OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Ženatý se závazky

25.08.2011 (10:00) • Anethka20 • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1118×

Vejdu do svého oblíbeného obchodu s CD. „Ááá, dobrý den slečno," vítá mě prodavač už zdálky. „Co to bude dneska?"

„Hmm, kouknu se, díky," usměji se a vejdu do obchodu. Koukám po CDéčkách, obracím je na druhou stranu, abych zjistila, co tam jsou za písničky. Nakonec vezmu jedno CD s ploužáky, absolutní slaďárna.

„Na to se s vaším přítelem dobře tancovat," podotkne prodavač u pokladny.

„Nemám kluka," zesmutním.

„Jak to, že taková krásná holka nemá kluka," zeptá se a vezme obal od CD a pod pokladnou hledá příslušné CD.

„Zatím jsem nepotkala toho pravýho," řeknu popravdě.

„Aha, takže to budeš poslouchat sama? Hudba by se měla užívat s člověkem, kterého máte ráda," podívá se mi hluboce do očí.

Tak to riskni, Martino, sakra, pomyslím si a kousnu se do rtu: „A... vy byste asi čas neměl, že?"

Hlasitě se zasměje a to přeruší moji nervozitu. Společně se chvíli smějeme, když nakonec vytáhne malý papírek z kapsy, obrátí ho a řekne: „Zavolej mi." To už za mnou bručí nějaký starý pán, který si vybral Karla Gotta. Raději rychle zmizím.

Venku si konečně prohlédnu ten kus papíru, který zdobí devět číslic. Ani jsem nedoufala, že se konečně chytne. Do toho obchodu už jsem chodila přibližně tři měsíce a pořád nic. Sice jsem si na začátku říkala, že je na mě moc starej, ale... Nevím, kolik mu je. Tipla bych tak kolem pětatřiceti. To je přece jen devatenáctiletý věkový rozdíl. To není až tak strašné, ujišťovala jsem samu sebe. Na první pohled mi učaroval ten jeho nos. Ani malý, ani velký, žádná bambulka, tak akorát. Podle nosa, poznáš kosa, říkala mi má kamarádka, která chudák musela každý den poslouchat moje básnění o něm. Konečně se na mě ale usmálo štěstí.

„Ahoj, přijdeš ke mně? Tak v osm, poslechneme si ty ploužáky.“ Naťukám SMSku, která mi trvá celou věčnost, mažu, přepisuju. Ach jo, co mám napsat? Nakonec nechám tuhle obyčejnou, nevtíravou zprávu.

Obratem mi přijde odpověď, která mi zvedne náladu o sto procent. „Jasně, v osm jsem tam. Napiš mi adresu.“

Celý den nemyslím na nic jiného než na ten večer, nejím, nepiju, nemůžu se na nic soustředit. Ve škole maluji po bloku samá srdíčka, ale ne s našimi iniciály. Vždyť ani nevím, jak se jmenuje! Je to směšné, ale zamilovala jsem se na první pohled. Hned, jak dorazím ze školy domů, vytáhnu ze skříně všechno své oblečení a začnu kombinovat, zkoušet. Asi třicetkrát se převléknu a zkouším účesy, líčím se ostošest. Chci se mu líbit! Každou chvíli si čistím zuby a osvěžuji svůj dech žvýkačkou. No konečně! Už je tady. Vstoupí do dveří, dá mi pusu na přivítanou a představí se. Jmenuje se Michal. Skvěle to do sebe zapadá... Martina a Michal. Pozvu ho dál a pustím hi-fi. Nejdříve posloucháme koupené ploužáky, povídáme si a pak... Michal se ke mě začne pomalu sklánět a...

Je mi báječně! Trávím s Míšou každou volnou chvíli. Školní průměr se mi zhoršil o dva stupně, takže ne jedničky a dvojky, ale trojky a čtyřky. No a co? Hlavně, že jsem šťastná. Pravá láska je jen jednou za život. Učení je celý život.

„Marti, nemyslíš, že to trochu přeháníš,“ vybafne na mě jednoho dne Erika při nudné hodině výtvarné výchovy.

„Jsem zamilovaná,“ vzdychnu.

„Jo, ale zanedbáváš nás, skoro propadáš, měla by ses probrat,“ upozorňuje mě. „Navíc je ženatej. To ty víš,“ pokračuje.

„Slíbil mi, že se s ní rozvede,“ pokrčím rameny.

„A jak dlouho ti to slibuje? Skoro půl roku! Marti, já se nemůžu dívat na to, jak se tu ničíš,“ vezme mě za ruku.

„Ale, Eri, nech mě žít,“ zaskuhrám, upustím její ruku a než stačí moje kamarádka ještě něco říct, začne zvonit, což znamená konec vyučování. Jako na povel se bleskurychle sbalím, popadnu batoh a odejdu z učebny. Mířím před školu, kde by na mě měl čekat Michal. Jenže… Michal nikde, koukám vpravo i vlevo, ale žádnou bílou Oktávii nevidím.

„Nazdar, ty jsi Martina,“ zasyčí za mnou někdo nepříjemně. Otočím se a uvidím nějakou ženskou.

„Dobrý den,“ pozdravím slušně.

„Můj manžel se chce kvůli tobě se mnou rozvést,“ přejde k věci.

No nazdar! To je jako jeho žena? Koukám na ni trochu vyjeveně. Vypadá nešťastně, ale copak já můžu za to, že se milujeme? „Aha,“ vypadne ze mě. Najednou mi to je všechno trapné.

„Nevydrží vám to,“ řekne suše.

„Proč myslíte,“ osopím se na ni. Fajn, je mi jí líto, ale to neznamená, že mě bude urážet. Prohlédnu si ji. V ruce má dvě tašky, z jedné vyčuhují pleny. Do druhé nevidím, ale už podle té tašky bych usoudila, že tam bude něco pro děti. Pro koho ty věci budou, napadne mě. To snad… To je jako rána do srdce. Kouknu na její bříško. Není velké, není těhotná, je to určitě pro nějakou známou, uklidňuji sama sebe.

„Čekáme spolu dítě,“ řekne přesně to, co jsem nechtěla slyšet. „Jsem ve druhém měsíci.“

Takže on s ní spal ještě, když jsme spolu byli. Do očí se mi hrnou slzy. „A co já s tím,“ zvednu hrdě hlavu.

„Já jen… prostě… Nekaž nám život. Měli jsme se dobře, dokud jsi nepřišla ty.“ Zamrazí mě z toho, jak klade důraz na slovo ty.

„Promiňte, ale já Michala miluji,“ omluvím se, i když pochybuji, že ji to nějak zajímá. Seberu se a odejdu.

Obejme mě a snaží se mě políbit na rty, ale odstrčím ho.

„Co je,“ nechápe.

„Já nevím,“ zalžu. Vím to. Moc dobře to vím, ale nedokážu se ho vzdát. Nechci.

„No tak, já se s ní rozvedu a pak budeme spolu navždycky,“ uklidňuje mě a já ho nechám, aby mě políbil na rty.

„A co to dítě,“ jemně ho odtáhnu.

„Budu se o něj starat, ale nemůžu být se ženou, kterou nemiluji.“ To nezní moc přesvědčivě. „Slibuji,“ umlčí mě polibkem.

Slibuje, slibuje, ale kdy už to konečně dokáže?

„Ty jsi ale…“ obrátí se ke mně Erika druhý den zády.

„Ale já ho miluju, pochop to.“ Nejradši bych si vlepila facku. Proč jí to vůbec říkám? Ví vůbec, co je to láska? Neví! Tak to ani nemůže pochopit.

„No a co? Ona s ním čeká dítě. Víš, co to je? Novej život,“ klepe si na čelo a v očích jí šlehají zuřivé blesky. „Jsi sobec,“ odvrátí se ode mě a celý den se mnou nepromluví.

Dneska Michal nemá čas, něco vyřizuje. Erika je na mě naštvaná. Co mám dělat? Doma být nemůžu. Půjdu nakupovat.

Vejdu do prvního obchodu s oblečením a vybírám.

„Aničko, nechoď tam. Tam se převlékají další lidé,“ napomene jedna udýchaná paní malou copatou holčičku.

„Jé, to je krásný,“ prohlíží si dámské klobouky a nasadí si jeden. Je jí veliký a padá jí do očí, takže přes něj nevidí. „Mamíí? Kde je tatínek,“ zeptá se maminky, sundá si klobouk a nasadí si další.

„Šel do cukrárny koupit dort na tvé narozeniny,“ odvětí paní a přehrabuje se v košíku s oblečením, na kterém je cedulka „Sleva 50%“.

Raději z obchodu odejdu. Vzpomenu si totiž na manželku Michala a na to, jak pro ni bude těžké, když nebude nablízku tatínek. Míjím obchody a potom před sebou uvidím obchod pro miminka. Nevím, co mě to napadne, ale chytnu za kliku a jdu dovnitř. Chodím mezi regály s těmi roztomilými věcmi. Všude jsou maminky s kočárky, ve kterých sedí pištící děti. Já jen mlčky chodím a zastavuji se u každé plyšové hračky. Všichni se na mě blbě dívají. Nejspíš si myslí, „taková šestnáctka a už si nechala zkazit život“. Zkazím život ostatním, když se s ním nerozejdu.

Vytáhnu mobil z kabelky a otvírám položku „napsat novou zprávu“. Chvíli si to ještě promýšlím, ale není vlastně už o čem přemýšlet. Je to jednoduché jako facka. „Promiň Míšo, ale sám víš, že to nemá budoucnost. Bude lepší to ukončit. Měj se hezky a děkuju za všechno krásný.“ Naťukám SMSku a následovně vyberu „odeslat“. Potom už sleduji obálku putující po displeji.

Vážně to nemá budoucnost, nesmím být sobec. Je to nefér už jen vůči tomu nenarozenému dítěti. Jak tomu miminku bude, až se zeptá svojí mámy, kde je tatínek? „Tvůj tatínek šel za jednou šestnáctiletou courou, byla to prostě sobec. Chtěla ho jen pro sebe a tím nás rozeštvala.“

Ne, tohle opravdu nechci. Rozhodla jsem se správně. Ještě smazat jeho číslo. Dobře, že jsem si ho nezapamatovala. Najedu na telefonní seznam a objevím „Miláček Michal“.

Smazat tento kontakt?

Ano!

Jste si jist?

Ano!

A… je po všem.

Autor: Anethka20, v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ženatý se závazky: