nesli těžce, chyběl nám náš v posledních dnech nabytý všední stav… Naštěstí se ale ukázalo, že kemp poskytuje kola k vypůjčení, takže jsme hned další den já, Rocco a Baltimore, jeli asi dvacet minut do Hradce sehnat nějaké žbre a když ne to, tak aspoň pořídit kalbu na zapití. Tvl, ale jak nás všichni prosili, doslova škemrali, když jsme odjížděli, abychom něco šéfli… :D Ale jelikož jsme s nimi sdíleli své pocity, byli jsme pevně rozhodnuti i přes veškerá nebezpečenství spojená s hradeckou lůzou nalézt a získat prastarou truhlici, skrývající ve svých útrobách poklad nezměrné hodnoty, brali jsme to jako svoje poslání, byl to náš Temeraf model… A proto sotva, když jsme u sámošky zahlídly prvního cigoše i s rodinkou, tak jsme se ho hned bez jediného zaváhání zeptali, jestli by neměl něco k dostání. Ten cigoš, už si fakt nevzpomenu, jak se jmenoval, se nás ještě ptal, co přesně k dostání… (asi, že toho má víc :D) Ale byla to naše poslední záchrana, a tak jsme se ani moc nebránili, když nám nabídl nějakej venkáč s tím, že nám ho do čtvrť hoďky přinese. Tak jsme chvilku čekali před sámoškou a zatímco byl Rocco uvnitř, mně s Baltimorem aspoň dlouhou chvíli zkracovalo vojenské cvičení stíhačky, která nad námi přeletávala v úžasných manévrech, tuším, že se jednalo o Gripen. Nakonec ten cigoš přinesl nějakej kyblík bez víka v igelitovém sáčku s čímsi, co přej měla bejt tráva, ale vzhledem k tomu, že jsme už byli úplně zoufalí, jsme mu do ruky vtiskli dvě kila a vyrazili zase zpátky do kempu s vidinou toho, jak všechny rozveselíme, až jim sdělíme, že jejich prosby byly vyslyšeny. S úsměvěm na tváři jsme si pak mohli po právu říkat, že naše poslání došlo ke zdárnému konci, získali jsme i za cenu těžkých ztrát svůj Temeraf model... :D Stejně mi pořád v hlavě tkví všechny ty píčoviny, co jsme tam dělali. Ten mroží zápas Rocca s Hanzem, pirátskej souboj na loďkách po fáse, Jackieho zasloužený osobáček po tom, jak se musel celou dobu sám starat o oheň. Tvl, nemůžu z toho, jak jsme se úplně zpáplí schovávali v lese před baterkami učitelek, vzdálených jen pár desítek metrů od nás a dělali kořeny… :D I bych se rád o tom rozepsal, ale bohužel mi nezbývá moc času, fakt mě tlačí termín… Abych pravdu řek, tak původně jsem přemýšlel, že bych sem napsal, jak jsme se spolu dřív nebavili, pak že bych zajel i do svýho duševna a nakonec, že bych taky zkusil trochu zafilozofovat, ale raději si to odpustím a budu jen dál vzpomínat na těch pěknejch pár chvil v Bělči, co jsme spolu prožili... Myslím, že takovou koncentraci THC v krvi už člověk jentak nezažije. :D Tvl, jsem se zase trošku rozepsal, no nic, hodím sem nějakej ten popis přítomnosti, ať to není tak monotónní… ;-)

Opřen o dřevěné zábradlí před chatkami sleduji poklidné jezero, na jehož středu se odráží noční obloha s měsícem téměř v úplňku a po jehož okrajích pak obloha plynule přechází v záři pouličních lamp, vyjma protějšího břehu, na kterém se táhne pouze vzrostlý černokněžný les jako z nějaké pohádky. Nad celou chatovou osadou se již od úderu desáté rozhošťuje zvlášťní vynucené ticho a odevšad kolem se z lesů line symphonie přírody, jejíž jednotlivé tóny jsem už dávno přestal odlišovat. A to vše ještě zastřešuje zvukový doprovod říčky u jezu, jenž ze všeho nejvíce přípomíná déšť. Nikým nerušen vytáhnu svůj poslední osobáček, o kterém nikdo nemá ani potuchy, a po rituálu z posledních dnů mně už tak dobře známého, mě brzy zavine ta štiplavá vůně konopí, jež se mísí s chladným nočním vzduchem, dohromady tvořejíce zajímavou směs, která zabijí i drží při životě zároveň. A do toho ještě vzduch prolíná ostré světlo z pouliční lampy, nacházející se jen kousek opodál, jehož tajemná podstata mi stále uniká…

Náhle se mi udělá špatně od žaludku, přičemž se to snažím pouze nehybně přečkat, ale poté, co se mi to několikrát za sebou periodicky vrátí, je mi jasné, že už je tento stav nadále neudržitelný.

„Do píči…“ procedím skrze zuby a držeje se za ústa i břicho zároveň, utíkám směrem za chatky do temného lesa, zanedlouho zahalen jeho černočernou tmou…

A na jednom ze sloupků dřevěného plotu si celou dobu pouze spokojeně vrní mně již známý mourovatý kocour, zahrnovaje mě u toho svým uhrančivým pohledem…

V rámci té večerní zábavy jsme se tu a tam sešli s holkama z naší třídy, které jely taky do Bělče, akorát že byly na jiných chatkách a tak nějak celkově žily pararelně vedle nás a trochu se vykalily. Jedna z nich, nechci ji jmenovat, a proto dál už jen L., si v minulosti dokonce zasouložila s dvěma kluky z naší party, a tak jsem se možná bázlivě domníval, že bych snad mohl být třetí v pořadí. I jsem na ni párkrát zkusil promluvit a lacině si ji namotat na chlast a trávu, ale neměl jsem úspěch. Přesto jsem neztrácel naději a zkusil jsem to i na její kamarádku Tatianu. Nakonec se nám podařilo je vytáhnout k nám na chatku, ale mlel jsem tam takový hovna, až se je stydím je sem vůbec napsat… Další večer jsem to zkusil zas, ale i sám jsem podvědomě cítil, že svoji šanci už jsem propásl. Tvl, ta holka šla dokonce předcházející večer sama ven s tím, že je jí špatně a já jak kokot jen dál seděl na svý posteli, absolutně neschopnej říct cokoliv aspoň trošku normálního… Pak, když jsem to teda opět zkusil a šel za nima večer na chatku, tak Hanz už tam byl s předstihem (to je jeden z těch dvou, co obcoval s L.) a snažil se dělat do L. Soudě podle jejich výměny pohledů a potulných úsměvů po mym příchodu mi bylo hned jasný, že si ze mě předtím museli dělat luxusní prdel, i když zrovna L. nepatří k těm, který by na něco takovýho měli právo... Teď, když nad tím přemýšlím s časovým odstupem, tak je možná i dobře, že nakonec k ničemu nedošlo (vůbec k žádnýmu křížení nakonec v Bělči nedošlo, teda aspoň k žádnýmu, o kterym bych věděl), jelikož Tatiana není můj typ, vlastně to vůbec není můj typ a myslím, že ani v budoucnu by to nedělalo dobrotu. J, s takovou L., to už je jinačí, s tou bych si dal říct, to neříkám nic, ale holt jsem neměl to štěstí... Jenže stejně, když jsem pak přijel domů, tak to na mě všechno dolehlo… ta dlouholetá samota znásobená touhou po pochopení, bez jakýchkoliv příkras bych to nazval sexuální deprivací… Ale nejvíc mi v žaludku ležely ty hovna, co jsem pořád vypouštěl z úst… Nevím, proč se tomu tak děje, snažím se tomu porozumět, ale… Jsem zaklet ve svém vlastním světě…

:-(

Pomalu nechávám odtékat do svých úst vodu z kohoutku ve snaze zbavit se té hnusné pachuti, jež mi uvízla všude v ústech i v krku, a poté, když už usoudím, že moje práce tady skončila, se podívám do zrcadla přímo nad umyvadlem a zahledě se do svého odrazu, vedu ve svém hlubokém nitru boj dvou já, debilního schizofrenika s mírnými znaky autismu a docela obyčejného kluka s rozvíjejícím se talentem, jenž akorát netuší, jak naložit se svým životem a který se pouze snaží vyrovnat se svojí smutnou minulostí.

Promarnil jsem svoji životní příležitost, tím nemyslím Tatianu, nejde o sex, ale o vztah, který jsem si mohl vybudovat. Krátce před tím výletem mi jedna dívčina, která s námi jela do Bělče, lajkla povídku a tak nějak i naznačila, že by o mě mohla mít zájem. Dokonce se na docela hodnou chvíli odprostila od svý kamarádky a začala si se mnou povídat, ale nevím, co to do mě zase vjelo, ne, nic jsem neudělal, i když to je možná na tom to nejhorší, zachoval jsem se tím nejhorším možným způsobem, ignorací… Zase mě přepadla ta vykurvená nervozita, myslel jsem si, že už jsem se jí zbavil, ale jak je vidno, je to běh na delší trať (mám na mysli trošku jinej druh nejistoty). Jedná se o patnáctiletou bi, která se řeže, prostě dokonalá partie pro mě… do píči… ne to nemyslím nijak ironicky, nemám vůči ní žádných předsudků, abych pravdu řekl, tak se mi i docela zamlouvá, že je svá a že se to i nebojí prezentovat, je to takový unikát mezi lidmi, můj černý diamant. (Jestli si tohle čteš, neboj, nejsem žádnej pošahanej magor, dám ti pokoj, jestli si to budeš přát…)

Asi jsem už úplnej zoufalec… Konečně jsem došel na konec své cesty a teď stojím před prahem té další, ještě trnitější, přičemž mi v hlavě jako ozvěna zní stále jedna a ta samá otázka:

„Která bude ta, co mě pustí dál?

Ta, co mi dovolí přejít přes ten práh…

Která bude ta, díky které se už konečně zbavím všech těch pochybností?

A díky které vystřelím z podzemie až do oblak.

Tak která?“

V hlavě mi zní stále jedna a ta samá otázka, ale já na ni neznám odpověď, a tak mi nezbývá než čekat a věřit, že ona jednou přijde…

Autor: junekre, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Žbreleč: